ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.149.2006
sp. zn. 2 Afs 149/2006 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M.,
s. r. o. - v likvidaci, zast. JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14,
170 00 Praha 7, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. 4. 2006, č. j. 5 Ca 103/2005 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2005, č. j. FŘ-796/14/05. Tímto správním rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na daň z převodu nemovitosti
č. j. 340128/04/010961/3279, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 10 dne 3. 12. 2004
na částku 3 853 960 Kč. Svoji kasační stížnost opřel stěžovatel o ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný v odůvodnění shora uvedeného správního rozhodnutí poukázal na §44
občanského zákoníku, podle kterého platí pro všechny smlouvy obecně, že smlouva
je uzavřena, jakmile se účastníci dohodnou na jejím obsahu, smlouvou vzniká nabyvateli
závazkový nárok požadovat převedení vlastnického práva. V případě úplatného převodu
nemovitosti vznikne vlastnické právo k nemovitosti až vkladem do katastru nemovitostí,
okamžik vzniku, změny nebo zániku práva na základě smlouvy je určen dnem, kdy účastníci
smlouvy podají návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, k tomuto datu
se váží právní účinky vkladu práva. Konstatoval, že v posuzovaném případě nastaly účinky
vkladu dne 2. 1. 2002, vklad práva byl zapsán 18. 3. 2002 a od smlouvy bylo odstoupeno
17. 4. 2002. Z toho vyplývá, že došlo k úplatnému převodu práva, protože k odstoupení
od smlouvy došlo až po zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Věcně
právní účinky kupní smlouvy tak nastaly. Proto nastala i skutečnost, která je předmětem daně
z převodu nemovitostí, kdy podle §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je předmětem daně
rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitosti v případech, kdy dojde následně k odstoupení
od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší (§48 občanského zákoníku). To znamená,
že i žalobci vznikla povinnost k podání daňového přiznání podle §21 tohoto zákona. Podané
daňové přiznání neodráží stav ke dni podání, ale ke dni právních účinků vkladu práva
do katastru nemovitostí, tedy ke dni úplatného převodu vlastnických práv. Žalovaný
dále poukázal na ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., které upravuje prominutí
daně z převodu nemovitostí z důvodu odstoupení od smlouvy za podmínek, že k odstoupení
od smlouvy a k podání žádosti dojde ve lhůtě dvou let od vzniku právních účinků vkladu
do katastru nemovitostí, a uvedl, že odvolatel této zákonné možnosti nevyužil. Uzavřel,
že podané daňové přiznání i napadený platební výměr nejsou nicotné a právně neúčinné.
S uvedeným právním názorem se ztotožnil i Městský soud v Praze, který shodně
uvedl, že podle §2 odst. 2 z. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem práva uvedená v §1 odst. 1 (tj. i vlastnické právo) vznikají, mění
se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví
jinak. Podle odstavce třetího právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného
rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
V dané věci vklad vlastnického práva byl do katastru nemovitostí zapsán dne 18. 3. 2002,
právní účinky vkladu nastaly dne 2. 1. 2002. Vklad práva byl tedy do katastru nemovitostí
zapsán před doručením žalobcova zpětvzetí návrhu na povolení vkladu, které stěžovatel
katastrálnímu úřadu doručil dne 18. 4. 2002 a v němž poukázal na dohodu uzavřenou
s kupujícím o odstoupení od smlouvy. Protože vlastnické právo vzniká dnem vkladu
do katastru nemovitosti, došlo v posuzovaném případě k úplatnému převodu vlastnického
práva, tj. nastala skutečnost, která je předmětem daně z převodu nemovitostí; na věc
tak dopadá §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. Dojde-li k úplatnému převodu nemovitosti,
nastupuje povinnost poplatníka stanovená v §21 odst. l písm. b) tohoto zákona, tj. povinnost
podat přiznání k dani z převodu nemovitosti ve lhůtě 30 dnů od doručení smlouvy s doložkou
o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí; z obsahu tohoto ustanovení
nikterak nelze dovodit, že povinnost podat daňové přiznání nebyla dána, došlo-li k odstoupení
od smlouvy, jak dovozuje stěžovatel.
II.
Stěžovatel napadá uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Soud se nevyrovnal
s otázkou, zda vzniká povinnost podat daňové přiznání a odvést daň z převodu nemovitosti
i v případě, že je odstoupeno od kupní smlouvy dříve, než tato kupní smlouva, opatřená
doložkou o vkladu vlastnického práva, je doručena účastníkům smlouvy.
Stěžovatel uvedl, že 3. 12. 2001 uzavřel jako prodávající kupní smlouvu se společností
R. a. s. jako kupujícím o prodeji nemovitostí za dohodnutou kupní cenu
2 200 000 amerických dolarů. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl
podán 2. 1. 2002. Dne 17. 4. 2002 došlo však na základě vzájemné dohody k odstoupení
od kupní smlouvy. Strany tuto skutečnost vyjádřily ve zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického
práva, které bylo katastrálnímu úřadu doručeno dne 18. 4. 2002. Stěžovatel poukazuje na §48
občanského zákoníku, podle kterého byla při odstoupení kupní smlouva zrušena od samého
počátku a byl obnoven původní stav. Odstoupení má podle stěžovatele konstitutivní charakter,
tj. právní účinky odstoupení nastávají okamžikem této dohody. Dne 2. 5. 2002 byla žalobci
doručena kupní smlouva se zápisem vkladu s tím, že vklad byl zapsán dne 18. 3. 2002.
Stěžovatel, vycházeje z reálného právního stavu, tj. ze skutečnosti, že nic nikomu neprodal,
a z toho, že na doručenou kupní smlouvu bylo pohlíženo jako na zrušenou od samého
počátku, nepodal na tento „prodej“ daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí. Dne
21. 5. 2004 však žalobci byla doručena výzva Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne
5. 5. 2004 k podání daňového přiznání ve věci č. j. katastrálního úřadu V-81/2002. Stěžovatel
daňové přiznání podal dne 11. 6. 2004 a poukázal na to, že od smlouvy bylo odstoupeno
dříve, než vznikla povinnost podat daňové přiznání, které tak neodráží reálný právní stav
a je proto právně neúčinné (nicotné). Současně požádal o zastavení daňového řízení z toho
důvodu, že odpadl předmět řízení. Aniž se finanční úřad touto žádosti zabýval, po výzvě
k odstranění vad podání ze dne 29. 11. 2004, č. j. 335707/04/010961/3279, na niž stěžovatel
odpověděl dne 12. 12. 2004, předmětným platebním výměrem vyměřil daň z převodu
nemovitosti.
Stěžovatel proto považuje za významné, že sice vznikl předmět daně podle §9 odst. 1
zákona č. 357/1992 Sb., ovšem odstoupením dne 17. 4. 2002 tento předmět daně zanikl,
a to od samého počátku, a to podle stěžovatele dříve než vznikla povinnost podat daňové
přiznání podle §21 zákona č. 357/1992 Sb. Podle stěžovatele nenastupuje povinnost podat
daňové přiznání automaticky, dojde-li k úplatnému převodu nemovitosti, ale je stanovena
podmínkami a lhůtami, stanovenými v §21 tohoto zákona. Podmínkou je doručení smlouvy
s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitosti a lhůtou je lhůta 30 dnů ode dne
doručení. Stěžovatel zdůrazňuje, že se má na mysli doručení platné a účinné smlouvy,
což v dané věci nebylo splněno.
Stěžovatel dále odmítá právní názor, že na posuzovanou věc dopadá §9 odst. 2 zákona
č. 357/1992 Sb. Za předpokladu, že dojde k odstoupení od smlouvy ještě před doručením
vložené smlouvy, nenastal podle stěžovatele okamžik předvídaný ustanovením §21 tohoto
zákona, neboť doručená smlouva již neměla žádné v ní předvídané účinky - je zrušena
od počátku a nemůže být tedy ani důvodem povinnosti podat daňové přiznání.
Závěrem stěžovatel uvádí, že výklad zákona uvedený ve zdůvodnění rozsudku
soudem, který dovozuje povinnost podávat daňové přiznání na zaniklé právní tituly,
jde nad rámec zákona a přisuzuje poplatníku povinnosti, které mu ze zákona nevyplývají.
Takovýto závěr soudu je zcela v neprospěch poplatníka a je v rozporu s Listinou základních
práv a svobod.
III.
Žalovaný setrval na svém stanovisku k věci; rozsudek Městského soudu v Praze měl
za správný. Ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v případě úplatného převodu
nemovitosti vznikne vlastnické právo k nemovitosti vkladem do katastru nemovitostí.
Okamžik vzniku, změny nebo zániku práva na základě smlouvy je určen dnem, kdy účastníci
podají návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, k tomuto datu se váží
právní účinky vkladu práva. V předmětné věci tedy nastaly účinky vkladu práva dne
2. 1. 2002, vklad práva byl zapsán 18. 3. 2002. Od smlouvy bylo odstoupeno 17. 4. 2002.
Ze shora uvedeného podle žalovaného vyplývá, že došlo k úplatnému převodu vlastnického
práva, protože k odstoupení od smlouvy došlo až po zápisu vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí a nastaly tak věcně právní účinky kupní smlouvy. Proto nastala
i skutečnost, která je předmětem daně z převodu nemovitostí, kdy dle podle §9 odst. 2 zákona
č. 357/1992 Sb. je předmětem daně rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitosti
v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší
(§48 občanského zákoníku). To znamená, že i žalobci vznikla povinnost k podání daňového
přiznání dle §21 zákona. Podané daňové přiznání neodráží stav ke dni podání, ale ke dni
právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí, tedy ke dni úplatného převodu
vlastnických práv.
Zároveň námitky směřující k posouzení aplikace ustanovení §9 a §21 zákona
č. 357/1992 Sb. podle názoru žalovaného nekorespondují se zněním zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, kde se v §9 odst. 2 upravuje,
že předmětem daně z převodu nemovitostí jsou i případy, kdy dojde následně k odstoupení od
smlouvy. V zákoně č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí není zakotven odlišný postup podle toho, v jaké fázi řízení před katastrálním
úřadem k odstoupení od smlouvy došlo. Takováto úprava by zcela nepochybně vedla
k nerovnosti poplatníků před zákonem. Na tuto obecnou úpravu v §9 odst. 2 potom zákonitě
navazuje i obecná úprava pro podání přiznání v §21 zákona č. 357/1992 Sb. Námitka,
že ani v pokynech k vyplnění přiznání k daní z převodu nemovitostí není uvedeno,
jak pro tyto případy přiznání správně vyplnit, je podle žalovaného irelevantní, když daň
se vyměřuje podle zákona a ne podle obsahu pokynů k vyplnění přiznání a zákon obsahuje
zcela jednoznačnou úpravu.
Stěžovatel sám uvádí, že obdržel od katastrálního úřadu smlouvu opatřenou razítkem
o vkladu předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Na základě této skutečnosti,
v souladu se zásadou „každý má šetřit svá práva“, měl řešit, jaké má tato skutečnost daňové
důsledky. Potom by pravděpodobně nezmeškal lhůtu pro podání žádosti o prominutí daně
z důvodu odstoupení od smlouvy podle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb.
Podle názoru stěžovatele by zdůvodnění rozsudku soudu týkající se dopadu §9 odst. 2
zákona č. 357/1992 Sb. platilo pouze v případě, že k odstoupení od kupní smlouvy by došlo
po jejím doručení účastníkům této smlouvy. Avšak za předpokladu, že dojde k odstoupení
od smlouvy ještě před doručením vložené smlouvy, nenastal podle stěžovatele okamžik
předvídaný ustanovením §21 tohoto zákona, neboť doručená smlouva již nemá žádné
v ní předvídané právní účinky - je zrušena od počátku a nemůže být tedy ani důvodem
povinnosti podat daňové přiznání. Žalovaný s tímto názorem stěžovatele nesouhlasí,
neboť podle jeho názoru byla předmětná kupní smlouva právně platnou smlouvou,
pouze od ní účastníci v souladu se zákonem odstoupili a došlo ke zrušení smlouvy od počátku
(ex tunc), ovšem i tento případ je předmětem daně z převodu nemovitostí podle ustanovení
§9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., jak již bylo uvedeno výše.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel má za to,
že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, řekl-li, že povinnost podat daňové
přiznání se vztahuje i na posuzovaný případ, kdy došlo k odstoupení od kupní smlouvy dříve,
než tato kupní smlouva, opatřená doložkou o vkladu vlastnického práva, byla doručena
účastníkům smlouvy.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského
soudu a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
V.
Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že dne 18. 3. 2002 byl proveden zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu nastaly dne
2. 1. 2002. Následně došlo dne 17. 4. 2002 k odstoupení od kupní smlouvy po vzájemné
dohodě účastníků kupní smlouvy. Z těchto skutečností plyne, že zápisem vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy bylo převedeno vlastnické právo
k nemovitosti z prodávajícího na kupujícího, došlo tedy k úplatnému převodu vlastnického
práva.
Podle §9 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 357/1992 Sb. je předmětem daně
z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Podle
§9 odst. 2 téhož zákona pak platí, že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž
úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení
od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Podle §21 odst. 1 písm. b) zákona
č. 357/1992 Sb. poplatník je povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani
dědické, dani darovací nebo k dani z převodu nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne,
v němž je smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí nebo rozhodnutí
či jiná listina, kterými příslušný státní orgán potvrzuje nebo osvědčuje vlastnické vztahy
k nemovitostem, doručena poplatníkovi daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí.
Na tuto právní úpravu navazuje i ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., které určuje,
že finanční ředitelství promine na žádost daňového subjektu daň z převodu nemovitostí
v případech odstoupení od smlouvy nebo vrácení daru pro vady, pokud k němu dojde ve lhůtě
2 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí a daňový subjekt
ve lhůtě 2 let od této skutečnosti také požádá o prominutí daně.
Ohniskem sporu v posuzovaném případě je otázka, zda vzniká povinnost podat daňové
přiznání i v případě, že je odstoupeno od kupní smlouvy dříve, než tato kupní smlouva,
opatřená doložkou o vkladu vlastnického práva, byla doručena účastníkům smlouvy. Z výše
uvedených ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí jednoznačně vyplývá, že pokud došlo k právně perfektnímu převodu vlastnického
práva k nemovitosti a následně bylo od kupní smlouvy odstoupeno, tak žalobci nutně vznikla
daňová povinnost, z čehož plyne i povinnost podat daňové přiznání ve stanovené lhůtě. Nelze
souhlasit s právním názorem stěžovatele, že pokud dojde k odstoupení od kupní smlouvy ještě
před doručením vložené smlouvy, nenastal okamžik předvídaný ustanovením §21 zákona
č. 357/1992 Sb., neboť doručená smlouva již nemá žádné v ní předvídané účinky,
je totiž zrušena od počátku a nemůže být tedy ani důvodem povinnosti podat daňové přiznání.
Povinnost podat daňové přiznání je odvozena od skutečnosti, zda existuje předmět daně,
v daném případě od toho, zda došlo k převodu vlastnického práva. Daňová povinnost by
nevznikla pouze v případě, že by tento převod byl absolutně, tj. od počátku a s účinky erga
omnes, neplatný, takže by nevedl vůbec k převodu vlastnického práva z původního na nového
vlastníka, a tudíž by zde ani nebyl předmět zdanění. Na posuzovanou věc přímo dopadá
§9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., který stanoví, že předmětem daně z převodu nemovitostí
je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně
k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Nelze proto uvažovat,
že by zde neexistoval předmět zdanění, a tudíž ani o tom, že nevznikla povinnost podat
daňové přiznání. Okamžik předvídaný v §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb.
pouze určuje, do kdy má poplatník povinnost daňové přiznání podat. I toto ustanovení
je však nutné vykládat v souvislosti s §9 odst. 2 tohoto zákona. Lhůtu 30 dnů je proto nutné
počítat ode dne, v němž je poplatníkovi doručena předmětná smlouva s doložkou o povolení
vkladu do katastru nemovitostí, i tehdy pokud od ní účastníci následně odstoupili,
a proto v době doručení již nemá účinek v podobě změny osoby vlastníka nemovitosti. Podání
daňového přiznání totiž neodráží stav ke dni podání, ale ke dni právních účinků vkladu práva
do katastru nemovitostí, tedy ke dni úplatného převodu vlastnických práv.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 151/2005 - 59
(www.nssoud.cz) judikoval, že úmyslem zákonodárce, vyjádřeným zcela jednoznačně
i v ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 357/1992 Sb., bylo podrobit dani jakýkoli úplatný převod
vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy
a smlouva se tímto od počátku ruší, bez ohledu na to, zda ke dni vyměření daně ještě
zdaňovaný převod má účinek v podobě změny osoby vlastníka nemovitosti, anebo nikoli.
Tvrdost této právní úpravy zákonodárce zmírňuje pouze ve velmi omezené míře,
a sice (od roku 1998) stanovením právního nároku na prominutí takto vyměřené daně, ovšem
za velmi striktně formulovaných podmínek §25 odst. 3 zák. č. 357/1992 Sb. …Skutečností
rozhodnou pro stanovení daňové povinnosti, tj. rozhodnou pro vyměření daně z převodu
nemovitostí, není, zda bylo od původně platné a účinné a k věcněprávním účinkům vedoucí
převodní smlouvy, týkající se předmětné nemovitosti, odstoupeno a příp. kdy se tak stalo
a s jakými účinky, nýbrž pouze, zda k převodu původně došlo.
V posuzovaném případě je trefná argumentace žalovaného, že stěžovatel nedostatečně
střežil svá práva. Ve shodě se žalovaným má Nejvyšší správní soud za to, že pokud stěžovatel
obdržel od katastrálního úřadu smlouvu opatřenou razítkem o vkladu předmětné kupní
smlouvy do katastru nemovitostí, měl především řešit, jaké má tato skutečnost daňové
důsledky. Potom by pravděpodobně nezmeškal lhůtu pro podání žádosti o prominutí daně
podle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb.
Námitka stěžovatele, že výklad zákona uvedený ve zdůvodnění rozsudku soudem,
který dovozuje povinnost podávat daňové přiznání na zaniklé právní tituly, jde nad rámec
zákona a přisuzuje poplatníku povinnosti, které mu ze zákona nevyplývají, není důvodná.
Zákon totiž přímo stanoví v §9 odst. 2 že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž
úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení
od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Jak již Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku konstatoval, jakkoli lze mít pochyby o racionalitě, vhodnosti a možná i přiměřenosti
takovéto úpravy, ústavně konformním výkladem lze korigovat pouze některé zcela očividně
absurdní důsledky této právní úpravy.… Ustanovení §25 odst. 3 zák. č. 357/1992 Sb.
ve spojení s §9 odst. 2 téhož zákona ovšem jsou ve své dikci natolik jednoznačná, že nedávají
prostor pro výklad vedoucí k závěru, že dani z převodu nemovitostí není podroben takový
převod nemovitosti, který ke dni vyměření daně již nebyl účinný, neboť – třebaže po jistou
dobu účinný byl – následně odpadl v důsledku platného odstoupení od převodní smlouvy
jednou ze smluvních stran. V daném případě proto měl stěžovatel využít možnosti podat
žádost o prominutí daně, která zmírňuje tvrdost této právní úpravy a zohledňuje skutečnost,
že úplatný převod nemovitosti ve svých důsledcích nepřinesl smluvním stranám užitek
spočívající v uspokojení zájmu nabyvatele na získání nemovitosti do svého vlastnictví,
jakož i opačného zájmu převodce na prodeji nemovitosti za sjednanou kupní cenu.
VI.
Městský soud v Praze tedy nepochybil, pokud v souladu s právními předpisy dospěl
k závěru, že dojde-li k úplatnému převodu nemovitosti, nastupuje povinnost stanovená v §21
odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., tj. povinnost podat daňové přiznání k dani z převodu
z nemovitosti ve lhůtě 30 dnů od doručení smlouvy s doložkou o povolení vkladu do katastru
nemovitostí. Na tom nic nemění skutečnost, že v posuzovaném případě následně došlo
k odstoupení od kupní smlouvy dříve, než tato kupní smlouva, opatřená doložkou o vkladu
vlastnického práva, byla doručena účastníkům smlouvy. Pro stanovení daňové povinnosti
je totiž rozhodné pouze to, zda došlo k převodu nemovitosti. Odstoupení od smlouvy a jeho
účinky, jakož i další skutečnosti jsou rozhodné toliko pro posouzení nároku na prominutí daně
podle §25 odst. 3 písm. a) téhož zákona, což je právní institut, který nelze s vyměřením daně
směšovat (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006,
č. j. 2 Afs 151/2005 - 59, publikovaném na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
VII.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu