ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.202.2005
sp. zn. 1 Azs 202/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce S. V.,
zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava, Na Hradbách 2/120, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 2. 2005, č. j. OAM-253/VL-20-19-2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2005, č. j. 62 Az 16/2005 -
18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Víta Rybáře se u r č u je částkou 2558,50 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 2. 2005, č. j. OAM-253/VL-20-19-2005, žalovaný zamítl
žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu, ve znění účinném do 12. 10. 2005).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že nebyly naplněny zákonné podmínky
pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. V rozhodnutí chybí výrok o neudělení azylu
dle §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ke skutkovým důvodům odkázal na správní spis, zejména na protokol o pohovoru.
Dále uvedl, že z Ukrajiny uprchl před vymahači jeho věřitele, kteří ho i zbili. Věc oznámil
policii, ale marně. V České republice byl několikrát, ale po návratu na Ukrajinu
byl vždy kontaktován vymahači. Kvůli ohrožení života se do vlasti obává vrátit. Navrhl,
aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 6. 2005. V odůvodnění
se ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce začal
na Ukrajině podnikat, půjčené peníze však nemohl vrátit, neboť se mu nedařilo. Kvůli dluhům
byl i zbit, což však nikde nehlásil a Ukrajinu opustil. V České republice, kde se před věřitelem
skrývá, si chce dlužné peníze vydělat. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že žádost
o udělení azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobce neuváděl žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů
svým rozsudkem za pravdu. Dodal, že výroky o neudělení humanitárního azylu a o nevztažení
překážky vycestování by v napadeném rozhodnutí byly nadbytečné.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost. Uvedl, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, rozhodl
na základě neúplných důkazů, chybí logická vazba mezi rozhodnutím a jeho podkladem.
V zemi původu by byl ohrožen na životě. Stát takové poměry trpí a podporuje je. Žalobce
je přesvědčen, že splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu. Odvolal
se též na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a odkázal na rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ve věcech Cruz Varas (1991, A-201) a Vilvarajah (1991, A-215),
jakož i na Příručku k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků,
zejména na čl. 53. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 4. 11. 2005 konstatoval, že v jeho případě byly
splněny podmínky pro udělení azylu, a to minimálně podle §14 zákona o azylu, a dodal,
že státní orgány nezabránily útokům na jeho osobu, i když provedl všechny dostupné úkony
směřující k ochraně jeho zdraví a života. Je zřejmé, že stejný postup příslušných orgánů
bude uplatňován i do budoucna.
Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a navrhl
její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že povinností správního
orgánu je respektovat základní pravidla řízení vyplývající z §3 správního řádu a vyjadřující
v obecné formě hlavní zásady správního řízení. V řízení o azylu je pro posouzení rozsahu
dokazování rozhodné, které skutečnosti uvede žadatel v žádosti o azyl, při pohovoru,
nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá
udělení azylu a který tvrdí skutečnosti, na jejichž základě správní orgán o jeho žádosti
rozhoduje.
Namítá-li v tomto případě stěžovatel, že žalovaný ned ostatečně zjistil skutkový
stav věci, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Posuzování žádosti o udělení azylu
sestává z řady procesních a materiálních hledisek obsažených v zákoně o azylu, které je nutno
vidět v jejich vzájemné provázanosti a také časové souslednosti. Povinností žadatele o azyl
je tvrdit skutečnosti, na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele
není možné nahradit žádným postupem žalovaného. Uvedl-li žalobce ve správním řízení
jako důvod pro udělení azylu skutečnost, že po něm věřitelé vymáhali dluhy, přičemž
byl též fyzicky napaden, avšak na státní orgány se v této souvislosti neobrátil, pak takovým
tvrzením vymezil rozsah zkoumání uvedených důvodů, tedy, zda takové důvody
jsou zákonnými důvody pro udělení azylu.
Žalovaný v řízení vycházel především ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu,
doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, a z protokolu o pohovoru
provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné z těchto písemností nevyplynulo,
že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, tedy že by byl v zemi původu
vystaven pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo měl odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se žalovaným i s krajským soudem v závěru,
že stěžovatelova životní situace na Ukrajině nesvědčí o tom, že by byl pronásledován,
případně že by zakoušel odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
V kasační stížnosti žalobce uvedl, že byl napaden ze strany věřitelů, orgány země původu mu
však nebyly schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu. Tato argumentace
je však v dané věci nepřiléhavá. Jak plyne ze správního spisu, stěžovatel mohl být na Ukrajině
vystaven výhrůžkám či napadení ze strany soukromých osob. To však nemůže nic změnit
na závěru správního orgánu o tom, že trestné jednání osob, napadnuvších stěžovatele
kvůli nezaplacení dluhu, není pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel
v pohovoru konaném dne 11. 2. 2005 na konkrétní otázku výslovně uvedl, že se vůbec
neobrátil na policii nebo jiné státní orgány. Opačné žalobcovo tvrzení obsažené v kasační
stížnosti se v tomto světle jeví být pouze účelovým. Jeho vlastní nečinnost lze z hlediska
jeho tvrzení v kasační stížnosti o neschopnosti jeho země původu zajistit mu odpovídající
ochranu před vymahači dluhů jen stěží akceptovat. Svým jednáním či lépe řečeno nejednáním
totiž státním orgánům vůbec neumožnil k jeho ochraně zasáhnout. Je zákonité,
že oběť trestného činu je vždy v nevýhodném postavení vůči pachateli. Musí ale překonat
svůj strach z případné další konfrontace s pachatelem a požádat o pomoc příslušné státní
orgány, chce-li přispět k tomu, aby pachateli byla další trestná činnost znemožněna.
Stěžovatele jistě nelze nutit k tomu, aby podával trestní oznámení; stejně
tak si ale on sám nemůže činit nárok na ochranu na mezinárodní úrovni, pokud ani neumožnil
státním orgánům vlastní země, aby se jeho věcí zabývaly. Nepokusil-li se získat ochranu
prostředky vnitrostátního práva, nemůže mu být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž
až poslední možností v situaci, kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
Ani kasační soud tedy neshledal, že by žalobce v průběhu celého správního řízení
uváděl cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiného důvodu, než je obava
z jednání soukromých osob domáhajících se na něm dlužných peněz. Žalovaný
proto stěžovatelovu žádost o udělení azylu správně zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
K tvrzenému splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu nutno uvést,
že pokud v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán, za předpokladu, že běží lhůta
stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení (ve znění účinném do 12. 10. 2005),
bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne,
aniž by byla dále zjišťována existence některého z důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona.. Pro rozhodování o udělení azylu podle §14 zákona o azylu je negativní zjištění
a závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona určující. Výrok správního
orgánu o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu by tak byl v logickém rozporu s výrokem
o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz).
Žalovaný ani krajský soud nebyli dále ze zákona povinni rozhodnout o překážkách
vycestování. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu - žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, kdežto §28 zákona
o azylu by se užil v případě neudělení či odnětí azylu a tedy jako obligatorní část rozhodnutí
v režimu §12, §13, §14, §15 a §17 zákona o azylu, pro které platí povinnost plynoucí
z §91 tohoto zákona (srov. č. 409/2004 Sb. NSS, dále též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, www.nssoud.cz).
V bodech, jimiž stěžovatel napadl nesprávné posouzení právní otázky spočívající
v tom, že nebylo přihlédnuto k článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a k rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Cruz Varas (1991, A-201)
a Vilvarajah (1991, A-215), jakož i k článku 53 Příručky k postupům a kriteriím pro určování
právního postavení uprchlíků, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.): opírá
se totiž o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit
mohl.
Nejvyšší správní soud tedy shledal žalobcovy námitky dílem nedůvodnými, dílem
nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120
s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena po dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění účinném do 31. 8. 2006 (jak plyne z čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.),
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 4. 11. 2005, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2x 1000 Kč a 2x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13
odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2150 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 408,50 Kč, odpovídající
dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému
advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu