ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.26.2007:81
sp. zn. 2 Afs 26/2007 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Žišková v právní věci žalobce
Mgr. L. R., správce konkursní podstaty úpadce U.b., a. s. „v likvidaci“, zastoupeného
JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9,
proti žalovanému Celnímu ředitelství Olomouc, se sídlem Olomouc, Blanická 19, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2006,
č. j. 22 Ca 14/2005 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel (dále jen
stěžovatel) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2004, zn. 9032/2004-21, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 23. 8. 2004
3939/2004, zamítající jeho žádost o obnovu řízení. O obnovu řízení bylo žádáno ve vztahu
k pravomocnému rozhodnutí Celního úřadu ze dne 26. 9. 2002, č.j. 5439/02.
Krajský soud dospěl k závěru, že režim uskladnění v celním skladu končí jako režim
s ekonomickým účinkem jedině přidělením jiného celního určení a nezaniká bez dalšího
zánikem povolení k provozování celního skladu, ve kterém je uskladněno. Skutečnosti
uplatněné v žádosti o povolení obnovy tak nemohly mít vliv na původní rozhodnutí.
Vzhledem k nedůvodnosti žádosti o povolení obnovy již krajský soud neřešil běh lhůty
k podání žádosti o obnovu řízení, ani to, zda se jednalo o skutečnosti známé v původním
řízení. Proto žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle jeho názoru nelze z ust. §137 zákona č. 13/1993 Sb., celní
zákon, dovodit, že by přidělení jiného celně schváleného určení bylo jediným možným
způsobem ukončení režimu s podmíněným osvobozením od cla. Jestliže je uskladnění
v celních skladech nezbytným předpokladem podmíněného osvobození od cla, lze dovodit,
že umístěním zboží v prostorách, které nejsou celním skladem (a to i v případě, že tuto
povahu ztratily), podmíněné osvobození zanikne.
I za předpokladu, že by obstál právní názor vyslovený o této otázce krajským soudem,
neodůvodňovalo by to závěr o nepoužitelnosti ust. §263 odst. 1 věty třetí celního zákona
v rozhodném znění. Toto ustanovení totiž k zániku ručení nevyžaduje, aby režim
s podmíněným osvobozením od cla byl skutečně ukončen, nýbrž zánik ručení spojuje
s uplynutím lhůty jednoho roku ode dne, kdy měl být tento režim ukončen. Z toho je zřejmé,
že režim s podmíněným osvobozením od cla, nastolený uskladněním zboží v celním skladu
obchodní společnosti I., s.r.o., měl být v důsledku uplynutí lhůty, na jakou bylo využívání
prostor této společnosti jako celního skladu omezeno, ukončen, a že U. b., a.s., jako ručitel
měla být podle §263 odst. 1 věta třetí celního zákona o této skutečnosti informována. Pokud
se tak nestalo, její ručení zaniklo. Nečinnost celních orgánů, případně dalších subjektů, nelze
přičítat k její tíži. S právním posouzením krajského soudu nelze souhlasit ani v případě, že by
v úvodu kritizovaný právní názor byl shledán správným. Rozhodnutí krajského soudu
je nesprávné také proto, že se v důsledku uvedeného právního názoru nezabýval dalšími
předpoklady pro obnovu řízení. Proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti podat vyjádření k této kasační stížnosti.
K tomu vyplynulo ze správního spisu, že v r. 2001 zjistil Celní úřad Uherské Hradiště,
že v celním skladu firmy C. B., a.s., v K. (dříve sklad I. s.r.o.) došlo k odnětí uskladněného
zboží celnímu dohledu, odhadem ve výši 100 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že nebyl dán
předpoklad úhrady celního dluhu některým z dlužníků, byla vyrozuměna U. b., jako ručitel;
podle záznamu s ní bylo jednáno dne 4. 5. 2001. Rozhodnutím Celního úřadu Uherské
Hradiště ze dne 26. 9. 2002, č. j. 5439/02, byla bance jako ručiteli firmy J.B., spol. s r.o.,
uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 11 994 372 Kč. Odvolací řízení bylo zastaveno
rozhodnutím Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 9. 12. 2002, zn. 5439-05/02, pro
nedoplnění náležitostí odvolání. Proti tomuto rozhodnutí podané odvolání bylo Celním
ředitelstvím Olomouc dne 21. 2. 2003 pod zn. 424/2003-21 zamítnuto.
Dne 2. 7. 2004 podal stěžovatel žádost o obnovu řízení ve vztahu k rozhodnutí celního
úřadu ze dne 26. 9. 2002, č. j. 5439/02, pro novou skutečnost zjištěnou ze sdělení celního
úřadu ze dne 29. 6. 2004 o tom, že J.B., spol. s r.o., nebyla nikdy provozovatelem celního
skladu a zboží propouštěla do režimu uskladňování v celním skladu veřejných celních skladů
provozovaných I., spol. s r.o. Tento celní sklad zanikl uplynutím doby, aniž celní úřad
upozornil ručitele na to, že celní režim nebyl ukončen. Plnění banky bylo plněním bez
právního důvodu. Kromě hodnocení nezákonnosti JCD vydaných v rozhodných obdobích,
stěžovatel v návrhu poukazuje na procesní pochybení v celním řízení a na skutečnost,
že z rozhodnutí nebylo zřejmé, že celní orgány uplatnily nárok vůči dlužníku. Celní úřad
Uherské Hradiště rozhodnutím ze dne 23. 8. 2004, zn. 3993/04, obnovu řízení nepovolil,
neboť k tomu neuznal uplatněné důvody ani neshledal zachovanou lhůtu.
Celní ředitelství Olomouc rozhodnutím ze dne 12. 11. 2004, zn. 9032/2004-21 zamítlo
proti tomuto rozhodnutí podané odvolání. Ani tento orgán neshledal souvislost mezi sdělením
celního úřadu a důvodem obnovy, nové skutečnosti neuznal, právní výtky touto cestou řešit
odmítl a lhůtu nelze, lhůta označil za nedodrženou.
V žalobě bylo namítnuto, že F., a. s., se prohlášením o ručení zavázala společně a
nerozdílně s J.B., spol. s r.o., uhrazovat celní dluhy, až po nejvyšší částku 1 mil. Kč.
Smlouvou ze dne 31. 3.1998 prodala F., a.s., část svého podniku společnosti U. b. a.s. Dále
jsou v žalobě rekapitulována rozhodnutí v původním celním řízení. Usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003 byl na banku prohlášen konkurs. Žádosti o obnovu podané
první konkursní správkyní nebylo celním úřadem vyhověno, podané odvolání bylo zamítnuto.
Žaloba stojí na tom, že nepovolením obnovy, jakož i předcházejícími rozhodnutími došlo ke
zkrácení práv. Žaloba připouští, že skutečnosti, na nichž stála žádost o obnovu nebyly nové,
ale v době původního řízení nevyšly najevo. Nepovažuje za rozhodné, že byly známy celnímu
úřadu jako instituci, ale rozhodné je, že nebyly zjištěny v řízení před ním tehdy vedeném,
nebyly podkladem rozhodnutí. I když důvodem pro povolení obnovy nejsou právní důvody,
mají souvislost s důvody obnovy. Konkrétně se jedná o ust. §263 odst. 1 celního zákona,
podle něhož zaniká ručení nebyl-li ručitel informován do jednoho roku ode dne, kdy měl být
celní režim ukončen o tom, že tento ukončen nebyl. Prostory společnosti I. s. r. o. přestaly být
celním skladem dnem 31. 12. 1996, a tím byl nepochybně ukončen režim podmíněného
osvobození od cla zde uskladněného zboží - §133 odst. 1písm. b) celního zákona. Shodně
tomu bylo i u skončení celního skladu společnosti I. s.r.o. ke dni 31. 12 1998 a 31. 12. 2000.
Žalobce přitom neměl možnost se s těmito skutečnostmi v původním celním řízení seznámit,
neboť společnost J.B. spol. s r.o. celní úřad nezprostila mlčenlivosti, a tudíž ten jí neposkytl
požadované písemnosti. Nesouhlasí ani s názorem o uplynutí lhůty, která byla počítána od
31. 12. 2000. Tím byl smíšen dluh společnosti s dluhem ručitele, ovšem dluh ručitele trval i v
době podání žádosti. Šestiměsíční lhůta pak byla dodržena ve vztahu k nabytí vědomosti o
nových skutečnostech. Krajský soud žalobu zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Obnovu řízení podle §54 odst. 1 písm. a) daňového řádu bylo možno povolit, jestliže
vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového
subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok
rozhodnutí.
Krajský soud v prvé řadě zkoumal, zda skutečnosti označené za nové mohly mít
podstatný vliv na označené rozhodnutí. V daném případě těmito tvrzenými novými
skutečnostmi mělo být zjištění, že předmětné zboží bylo umístěno v prostorách, které ztratily
povahu celního skladu, resp. neměly ji po celou dobu, v níž v něm zboží bylo uskladněno.
Podle §133 odst. 1 písm. b) a odst. 2 celního zákona v rozhodném znění, patřilo
uskladňování v celních skladech současně mezi režimy s podmíněným osvobozením od cla
a mezi režimy s ekonomickým účinkem. Režim s ekonomickým účinkem podle §137 celního
zákona byl ukončen přidělením jiného celního schválení. Přitom doba uskladnění v celním
skladu zákonem omezena nebyla a v daných případech nebyla omezena ani celním úřadem
(§152 odst. 1 zákona). Lze přisvědčit krajskému soudu v názoru, že pouze to, že konkrétní
celní sklad ztratil postavení celního skladu automaticky neznamená ukončení režimu
s ekonomickým účinkem. Ztráta charakteru celního skladu (kterou žalovaný s poukazem
na vydaná rozhodnutí provozovateli skladu navíc popírá) jistě znemožňuje, aby do tohoto
skladu bylo zboží nadále uskladňováno, neznamená však, že zboží v něm umístěné z doby
tomu předcházející, se stalo zbožím s jiným režimem, navíc s režimem, který by nebyl spojen
s povinností úhrady cla. Nic takového nelze ze zákona dovodit, naopak ten předpokládá
i možnost převedení do jiného celního skladu.
Stěžovatel pro případ akceptace tohoto závěru krajským soudem, dále namítá,
že nebylo možno vyloučit ust. §263 odst. 1 věta celního zákona věty třetí spojující zánik
ručení s uplynutím jednoho roku ode dne, kdy měl být celní režim ukončen, za situace,
že ručitel nebyl informován o tom, že ukončen nebyl. Jistě i tato skutečnost, tj. zjištění,
že celní režim nebyl ukončen ve stanovené lhůtě a ručitel o tom nebyl uvědoměn,
a v důsledku toho ručení zaniklo, by mohla mít charakter nové skutečnosti s vlivem na vydané
rozhodnutí.
Zákon skutečně v citovaném ustanovení spojoval zánik ručení s nesdělením celního
orgánu o uplynutí lhůty, v níž měl být celní režim ukončen, a to uplynutím jednoho roku
od neuskutečněného ukončení celního režimu. Ovšem zánik ručení je spojen s nedostatkem
informace o tom, že celní režim nebyl ukončen ve stanovené lhůtě. V daném případě doba
trvání uskladnění zboží v celním skladu určena nebyla, zákon ji, jak výše uvedeno, nestanoví.
Odvozuje-li stěžovatel okamžik, kdy měl být celní režim ukončen, od okamžiku,
kdy konkrétní celní sklad ztratil charakter celního skladu, nelze s ním souhlasit, neboť
povinnost ukončení celního režimu s podmíněným osvobozením od cla se na takovou
skutečnost neváže. Z tohoto hlediska tedy není rozhodné, zda a ve které době předmětný celní
sklad postrádal potřebné povolení ani to, zda jim disponoval po celou dobu, v níž v něm bylo
zboží uskladněno.
Vzhledem k tomu, že ani Nejvyšší správní soud neuznal stěžovatelem tvrzené nové
skutečnosti takovými skutečnostmi, pro které mohla být povolena obnova řízení,
je nerozhodné, zda se jedná o skutečnosti, které nemohly být nezaviněně uplatněny v
původním řízení, ani zda návrh byl podán v zákonné lhůtě. Námitkám kasační stížnosti proto
nepřisvědčil.
Nad rámec kasačních námitek Nejvyšší správní soud vážil, zda na řízení před
krajským soudem měla mít vliv skutečnost, že žalovaný povolil ve vztahu k původnímu
rozhodnutí ze dne 26. 9. 2002, č. j. 5439/02 přezkum podle §55b daňového řádu, a že dne
22. 12. 2004 bylo vydáno rozhodnutí č. j. 4576-04/04 původní rozhodnutí o vyměření cla
měnící. Rozhodnutí totiž bylo podrobeno rovněž soudnímu přezkumu a téhož dne, jako touto
kasační stížností napadený rozsudek, vydal krajský soud další rozsudek, jímž rozhodnutí
žalovaného vydané v řízení podle §55b daňového řádu zrušil. Vzhledem k tomu, že obnova
povolena nebyla a rozhodnutí soudu o žalobě i o kasační stížnosti je negativní, nemůže dojít
ke střetu ani s nyní vydaným novým rozhodnutím (ze dne 21. 6. 2007) v řízení podle §55b
daňového řádu. Nic jistě stěžovateli nebrání domáhat se proti němu ochrany novou žalobou.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1
(§120) s ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu