ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.63.2007
sp. zn. 2 Afs 63/2007 - 148
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce K. Č. r. v. o. s.,
zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4,
proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem Kasárenská 6, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. 3. 2007, č. j. 10 Ca 230/2006 - 79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2007,
č. j. 10 Ca 230/2006 - 79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 23. 1. 2006, č. j. 6564/05-0301-21. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Jindřichův Hradec ze dne
18. 10. 2005, č.j. 6052-03/05-0369-022, kterým byly stěžovateli zajištěny podle §42 odst. 2
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních vybrané výrobky u nichž nebylo prokázáno,
že se jedná o výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté za ceny bez daně. Krajský soud žalobu
zamítl, neboť dospěl k závěru, že je rozhodnutí žalovaného v souladu se zákonem
a že je splněn důvod pro zajištění vybraných výrobků.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Konkrétně pak namítá, že žalovaný měl o věci rozhodovat podle stavu ke dni vydání
rozhodnutí o odvolání. Není mu tak zřejmé, proč rozhodoval podle interního dodacího listu
č. 10160215-6600, o němž stěžovatel netvrdil, že by měl prokázat zdanění vybraných
výrobků, když měl k dispozici dodací listy č. 160205875 a č. 180205878 a faktury
č. 160205015 a č. 180205016. Tyto listiny byly předloženy Celnímu úřadu Jindřichův Hradec
dne 24. 10. 2002, navíc ještě před provedením kontroly tímto celním úřadem byly předloženy
Celnímu úřadu Praha D1, který prováděl kontrolu zdanění u stěžovatele. Celní orgány tak
měly uvedené listiny k dispozici a při rozhodování o stěžovatelově odvolání k nim
nepřihlédly. Pokud žalovaný nemohl tyto doklady prověřit, jak uvádí ve svém rozhodnutí,
nemohl ani rozhodnout o jeho odvolání, nýbrž měl vyčkat sdělení místně příslušného správce
daně, zda jsou předložené doklady průkazné. Neučinil-li tak, nebyl zjištěn úplně skutkový
stav věci. Měl-li žalovaný pochybnosti ohledně toho, zda předložené faktury patří
k zajištěným výrobkům, měl stěžovatele vyzvat k odstranění těchto pochybností. To však
neučinil a stěžovatele o svých pochybnostech ani neinformoval. Stěžovatel má za to,
že doklady vystavené dodavatelem T. I. P. s. r. o. mají náležitosti požadované §5 zákona o
spotřebních daních ve znění účinném pro období února 2005 a prokazují tak zdanění
předmětných výrobků. Poukazuje také na to, že zákon o spotřebních daních jiné doklady, než
o prodeji, pro tento případ nepředepisuje. Zdůrazňuje rovněž to, že v rozhodnutích Celního
ředitelství Praha ze dne 20. 3. 2004, č. j. 24664/06-1701-21/R1 a č. j. 24664/06-1701-21/R2 je
uvedeno, že předložením dokladů shodného dodavatele se shodnými náležitostmi jako v
daném případě byly splněny všechny podmínky prokazující zdanění vybraných výrobků.
Stěžovatel také předložil krajskému soudu protokoly odlišných celních orgánů týkající se
týchž dodacích listů a faktur, kde se uvádí, že zdanění výrobků bylo těmito doklady
prokázáno. Krajský soud však tyto důkazní prostředky vyloučil, protože se v nich zmiňované
doklady neshodují s doklady předloženými stěžovatelem při kontrole. Soud však tyto doklady
porovnal s interními doklady stěžovatele a nikoli s doklady od dodavatele a dospěl tak
k nesprávnému závěru. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by otázku, zda předmětné doklady
prokazují zdanění, „nastiňoval“ až v replice k žalobě. Má za to, že celé řízení se týká právě
této otázky. Pokud se pak stěžovatel o pochybnostech žalovaného dozvěděl až v řízení před
soudem, nemohl na ně reagovat dříve.
Dále stěžovatel upozorňuje, že celní orgány na něho vznesly pouze jediný požadavek,
a to předložit doklady prokazující zdanění, což také učinil. Pokud měly pochybnosti o zdanění
zajišťovaných výrobků, mohly je sice zadržet, ale bylo-li rozhodováno o stěžovatelově
odvolání, měl již mít žalovaný postaveno na jisto, zda došlo k zajištění odůvodněně či nikoli,
zejména jsou-li mu známy skutečnosti nasvědčující tomu, že zboží bylo řádně zdaněno.
Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že Celní úřad Jindřichův Hradec
a žalovaný byly o věci příslušní rozhodovat. Poukazuje na to, že u něho v sídle provedl
kontrolu Celní úřad Praha D1 a mohl rozhodnout o zajištění výrobků i ve všech
provozovnách, pokud by pro to shledal zákonné důvody. Stěžovatel má za to, že pokud jeden
celní orgán tyto důvody neshledal, nemohl jiný celní orgán na základě shodných podkladů
dojít k závěru opačnému. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením soudu, že místní příslušnost
je dána podle §42 odst. 2 a §41 odst. 3 zákona o spotřebních daní a naopak se domnívá,
že tato měla být posouzena podle §1 odst. 3 citovaného zákona. Vzhledem ke všemu
uvedenému navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí.
Má za to, že stěžovatel v době prováděné kontroly nepředložil doklady, které by prokazovaly
zdanění podle zákona o spotřebních daních a rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků tak
bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalovaný se nedomnívá, že by pochybil, pokud nevyčkal
s rozhodnutím o odvolání na výsledek prověření stěžovatelem předložených fotokopií faktur
a dodacích listů příslušným správcem daně; má totiž za to, že v době vydání rozhodnutí
o zajištění byly podmínky pro jeho vydání splněny a pouhým předložením fotokopií faktur
a dodacích listů stěžovatel jejich zdanění neprokázal.
K tomu stěžovatel replikoval, že orgánům celní správy předložil doklady,
které obsahovaly náležitosti podle §5 zákona o spotřebních daních a na podporu svého
tvrzení předložil fotokopie rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007,
sp. zn. 10 Ca 136/2006 a 10 Ca 137/2006, kde byla předmětem sporu průkaznost uvedených
dokladů a městský soud konstatoval, že doklady náležitosti podle §5 citovaného zákona
obsahují a zákon tak s nimi spojuje prokázání zdanění. Poukazuje dále na to, že s originály
byly orgány celní správy seznámeny, neboť byly předloženy při kontrole dne 17. 9. 2005,
kterou prováděl Celní úřad Praha D1.
Podáním ze dne 26. 7. 2007 zaslal žalovaný zdejšímu soudu kopii přípisu nazvaného:
„Souhrn výsledků šetření Celního úřadu Praha D1 ve věci L. d.“.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení“), domnívá se, že Celní úřad Jindřichův Hradec a žalovaný nebyli o věci příslušní
rozhodovat a že doklady vystavené dodavatelem T. I. P. s. r. o. mají náležitosti požadované
§5 zákona o spotřebních daních ve znění účinném pro období února 2005 a prokazují tak
zdanění předmětných výrobků. Dále uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve
věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se
považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“), má za
to, že žalovaný měl o věci rozhodovat podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o odvolání a měl
tedy přihlédnout k dodacím listům č. 160205875 a č. 180205878 a fakturám č. 160205015 a
č. 180205016. Pokud nevyčkal sdělení místně příslušného správce daně ohledně těchto
dokladů, nezjistil úplně skutkový stav věci. Důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé“) pak spatřuje v tom, že předložené protokoly odlišných
celních orgánů týkajících se týchž dodacích listů a faktur, krajský soud jako důkazní
prostředky vyloučil, protože se neshodují s doklady předloženými při kontrole.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Na základě místního šetření
provedeného v provozovně stěžovatele v Jindřichově Hradci dne 17. 10. 2005 bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění lihovin, neboť ze strany stěžovatele nebylo prokázáno jejich zdanění.
K prokázání zdanění těchto lihovin předložil toliko dodací list č. 10160215-6600
z 8. 10. 2005. O zajištění předmětných lihovin byl Celním úřadem Jindřichův Hradec
(dále jen „celní úřad“) vystaven protokol o zajištění skladovaných vybraných výrobků
č. j. 6052-02/05-0369-022. Celní úřad vydal dne 18. 10. 2005 rozhodnutí o zajištění
vybraných výrobků podle §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Proti tomuto rozhodnutí
se stěžovatel odvolal. Dne 24. 10. 2005 zaslal stěžovatel faxem celnímu úřadu kopie
daňových dokladů – faktur č. 160205015 z 16. 2. 2005 a č. 180205016 z 18. 2. 2005 a kopie
dodacích listů č. 160205875 a č. 180205878. Tyto doklady byly pak poštou doručeny dne
31. 10. 2005. Dne 4. 11. 2005 byly však postoupeny Celnímu ředitelství Praha k dalšímu
šetření. Proti rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 23. 1. 2006 zamítl. Stalo se tak s odůvodněním, že stěžovatel nebyl schopen v den
kontroly předložit doklady prokazující řádné zdanění kontrolovaného zboží, neboť dodací list
č. 10160225-6600 neobsahoval náležitosti předepsané §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních
a kopie faktur č. 160205015 a č. 180205016 a dodacích listů č. 160205875 a č. 180205878
byly celnímu úřadu faxem zaslány až dne 24. 10. 2005. Rozhodnutí o zajištění zboží vydané
dne 18. 10. 2005, kdy doklady k vybraným výrobkům předloženy nebyly, bylo proto zákonné.
Pokud stěžovatel namítá, že celní úřad a žalovaný nebyly v dané věci příslušní
rozhodovat, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Zajištění vybraných výrobků
podle §42 zákona o spotřebních daní je specifickým institutem, jehož účelem je zajistit
výrobky, u kterých je potřeba prověřit, zda daňová povinnost byla splněna, a zabránit tak
případnému jednání, které by toto zjištění znemožnilo. Na specifika tohoto institutu a z toho
vyplývající potřebu speciální (okamžitý zásah umožňující) úpravy příslušnosti celních orgánu
reaguje samotný §42 zákona o spotřební dani, který obsahuje ustanovení o zvláštní
příslušnosti k zajištění, propadnutí a zabrání vybraných výrobků a dopravních prostředků,
kterou je třeba použít přednostně před obecnou místní příslušností upravenou v §1 odst. 3
zákona o spotřebních daních. Ustanovení §42 odst. 3 stanoví, že postup podle odstavců 1 a 2
(tedy samotné zajištění výrobků) provede celní úřad nebo celní ředitelství, které zjistí důvody
pro takové opatření jako první. Je tedy zákonně stanovená příslušnost jakéhokoliv celního
orgánu, který důvody pro aplikaci §42 zákona o spotřebních daních zjistí (k tomu viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 007, č. j. 2 Afs 207/2006 - 151).
Na oprávnění celního úřadu zajistit vybrané výrobky v provozovně stěžovatele v Jindřichově
Hradci nemá žádný vliv ani to, že v sídle stěžovatele prováděl kontrolu Celní úřad Praha D 1.
Pokud Celní úřad Praha D 1 na základě předložených dokladů důvody pro zajištění výrobků
neshledal, neznamená to, že jiný celní úřad, který takové důvody zjistí později – byť
na základě shodných dokladů - není oprávněn vybrané výrobky zajistit. Tato námitka tedy
neobstojí.
Dále stěžovatel namítá, že žalovaný měl o věci rozhodovat podle stavu ke dni vydání
rozhodnutí o odvolání a měl tedy přihlédnout k dodacím listům č. 160205875 a č. 180205878
a fakturám č. 160205015 a č. 180205016, které předložil v odvolacím řízení. Z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného k tomu vyplynulo, že žalovaný stěžovatelovo odvolání zamítl s tím,
že rozhodnutí o zajištění výrobků bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť kontrolovanou
osobou předložený dodací list č. 10160215-6600 náležitosti stanovené v §5 odst. 3 zákona
o spotřebních daních neobsahoval. Ve vztahu ke stěžovatelem namítaným dokladům pak
uvedl, že tyto stěžovatel doložil až po rozhodnutí o zajištění. Žalovaný je zaslal ke kontrole
Celnímu úřadu Praha D1, „protože pouze ten má možnost je prověřit.“ Poukázal na to,
že pravost, věrohodnost a průkaznost dodatečně předložených kopií dodacích listů a faktur
posoudí Celní úřad Praha D1 a na základě jeho vyjádření bude rozhodnuto, jak bude
se zajištěnými výrobky naloženo. Aniž by však vyčkal tohoto vyjádření, odvolání zamítl.
Nejvyšší správní soud má v souladu se stěžovatelem za to, že takový postup není
přípustný. Podle §42 odst. 6 zákona o spotřebních daních může proti rozhodnutí o zajištění
vybraných výrobků kontrolovaná osoba podat odvolání, které nemá odkladný účinek.
Odvolací orgán, kterým je nejblíže vyšší nadřízený orgán, rozhodne o odvolání bez
zbytečných průtahů. Doručování upravuje zákon o správě daní; proti rozhodnutí o odvolání
lze podat jen mimořádné opravné prostředky nebo podnět k soudnímu přezkoumání. Odst. 9
citovaného ustanovení určuje, že zajištění vybraných výrobků trvá do doby,
než je pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně do doby,
kdy se prokáže, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích
1 a 2. Podle odst. 10 musí být rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků zrušeno písemným
rozhodnutím, pokud se prokáže, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby
uvedenými v odstavcích 1 a 2 a toto rozhodnutí musí být doručeno kontrolované osobě.
Pokud rozhodnutí o zajištění bylo zrušeno, musí být kontrolované osobě zajištěné vybrané
výrobky bez zbytečných průtahů vráceny v neporušeném stavu. O vrácení se sepíše protokol.
Na řízení o odvolání podle §42 odst. 6 zákona o spotřebních daních se v záležitostech
tímto ustanovením neupravených použijí obecné předpisy o správě daní a poplatků
(§138 citovaného zákona). Ustanovení §2 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále též daňový řád) ukládá správci daně při rozhodování hodnotit důkazy
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti;
přitom je povinen přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle §50 odst. 3
daňového řádu „odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu
požadovaném v odvolání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice
neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování
přihlédnout. Při tom není odvolací orgán vázán návrhy odvolatele a může proto změnit
rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. V rámci odvolacího řízení může
odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto
doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty“.
V daném případě je zřejmé, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nezabýval
stěžovatelem předloženými doklady (dodacími listy č. 160205875 a č. 180205878 a faktury
č. 160205015 a č. 180205016), které měly prokázat zdanění zajištěných výrobků; žalovaný
pouze uvedl, že tyto doklady předložil k posouzení Celnímu úřadu Praha D 1, protože
jen tento má možnost je prověřit. Pokud žalovaný nebyl schopen posoudit pravost,
věrohodnost a průkaznost těchto dokladů, byl jistě oprávněn předložit je k vyjádření celnímu
úřadu, o němž byl přesvědčen, že je k tomu způsobilejší. Učinil-li tak, nemohl však bez
vyjádření tohoto úřadu o podaném odvolání rozhodnout. Jak totiž ukládají shora citovaná
ustanovení daňového řádu, žalovaný je povinen hodnotit důkazy předložené odvolatelem
a napadené rozhodnutí přezkoumat v rozsahu podaného odvolání. V odůvodnění svého
rozhodnutí se tak musí řádně vypořádat se všemi odvolacími námitkami a také předloženými
důkazy. Shledá-li předložené důkazy nepravými či nevěrohodnými je povinen tuto skutečnost
v odůvodnění uvést spolu s objasněním, v čem nevěrohodnost důkazů spatřuje. V daném
případě tak žalovaný v odvolacím řízení nepostupoval, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí
vůbec neobsahuje hodnocení stěžovatelem předložených důkazů a v tomto ohledu je třeba
považovat takové odůvodnění za nepřezkoumatelné. Měl-li žalovaný pochybnost ohledně
toho, zda předložené doklady patří k zajištěným výrobkům, případně o věrohodnosti těchto
dokladů, měl svoji pochybnost a důvody, které ho k ní vedou, uvést do rozhodnutí. Pokud tak
neučinil pochybil. Uvedený nesprávný postup žalovaného tak mohl mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí a krajský soud je měl proto zrušit. Poukazuje-li krajský soud na to,
že „po předložení těchto dokladů (dodacích listů č. 160205875 a č. 180205878 a faktur
č. 160205015 a č. 180205016) vyplynuly další nejasnosti ve vztahu k názvu vybraných
výrobků, tak jak byl uveden na předložených fakturách, kde byl název odlišný od skutečného
názvu uváděného na etiketách vybraných lihovin. Tyto nejasné odkazy právě v době
rozhodování odvolacího orgánu vzbuzovaly další pochybnosti o řádném zdanění vybraných
výrobků.“, tak taková pochybnost z odůvodnění rozhodnutí o odvolání neplyne a krajský soud
svým rozhodnutím nahrazuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného, což není přípustné. Důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak byl shledán naplněným.
Argumentace žalovaného, že v době vydání rozhodnutí o zajištění neměl celní úřad
dodací listy č. 160205875 a č. 180205878 a faktury č. 160205015 a č. 180205016 k dispozici
a stěžovatelem v té době předložený doklad zdanění neprokazoval, proto je třeba rozhodnutí
o zajištění považovat za zákonné, nemůže obstát. Předně je třeba uvést, že řízení před celním
úřadem i následné řízení o odvolání tvoří jeden celek a v rámci celého tohoto řízení lze tvrdit
další skutečnosti a předkládat důkazy. Nelze proto určitý důkaz odmítnout pouze s odkazem
na to, že nebyl uplatněn před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Navíc zajištění vybraných
výrobků podle §42 zákona o spotřebních daních může trvat pouze do té doby, než se prokáže,
že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2 tohoto
ustanovení. V takovém případě je rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků zrušeno
písemným rozhodnutím a zajištěné výrobky jsou bez zbytečných průtahů vráceny
v neporušeném stavu. Je tak zřejmé, že celní orgány jsou povinny kdykoli, je-li prokázáno
zdanění, rozhodnout o zrušení zajištění. Nemohou tedy předložené doklady, které zdanění
výrobků mohou prokazovat, pomíjet.
Rovněž důvodnou shledal zdejší soud námitku, že předložené doklady (dodací listy
č. 160205875 a č. 180205878 a faktury č. 160205015 a č. 180205016) obsahují náležitosti
požadované §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Podle citovaného ustanovení, účinného
v době prodeje vybraných výrobků stěžovateli a vystavení uvedených dokladů (únor 2005),
musel doklad o prodeji, kterým se prokazuje zdanění vybraných výrobků uvedených
do volného daňového oběhu a který je prodávající povinen při prodeji vybraných výrobků
bezodkladně vydat, obsahovat obchodní firmu nebo název, sídlo a daňové identifikační číslo
prodávajícího, je-li prodávající právnickou osobou (písm. a/), obchodní firmu nebo název,
sídlo a daňové identifikační číslo kupujícího, je-li kupující právnickou osobou (písm.b/),
množství prodaných vybraných výrobků uvedených do volného daňového oběhu, u nichž
vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, a jejich název, popřípadě obchodní označení (písm.
c/), výši celkové ceny vybraných výrobků včetně spotřební daně (písm. d/), datum vystavení
dokladu o prodeji (písm. e/) a číslo dokladu o prodeji (písm. f). Všechny uvedené náležitosti
stěžovatelem předložené doklady obsahují a nebude-li tak vyvrácena jejich pravost
či pravdivost, případně nebude-li prokázáno, že se vztahují k jiným, než zajištěným
výrobkům, je třeba je považovat za doklady prokazující zdanění vybraných výrobků
ve smyslu §5 zákona o spotřebních daních.
Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i krajský soud v napadeném rozsudku (str. 9 dole),
nicméně má za to, že stěžovatel námitku, že předložené doklady prokazují zdanění v souladu
se zákonem, neuplatnil v žalobě, ale až v replice k vyjádření žalovaného, tedy po uplynutí
lhůty k podání žaloby. Ani s tímto závěrem nemůže zdejší soud souhlasit, neboť již v žalobě
na str. 4 (bod V.) stěžovatel poukazoval na to, že žalovaný nepřihlédl k jím předloženým
důkazům (fakturám) a nezjistil tak dostatečně stav věci. Poukázal rovněž na to, že „předložení
dokladů prokazujících zdanění vybraných výrobků splnil zasláním faktur - daňových
dokladů“. Pokud se stěžovatel k této námitce vrátil v replice k vyjádření žalovaného,
nejednalo se o námitku novou, nýbrž o rozvinutí námitky řádně uplatněné v žalobě.
Nejvyšší správní soud také nesouhlasí s postupem krajského soudu, který označil
protokoly sepsané jinými celními orgány, které předložil stěžovatel spolu s replikou, jako
nerelevantní s poukazem na to, že se vztahují k jiným dodacím listům, než které stěžovatel
předložil ke kontrole dne 17. 10. 2005. Jak již je totiž uvedeno výše, stěžovatel v odvolacím
řízení řádně předložil a jako důkaz uplatnil dodací listy č. 160205875 a č. 180205878
a faktury č. 160205015 a č. 180205016 a jak vyplývá ze stěžovatelovy repliky zmíněné
protokoly se měly vztahovat právě k těmto dokladům. Pokud je krajský soud jako důkazy
nepřipustil pouze s ohledem na to, že se vztahují k dokladům nepředloženým před
rozhodnutím o zajištění, pochybil. Nejvyšší správní soud tak zjistil i naplnění důvodu kasační
stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud jde o žalovaným předloženou kopii přípisu nazvaného: „Souhrn výsledků
šetření Celního úřadu Praha D1 ve věci L. d.“, tak k té nemohl zdejší soud přihlížet, neboť se
jedná o skutečnost novou (přípis je datovaný dnem 11. 7. 2007). Je třeba zdůraznit, že krajský
soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu podle skutkového a právního stavu, který tu
byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.) a nemůže tak přihlížet ke
skutečnostem, které nastaly až v době řízení soudního. Stejně tak k takovým skutečnostem
nemůže přihlížet soud zdejší.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a proto mu nezbylo,
než napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu