ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.88.2006
sp. zn. 2 Afs 88/2006 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce T. z. Z.
spol. s r.o., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Nám. Svobody 4,
Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
13. 1. 2006, č. j. 29 Ca 47/2004 - 50
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2006, č. j. 29 Ca 47/2004 - 50
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo pro nepřezkoumatelnost,
spočívající v nedostatku důvodů, zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2004,
č. j. 7071/03/FŘ/140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního
úřadu ve Zlíně ze dne 10. 7. 2003, č. j. 161262/03/303914/4215, kterým byla žalobci uložena
povinnost zaplatit daňový nedoplatek na silniční dani na základě smlouvy o prodeji
privatizovaného státního podniku.
Základním argumentem, o který krajský soud závěr o nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí opřel, byla absence odůvodnění k otázce, jaký konkrétní majetek byl
privatizován a žalobcem převzat a proč s tímto privatizovaným majetkem má bezprostředně
souviset závazek spočívající v povinnosti zaplatit silniční daň, která byla před uskutečněním
privatizace uložena jinému subjektu než žalobci. Žalovaný se dle krajského soudu
nevypořádal s námitkou, že žalobce nezprivatizoval veškerý majetek S. m. p. s.p. M., neboť
privatizace byla provedena ve třech fázích a žalobce byl účasten pouze jedné z nich a s
námitkou, že veškeré závazky nepřecházejí bez dalšího na nabyvatele pouze části podniku.
Žalovaný dle soudu uzavřel, že podpisem smlouvy o prodeji privatizovaného majetku přešla
na žalobce ze zákona povinnost převzít a vyrovnat závazky s privatizovaným majetkem, a to
včetně majetku závazků vzniklých neuhrazením daňových povinností části podniku. Žalovaný
rovněž poukázal na přílohu k zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku, kde se má
nacházet seznam pohledávek a mimo jiné daňové závazky vůči státu. Tyto závěry krajský
soud považoval za zcela nedostatečné vzhledem k aplikaci ustanovení §15 odst. 1 zákona č.
92/1991 Sb., neboť žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí neodpověděl na otázku, zda
závazek k úhradě silniční daně bezprostředně souvisí právě a jen s privatizovaným majetkem,
který žalobce v rámci privatizace nabyl. Žalovaný totiž dle soudu neuvádí, zda sporný
závazek figuruje v příloze k zápisu a ani z obsahu připojených správních spisů nelze tuto
skutečnost dovodit.
Kasační stížností stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že jím
vydané rozhodnutí za nepřezkoumatelné nepovažuje, neboť z obsahového hlediska tvoří jeden
celek, při jeho zpracování postupoval v souladu s ustanovením §50 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb. a byl povinen se vypořádat se všemi námitkami, které byly v odvolání
uvedeny. Protože některé námitky se v podaném odvolání překrývaly nebo na sebe úzce
navazovaly, bylo k následně uvedené námitce rozšířeno odůvodnění obsahově se vztahující
i k námitce předchozí. Žalobou napadené rozhodnutí tak poskytuje dostatečný skutkový
rámec pro stěžovatelem uplatněnou aplikaci ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. Žalobce
nabyl do svého vlastnictví majetek privatizovaného podniku S. m. p. s.p. M. v rozsahu
podepsané smlouvy a za podmínek vyplývajících ze smlouvy č. 053/99 o prodeji
privatizovaného majetku uzavřené dne 8. 10. 1999. Odkázal na čl. III. této smlouvy a na zápis
o předání a převzetí privatizovaného majetku podle ustanovení §19, 20 a 21 zákona
č. 92/1991 Sb. Jako příloha tohoto zápisu byla žalobci předána mimo jiné rozvaha
privatizovaného majetku a z řádku 096 předmětné rozvahy vyplývá, že žalobce převzal
v rámci procesu privatizace celkový závazek vůči státnímu rozpočtu ve výši 48 134 000 Kč,
jehož součástí byl i k 7. 10. 1999 splatný nedoplatek na dani silniční za zdaňovací období
roku 1996, 1997 a 1998, který byl řádně zaúčtován v účetnictví privatizovaného státního
podniku. Podkladem pro zaúčtování pak byla přiznání státního podniku Strojírny masného
průmyslu k silniční dani. Kopie daňových přiznání byly žalobci rovněž předány. Výše
nedoplatku byla rovněž prokázána v dílčím inventarizačním zápise, ze kterého plyne,
že ani žalobce, ani zástupce privatizovaného podniku ani Fond národního majetku
nezpochybnili to, že na účtu 345/10 byla inventarizována částka silniční daně. Názor
krajského soudu o tom, že je třeba se vypořádat s tím, z jakého důvodu závazek spočívající
v zaplacení silniční daně bezprostředně souvisí s konkrétním majetkem, či jeho částí,
který v rámci privatizace přešel na žalobce, považuje stěžovatel za nestandardní,
nepřispívající ke skutkovému objasnění souzené věci a téměř neproveditelný, s ohledem
na dikci ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb. Stěžovatel uzavřel, že konkrétní
skutkové závěry vyplývající z obsahu rozhodnutí o odvolání jsou dostatečné ke zdůvodnění
aplikace ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.
Žalobce ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu za správný, žalobou napadené rozhodnutí považuje rovněž
za nepřezkoumatelné.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že kasační stížností napadeným rozsudkem bylo shledáno žalobou
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a kasační stížnost směřovala právě jen proti závěru
soudu o jeho nepřezkoumatelnosti, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat pouze touto
otázkou, když ani krajský soud důvodnost ostatních žalobníc h námitek neposuzoval. Krajský
soud shledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobní
námitce, která vyjadřuje pochybnost, zda žalobce převzal v rámci pohledávek a závazků
rovněž povinnost zaplatit daňový nedoplatek, když tato pochybnost vyplývá z toho,
že na žalobce nebyl převeden veškerý majetek státního podniku.
Tato námitka se vyskytuje v podané žalobě opakovaně a sice na str. 2 bod II. podané
žaloby, poté ve vazbě na tvrzení o tom, že žalobce mohl získat pouze majetek náležející
ke státnímu podniku ke dni 31. 12. 1996 ve druhém odstavci str. 4 podané žaloby
a konečně se objevuje v předposledním odstavci čtvrté strany podané žaloby. Tato námitka
se však objevila opakovaně již v odvolání žalobce proti prvostupňovému správnímu
rozhodnutí (nejprve samostatně v posledním odstavci strany 3 a posléze rovněž ve vazbě
na tvrzení o rozhodném termínu 31. 12. 1996 na str. 5 odvolání) .
Opakovanému uplatnění této odvolací námitky pak koresponduje i odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele o podaném odvolání. Žalovaný nejprve v úvodu čtvrté strany
odůvodnění rozhodnutí o odvolání pouze stručně konstatoval, že podpisem smlouvy
o privatizovaném majetku na žalobce přešla povinnost převzít a vyrovnat závazky. Takové
konstatování ve vztahu k uplatněné žalobní námitce by bezpochyby dostatečné nebylo,
neboť jde v podstatě o právní závěr, k němuž však není připojená žádná bližší argumentace.
Stěžovatel však důvody, které jej k uvedenému závěru vedly, uvedl na jiném místě rozhodnutí
o odvolání a sice v souvislosti s hodnocením důvodnosti námitky o tom, že žalobce mohl
získat majetek náležející státnímu podniku ke dni 31. 12. 1996. Žalovaný odkázal na čl. III.
uzavřené smlouvy, na zápis o předání a převzetí věci, na jeho přílohu v podobě seznamu
pohledávek a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem a na řádek 096 rozvahy,
kde jsou daňové závazky vůči státu uvedeny.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného
o podaném odvolání je ve vztahu ke znění námitek uplatněných v odvolání dostatečné.
Nejprve je třeba konstatovat, že krajský soud učinil závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
o odvolání s odkazem na žalobní námitku, která je svým obsahem zcela obecná, žalobce
neuváděl žádné konkrétní okolnosti svědčící pro závěr o tom, že daňová pohledávka nepřešla
na něj, ale případně na jiný subjekt, pouze konstatuje, že nezprivatizoval veškerý majetek
a že privatizace proběhla ve třech fázích. Krajský soud však skutečnost, že žalobní námitka
neobsahuje konkrétní tvrzení, jejichž důvodnost či nedůvodnost by bylo lze případně
přezkoumat, nesprávně přičetl k tíži žalobou napadeného rozhodnutí.
Ve věci však nebylo třeba posoudit to, jaký konkrétní majetek byl privatizován,
zda byl privatizován veškerý majetek a zda s tímto majetkem předmětná daňová povinnost
bezprostředně souvisí či nikoli. Takový postup by byl ve svých důsledcích soudním
přezkumem privatizačního procesu jako takového a rozhodnutí v něm učiněných, což však
zákon č. 92/91 Sb. (ustanovení §10 odst. 3) neumožňuje. Bylo třeba se zaměřit „pouze“ na to,
zda na základě uzavřené smlouvy o privatizaci na žalobce přešly rovněž daňové závazky.
To žalovaný učinil a svůj postup k uplatněné odvolací námitce rovněž náležitě zdůvodnil.
Ani žalobce v odvolání či podané soudní žalobě nezpochybňoval skutečnost, že v souvislosti
se smlouvou o privatizaci byl vyhotoven rovněž zápis o předání a převzetí privatizovaného
majetku (který předpokládá čl. V. bod 1 smlouvy o privatizaci), který zástupce žalobce
podepsal a rovněž skutečnost, že zápis obsahoval přílohu, v rámci které byly převzaté daňové
závazky specifikovány (to, že jako příloha zápisu byla předána žalobci mimo jiné rozvaha
privatizovaného majetku vyplývá z bodu 8 zápisu). Tento závěr ostatně převzal ve svém
rozhodnutí i krajský soud. Ke kterému konkrétnímu majetku se tyto daňové závazky případně
vztahovaly a zda byl tento majetek na žalobce rovněž smlouvou o privatizaci převeden, není
ve věci rozhodné. Podstatné je, že byl mimo jiné převeden rovněž předmětný daňový závazek.
Krajský soud rovněž konstatoval, že žalovaný neuvedl, zda sporný závazek figuruje
v příloze k zápisu či v rozvaze privatizované jednotky. Takový závěr však nemá oporu
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný sice výslovně neuvedl, že příloha
k zápisu předmětnou položku obsahuje, ze skutečnosti, že zápis i přílohu v odůvodnění
zmínil, však bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že tento názor žalovaný zaujal.
Lze proto uzavřít, že rozhodnutí o odvolání nelze z důvodů, pro které tak učinil
krajský soud, považovat za nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud závěr
o nepřezkoumatelnosti učinil ve vazbě na možnost aplikace ustanovení §15 odst. 1 zákona
č. 92/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení §45 zákona č. 337/1992 Sb. Je vhodné připomenout,
že k otázce vzájemného vztahu obou ustanovení již existuje judikatura Nejvyššího správního
soudu, který v rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 181/2004 ze dne 25. 8. 2005 konstatoval,
že ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti
podle ustanovení §45 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z uvedeného
rozhodnutí, (které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 712/2005 a na jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje),
bude Krajský soud při novém rozhodování ve věci vycházet. Rovněž v následném řízení
posoudí důvodnost ostatních námitek, které byly v podané žalobě uplatněny
a kterými se doposud nezabýval.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhod ne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu