ECLI:CZ:NSS:2007:2.AFS.9.2007
sp. zn. 2 Afs 9/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právních věcech žalobce D. T. C.,
I. – E., spol. s r. o., zast. JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Mojžíšova 17, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně,
nám. Svobody 4, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného proti
rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2006, č. j. 29 Ca 267/2004 - 33, a ze dne
31. 8. 2006, č. j. 29 Ca 218/2004 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně
JUDr. Kateřiny Šimáčkové do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhr adě
nákladů řízení částku 5712 Kč.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně, kterými
byla zrušena jeho rozhodnutí ze dne 13. 8. 2004, č. j. 7544/03/FŘ/130 a č. j. 7545/03/FŘ/130,
a věci mu byly vráceny k dalšímu řízení.
Stěžovatel těmito rozhodnutími zamítl žalobcova odvolání podaná proti platebním
výměrům na daňové penále na spotřební daň z lihu Finančního úřadu Brno IV. ze dne
6. 10. 2003, č. j. 147947/03/291911/4077 (penále za období od 1. 5. do 31. 5. 1998 ve výši
785 408 Kč souvisící s dodatečným platebním výměrem na spotřební
daň z lihu ze dne 20. 12. 2002, č. j. 167731/02/291911/4077 ve výši 662 651 Kč)
a č. j. 147948/03/291911/4077 (penále za období od 1. 6. do 30. 6. 1998 ve výši 933 705 Kč
souvisící s dodatečným platebním výměrem na spotřební daň z lihu ze dne 20. 12. 2002,
č. j. 167735/02/291911/4077 ve výši 792 282 Kč). Důvodem doměření daně a následně
penalizace byl nedostatek oprávnění žalobce prodávat v prodejnách D. T. F. bez spotřební
daně nápoje s obsahem alkoholu 80% a vyšším. Žalobce nenapadl ve svém podání počet dnů
penalizace ani penalizační sazbu, nýbrž fakt, že proti dodatečným platebním výměrům na
spornou daň podal žalobu, takže za této situace nemělo být penále předepsáno. Argumentoval,
že daňové penále je příslušenstvím daně a toto sleduje její osud. Stěžovatel naopak uvedl, že
zákonné podmínky pro sdělení předpisu penále byly zcela naplněny, probíhající soudní řízení
nemůže mít vliv na stanovení penále, neboť daňová povinnost byla pravomocně doměřena a
penále tedy bylo předepsáno plně v souladu s ust. §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků („daňový řád“).
Krajský soud ke společné žalobě proti oběma rozhodnutím (kdy je ovšem vyloučil
k samostatnému řízení) postavené na nedůvodnosti vyměření daňového penále ze sporně
doměřené spotřební daně rozhodnutí žalovaného zrušil proto, že jeho předchozími rozsudky
(č. j. 29 Ca 314/2003-53 a č. j. 29 Ca 122/2004-34) byla zrušena rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 9. 2003, č. j. 1512/03/FŘ/130 a č. j. 1513/03/FŘ zamítající odvolání proti
dodatečným platebním výměrům na spotřební daň, z jejíhož včasného neuhrazení vycházely
přezkoumávané penalizační platební výměry. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného byla sice vydána v souladu se zákonem, neboť podmínky pro penalizaci byly
splněny, ovšem následně byla zrušena rozhodnutí žalovaného ve věci stanovení daňové
povinnosti. Vzhledem k tomu, že penále sleduje podle §58 daňového řádu osud daně,
nemohou penalizační rozhodnutí s amostatně obstát v situaci, kdy o dani, od níž jsou
odvozena, nebylo pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatel proti tomu v kasačních stížnostech opřených o ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) shodně namítá,
že rozsudky krajského soudu spočívají na nesprávném posouzení právní otázky, a proto jsou
nezákonné. Dále je považuje za nepřezkoumatelné z důvodů nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů, popřípadě pro jinou vadu řízení, mohla-li mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Upozorňuje na skutečnost, že žalobce podal jednu žalobu proti rozhodnutím
o doměření daně i proti rozhodnutím o vyměření penále, a to v těchto dvou a ještě v dalších
případech. Krajský soud, ač bylo v žalobě zdůrazněno, že jde o obdobnou právní i skutkovou
problematiku, a současně požádáno o společné projednání, v rozporu s ust. §39 odst. 2 s. ř. s.
věci společně neprojednal, naopak jednotlivé případy vyloučil k samostatnému projednání,
což se negativně projevilo na rychlosti řízení a i na nákladech. V prvé řadě proto stěžovatel
požádal o spojení řízení o kasačních stížnostech v těchto dvou případech v téže době
a ze shodných důvodů. Tomuto návrhu Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne
8. 2. 2007, č. j. 2 Afs 9/2007 - 65.
Věcně pak krajskému soudu stěžovatel vytýká, že postupoval v rozporu s ust. §75
odst. 1 s. ř. s. , podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu Brno IV.
ze dne 20. 12. 2002 byly vyměřeny žalobci na základě zjištění daňové kontroly shora uvedené
částky na spotřební dani z lihu a lihovin za zdaňovací období květen a červen 1998. Odvolání
proti těmto dodatečným platebním výměrům byla zamítnuta Finančním ředitelstvím v Brně
dne 11. 9. 2003. Proti těmto odvolacím rozhodnutím podal daňový subjekt dne 18. 9. 2003
žalobu, jež směřovala proti oběma rozhodnutím; soud nicméně rozhodl o vyloučení každého
z případů k samostatnému projednání. S ohledem na žalobu rozhodl stěžovatel o posečkání
daní od 4. 2. 2003 do 3. 10. 2003. Rozhodnutí na penále byla Finančním úřadem Brno IV.
vydána dne 6. 10. 2003, a dobu i výši penále stanovil v souladu se zákonem; soud nepřiznal
žalobám podaným proti rozhodnutím o doměření daně odkladný účinek. V odvoláních
žalobce proti penalizačním výměrům bylo argumentováno pouze nedůvodným doměřením
daně a vztahem mezi daní a penálem.
Krajský soud, dle názoru stěžovatele, v rozporu s ust. §63 odst. 1, 5 a §58 daňového
řádu dospěl k závěru, že příslušenství daně sleduje její osud. Uvádí, že je sice pravdou,
že v době rozhodování krajského soudu již byla pravomocně zrušena rozhodnutí žalovaného
o daňové povinnosti, přihlížet k tomu však krajský soud nemohl. Pokud tak učinil, jedná se
o jinou vadu jeho řízení, příp. o nesprávné posouzení právní otázky soudem.
Dodává, že soud sice správně aplikoval právní větu obsaženou v §58 daňového řádu,
ovšem nesprávně ji vyložil. Vůbec nevzal v úvahu ust. §63 odst. 5 daňového řádu, podle
něhož dojde-li ke snížení daně, odepíše se z úřední povinnosti také penále. Penále je spojeno
s vykonatelností rozhodnutí o vyměření daňové povinnosti (§32 odst. 13, §48 odst. 12
daňového řádu), nikoliv s právní mocí rozhodnutí o dodatečném vyměření daně. K tomu
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 96/2004,
podle něhož penalizační platební výměr deklaruje povinnost vzniklou ze zákona a neukládá
povinnost novou.
Soud také sám konstatoval, že v daném případě byly splněny podmínky pro předpis
penále (daň byla pravomocně vyměřena, bylo závazně stanoveno datum její splatnosti,
nedošlo k vyslovení odkladného účinku předchozí žaloby a žalobce byl s placením splatné
částky v prodlení) a stěžovatel tedy postupoval v souladu se zákonem; souča sně ale vyslovil,
že s ohledem na zrušení rozhodnutí o doměření daně je třeba zrušit i rozhodnutí penalizační,
neboť otázka pravomocného vyměření daňové povinnosti žalobce za příslušná období není
pravomocně vyřešena. Tím učinil svá rozhodnutí vnitřně rozp ornými. Také oproti žalobním
návrhům zrušil jen rozhodnutí stěžovatele, aniž zmínil, proč nezrušil rozhodnutí prvostupňová
(platební výměry na penále). Stejně tak se soud nikterak nevyjádřil k dalšímu postupu
stěžovatele po zrušení jeho rozhodnutí. Proto je třeba považovat rozhodnutí soudu současně
za nedostatečně odůvodněná.
Stěžovatel zásadně odmítá argumentaci soudu o závislé povaze rozhodnutí o sdělení
penále vůči rozhodnutí o vyměření daně, jíž soud zdůvodňuje své rozhodnutí navzdory
ust. §75 odst. 1 s. ř. s. Úprava dopadu změny výše daňové povinnosti je zákonem ošetřena
a už jen rozhodnutí soudu o zrušení dodatečných platebních výměrů na daň by mělo
za následek odepsání penále z úřední povinnosti.
Nakonec krajský soud, dle mínění stěžovatele, nes právně rozhodl o povinnosti
stěžovatele uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2150 Kč, resp. 3837,80 Kč
[vždy vedle soudního poplatku 2.000 Kč náhradu za dva (příprava a převzetí věci, sepis
žaloby), resp. za tři úkony právní služby v každé věci (příprava a převzetí věci, sepis žaloby
a doplnění žaloby k výzvě soudu) a paušální platby a 75 K č, včetně daně z přidané hodnoty
(612,80 Kč)]. Rozhodl tak o náhradě nákladů duplicitně a bez ohledu na ust. §60
odst. 1 s. ř. s. umožňující pouze přiznání důvodně vynaložených nákladů řízení.
Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozsudků krajského soudu
a vrácení věcí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že v průběhu celého řízení
podával vždy společná podání. Postupem žalovaného i krajského soudu, kteří jak odvolání,
tak žaloby projednávali samostatně, žalobci vznikly problémy s dohledáváním, kopírováním
a ujasňováním podkladů; proto je názoru, že nárok na náklady řízení v obou případech byl
důvodný a souhlasí také s návrhem stěžovatele na spojení věcí ke společnému projednání
u Nejvyššího správního soudu. Upozorňuje dále, že stěžovatel věděl o soudním sporu
vedeném proti jeho rozhodnutím o doměření daně, přesto vyměřil i penále, což vedlo k jeho
nemalým nákladům, které mohly vést až k jeho likvidaci. Celkově postup žalovaného
považuje za účelový, neboť výklad sporného právního problému žalovaný pozměnil až v době
politické poptávky po likvidaci provozovatelů prodejen typu D. T. F. Žalobce se ztotožňuje se
soudem v závěru, že zrušení rozhodnutí o daňové povinnosti musí vést ke zrušení rozhodnutí
penalizačních; jiné řešení by odporovalo principům spravedlnosti a právního státu. Penále je
příslušenstvím daně sledujícím její osud a byla -li nesprávně vyměřena daň, bylo nesprávně
vyměřeno i penále. Proto navrhuje zamítnutí kasačních stížností a přiznání náhrady nákladů
řízení.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení), domnívá se totiž, že soud nesprávně vyložil ustanovení daňového řádu upravující
možnost vyměření penále, a dále uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé), když rozhodnutí považuje jednak za vnitřně rozporné, jednak
za nedostatečně odůvodněné, a nakonec namítá jinou vadu v řízení, kterou spatřuje v rozporu
postupu soudu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s., přičemž současně tento postup podřazuje i kasačnímu
důvodu podle písm. a) cit. ust.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadených rozsudků; pokud by se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelná, nebylo by možno
vážit důvody ostatní.
Důvodem nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. d) může být buď
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Nesrozumitelným lze rozumět zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné
náležitosti, vylučující seznat, v jaké věci a jak bylo rozhodnuto, zkoumající správní
rozhodnutí z jiných než žalobních bodů nad rámec zákonného oprávnění, obsahujícím výrok
rozporný s odůvodněním, neobsahujícím vůbec právní závěry, nebo rozhodnutí
nejednoznačné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 47/2003 - 13, zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Tvrzenou nesrozumitelnost napadených rozsudků Nejvyšší správní soud neshledal.
Je sice pravdou, že krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, ač jeho postup v době vydání
odvolacích rozhodnutí shledal zákonným, současně však výslovně uvedl, že tak učinil proto,
že přihlédl ke skutečnostem, které nastaly v době mezi vydáním správních rozhodnutí
a rozhodováním soudu. V tom není žádná vnitřní rozpornost, neboť krajský soud důvody
svých rozhodnutí jasně vyložil a z obsahu kasačních stížností ani nelze soudit, že by jim
stěžovatel neporozuměl – to že s nimi nesouhlasí, neznamená, že jsou nejasné.
Nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění lze rozumět zejména rozhodnutí
založené na nedostatků důvodů skutkových, přičemž se musí jednat o důvody, o něž soud
opírá své rozhodovací úvahy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Ads 58/2003 - 13, zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS). Ani této námitce Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Krajský soud v napadených rozsudcích vyjádřil důvody, pro které
správní rozhodnutí zrušil. Skutkový stav byl popsán správně a dostatečně a byl i zhodnocen
ve vztahu k rozhodným ustanovením zákona. Zrušující výrok však o tento skutkový stav
neopřel a výslovně uvedl, z jakých důvodů tak činí. Postrádal-li stěžovatel v rozsudcích
závazný právní názor pro svůj další postup, lze mu přisvědčit v tom, že v případě zrušení
správního rozhodnutí je právní názor vyjádřený v rozsudku pro správní orgán závazný
(§78 odst. 5 s. ř. s.). Předpokladem závaznosti je vyjádření právního názoru v rozsudku.
Forma vyjádření závazného právního názoru může být různá; v rozsudku může být výslovně
uvedeno, co je správní orgán v dalším řízení povinen učinit, jaké skutečnosti a jaká
ustanovení zákona je povinen v dalším řízení vzít v úvahu – tak je tomu zpravidla tam,
kde řízení zůstalo neúplné, hodnocení skutkového stavu nesprávné, kdy bylo postupováno
podle nesprávného právního předpisu, či kdy byl předpis nesprávně vyložen. V některých
případech však postačí, je-li právní názor vyjádřen v posouzení případu. Tak tomu bylo i zde.
Krajský soud vyložil důvody, pro které rozhodnutí žalovaného zrušil – uvedl, že tak učinil
proto, že penalizační rozhodnutí je závislé na rozhodnutí o dani a nemůže samo obstát, bylo-li
rozhodnutí o dani zrušeno. Tento názor je jednoznačný a nelze z něho dovodit nic jiného,
než že je třeba vyčkat do doby nového rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným platebním
výměrům na daň. I když krajský soud toto výslovně v rozsudcích neuvedl, pro postup
stěžovatele nebylo třeba v takovém případě instruktivnějšího vyjádření a nejde o takovou
vadu, která by činila rozhodnutí do té míry neodůvodněnými, že by bylo nezbytné je zrušit.
Další námitkou je, že krajský soud pochybil, když vycházel ze skutečností,
které neexistovaly v době rozhodování žalovaného. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Toto pravidlo však není bezvýjimečné. Může-li totiž soud v řízení dokazovat
(§77 s. ř. s.), pak ve svém rozhodnutí vychází z původních i nových zjištění. Důkazem
v řízení o přezkumu penalizačních rozhodnutí jistě je platební výměr, od něhož je penále
odvozeno. Dokazovat přitom není třeba skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho činnosti
(§121 o. s. ř., §64 s. ř. s.). Pokud soud v řízeních, jehož předmětem byla zákonnost
rozhodnutí na penále, zjistil (a v daném případě o tom není pochyb), že rozhodnutí
žalovaného o odvoláních proti dodatečně platebním výměrům na daň byla pravomocně
zrušena, mohl z toho vycházet.
Podstatné pak pro posouzení věcí zůstává jen to, zda závěry, které z této skutečnosti
krajský soud dovodil, byly správné či nikoliv.
Stěžovateli lze přisvědčit v poukazech na rozhodnou právní úpravu. Není pochyb
o době splatnosti spotřební daně z lihu, stejně tak jako o tom, že dnem následujícím
po splatnosti se dlužník dostal do prodlení, které s sebou nese zákonnou povinnost úhrady
penále (§63 odst. 1, 2 daňového řádu). Dodatečný daňový platební výměr je vykonatelný
bez ohledu na právní moc (§32 odst. 13 téhož zákona). Rozhodnutí je vykonatelné,
jestliže proti němu nelze podat řádný opravný prostředek a nebo jestliže jeho podání nemá
odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta plnění. Podle §48 odst. 12 daňového řádu
odvolání nemá odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Na existenci a vykonatelnost dodatečných platebních výměrů v daném případě
skutečně nemělo vliv zrušení odvolacích rozhodnutí soudem, neboť krajský soud zrušil
pouze rozhodnutí stěžovatele. To však ještě samo o sobě neznamená, že platební výměry
o sdělení penále a stanovení náhradní lhůty samostatně obstojí a že je nelze zrušit.
Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi podle §63 odst. 4 daňového
řádu platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník může odvolat do třiceti
dnů od jeho doručení. Odvolací důvody nejsou nijak omezeny, byť logicky nelze samostatně
namítat v tomto řízení, že nebyl důvod k dodatečnému doměření daně platebními výměry,
neboť ty jsou samostatně napadnutelné. Jistě však lze namítat, že penále nevzniklo vůbec
nebo v jiné výši. V daném případě také žalobce napadl penalizační platební výměry proto,
že se domníval, že penále nevzniklo, neboť daň byla doměřena nezákonně.
Stejně tak zdůvodnil i své žaloby. To je logické za situace, kdy nelze nic namítat
proti správnosti výpočtu, ovšem kdy daňový subjekt popírá správnost doměření daně,
od níž je penále odvozeno.
Podle §58 daňového řádu je penále příslušenstvím daně, sledujícím osud daně.
Právě z tohoto ustanovení vycházel krajský soud, když zrušil rozhodnutí žalovaného
o penalizaci z důvodů, že byla pravomocně zrušena jeho rozhodnutí o daňové povinnosti.
Je pravdou, že podle 63 odst. 5 daňového řádu, byla-li rozhodnutím o odvolání proti stanovení
daně nebo jiným rozhodnutím o daňové povinnosti předepsaná daň zcela nebo zčásti
odepsána, odepíše se z úřední povinnosti také penále, které z odepsané daně bylo předepsáno,
pokud v rozhodnutí není stanoveno jinak. Bylo by tak možno říci, že poté, kdy bude
pravomocně ukončeno řízení o doměření daně, pak v závislosti na výsledku bude případně
odepsáno i penále, pokud se zjistí, že dlužník vůbec nebyl v prodlení s placením daně, anebo
že dlužná daň, a tím i penále, bylo nižší. Znamenalo by to ovšem, že po určitou dobu
zde budou existovat pravomocná a vykonatelná rozhodnutí, která nemají oporu v pravomocně
stanovené daňové povinnosti. To samo o sobě lze považovat za důvod pro jejich zrušení.
Ze stěžovatelem citovaného rozhodnutí rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 - 62 (zveřejněno: Sb. NSS 674/2005) nevyplývá opak,
stejně tak ani z rozhodnutí ze dne 16. 8. 2006, č. j. 1 Afs 78/2005 - 29, řešícího problematiku
předpisu penále daňového dlužníka v konkursu. Naopak Nejvyšší správní soud již v obdobné
věci (rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 16/2005 - 63) rozhodl, že: „Právní moc
rozhodnutí o existenci daňového nedoplatku je rozhodná z hlediska splnění podmínek
pro uplatnění penále stanovených v §63 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků; není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat k úhradě
penále (srov. §58 citovaného zákona).“
Nejvyšší správní soud v označeném rozsudku dále porovnal institut právní moci
správního rozhodnutí s institutem vykonatelnosti a uzavřel, že z předběžné vykonatelnosti
dodatečného platebního výměru na daň nelze odvodit účinky pro vznik povinnosti platit
penále. O tom, zda zákonná daňová povinnost daňového subjektu byla vyšší, než byla dříve
správcem daně vyměřena, je závazně a s konečnou platností rozhodnuto až tehdy,
kdy rozhodnutí nabude právní moci. Teprve dnem právní moci dodatečného platebního
výměru je tak zároveň s konečnou platností rozhodnuto i o tom, že daňový dlužník
je v prodlení se zaplacením daňového nedoplatku. Právní moc rozhodnutí o existenci
daňového nedoplatku je proto rozhodná z hlediska splnění zákonem stanovených podmínek
pro uplatnění penále a není-li dodatečný platební výměr v právní moci, nelze ani předepsat
k úhradě penále.
Nejvyšší správní soud v tomto případě neshledal důvodu se od zmíněného názoru
odchýlit a shodně, stejně tak jako i krajský soud, dospěl k závěru, že neexistence právní moci
rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti brání tomu předepsat k úhradě penále.
Kasační stížnost byla proto shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 věty poslední zamítl.
Brojí-li stěžovatel proti výši náh rady nákladů řízení, je třeba poukázat na skutečnost,
že kasační stížnost není přípustná proti výroku o náhradě nákladů řízení (§104 odst. 2 s. ř. s.).
Z toho lze dovodit, že nemůže být úspěšná kasační stížnost, jíž by byl důvodně napadán jen
výrok o náhradě nákladů řízení. Znamená to vyloučení rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu zrušujícího pouze výrok rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Zákon
zaměřil kasační přezkum jen na stěžejní rozhodovací problémy, a pokud z něho vyloučil
otázku náhrady nákladů řízení, nelze připustit možnost obcházení této výluky podáním
nedůvodné stížnosti ve věci samé, současně napadající i výrok o nákladech řízení. Jistě je jiná
situace tam, kde kasační stížnost ve věci samé je úspěšná; v tom případě je zrušen celý
rozsudek, a pak ze zákona v dalším řízení krajský soud rozhoduje znovu i o náhradě nákladů
řízení. Jakkoli lze stěžovateli přisvědčit v tom, že v daném případě krajský soud nevhodně
vyloučil věci k samostatnému projednání, je třeba vycházet rovněž z toho, že předmětem
řízení ve správním soudnictví je správní rozhodnutí napadené žalobou a otázka spojení
či vyloučení věci (jednotlivých rozhodnutí) je věcí úvahy soudu, následně se ovšem
i promítající do výše nákladů řízení. I při respektování práva soudu vyloučit věci
k samostatnému projednání lze mít o správnosti výše přiznaných nákladů určitou pochybnost
(duplicitní přiznání náhrady nákladů za žalobu podanou společně, doplnění žaloby k výzvě
soudu - tedy odstranění vad původního podání); není zde však, jak výše vyloženo, možná
náprava zrušením výroků o náhradě nákladů řízení napadených rozsudků.
Stěžovatel v této věci neměl úspěch, podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Náklady ovšem vznikly úspěšnému žalobci podáním vyjádření právní zástupkyní ke
dvěma kasačním stížnostem, a to před tím, než byla řízení spojena. Tyto náklady činí
2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 4.800 Kč. Protože zmocněná advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb. (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Právní zástupkyni se tedy přiznává odměna v celkové
výši 5.712 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla žalobci stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu