ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.17.2007
sp. zn. 2 As 17/2007 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
Městská část Praha Libuš, se sídlem Libušská 35, Praha 4, zastoupeného JUDr. Františkem
Veselým, advokátem, adresa pro doručování: Seifertova 17, Praha 3, proti žalovanému:
Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti zúčastněných osob:
P. e., a. s. a P.d., a. s., obou zastoupených JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se sídlem
Břevnovská 433/12, Praha 6, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 12. 2006, č. j. 11 Ca 225/2005 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba brojící
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2005, č. j. MHMP-179904/2004/OST/PI/CŘ. Tímto
rozhodnutím bylo změněno kolaudační rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru
výstavby ze dne 16. 8. 2004, č. j. OV H/02/20282/So, DO-KR, a to tak, že část textu
výroku byla nahrazena textem „na pozemcích k. ú. Š., K., P., Ch. a M. v P. 4 na území podél
K. spojky dále přes O. r. s křížením V. u., jižně od bývalého M. P., s křížením L. ulice jižně
od ulice N. O. a přes část M. r. až k lokalitě V L. (ulice D. L.).“ V ostatním byl výrok
napadeného rozhodnutí potvrzen.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. namítá
nezákonnost napadeného rozsudku a vady správního řízení.
Stěžovatel předně uvádí, že předmětná stavba byla umístěna rozhodnutím o umístění
stavby bez toho, aniž by byla povolena výjimka z ustanovení čl. 4 odst. 10 vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy o obecných požadavcích na výstavbu, které stanoví povinnost
umisťovat elektrické a telekomunikační vedení v zastavěných částech obce pod zem.
K názoru městského soudu stěžovatel uvádí, že zmiňovaná změna stavby byla povolena
teprve kolaudačním rozhodnutím a nikoliv v řízení o umístění stavby či ve stavebním řízení.
Argumentace soudu, že realizace výstavby je procesem a nikoliv jednolitým aktem,
není podle stěžovatele správná tehdy, když jde o tak závažný zásah do životního prostředí,
jako je v daném případě liniové stavby vedení velmi vysokého napětí v bezprostřední
blízkosti obytných budov.
Vady správního řízení spatřuje stěžovatel v pochybení při doručování veřejnou
vyhláškou, kdy existovala nejasnost v určení jejích adresátů (chybná čísla dotčených parcel,
chybný popis trasy vedení ve stavebním povolení a v kolaudačním rozhodnutí).
Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkazuje na obsah vyjádření
k žalobě a plně se ztotožňuje s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
První stížnostní námitka se týká tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku
městského soudu spočívající v tom, že chybně nebyla zohledněna námitka ohledně porušení
čl. 4 odst. 10 vyhlášky č. 26/1999 Sb. s odkazem na možnost jejího uplatnění v řízení
o umístění stavby či ve stavebním řízení. Stěžovatel zejména nesouhlasí s právním názorem
obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož jakákoli realizace výstavby
je z hlediska stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) procesem nikoli jednolitým, který by byl
završen vydáním jednoho pravomocného rozhodnutí, jelikož stavební zákon obsahuje několik
samostatných řízení, v jejichž rámci jsou posuzovány odlišné skutečnosti a každé z nich
je završeno vydáním přezkoumatelného a následně pravomocného správního rozhodnutí.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že citovaný právní názor
městského soudu plně akceptuje a že tento se nachází zcela v intencích jeho ustálené
judikatury. Pro stručnost je tak možno odkázat např. na rozsudek sp. zn. 5 A 107/2001
(in: č. 784/2006 Sb. NSS), podle něhož „jednotlivá řízení, upravená ve stavebním zákonu,
je totiž nutno vidět v jejich vzájemné časové, formální a obsahové souvztažnosti. Jakkoliv jsou
tedy rozhodnutí, vydaná v těchto řízeních, rozhodnutími samostatnými a existuje proti nim
i samostatná procesní ochrana, nelze např. přehlédnout, že ve stavebním řízení stavební úřad
přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí [§62 odst. 1
písm. a) stavebního zákona] a rovněž v kolaudačním řízení stavební úřad zejména zkoumá,
zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení
a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení
(§81 odst. 1 stejného zákona).“
Aplikováno na nyní projednávanou věc, smyslem kolaudačního řízení bylo zkoumat,
zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení
a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení.
Dále byl stavební úřad oprávněn a povinen zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její
užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob,
životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení (§81 odst. 1 stavebního
zákona). Tento věcný rámec kolaudačního řízení pak nutně determinuje následný soudní
přezkum kolaudačního rozhodnutí. Jinak řečeno, meritorní soudní přezkum se redukuje
na zhodnocení toho, zda vydané kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem,
tedy zda provedená stavba odpovídá dříve stanovené dokumentaci a podmínkám. V žádném
případě však nelze kolaudační řízení zaměňovat za řízení předchozí v tom smyslu,
že námitky, jež bylo možno uplatnit v územním nebo stavebním řízení, lze účinně uplatnit
znovu či zcela nově v řízení kolaudačním. Jak ostatně správně konstatoval městský soud, proti
územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení stěžovatel nepodal opravný prostředek, přičemž
pokud by tak učinil, měl reálnou možnost v jeho rámci uplatnit námitky, které uvádí teprve
nyní.
V daném případě stěžovatel tvrdí, že kolaudačním rozhodnutím byla povolena změna
stavby, přičemž ze spisového materiálu je zřejmé, že tato změna se týkala stožáru č. 15.
Jednalo se tak o případ, na který pamatuje ustanovení §81 odst. 4 stavebního zákona, podle
něhož s kolaudačním řízením může být spojeno řízení o změně stavby, pokud se skutečné
provedení podstatně neodchyluje od dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním
řízení. Podle ustanovení §68 odst. 2 stejného zákona v rozsahu, v jakém se změna dotýká
práv, právem chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení, projedná
stavební úřad žádost a vydá rozhodnutí, jímž buď změnu stavby povolí, přičemž rozhodne
i o případných námitkách účastníků a stanoví podle potřeby další závazné podmínky,
anebo žádost zamítne. Na řízení o změně se vztahují přiměřeně ustanovení o stavebním řízení.
Městský soud k tomu uvedl, že v řízení o změně stavby jsou rozhodná hlediska
přezkoumávána nikoliv obecně, nýbrž pouze vzhledem k rozsahu změny stavby. To konkrétně
znamená, že v těchto případech je posuzována pouze změna stavby a nikoliv znovu obecně
celá již dříve pravomocně povolená stavba.
S tímto právním názorem se Nejvyšší správní soud plně identifikuje, neboť jej
považuje za souladný se smyslem a ostatně i se zněním citovaných zákonných ustanovení.
Nad rámec argumentace městského soudu proto považuje za vhodné toliko doplnit, že účel
opětovného projednání a vydání rozhodnutí o změně stavby spočívá v tom, aby nedocházelo
k obcházení smyslu stavebního řízení tím, že by byly předchozí jeho fáze účelově
„přeskočeny“ a že by v rámci kolaudačního řízení docházelo k faktickému nahrazování
předchozích řízení a rozhodnutí v jejich rámci vydávaných. Proto zákon stanoví restrikci
spočívající ve dvojím směru: předmětná změna stavby nesmí znamenat podstatnou odchylku
od již dříve ověřené dokumentace a zároveň musí být zachováno právo účastníků řízení
na projednání této změny a uplatnění námitek.
Nejvyšší správní soud po podrobném seznámení se s obsahem spisového materiálu
dospěl k závěru, že obě citované podmínky byly splněny. Změnu založení stožáru č. 15,
spočívající v umístění mikropilotů namísto původních velkoprůměrových pilotů a opatření
nerozebíratelných spojů do výšky 2,5 m namísto původních 3 m, skutečně nelze prima facie
považovat za podstatnou odchylku od dříve ověřené dokumentace (což stěžovatel ostatně
ani nezpochybňuje) a zároveň práva stěžovatele jakožto účastníka kolaudačního řízení byla
v plném rozsahu respektována. Nezbývá proto než přisvědčit městskému soudu v tom,
že se stěžovatel ve skutečnosti snažil prostřednictvím napadení kolaudačního rozhodnutí
zpochybnit dříve vydané rozhodnutí o umístění stavby, což je však ze shora popsaných
důvodů nepřípustné.
Kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto naplněn
nebyl.
Druhá stížnostní námitka se týká tvrzeného pochybení při doručování
písemností ve stavebním a kolaudačním řízení. Toto pochybení spatřuje stěžovatel v tom,
že při vymezení věci byly uváděny nesprávné údaje rozhodné pro určení účastníků řízení.
S touto námitkou se městský soud neztotožnil zejména proto, že ji stěžovatel v žalobním
řízení uplatnil zcela obecně, a dále že touto okolností zjevně nebyla porušena jeho práva.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost by mohla být pro vady
řízení shledána důvodnou toliko tehdy, pakliže by zjištěné vady (skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem) mohly ovlivnit zákonnost správního rozhodnutí jako celku a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit.
V projednávané věci se nicméně o tento případ zjevně nejedná. Vycházeje ze zásady,
že právo náleží bdělým, a dále z toho, že stěžovatel byl pouze jedním z účastníků
kolaudačního řízení a nikoliv subjektem s oprávněním podávat žalobu ve veřejném zájmu
(actio popularis), měla by jeho námitka ohledně pochybení vzniklého při doručování
správního rozhodnutí svoji relevanci jen tehdy, když by z toho současně plynulo dotčení
na procesních právech přímo stěžovatele. To znamená např. tehdy, když by se v důsledku
pochybení správního orgánu stal opomenutým účastníkem řízení, jemuž by takto bylo
znemožněno podat opravný prostředek k ochraně svého práva. Tak tomu však v souzené věci
zjevně není, neboť stěžovatel všech svých práv řádně využil a i pokud by tedy k tvrzenému
pochybení skutečně ve vztahu k ostatním účastníkům řízení došlo (což soud za daných
okolností nezjišťoval, neboť by to bylo zjevně nadbytečné), bylo jejich věcí a zájmem,
aby se proti tomuto pochybení bránili. Absenci této jejich procesní aktivity nemůže
nahrazovat stěžovatel.
Rovněž tato stížnostní námitka proto není důvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ani vady správního řízení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., a proto kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.), a žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu