ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.23.2006
sp. zn. 2 As 23/2006 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelů
a) Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, se sídlem v Praze 1, Mariánské
nám. 2, pracoviště v Praze 1, Pařížská 26, a b) C. G., za účasti 1) J. H., a 2) M. A., v řízení o
kasačních stížnostech podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2006,
č. j. 7 Ca 171/2005 - 46,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební [dále jen „stěžovatel a)“], a osoba
zúčastněná na řízení C. G. [dále jen „stěžovatel b)“] , včas podanými kasačními stížnostmi
(obě doručeny soudu osobně dne 18. 1. 2006) brojí proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2006. Tímto
rozsudkem městský soud zrušil jak rozhodnutí stěžovatele a) ze dne 1. 4. 2005, č. j.
MHMP/24262/2005/OST/Če/Čí, o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, tak i dotčené prvostupňové rozhodnutí ze dne 15. 11. 2004, č. j.
OUR.Sm.p.2399-915/04-Če-UR, jímž bylo povoleno umístění stavby „Obytný soubor N. N.“
v k. ú. S.
Městský soud v Praze k žalobě J. H. a M. A. přezkoumal napadené rozhodnutí včetně
správního řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, a dospěl k závěru, že
žaloba byla důvodná. K vydání rozhodnutí o umístění stavby, která by mohla snížit nebo
změnit krajinný ráz, je totiž v souladu s ustanovením §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“ nebo „zákon č.
114/1992 Sb.“), ve znění v rozhodném období, nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody.
Součástí posuzovaného správního spisu je sice stanovisko orgánu ochrany přírody, z něhož
vyplývá, že dotčený orgán státní správy neměl proti umístění stavby námitek, toto stan ovisko
však nebylo vydáno formou rozhodnutí ve správním řízení. Nutnost takové formy zmíněného
správního úkonu dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dále také i jen „NSS“)
ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 - 39, publikovaném pod č. 499/2005
Sb. NSS. Právní názor rozšířeného senátu NSS, spočívající v závěru, že souhlasné nebo
nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody k umísťování nebo povolování staveb, jakož
i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je rozhodnutím
vydávaným ve správním řízení, je pro Městský soud v Praze závazný. S ostatními žalobními
body se pak soud podrobně vypořádal v rámci tzv. „obiter dictum“. Žádné z dalších
žalobních námitek však již nepřisvědčil a své závěry vždy jednotlivě odůvodnil.
Stěžovatel a) ve své kasační stížnosti (dále jen kasační stížnost „A“) uplatňuje zákonné
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky městským soudem.
S odkazem na doslovné znění ustanovení §12 odst. 2 a §90 odst. 1 zákona o ochraně
přírody a krajiny stěžovatel a) také v kasační stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že souhlas
orgánu ochrany přírody ve formě správního rozhodnutí, proti kterému lze podat odvolání,
je nutný pouze v případě, že by v důsledku umístění stavby mělo dojít ke snížení nebo změně
krajinného rázu. Jestliže však k zásahu do krajinného rázu nedochází, což je oprávněn
posoudit orgán státní správy, jemuž působnost v oblasti ochrany přírody svěřuje příslušný
zákon, pak podle názoru stěžovatele a) není třeba vydávat správní rozhodnutí. Stěžovatel
a) uvádí, že uvedený právní názor je obsažen i v rozsudku NSS, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí NSS č. 9/2004 pod č. 318. Stěžovateli a) je znám i obsah výše citovaného usnesení
rozšířeného senátu NSS, ale domnívá se, že obě uvedená rozhodnutí NSS nejsou v rozporu.
Obě rozhodnutí totiž stojí shodně na stanovisku, že souhlas se zásahem do krajinného rázu
se vydává ve formě správního rozhodnutí. Podle prvního z citovaných rozsudků toto neplatí,
pokud příslušný správní orgán vyjádří názor, že k zásahu do krajinného rázu nedochází.
Pro vyslovení tohoto názoru totiž zákon nepředepisuje postup podle správního řádu.
Druhý rozsudek se tímto problémem podle tvrzení stěžovatele a) nezabývá. Stěžovatel
a) je přesvědčen, že nepochybil, když akceptoval vyjádření dotčených orgánů státní správy
na úseku ochrany přírody a krajiny v e formě, v jaké byla vydána. Stěžovatel a) poukazuje
také na čl. 95 Ústavy České republiky, podle něhož je soudce vázán zákonem. Dle mínění
stěžovatele a) právní názor městského soudu není s tímto ustanovením v souladu, protože
právní názor v něm vyjádřený je opřen o interpretaci pouze jedné části předmětného
ustanovení právního předpisu. S ohledem na vše výše uvedené a také na skutečnost, že tento
výklad zákona byl jediným důvodem zrušení napadeného správního rozhodnutí, ale i
s poukazem na změnu ustanovení §12 zákona č. 114/1992 Sb. navrženou v souvislosti
s novým stavebním zákonem, podle níž se krajinný ráz neposuzuje v zastavěném území a
v zastavitelných plochách, pro které je územním nebo regulačním plánem stanoveno plošné a
prostorové uspořádání, se stěžovatel a) domáhá zrušení napadeného soudního rozhodnutí.
Stěžovatel b) uplatňuje ve své kasační stížnosti (dále jen kasační stížnost „B“) zákonné
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítaje tak nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem, a zároveň důvody
podle odst. d) téhož ustanovení, a tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající
v jeho nesrozumitelnosti a současně i nepřezkoumatelnost v důsledku vady řízení
před soudem, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem vidí v otázce výkladu ustanovení §12
odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Uvádí, že praktická aplikace právního názoru
vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu je přinejmenším velmi komplikovaná,
což potvrzuje i článek JUDr. I. H., vedoucí odboru životního prostředí Magistrátu hlavního
města Prahy (dále jen „MHMP“), uveřejněný v Časopise České společnosti pro právo
životního prostředí, ročník V., č. 1/2005, jehož kopii ke své kasační stížnosti přiložil.
Stěžovatel b) se stejně jako některé dotčené orgány státní správy nemůže s tímto právním
názorem ztotožnit, protože jej považuje za tzv. „rozšířený výklad“ ustanovení §12 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny. Takový výklad právní normy je přípustný pouze v těch
výjimečných případech, kdy za použití všech vědeckých metod vede k nepochybnému závěru
o takovém smyslu a rozsahu právní normy, což však není tento případ . Stěžovatel b) odkazuje
i na teorii práva (publikace prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc., a doc. JUDr. Jiřího Čapka,
CSc.: Teorie práva, první vydání, CODEX, 1997). Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby orgán
ochrany přírody zahajoval správní řízení vždy, když má dotčený orgán státní správy
stavebnímu úřadu sdělit své stanovisko, pak by příslušné zákonné ustanovení logicky takto
formuloval. Ačkoli rozšířený senát Nejvyššího správního soudu shledává formulaci §12 odst.
2 zákona č. 114/1992 Sb. jako nevhodnou, resp. letitý výklad této formulace dotčenými
orgány státní správy jako nezákonný, není v souladu s principy právního státu, aby taková
vada zákona byla napravena soudní cestou. K posouzení skutečnosti, zda stavba může či
nemůže snížit či změnit krajinný ráz, je oprávněn pouze orgán ochrany přírody, do jehož
působnosti takové posouzení zákon svěřuje. Přiznáním práva navrhovateli požadovat po
dotčeném orgánu státní správy vydání správního rozhodnutí v každém posuzovaném případě
by se tak de facto stalo, že prvotní posouzení, zda stavba bude či nebude do kra jinného rázu
zasahovat, přejde na jiný subjekt. Souhlas s umístěním nebo povolením stavby se totiž podle
zákona vydává pouze za situace, že stavba krajinný ráz snížit nebo změnit může.
Argumentace v citovaném usnesení NSS směřující k tomu, aby již ve fázi zaujímání
stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody o možnosti zásahu do krajinného rázu bylo
zahajováno správní řízení, nemá podle stěžovatele b) opodstatnění, protože i podkladové
stanovisko vydané mimo správní řízení je přezkoumatelné v rámci správního řádu, a následně
i ve správním soudnictví, s využitím opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí o
umístění nebo povolení stavby. Stěžovatel b) dále uvádí, že vyjádření městského soudu o
závaznosti právního názoru rozšířeného senátu nemá oporu v s. ř. s. Podle ustanovení §54
odst. 6 s. ř. s. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení, osoby na řízení
zúčastněné a pro orgány veřejné moci. Právnímu názoru rozšířeného senátu NSS zákon
v žádném případě nepřiznává závaznost pro širší okruh subjektů. Navíc rozsudek NSS ze
dne 12. 8. 2005,
č. j. 5 A 90/2002 - 66, časově následující po usnesení rozšířeného senátu NSS
je nejen jednoznačným zpochybněním právního názoru městského soudu o závaznosti
usnesení rozšířeného senátu NSS, ale zárov eň dává stěžovateli b) za pravdu stran tvrzené
zákonnosti postupu orgánu ochrany přírody ve věci jeho stanoviska ke stavbě obytného
souboru N., protože tentýž postup orgánu ochrany přírody, pro který Městský soud v Praze
rozhodnutí o umístění stavby zrušil, shledává jako postup, který je souladný se zákonem.
Stěžovatel b) tak k nesprávnému posouzení právní otázky uzavírá, že zatímco doposud bylo
možno jednotné chování správních orgánů jednoznačně předvídat, existence rozporných
právních názorů na tuto věc znamená jeho nepředvídatelnost.
Druhá námitka stěžovatele b) , a to námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, spočívá v nemožnosti správního orgánu řídit se tímto rozsudkem.
Protože nelze po žádném subjektu požadovat, aby se choval v rozporu se zákonem,
není patrné, jak má Úřad městské části Praha 5, odbor územního rozhodování, postupovat.
V působnosti stavebního úřadu totiž není posuzovat, zda stanovisko jiného správního orgánu,
v tomto případě orgánu ochrany přírody, bylo či nebylo vydáno řádnou formou.
I po případném posouzení stanoviska odboru životního prostředí MHMP nemůže Úřad
městské části Praha 5 požadovat, aby tento orgán své stanovisko zrušil a vydal rozhodnutí
ve správním řízení. Odbor životního prostředí nemusí takovému požadavku vyhovět a řízení o
vydání územního rozhodnutí se tak dostane do patové situace. Tato vada řízení před soudem
má za následek nezákonnost napadeného rozsudku a současně jej činí nesrozumitelným.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem navrhuje stěžovatel b) rozsudek
Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
J. H. a M. A. se k obsahu kasačních stížností A a B nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasačních stížností A i B [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., resp. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že ani jedna z kasačních stížností není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že obě stížnosti jsou podány včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele a) i b) jedná osoba s vysokoškolským právnickým
vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se přednostně zabýval námitkou týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, která podle názoru stěžovatele b) spočívala
v tom, že rozsudek je nesrozumitelný a správní orgán se jím nemůže řídit.
Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je totiž vadou tak závažnou,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.). Nelze se zabývat hmotněprávní
argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální
stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě,
a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně
rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat i rozhodnutí,
která vůbec neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro vyslovení nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí. Z výroku rozsudku Městského
soudu v Praze lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl, rozsudek neobsahuje výrok,
který by byl vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe rozlišit a z rozsudku
je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Z odůvodnění
rozhodnutí je kromě toho jasně patrno, z jakého důvodu soud roz hodnutí správního orgánu
zrušil. Je pravdou, že vzhledem k nedokonalé formulaci ustanovení §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny může v praxi vzniknout situace po právní stránce poněkud
komplikovaná, soud se však nemohl ztotožnit s námitkou, že by se správní orgán nemohl
napadeným rozsudkem řídit. Soud také nepovažuje napadený rozsudek za nesrozumitelný.
Z dikce ustanovení §54 odst. 6 s. ř. s. plyne, že výrok pravomocného rozsudku
je závazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci. Nemůže
proto být sporu o tom, že pro orgán, který rozhodoval ve věci přímo dotčené rozsudkem
vycházejícím z právního názoru rozšířeného senátu NSS, zmíněný právní názor rozšířeného
senátu NSS nutně závazný být musí. Předmětné rozhodnutí je za této situace povinen
respektovat nejen správní orgán, jenž je oprávněn vydat rozhodnutí o umístění stavby,
ale i dotčený orgán ochrany přírody a krajiny, který posuzuje, zda povolovaná stavba může
nebo nemůže snížit či změnit krajinný ráz v konkrétní lokalitě, kde má být umístěna. Pokud
rozšířený senát NSS vyslovil v usnesení názor, že je třeba, aby výsledkem tohoto posouzení
ze strany správního orgánu byl vždy posudek, resp. souhlas či nesouhlas, vydaný ve formě
správního rozhodnutí, pak nelze tvrdit, že rozsudek městského soudu je nesrozumitelný
a že z něj není patrné, co má správní orgán činit. Aniž by to stěžovatel b) namítal,
Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje i to, že nepřezkoumatelnost rozsudku
v tomto případě nezpůsobuje ani fakt, že soud na předmětné usnesení NSS pouze odkázal,
aniž by se podrobněji vyjádřil k jeho obsahu. Usnesení, na které soud odkazuje,
bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS a je tedy veřejnosti dostupné. Navíc je i snadno
dohledatelné na internetu (www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadené
rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností, a to ani z důvodu nesrozumitelnosti, ani z nedostatku
důvodů.
Další kasační námitkou byla námitka nesprávného posouzení právní otázky ze strany
soudu, kterou uplatnili oba stěžovatelé, proto se k ní Nejvyšší správní soud na tomto místě
vyjádří souhrnně. Meritem věci byl v posuzovaném případě výklad ustanovení §12 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatel a) tvrdí, že rozsudky, které citoval
ve své kasační stížnosti, nejsou podle jeho názoru v rozporu. V rozsudku NSS, publikovaném
ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 9/2004 pod č. 318 (sp. zn. 7 A 85/2001) je prezentován názor,
že rozhodnutí ve správním řízení (souhlas či nesouhlas s povolovanou stavbou) vydává
příslušný orgán státní správy jen tehdy, pokud dospěje k závěru, že daná stavb a nebo činnost
by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz. Naopak v situaci, kdy dospěje k závěru
opačnému, udělování souhlasu nepřichází v úvahu, proto žádné správní řízení ani nezahajuje.
Druhé z citovaných rozhodnutí (usnesení rozšířeného senátu NSS sp. z n. 6 A 97/2001)
naproti tomu vyjadřuje zcela odlišný právní názor. Stěžovatel a) má pravdu v tom,
že v obou rozhodnutích panuje shoda ohledně formy souhlasu orgánu ochrany přírody,
který musí mít vždy formu rozhodnutí ve správním řízení. Spornou však zůstává otázka
zákonnosti a mezí správního uvážení dotčeného orgánu ochrany přírody v předchozí fázi,
kdy tento orgán předběžně (mimo správní řízení) posuzuje, zda je povolovaná stavba
vůbec způsobilá ovlivnit krajinný ráz či nikoli.
Právě v této otázce dospěl první senát NSS k diametrálně odlišnému názoru,
než je vyjádřen v předcházejícím citovaném rozhodnutí, proto v souladu s ustanovením §17
odst. 1 s. ř. s. věc předložil rozšířenému senátu. Ten pak zmíněným usnesením původní názor
překonal, když polemiku uzavřel s tím, že správní řízení je ze strany správního orgánu nutno
zahájit vždy, neboť jiný výklad a postup připouští značné riziko libovůle, jež je v právním
státě nepřípustná. Pokud by správní orgán mohl posoudit první z dílčích otázek
(tou je dle obsahu znění §12 zákona č. 114/1992 Sb. otázka, zda stavba do krajinného rázu
zasahuje či nikoli, v případě kladné odpovědi na první otázku pak následuje druhá, zda udělit
souhlas či nikoli) v rámci správního uvážení de facto mimoprocesně, nemusel by zahajovat
správní řízení. To podle názoru rozšířeného senátu NSS nelze připustit nejen z důvodu
nezbytné právní jistoty, ale také proto, že by tato část správního uvažování a posuzování
byla prakticky nepřezkoumatelná a fyzické nebo právnické osoby, jejichž hmotná práva
by mohla být důsledky správního posouzení dotčena, by nemohly uplatnit svá procesní práva
v té míře, v jaké jim jsou zaručena právě jenom ve správním řízení.
K roli rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato role vychází
z předpokladu, že příslušný „běžný“ senát vlastním intelektuálním procesem dospěje
k přesvědčení, že dříve v rozhodnutí vyjádřený právní názor není správný, a aktivováním
rozšířeného senátu nastolí situaci, kdy bude ke konkrétní předložené právní otázce
zformulován právní názor, respektovaný pro futuro všemi senáty rozhodujícími obdobné
případy. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že d evátý senát NSS se plně ztotožňuje
se stanoviskem rozšířeného senátu a nemůže proto pro něj být při rozhodování v této věci
směrodatné, zda předmětný právní názor byl či nebyl respektován v pozdějších rozsudcích
NSS [viz poznámka stěžovatele b) k existenci časově následujícího rozsudku NSS ze dne
12. 8. 2005, č. j. 5 A 90/2002 – 66, která měla podpořit závěry stěžovatele b) o nezávaznosti
stanoviska rozšířeného senátu NSS ]. Jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním
prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Nejvyššího správního
soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit
pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy;
dosavadní judikatura by se dostatečně nevypořádala se všemi možnými a uplatněnými
zásadními argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí
a z konkrétních okolností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně,
nýbrž v důsledku opomenutí, anebo by došlo k zásadní změně společenských
či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.
Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků
jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani další námitce stěžovatele b), spočívající
v závěru, že výklad provedený soudem je výkladem jdoucím nad rámec zákona,
resp. rozšiřujícím výkladem zákona, který je nepřípustný. Nejvyšší správní soud
poznamenává, že napadený výklad je výkladem ústavně konformním, vylučujícím
libovůli správních orgánů a chránícím práva a právem chráněné zájmy fyzických
a právnických osob. V souladu s ustanovením §12 odst. 1 s. ř. s. má NSS zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví.
Jednou z jeho povinností je tedy sjednocovat nejen judikaturu v této oblasti,
ale zprostředkovaně tak také ovlivňovat jednotu a zákonnost rozhodování správních orgánů
(odst. 3 téhož ustanovení). Nejvyšší správní soud tak nemůže činit jinak, než právě
výkladem právních norem, který je pak pro soudy v prvním stupni a správní orgány závazný.
Musí to platit tím spíše v případě, kdy je formulace určité právní normy nedokonalá
a připouští i výklad, který není plně ústavně konformní.
Nad rámec důvodů, o které se opírá výrok rozhodnutí v této věci, považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné zmínit, že komplikovanost aplikace dotčené právní úpravy v praxi
pak lze odstranit pouze novou legislativní úpravou, což se v případě ustanovení §12 zákona
o ochraně přírody a krajiny také v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona (zákon
č. 186/2006 Sb.) s účinností od 1. 1. 2007 také stalo.
Pokud jde o doplnění kasační stížnosti stěžovatele b), které bylo soudu doručeno
dne 19. 10. 2006, nemohl na tento přípis brát Nejvyšší správní soud zřetel. Rozhodnutí ze dne
31. 3. 2006, sp. zn. S-MHMP-14236/2006/OOP-V-48/R-11/Hu, kterým odbor ochrany
prostředí MHMP vydal souhlas ve smyslu §12 odst. 2 zákona k umístění stavby, je
rozhodnutím v novém správním řízení, které není předmětem řízení o kasační stížnosti B.
V této souvislosti je nutné uvést, že ze skutečnosti, že Ministerstvo životního prostředí
předmětné rozhodnutí posléze zrušilo, nerespektujíce tak rozhodnutí rozšířeného senátu NSS,
nelze dovodit, že by právní názor rozšířeného senátu NSS nebyl pro ministerstvo závazný.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud stížnostní důvody zakotvené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. neshledal naplněnými. V řízení před soudem
totiž nebyly zjištěny vady , které by měly za následek nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo vadu řízení před soudem, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Taktéž neshledal tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem. Relevantní právní otázky byly naopak dle názoru
Nejvyššího správního soudu posouzeny zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud
tak obě kasační stížnosti zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatelé a) i b), kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nem ají právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.), aj. H. a M. A., kteří se k řízení o
kasačních stížnostech nevyjádřili, žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě
nákladů řízení o kasačních stížnostech za použití §120 s. ř. s. tak, že výše jmenovaným
osobám náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu