ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.35.2006
sp. zn. 2 As 35/2006 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: F. H.,
zast. Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 11. 2005, č. j. 8 Ca 161/2004 - 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, č. j. 8 Ca 161/2004 - 53
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva dopravy, odboru veřejné a kombinované dopravy, ze dne 8. 6. 2004,
č. j. 30/2004-140-STSP/2. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo změněno prvostupňové
rozhodnutí odboru dopravy Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 14. 4. 2004,
č. j. JMK 8293/2004 OD/Mu, o uložení pokuty ve výši 50 000 Kč podle ustanovení
§35 odst. 1 písm. f) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále též „zákon o silniční
dopravě“). Prvostupňový orgán uložil pokutu za to, že stěžovatel v rozporu s §5 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou a silniční osobní
dopravu (dále též „přepravní řád“), vydal dne 8. 3. 2004 na lince 840710 B. n. P. – T. – B. –
K. – Ch. – P. – B. p. H. na spoji č. 1 této linky jakožto dopravce ze svého výdejního zařízení
jízdenek takovou jízdenku, která neobsahovala cílovou stanici nebo přepravní pásmo.
Žalovaný změnil toto rozhodnutí tak, že vypustil z odůvodnění 2. a 3. odstavec na straně 8
jeho písemného vyhotovení.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem.
Dále stěžovatel namítá, že i kdyby byla věc právně posouzena správně, je pokuta,
kterou mu správní orgán udělil, nepřiměřená, neboť při stanovení její výše nebyly zváženy
všechny relevantní okolnosti. Soud pak nejenom tyto podmínky řádně nevážil, ale ani pokutu
nemoderoval, ač žalobou bylo poukazováno i na sociální dopad pokuty – tím fakticky
stěžovatel vznáší i kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – tedy konkrétně vadnost
postupu soudu.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje stěžovatel v tom, že jízdenky jím vydávané
splňovaly náležitosti vyžadované přepravním řádem. Obsahovaly totiž nástupní stanici a cenu
jízdenky. Stěžovatel namítá, že ve vozidle byl vyvěšen ceník, přístupný všem cestujícím,
z něhož bylo možno zjistit, ve kterých stanicích může cestující vystoupit. Právě cenou
jízdenky (která na jízdence byla řádně vyznačena) bylo – dle názoru stěžovatele – určeno
přepravní pásmo. Tímto způsobem určené přepravní pásmo považuje stěžovatel za přípustné
z právního hlediska, neboť tvrdí, že termín „přepravní pásmo“ není v žádném právním
předpise definován, tím méně je zakázáno označovat přepravní pásmo způsobem,
který stěžovatel zvolil. Zmíněný způsob nepovažuje ani za rozporný s právní jistotou
cestujících, neboť z jejich hlediska je nutné, aby bylo jednoznačně určeno, odkud a kam
se bude realizovat přeprava – ve zde uvedeném případě jsou dle stanoviska stěžovatele
o těchto potřebných informacích cestující zpraveni právě údaji o nástupní stanici a ceně.
Rovněž výše pokuty je dle názoru stěžovatele nepřiměřená, neboť její výše mohla mít
pro jeho podnikání likvidační charakter (v žádosti o osvobození od soudního poplatku,
která byla připojena k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, uváděl stěžovatel rozhodné
skutečnosti o svých majetkových a sociálních poměrech). Stěžovatel tedy uvádí, že městský
soud nesprávně nepřihlédl k těmto skutečnostem ve své úvaze o (ne)využití moderačního
práva. Za excesivní považuje výši pokuty také kvůli tomu, že provozoval dopravu toliko
jedním autobusem a není mu známo, že by svým výše popsaným jednáním způsobil nějakou
škodu. Dále stěžovatel uvedl, že strojky, které dopravní úřady doporučovaly pro tisk jízdenek,
byly pro něj finančně nedostupné. Z těchto důvodů se stěžovatel ve své kasační stížnosti
dožaduje toho, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým zruší napadený rozsudek
městského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ve vnitrostátní linkové
dopravě, kterou provozoval stěžovatel, se nejedná v žádném případě o přepravní pásmo,
neboť stanovení ceny jízdného podle přepravních pásem přichází v úvahu pouze v dopravě
městské a příměstské provozované v rámci městské dopravy, jak to vyplývá i z ustanovení
§4 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 388/2000 Sb., o jízdních řádech veřejné linkové osobní
dopravy. Žalovaný ostatně poznamenává, že jízdenky vydávané stěžovatelem údaj
o přepravním pásmu beztak neobsahovaly. Dále žalovaný dodává, že ve veřejné linkové
osobní dopravě, která není městskou autobusovou dopravou, zákon č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, vyhláška č. 388/2000 Sb., o jízdních řádech veřejné linkové osobní dopravy,
vyhláška č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou a silniční osobní dopravu, a výměr
ministerstva financí č. 01/2004 obsahují pouze pojem „zastávka“, nikoliv pojem „přepravní
pásmo“. Dle názoru žalovaného tak dopravce nemá možnost výkladu ustanovení §5 odst. 1
písm. b) přepravního řádu, které stanovuje povinné údaje na jízdenkách, ve vztahu k pojmu,
který předpisy pro jím provozovaný druh dopravy neobsahují. I výši pokuty shledal žalovaný
přiměřenou, když na jedné straně k tíži stěžovateli přičítá to, že vadné jízdenky vydával
opakovaně a navíc přes upozornění o tom, že jedná protiprávně, na straně druhé vychází
z toho, že závažnost protiprávního jednání dopravce je snížena malým rozsahem provozované
dopravy. S ohledem na výše uvedené navrhuje žalovaný, aby byla kasační stížnost
jako nedůvodná zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu krom
již uvedeného především zjistil, že dne 8. 3. 2004 dva pracovníci odboru dopravy Krajského
úřadu Jihomoravského kraje (dále též „dopravní úřad“) vykonali v souladu s ustanovením
§34 zákona o silniční dopravě státní odborný dozor na lince provozované stěžovatelem.
Během něj bylo mj. shledáno pochybení ze strany stěžovatele, který řádným způsobem
neoznačil vydané jízdenky, jelikož ty obsahovaly toliko údaj o výchozí stanici, nikoli již údaj
o cílové stanici či přepravním pásmu. Na základě uvedených zjištění konstatoval dopravní
úřad ve svém rozhodnutí ze dne 14. 4. 2004, č. j. JMK 8293/2004 OD/Mu, naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle §35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě a zároveň
stěžovateli uložil pokutu ve výši 50 000 Kč. Při stanovení výše pokuty vycházel dopravní
úřad zejména z následujících úvah: nemožnost identifikace, kam se cestující přepravuje,
tudíž ztížená možnost kontroly dodržení tarifu, smluvních přepravních podmínek
a přepravního řádu, snížení právní jistoty cestujících a absence možnosti použít jízdenku jako
uznatelný daňový doklad. Na výši pokuty mělo vliv také to, že již jednou (dne 25. 8. 2003)
bylo u stěžovatele stejné pochybení zjištěno, na což byl upozorněn dopravním úřadem
dopisem ze dne 26. 8. 2003, č. j. JMK 24961/2003 OD/Mu. Dopravní úřad rovněž plošně
upozornil všechny dopravce provozující veřejnou linkovou dopravu osob na území
Jihomoravského kraje (tedy včetně stěžovatele), že někteří z nich nedodržují předmětná
ustanovení o povinných údajích na jízdenkách, přičemž je vyzval, aby nejpozději
od 1. 1. 2004 zajistili nápravu (přepravní řád, který tyto náležitosti vyžaduje, přitom vstoupil
v účinnost již 1. 7. 2000). Dopravní úřad na druhé straně přihlédl k tomu, že stěžovatel
provozoval jedinou linku.
Proti výše uvedenému rozhodnutí dopravního úřadu podal stěžovatel
odvolání. Napadené rozhodnutí žalovaný změnil rozhodnutím ze dne 8. 6. 2004,
č. j. 30/2004-140-STSP/2, přičemž změna se týkala pouze důvodů prvostupňového
rozhodnutí. Žalovaný vypustil z odůvodnění rozhodnutí dopravního úřadu odstavec,
v němž bylo konstatováno, že stěžovatel nedodržoval povinnost výdeje řádných jízdenek
po dobu téměř 4 roků (tedy ode dne účinnosti přepravního řádu), neboť tato skutečnost nebyla
ve správním řízení nikterak zkoumána ani prokazována a zakládala se jen na domněnce.
Rovněž byl z odůvodnění vypuštěn odstavec, v němž se uvádí, že vydávané jízdní doklady
jsou pro dopravní úřad neakceptovatelné, jelikož dopravní úřad je při posuzování náležitosti
jízdního dokladu vázán pouze příslušným právním předpisem a nemá možnost
o akceptovatelnosti jízdního dokladu vést další úvahy.
Městský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí
žalovaného (když ovšem nepřesně konstatoval, že jím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání),
neboť dospěl k závěru, že právní posouzení žalovaného bylo správné. Ze vzorků jízdenek
dovodil městský soud, že tyto neobsahovaly předepsané povinné údaje. Podle názoru
městského soudu zde nelze akceptovat argument žalobce, že cílovou zastávku si může každý
cestující zjistit porovnáním údajů o výši jízdného na jízdence a na veřejně přístupném ceníku
jízdného. Jízdenka tedy musí – dle právního názoru městského soudu – obsahovat kompletní
předepsanou informaci, přičemž splnění této povinnosti nemůže přepravce obejít tak,
že cestujícím umožní získat informaci dedukcí z dalších zdrojů. Proto městský soud
považoval za nedůvodný argument ohledně přepravního pásma, neboť bez ohledu na to,
zda v rámci vnitrostátní linkové dopravy se tento pojem použije či nikoliv, je evidentní,
že žalobcem vystavované jízdní doklady neobsahovaly ani tento údaj, tedy byly zcela
bez vymezení přepravního pásma. O návrhu stěžovatele na moderaci výše uložené pokuty
(§65 odst. 3 s. ř. s.) rozhodl městský soud tak, že mu nevyhověl. Městský soud
zde především zkoumal, zda za zjištěné porušení zákona o silniční dopravě (městský soud
sice zjevně omylem uvádí „zákona o vysílání“, fakticky ovšem zkoumá správně, zda došlo
k porušení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě) lze vůbec uložit pokutu a zda byla
žalobci uložena ve výši zákonem dovolené. Městský soud dospívá k závěru, že pokuta byla
uložena na základě zákona a v jeho mezích. Za správné považuje městský soud i odůvodnění
pokuty správním orgánem, který přihlédl k závažnosti, významu a době trvání protiprávního
jednání a k rozsahu způsobené škody. Dále městský soud uvedl, že stěžovatel sám v žalobě
neuvedl nic o tom, z jakých důvodů považuje výši pokuty za nesprávnou, neodůvodněnou
či nepřiměřenou. Městský soud tedy rozhodoval jen o tom, zda výše pokuty odpovídala
zákonným hlediskům (§36 odst. 2 zákona o silniční dopravě), tj. závažnosti, významu,
době trvání protiprávního jednání a rozsahu způsobené škody.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že v souzené věci není
sporu o skutkovém zjištění věci, nýbrž o právní kvalifikaci. Přepravní řád stanoví v §5 odst. 1
písm. b), že jízdenka pro jednotlivou jízdu obsahuje nástupní a cílovou stanici nebo přepravní
pásmo. Stěžovatel nepochybně dostál své povinnosti vydávat jízdenky s vyznačenou nástupní
stanicí. Nelze se ale ztotožnit s jeho názorem, že nebylo třeba vyznačení cílové stanice,
když jím vydávané jízdenky obsahovaly přepravní pásmo. Stěžovatel se domnívá, že cenou
jízdenky, která byla vždy na jízdence vyznačena, bylo vymezeno i přepravní pásmo,
neboť jej každý cestující mohl zjistit dle ceníku, který byl ve voze všem přístupný. Dopravci
jistě nelze upřít právo vyznačit přepravní pásmo na jízdence způsobem, který uzná za vhodný,
není-li stanoven právním předpisem. V daném případě však údaj na jízdence neobsahoval
přepravní pásmo vůbec, obsahoval jen určitý návod, jak přepravní pásmo určit z ceníku
ve voze. Jízdenku je však nutno posuzovat jako samostatný cestovní doklad,
přičemž z jízdenek, které vydával stěžovatel, nebylo možno bez dalšího zjistit ani cílovou
stanici, ani přepravní pásmo. Takové jízdenky nevyhovují dikci předmětného §5 odst. 1
písm. b) přepravního řádu. Údaj o výši jízdného je samostatným nezbytným prvkem podle
§5 odst. 1 písm. c) přepravního řádu a údaj o cílové stanici nebo přepravním pásmu jím být
nahrazen nemůže. Smyslem povinných náležitostí jízdenky podle písm. b) je především
poskytnout cestujícímu z jediného jízdního dokladu zjistitelné údaje o tom, kam až má
zakoupenou přepravu, eventuálně mu poskytnout snadno prokazatelný doklad za účelem
proplacení cestovních náhrad či poskytnout uznatelný daňový doklad.
Nejvyšší správní soud se však – narozdíl od městského soudu – nespokojil
s konstatováním, že není-li přepravní pásmo na jízdence vydané stěžovatelem náležitě
vyznačeno, není se již třeba zabývat otázkou, zda se údaj o přepravním pásmu týká toliko
dopravy městské a příměstské provozované v rámci městské dopravy, anebo zda údaj
o přepravním pásmu je relevantní i ve vnitrostátní linkové dopravě, kterou provozoval
stěžovatel. K této otázce poznamenává Nejvyšší správní soud, že termín „přepravní pásmo“
je výrazně matoucí. Tento pojem není užíván – krom přepravního řádu – žádným dalším
právním předpisem, není ani pojmem běžně užívaným. Žalovaný v dané věci tvrdí, že hovořit
o přepravním pásmu má smysl jen v městské dopravě a dopravě příměstské provozované
v rámci dopravy městské, přičemž se dovolává znění vyhlášky č. 388/2000 Sb., o jízdních
řádech veřejné linkové osobní dopravy. Ta ovšem ve svém §4 odst. 1, který stanoví obsah
jízdního řádu městské autobusové dopravy, mluví pouze o tarifním pásmu, nikoliv o pásmu
přepravním [písm. d) tohoto ustanovení]. Přepravní řád sám na některých místech mezi
městskou autobusovou dopravou a jinou autobusovou dopravou rozlišuje – např. §4 odst. 3
písm. b), kde je výslovně řečeno, že se cestující v městské dopravě neprokazuje dokladem
o zaplacení místenky. O nepoužitelnosti přepravního pásma pro vnitrostátní autobusovou
dopravu však přepravní řád nehovoří. Z logiky věci přesto plyne, že tarifní pásmo a přepravní
pásmo mají být výrazy se shodným obsahem. Nejvyšší správní soud se domnívá, že následky
z ne zcela jasných znění citovaných vyhlášek by neměl nést stěžovatel. Za klíčové z hlediska
souzené věci považuje Nejvyšší správní soud to, aby se cestující ve vnitrostátní linkové
dopravě z údajů na jízdence dozvěděl vždy (tedy i později mimo vůz), odkud a kam cestuje
(eventuálně cestoval), ať už výslovným údajem o nástupní a cílové stanici či prostřednictvím
jakéhosi přepravního pásma. Pokud by tedy na jím vydávané jízdence přepravní pásmo
označeno bylo – teoreticky např. tím, že by údaje, které obsahoval ceník umístěný ve voze
stěžovatele, obsahovala jízdenka sama – pak by stěžovatel měl ve věci úspěch i podle
namítaného §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V souzeném případě tomu tak ovšem nebylo.
Konečně ve věci výše pokuty, jež je stěžovatelem namítána jako nepřiměřeně vysoká,
konstatuje Nejvyšší správní soud, že uložení pokuty v mezích zákonných podmínek
je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí. Soudní řád správní
ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně
zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty. To vyplývá
z ust. §78 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí,
jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení
rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit
od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě
skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním
v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Znamená to,
že úvaha správního orgánu o výši pokuty může být v tomto případě nahrazena úvahou soudu
(jedná se o prolomení kasační zásady správního soudnictví).
Zákon o silniční dopravě ve svém §36 odst. 2 pro správní uvážení v otázce výše
pokuty stanovuje kritéria závažnosti, významu a doby trvání protiprávního jednání a rozsahu
způsobené škody. Význam stěžovatelova protiprávního jednání byl posouzen správně,
když bylo konstatováno, že tento nebyl příliš vysoký, neboť stěžovatel provozoval jedinou
linku. Rovněž doba protiprávního jednání byla posouzena správně - vytýkané nedostatky
se u stěžovatele vyskytly již při kontrole dne 25. 8. 2003, shodné nedostatky pak byly
opětovně objeveny při kontrole dne 8. 3. 2004. Při odůvodnění výše škody, kterou stěžovatel
svým jednáním způsobil, se však nelze spokojit s konstatováním městského soudu, že jednání
stěžovatele „může mít dopad na daňové zájmy cestujících.“ Naopak je potřeba vycházet
z toho, že nebylo zjištěno, že by stěžovatel svým jednáním způsobil jakoukoliv konkrétní
škodu, přičemž i kdyby se tak stalo, byla by tato škoda zajisté nízká. Ani závažnost
protiprávního jednání stěžovatele nebyla posouzena korektně. Ustanovení §35 odst. 1 zákona
o silniční dopravě obsahuje skutkové podstaty správních deliktů, za něž lze udělit pokutu
až do výše 100 000 Kč. Mezi nimi je nepochybně řada závažnějších [zejm. dle písm. d) – užití
vozidel, od jejichž technické prohlídky a měření emisí uplynula doba delší, než stanoví
zvláštní právní předpis] než pochybení dle písm. f) – nedodržení ustanovení přepravního řádu.
I delikty proti přepravnímu řádu mohou být závažnější (zejm. porušení ustanovení §10
o podmínkách přepravy dětí apod.), než jsou vady v náležitostech jízdního dokladu podle §5.
A konečně i nedodržení náležitostí jízdního dokladu [zejm. absence údaje o výši jízdného
dle písm. c)] může být závažnější než absence údajů podle písm. b) cit. ustanovení. Nadto
ustanovení §5 písm. b) přepravního řádu nebylo porušeno v plném rozsahu (na jízdence byla
vyznačena řádně nástupní stanice), chyběl toliko údaj o cílové stanici (či přepravním pásmu).
Míra závažnosti deliktů, na které ust. §35 odst. 1 zákona o silniční dopravě
dopadá je tedy velmi různá, stejně tak jako jsou různé závažnosti i jednotlivá porušení
§5 přepravního řádu o náležitostech jízdního dokladu, a dokonce může být závažnější
i porušení §5 odst. 1 písm. b) přepravního řádu, než bylo to, kterého se dopustil stěžovatel.
Míra závažnosti tedy nemohla být posuzována tak, že za dané porušení zákona přichází
typově v úvahu pokuta až do výše 100 000 Kč, a že s přihlédnutím k době trvání a jedné
provozované lince, je přiměřená výše pokuty v polovině této sazby. Nesprávně byla
posouzena závažnost spáchaného deliktu ve vztahu k ostatním deliktům, za něž pokuta v této
výši může být uložena. Stejně tak nebylo přihlédnuto k tomu, že prvostupňový orgán hodnotil
při úvaze o výši pokuty některé skutečnosti, které neměl, o čemž svědčí přímo rozhodnutí
žalovaného, který dva odstavce odůvodnění vypustil (a právě odstavce týkající se hodnocení
závažnosti deliktu). Žalovaný ani soud se však nezabývali vlivem této změny na úvahu o výši
pokuty. Nesprávný byl tedy v prvé řadě závěr městského soudu, že přiměřenost výše pokuty
byla hodnocena v zákonných mezích.
Městský soud pak, za situace, kdy akceptoval zákonnost úvahy správního orgánu
o výši pokuty, postupoval ovšem nesprávně také tehdy, pokud při posuzování výše pokuty
nepřihlédl k majetkovým poměrům stěžovatele. Stěžovatel v žalobě namítal, že s ohledem
na jím dosahované příjmy je pokuta nepřiměřená a mohla by mít pro jeho podnikání
likvidační charakter. V současně podané žádosti o osvobození od soudního poplatku
pak uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí „dosahoval mírného zisku“, což doložil
přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, z něhož vyplynulo, že za zmíněný
rok činil tento zisk celkem 16 273 Kč. Dále uvedl, že z příjmu z podnikání vyživuje
nezaopatřeného syna a částečně i manželku, která je nezaměstnaná a nepobírá hmotné
zabezpečení v nezaměstnanosti (tuto skutečnost doložil potvrzením o vedení v evidenci
uchazečů o zaměstnání na úřadu práce), rovněž prohlásil, že nevlastní majetek větší hodnoty
(ani nemovitost ani osobní automobil), pouze pro účely podnikání má ve vlastnictví jeden
autobus.
Podmínkou pro užití moderačního oprávnění soudem je zjevná nepřiměřenost pokuty.
Soud hodnotí přiměřenost pokuty zejména ve vztahu k podmínkám, které pro úvahu o výši
pokuty zákon stanoví. Samostatnou otázkou je, zda může přihlížet k majetkovým poměrům
přesto, že zákon, podle něhož je pokuta ukládána, takové hledisko nezná. V tom lze vycházet
z nálezů Ústavního soudu. Vztahem výše pokuty a majetkových poměrů delikventa se Ústavní
soud zabýval v několika případech.
Např. v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02,
je uvedeno, že zásah do základních práv musí být přiměřený „…a má-li být pokuta
individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného (…).
Kriterium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty
je nezbytné a komplementární – nikoli ovšem proto, že vysoké pokuty jsou nevymahatelné,
ale vzhledem k riziku ´likvidačního´ účinku nepřiměřeně vysoké pokuty…“ V tomto případě
ovšem Ústavní soud posuzoval zákon, kde kriterium majetkových poměrů stanoveno bylo.
Stejně tak tomu je i v nálezu ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 416/04, kde Ústavní soud
vyslovil, že je nepřípustné, „…aby v důsledku toho, že se jednotlivec nepodrobil jednomu
omezení práva (omezení soukromí), nebyl vystaven omezení jiného práva (práva vlastnit
majetek), které je však v naprosté disproporci…“ V nálezech ze dne 13. 8. 2002,
sp. zn. Pl ÚS 3/02 a ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 12/03, týkajících se řešení problému
dolní hranice sankce, ovšem možnost přihlédnutí k osobním poměrům označil za nezbytnou
součást úvahy o výši pokuty; zde se jednalo o zákon, který v sobě takové kritérium
neobsahoval. Ostatně vztahem výše pokuty a majetkových poměrů se zabýval i Nejvyšší
správní soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2006,
č. j. 2 As 33/2006 - 102 dostupný na www.nssoud.cz.).
Pokud tedy stěžovatel požádal v žalobě o moderaci výše pokuty s ohledem na jeho
majetkové poměry a likvidační důsledek uložené pokuty, bylo na městském soudu,
aby toto hledisko hodnotil. Přitom soud mimo skutečností zjištěných ve správním řízení mohl
přihlížet jen k tvrzením a dokladům předloženým v řízení před soudem. Tvrzení žalobce jistě
mohlo být posouzeno na základě dokladů připojených žalobcem k žádosti o osvobození
od soudního poplatku, která byla součástí žaloby.
Městský soud takovou úvahu ovšem vůbec neprovedl a závěr, že neshledal důvody
k moderaci s ohledem na majetkové poměry, lze z odůvodnění rozsudku jen dovozovat
(městský soud dokonce konstatoval, že žalobce sám neuvedl v žalobě nic o tom, z jakých
důvodů považuje výši pokuty za nesprávnou, neodůvodněnou či nepřiměřenou, a to přesto,
že žalobce jako důvod nepřiměřenosti v žalobě uvedl likvidační účinky). Městský soud pouze
velmi stručně poukázal na skutečnost, že pokuta uložená správním orgánem byla uložena
dle zákonných hledisek. Ze závěru městského soudu o přiměřenosti pokuty by bylo možno
dovodit, že ji nepovažuje za nepřiměřenou, a tím spíše, že ji nepovažuje za zjevně
nepřiměřenou. Nelze ovšem přehlédnout, že nedostatek vlastního odůvodnění tohoto závěru
neobstojí tam, kde soud měl hodnotit i kritérium, kterým se správní orgán jednak
vůbec nezabýval, a ke kterému žalobce navíc v soudním řízení předložil různá tvrzení
a doklady. Pokud toto hodnocení správní rozhodnutí neobsahovalo, nelze shledat v názoru
vyjádřeného městským soudem v rozsudku ztotožnění s posouzením hlediska, které bráno
v úvahu nebylo.
Je tedy třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že městský soud neúplně hodnotil podmínky
rozhodné pro výši pokuty, a to, že nebyla dostatečně posouzena závažnost jednání,
za něž byla pokuta udělena, a dále, že nehodnotil její přiměřenost z hlediska majetkových
poměrů stěžovatele ve vztahu k možnosti moderace.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody týkající
se neoprávněnosti uložení pokuty, byly však naplněny kasační důvody směřující proti
vybočení úvahy o přiměřenosti pokuty ze zákonných mezí a proti nehodnocení podmínek
pro moderaci uložené pokuty. V tom byly naplněny kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 1, 3 s. ř. s).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu