ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.42.2006
sp. zn. 2 As 42/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalovaného:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti žalobci:
F. K., zastoupený Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem U Brány 16, Mohelnice,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 2. 2006, č. j. 22 Ca 356/2004 - 28,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006, č. j. 22 Ca 356/2004 - 28,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále také „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla pro předčasnost
odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Touto žalobou se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí stěžovatele ze dne 21. 6. 2004, č. j. OSR/2730/04-SŘ/1758/Ti, jímž
bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice o umístění stavby,
které tím bylo potvrzeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když
namítá, že krajský soud dle jeho názoru odmítl návrh nezákonně. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem, že byla předmětná žaloba podána předčasně, neboť rozhodnutí stěžovatele nebylo
řádně doručeno a není proto pravomocné. Domnívá se naopak, že žaloba byla podána
v zákonné lhůtě, nikoliv předčasně, a proto o ní měl krajský soud meritorně rozhodnout.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s výkladem soudu o doručení
vyhláškou podle ust. §26 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „správní řád“). Připomíná
ust. §26 odst. 1 a 2 správního řádu, která obecně upravují doručování veřejnou vyhláškou;
podle odst. 2 se doručení veřejnou vyhláškou provede tak, že se písemnost vyvěsí po dobu 15
dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty je dnem doručení. Dodává,
že v posuzovaném případě se v souladu s ust. §42 odst. 2 tehdy platného zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění jeho změn a doplňků
(dále jen „stavební zákon“) doručovalo jeho rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce proti
územnímu rozhodnutí o umístění stavby veřejnou vyhláškou tak, že bylo vyvěšeno po dobu
15-ti dnů způsobem v místě obvyklým. Doplnil, že toto rozhodnutí vyvěsil na své úřední
desce v pátek 25. 6. 2004, 15-ti denní zákonná lhůta počala běžet následujícího dne v sobotu
26. 6. 2004, takže 15. den lhůty připadl na sobotu 10. 7. 2004. Stěžovatel sejmul předmětné
rozhodnutí z úřední desky v pondělí 12. 7. 2004 v 7:00 hodin s tím, že uvedená lhůta byla
dodržena, resp. dokonce o jeden den překročena. Argumentuje, že jeho úřední deska
je umístěna na panelech na 24 hodin denně veřejně přístupném prostranství před jeho sídlem;
každý se tedy mohl po celou dobu trvání výše uvedené lhůty seznámit s obsahem tohoto
rozhodnutí, aniž by byl odkázán na pracovní dobu stěžovatele. Rozdíl mezi vyvěšením
rozhodnutí na úřední desce, jež se nachází uvnitř budovy, a umístěním úřední desky
na veřejném prostranství považuje za zásadní právní otázku pro posouzení této věci.
Nacházela-li by se deska skutečně v budově, bylo by nepochybně na místě uplatnění ust. §27
odst. 2 správního řádu tak, aby bylo zachováno právo účastníků seznámit se s vydaným
rozhodnutím ve lhůtě stanovené správním řádem. V projednávaném případě ovšem nebyli
účastníci, dle názoru stěžovatele, na svých právech zkráceni, protože se s rozhodnutím mohli
seznámit po celou dobu lhůty, resp. ještě déle, neboť rozhodnutí o odvolání bylo vyvěšeno
více jak 16 dnů - bylo prokazatelně oznámeno od 26. 6. 2004 do 12. 7. 2004 do 7:00 hodin.
Proto by v tomto případě nemělo být uplatněno ust. §27 správního řádu obsahující pravidla
počítání, kde se v jeho odst. 2 větě třetí stanoví, že připadne-li konec lhůty na den pracovního
klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. Stěžovatel v návaznosti na shora
řečené uzavírá, že krajský soud se vůbec nezabýval obvyklostí umístění jeho úřední desky,
pouze zkoumal dodržení lhůty s vytržením ze skutečné reality. Lhůta podle ust. §26 odst. 2
správního řádu byla dle jeho názoru dodržena, předmětné rozhodnutí o odvolání bylo řádně
vyhlášené, resp. řádně doručené, a proto je pravomocné.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje usnesení Krajského
soudu v Ostravě zrušit a vrátit mu věc k novému projednání.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že Odbor výstavby Městského úřadu Mohelnice vydal dne
15. 3. 2004 územní rozhodnutí o umístění stavby „ČD DDC, modernizace úseku tratě
Červenka – Zábřeh“. Proti tomuto rozhodnutí podalo několik účastníků územního
řízení a dotčených osob odvolání, mezi nimi také pan F. K., zastoupený advokátkou Mgr.
Janou Hamplovou. Ve svém odvolání ze dne 2. 4. 2004 žádal, aby byl uznán účastníkem
územního řízení, neboť se jej plánovaná stavba dotýká - je majitelem nemovitosti se stavbou
koridoru sousedící. Dále pak namítal, že předmětným územním rozhodnutím bylo
nepřiměřeně zasaženo do jeho vlastnických práv, neboť v souvislosti s úpravami tratě
Českých drah by mělo dojít také ke změně vedení vozovky procházející kolem jeho domu
(přiblížení komunikace k jeho nemovitosti o cca 3 metry). Nesouhlasil navíc se způsobem
doručení územního rozhodnutí, které mu nebylo doručeno do vlastních rukou, nýbrž bylo
pouze zveřejněno na úřední desce.
Krajský úřad Olomouckého kraje, Odbor strategického rozvoje kraje, jako příslušný
odvolací orgán podaná odvolání dne 21. 6. 2004 (pod č. j. OSR/2730/04-SŘ/1758/Ti) zamítl,
protože vyhodnotil, že při vydání předmětného územního rozhodnutí Odborem výstavby
Městského úřadu Mohelnice byl zákonem předepsaný postup zcela dodržen, neshledal tedy
žádný důvod pro zrušení či změnu odvoláními napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu
je všechna zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. V poučení pak mj. uvedl, že jeho
rozhodnutí o odvoláních musí být vyvěšeno 15 dnů na úředních deskách dotčených obecních
a městských úřadů a také na jeho úřední desce.
F. K. podal dne 15. 8. 2004 proti výše citovanému rozhodnutí krajského úřadu žalobu,
v níž zrekapituloval celý případ, připomněl své postavení účastníka územního řízení a uvedl,
že vznesl kvalifikované námitky, které měl stavební úřad v plné šíři posoudit, neboť by
navrhovanou stavbou došlo k významnému omezení jeho vlastnického práva - byla by
zhoršena kvalita jeho bydlení, snížena tržní cena jeho majetku a byl by zatížen negativními
vlivy stavby (vyšší hluk, vedení pozemní komunikace přímo v jeho sousedství, stavba
monolitní stěny proti jeho oknům a změna dopravy v jeho neprospěch). Doplnil, že je známa
také jiná varianta řešení, která nicméně nebyla pro svoji vyšší finanční náročnost zvolena.
Vlastnické právo účastníků nelze tedy omezit z titulu veřejného zájmu. Všechny své námitky
údajně vznášel od počátku, nebyl na ně brán nikdy zřetel, příslušné orgány se s nimi ani
patřičně nevypořádaly - tedy nejen po stránce technické, ale též z pohledu omezení
vlastnických práv a s ohledem na faktický stav na místě samém. Proto měl žalobce za to,
že příslušné úřady nepostupovaly v celém řízení procesně správně a že je dán důvod, aby soud
uvedená rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice a Krajského úřadu Olomouckého kraje
zrušil.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 16. 2. 2006 žalobu odmítl,
protože dle jeho názoru rozhodnutí žalovaného doposud nenabylo právní moci a žaloba proti
němu je tedy u soudu podána předčasně.
Soud především konstatoval, že podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Napadené rozhodnutí bylo doručováno veřejnou
vyhláškou, kdy podle ust. §26 odst. 2 správního řádu se doručení provede tak,
že se písemnost vyvěsí po dobu 15-ti dnů způsobem v místě obvyklým; poslední den této
lhůty je dnem doručení. Vzhledem k tomu, že předmětné rozhodnutí žalovaného bylo
vyvěšeno na jeho úřední desce dne 25. 6. 2004 a sejmuto dne 12. 7. 2004 v 7:00 hodin, nebyla
zákonná lhůta 15-ti dnů dodržena, neboť pro počítání této lhůty platí pravidla uvedená v ust.
§27 správního řádu: prvním dnem je den následující po dni vyvěšení bez ohledu na to,
zda se jedná o den pracovní či den pracovního klidu, tedy sobota 26. 6. 2004; patnáctým dnem
lhůty pak byla sobota 10. 7. 2004, kdy ovšem v souladu s ust. §27 odst. 2 větou třetí platí, že
pokud patnáctý den lhůty připadne na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty
nejbližší pracovní den, tj. pondělí 13. 7. 2004. Po tento den mělo být podle mínění soudu
rozhodnutí vyvěšeno na úřední desce žalovaného minimálně do konce jeho pracovní doby.
Vzhledem k tomu, že však bylo sňato již v 7:00 hodin ráno, došlo nesprávným postupem
žalovaného k nedodržení zákonné lhůty pro vyvěšení písemnosti, jež je stanovena
pro doručování veřejnou vyhláškou. Krajský soud uvedl, že požadavek vyvěšení na příslušné
úřední desce s účinky doručení by byl naplněn pouze tehdy, byla-li by písemnost vyvěšena
po celých 15 dnů 24 hodin denně. Tento předpoklad nebyl dle názoru krajského soudu
dodržen, a proto rozhodnutí napadené žalobou právní moci nenabylo. Žaloba směřující proti
nepravomocnému rozhodnutí byla podána předčasně, takže ji krajský soud podle ust.§46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. musel odmítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil
stížnostní důvod spočívající v tvrzené nezákonnosti odmítnutí návrhu (ust. §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.), když namítal nesprávnost výkladu pojmu doručení veřejnou vyhláškou
a pravidel pro počítání běhu lhůt dle tehdy platného správního řádu. Tímto směrem proto
zaměřil zdejší soud svou další pozornost.
Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze podat do dvou měsíců poté, kdy bylo
toto rozhodnutí oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou (§72 odst. 1 s. ř. s.). Lhůta pro
podání žaloby mohla tedy začít plynout pouze tehdy, jestliže žalobou napadené rozhodnutí
stěžovatele bylo žalobci oznámeno zákonem předepsaným způsobem. V posuzovaném
případě bylo pro oznámení rozhodnutí zvoleno vyvěšování na úřední desce, tedy doručování
veřejnou vyhláškou. Tuto náhradní formu uvědomění účastníků řízení upravovalo obecně
ust. §26 tehdy platného správního řádu: „Doručení veřejnou vyhláškou použije správní orgán
v případě, kdy mu účastníci řízení nebo jejich pobyt nejsou známi nebo pokud tak stanoví
zvláštní právní předpis. Doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se písemnost vyvěsí
po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty je dnem doručení.“ Tento
zvláštní způsob doručení se tedy používal za podmínek stanovených správním řádem nebo
tehdy, stanovil-li to zvláštní předpis. Tak např. stavební zákon platný do 31. 12. 2006
zakotvoval oznámení rozhodnutí veřejnou vyhláškou výslovně v několika případech,
mj. dle §42 odst. 2 se takto oznamovala některá územní rozhodnutí: „Veřejnou vyhláškou
se oznámí územní rozhodnutí o umístění liniové stavby, a v odůvodněných případech
též o umístění stavby zvlášť rozsáhlé, s velkým počtem účastníků řízení, jakož i rozhodnutí o
využití území, rozhodnutí o chráněném území nebo o ochranném pásmu a rozhodnutí o
stavební uzávěře, týká-li se rozsáhlého území. Doručení se provede vyvěšením územního
rozhodnutí po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty je dnem
doručení.“ Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se prováděla
některá ustanovení stavebního zákona, ve znění vyhlášky č. 492/2002 Sb., pak ve svém
značně sporném ust. §48 (jež smísilo a převrátilo pojmy „oznámení“ a „doručení“ – viz
k tomu blíže usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 5. 5. 2004,
sp. zn. 6 A 100/2002, in: www.nssoud.cz) upřesňovala: „Doručuje-li se rozhodnutí nebo jiné
opatření veřejnou vyhláškou, písemnost se vyvěsí na úřední desce obecního úřadu, jehož
územního obvodu se týká, a správního orgánu, který rozhodnutí nebo jiné opatření vydal.
Na písemnosti se označí orgán, který ji vyvěsil, uvedou se data jejího vyvěšení a sejmutí
a opatří se podpisem oprávněné osoby.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu toto
ustanovení, resp. ust. §42 odst. 2 tehdy platného stavebního zákona, vyložil tak, že vyvěšení
rozhodnutí s účinky doručení se děje jen u orgánu, který takové rozhodnutí vydal. Na shora
citované rozhodnutí zdejšího soudu odkázal ve svém rozhodnutí také Krajský soud v Ostravě,
třebaže bez bližší souvislosti s posuzovaným případem.
Obecná pravidla pro počítání běhu lhůt byla v tehdy platném správním řádu upravena
pod rubrikou „Lhůty“ v ust. §27 odst. 2: „Do lhůty se nezapočítává den, kdy došlo
ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí
uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti
určující počátek lhůty, a není-li takový den v měsíci, končí lhůta posledním dnem měsíce.
Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští
pracovní den.“ Na toto ustanovení správního řádu odkázal např. Městský soud v Praze
ve svém rozhodnutí ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 11 Ca 120/2005: „Počítání lhůty rozhodné
pro určení okamžiku, kdy bylo doručeno stavební povolení oznamované veřejnou vyhláškou
se řídí ustanovením §27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Do lhůty se tedy
nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, tj. den, kdy došlo k vyvěšení
stavebního povolení na úřední desce.“ Také Krajský soud v Ostravě ve věci počítání běhu
lhůt judikoval: „Pokud není stanoveno jinak, řídí se počítání lhůt v rámci správního řádu
obecnými pravidly vyjádřenými v ustanovení §27 správního řádu, podle něhož se do běhu
lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určují počátek lhůty, a připadne-li konec
lhůty na "den pracovního klidu", je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den.“
(podle rozsudku ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 22 Ca 264/2005).
Stěžovatelova stěžejní námitka spočívá v tvrzení, že výše uvedená obecná pravidla
počítání běhu lhůt, obsažená v tehdy platném správním řádu, neměla být v posuzovaném
případě aplikována, a to s ohledem na umístění jeho úřední desky na 24 hodin denně
na veřejně přístupném místě. Krajský soud pak prý v návaznosti na to nesprávně vyložil
ust. §26 o doručování veřejnou vyhláškou, když konstatoval, že zákonná 15-ti denní lhůta
nebyla dodržena.
Nejvyšší správní soud se proto v dalším podrobněji zabýval jednak tehdy platnou
právní úpravou vyvěšování na úřední desce, a dále rovněž výkladem druhého odstavce
ust. §26 tehdy platného správního řádu (Doručení veřejnou vyhláškou se provede tak,
že se písemnost vyvěsí po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty
je dnem doručení) - určením charakteru v něm zvolené lhůty a vyřešením otázky,
zda se pro její počítání aplikují obecná pravidla zakotvená v ust. §27 tehdy platného
správního řádu.
Do 1. 1. 2006 nebylo výslovnou zákonnou podmínkou, že každá obec musí mít úřední
desku, kterou zřizuje obecní úřad, nepřetržitě veřejně přístupnou. Zákonem č. 501/2004 Sb.,
kterým se měnily některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu, se současně
s účinností nového správního řádu (od 1. 1. 2006) novelizovala příslušná ustanovení
mj. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen „zákon o obcích“. Nový §26
ve svém prvním odstavci stanoví, že „každý správní orgán zřizuje úřední desku, která musí
být nepřetržitě veřejně přístupná. Pro orgány územního samosprávného celku se zřizuje jedna
úřední deska. Obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup.“
Obdobné ustanovení upravující povinnost správních orgánů (tzn. včetně obecních a krajských
úřadů) zřizovat úřední desku předchozí správní řád neobsahoval. O existenci úřední desky tak
v minulosti výslovně pojednávaly pouze některé zákony upravující postavení a působnost
subjektů veřejné správy, jako např. zákon o obcích, který existenci tohoto publikačního
prostředku sice předpokládal, neobsahoval však explicitní povinnost orgánů veřejné správy
ji zřídit, resp. zajistit její přístupnost (srov. k tomu J. Vedral: Správní řád, komentář, BOVA
POLYGON, Praha 2006).
V projednávané věci stěžovatel předmětné rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce
vyvěsil způsobem v místě obvyklým, tedy na své úřední desce dne 25. 6. 2004. Následujícího
dne, v sobotu 26. 6. 2004, začala běžet patnáctidenní zákonná lhůta, kdy patnáctý den této
lhůty je nutno považovat za den doručení. Soud má za to, že na tento případ doručení
nedopadá výjimka obsažená v ustanovení §27 odst. 2 správního řádu z roku 1967, podle níž
připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příští
pracovní den. Jak totiž uvedl zdejší soud v obdobné věci (viz rozsudek ze dne 14. 3. 2007,
sp. zn. 1 As 40/2006, in: www.nssoud.cz), „účelem §27 odst. 2 věty třetí správního řádu
je poskytnutí ochrany účastníkům řízení při uplatňování jejich procesních úkonů či jiné
procesní aktivitě. Pravidlo počítání času tam stanovené se proto neužije při určování
posledního dne lhůty pro vyvěšení písemnosti při doručování veřejnou vyhláškou (den
doručení), neboť na běh této lhůty není vázáno provedení určitého úkonu.“ Při doručování
veřejnou vyhláškou totiž nejde o lhůtu, na kterou by bylo vázáno provedení určitého úkonu
v řízení, nýbrž o lhůtu, s jejímž uplynutím je přímo ze zákona spojen určitý právní důsledek -
v tomto případě doručení rozhodnutí, resp. nabytí jeho právní moci. Posledním dnem této
lhůty, kdy nastanou účinky doručení, je proto patnáctý kalendářní den následující po dni
vyvěšení bez ohledu na to, zda se jedná o den pracovní či den pracovního klidu. Nebylo tedy
třeba žádné další právní skutečnosti, již samotným uplynutím času nastaly pro patnáct dní
vyvěšené rozhodnutí účinky doručení – patnáctidenní lhůta zde má spíše charakter doby,
jejíž konec nastupuje s uplynutím daného času, tedy 15-ti dní (od soboty 26. 6. 2004
do soboty 10. 7. 2004). Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že se počítání času
pro běh této lhůty řídí pravidly obsaženými v ustanovení §27 tehdy platného správního řádu.
Nejvyšší správní soud zastává tento názor rovněž s ohledem na teleologický výklad
předmětné zákonné úpravy. Výjimku obsaženou v citovaném ustanovení §27 odst. 2
správního řádu totiž vnímá jako ochranu účastníka řízení, který za situace, kdy má něco
okamžitě vykonat, by se ocitl – ve dnech pracovního klidu - ve značně nevýhodné pozici,
pakliže by tak mohl učinit jen s určitými obtížemi (např. by musel vyhledat poštovní úřad
s nonstop provozem, nacházejícím se daleko od místa jeho bydliště) anebo by to bylo zcela
nemožné. Proto citovaná výjimka neznamená zvýhodnění účastníků řízení z hlediska
prodloužení příslušných lhůt, nýbrž zákon v podstatě jen kompenzuje některé situace,
kdy zejména v důsledku souběhu několika dnů pracovního klidu za sebou by účastník řízení
mohl být fakticky zkrácen o podstatnou část lhůty k provedení určitého úkonu, čímž by byla
i snížena reálná možnost jeho procesní ochrany.
Na straně druhé však způsob doručení veřejnou vyhláškou představuje zcela odlišný
případ, protože skutečnost, že poslední den jejího vyvěšení dopadá na den pracovního klidu,
nikterak neznamená, že by se účastník řízení s jejím obsahem nemohl po celou zákonem
předvídanou dobu seznámit. Není proto dán žádný důvod, aby výjimka obsažená v ustanovení
§27 odst. 2 správního řádu tuto dobu jakkoliv rozšiřovala.
V projednávané věci pak je nutno připomenout, že úřední deska stěžovatele byla
v rozhodné době (i před účinností nového správní řádu) veřejnosti nepřetržitě přístupná.
Od vyvěšení předmětného rozhodnutí dne 25. 6. 2004 do jeho snětí dne 12. 7. 2004 v 7:00
hodin uplynulo tedy více než 16 dní, během kterých měl kdokoliv možnost se s jeho obsahem
seznámit. Krajský soud proto vyhodnotil danou situaci pouze z hlediska jednoho možného
a pohříchu značně formalistického výkladu textu zákona a nezabýval se dostatečně i jeho
materiálním posouzením a podstatou. Navíc, ani žalobce v řízení před krajským soudem
nikterak nezpochybňoval, že měl možnost se řádně s napadeným rozhodnutím stěžovatele
seznámit, takže nebyl dán žádný racionální důvod pro užití institutu předčasnosti. Jak k tomu
Nejvyšší správní soud uvedl již dříve (rozsudek ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 2 Afs 148/2004),
„smyslem odmítnutí návrhu pro předčasnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
je ochrana účastníků řízení před tím, aby soud nerozhodoval o návrhu, u něhož není splněna
podmínka řízení, přičemž nesplnění této podmínky by se mohlo negativně projevit na kvalitě
rozhodování soudu. Předčasnost naopak nemá být vykládána jako prostředek pro procesní
formalismus, a to ani ze strany soudů nebo ani ze strany účastníků řízení.“
Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že odmítnutí meritorního přezkumu
rozhodnutí stěžovatele bylo nezákonné, protože toto rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti
rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice bylo řádně, v zákonné patnáctidenní lhůtě doručeno;
je tedy pravomocné a proti němu podaná žaloba je včasná.
Nad rámec výše řečeného Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že odkaz
krajského soudu na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004,
sp. zn. 30 Ca 398/2001 nepovažuje za příhodný, neboť v dané věci šlo o posouzení odlišné
právní otázky, a sice o vyložení povahy plné moci udělené daňovým subjektem advokátovi,
resp. zda bylo při doručování rozhodnutí daňovému subjektu v daňovém řízení postupováno
v souladu s ustanovením §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků: „Je tedy evidentní,
že daňový subjekt neudělil advokátovi JUDr. J. J. plnou moc neomezenou, jak dovodil
krajský soud. Proto nebyl naplněn předpoklad pro aplikaci ustanovení §17 odst. 7 věta prvá
zákona o správě daní a poplatků, a nebyl důvod doručovat napadené rozhodnutí, resp.
rozhodnutí správce daně, JUDr. J. J. jako zástupci daňového subjektu. Stěžovatel za této
situace v souladu se zákonem o správě daní a poplatků správně doručoval daňovému
subjektu. Nejedná se proto o žalobu předčasně podanou a krajský soud měl žalobu meritorně
projednat.“ Z tohoto rozhodnutí vzešlá právní věta se sice vyjadřuje k předčasnosti žaloby,
nicméně ve zcela jiném kontextu: „Nebylo-li žalobou napadené rozhodnutí doručeno v
souladu s ustanovením §17 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
nemohlo nabýt právní moci, a žaloba proti takovému rozhodnutí je u soudu podána předčasně
[§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].“
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí stěžovatele je pravomocné, byla správní
žaloba podána v zákonné dvouměsíční lhůtě, a proto nebyl postup krajského soudu podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. na místě. Napadené usnesení krajského soudu, jímž
byla žaloba pro její předčasnost odmítnuta, je tedy ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. nezákonné, a proto je Nejvyšší správní soud zrušil. Krajský soud v Ostravě
je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), což konkrétně znamená, že podaná žaloba nemůže být
ze shora uvedených důvodů považována za předčasnou.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu