ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.42.2007:99
sp. zn. 2 As 42/2007 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
AHOLD Czech Republic, a. s., zast. JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Zatloukalova 35, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední
inspektorát, sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Ca 302/2005 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce ze dne 14. 9. 2005 (poznámka
Nejvyššího správního soudu: ač je toto datum uváděno ve výroku i důvodech rozsudku
městského soudu, v žalobě i v kasační stížnosti – podle připojeného správního spisu bylo
rozhodnutí vydáno dne 14. 10. 2005, stejný údaj je i na kopii rozhodnutí připojené žalobcem
k žalobě), č. j. 7401/3000/2005/Kr/Št, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského ze dne
24. 6. 2005, č. j. 97/30/05, a toto napadené prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
1 000 000 Kč za porušení právních povinností stanovených v §3 písm. a), c), §8 odst. 1,
§9 odst. 1, §10 odst. 1 písm. a), b), d), §10 odst. 5 a odst. 8, §11, §12 odst. 1
a odst. 2 písm. a), d), §15 odst. 1 a odst. 2 zákona č 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele
(dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterých se stěžovatel dopustil tím, že při třiceti
kontrolách v období od 6. 1. 2005 do 29. 3. 2005 v provozovnách Hypernova a Albert
v Chebu, Nymburku, Brně, Chrudimi, Ostravě, Vysokém Mýtě, Milevsku, Plzni,
Králově Dvoře, České Lípě, Kunovicích, Poděbradech, Kroměříži, Vsetíně, Klatovech,
Karviné – Fryštátu, Olomouci, Havířově, Uherském Hradišti, Modřicích, Příbrami,
Horažďovicích, Praze – Kobylisích, Opavě, Náchodě, Valašském Meziříčí a Praze – Chodově
nesprávně účtoval kontrolní nákupy, některé výrobky zakoupené do kontrolních nákupů
prodával v nesprávné hmotnosti, u některých výrobků uváděl dvojsmyslné a nepravdivé
informace o jejich vlastnostech, neuváděl u některých výrobků informace o způsobu jejich
použití a údržby, údaje o výrobci, dovozci, příp. dodavateli, údaje o složení materiálu
u textilních výrobků a údaje o materiálech použitých v hlavních částech u obuvi. Stěžovatel
dále v některých případech měnil údaje výrobce, nezpřístupnil informace o významu symbolů
použitých při označení některých prodávaných výrobků, informace u některých výrobků
uváděl pouze v cizím jazyce, neseznámil spotřebitele s cenou platnou v okamžiku nabídky,
uvedl nesprávnou měrnou cenu u některých výrobků, neinformoval spotřebitele o ceně
v souladu s cenovými předpisy, vzbuzoval zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti,
dále způsoboval zdání, že cena byla nebo bude snížena, i když tomu tak nebylo. Dále odmítl
předvést zakoupený výrobek, i když to povaha výrobku umožňovala, a na žádost spotřebitele
rovněž v některých případech nevyplnil záruční list. Městský soud žalobu zamítl, neboť
dospěl k závěru, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci a správní delikt
byl jednoznačně specifikován.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem,
dále namítá, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit, a konečně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu
pro nedostatek odůvodnění a nesrozumitelnost.
Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že městský
soud nesprávně vyložil povinnost stanovenou v §12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele,
kde se říká, že prodávající je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele
o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku
cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Této povinnosti
stěžovatel dostál, a tedy byl pokutován neoprávněně. Stěžovatel totiž umístil ve svých
provozovnách speciální čtecí zařízení, která umožňovala přiložit výrobek, a tím zjistit
jeho cenu. V takové situaci je povinnost stanovená v §12 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele splněna, neboť cena je spotřebiteli zpřístupněna. Stěžovatel poukazuje na zákon
č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), a na něj navazující ustanovení
§5 odst. 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách.
Existují rozhodnutí Ministerstva financí č. j. 16/3999/2004/1138 a č. j. 16/50690/2004/1156,
která obsahují tzv. autentický výklad citovaného zákona a vyhlášky, neboť jej podává orgán,
který takový předpis vydal. Je logické, že orgán, který vydá nějaký právní předpis, je sám tím
nejpovolanějším k výkladu jeho neurčitých pojmů, neboť se dá předpokládat, že nejlépe ví,
co měl danými výrazy konkrétně na mysli. Ministerstvo financí v uvedených rozhodnutích
jednoznačně (a nikoliv okrajově, jak namítá žalovaný) potvrdilo, že čtecí cenová zařízení jsou
dostatečným způsobem označení zboží cenou, které vyhovuje cenovým předpisům. Stěžovatel
je uvedenými rozhodnutími vázán (ohledně sporů, jichž se týkaly) a má právo předpokládat,
že obdobné spory budou řešený obdobným způsobem. Situace, kdy žalovaný přijde se zcela
opačným názorem a nehodlá akceptovat stanovisko ústředního orgánu státní správy, navozuje
stav závažné právní nejistoty, kterou považuje za zcela nežádoucí i Ústavní soud. Stěžovatel
tedy nemůže být postihován za to, že v dobré víře jednal přesně dle závazného výkladu
a instrukcí ústředního orgánu státní správy – Ministerstva financí. Stěžovatel také nemůže být
postihován v případech, kdy jeho právní povinnosti nejsou zcela jednoznačně stanoveny
zákonem a zejména nemůže být postihován tehdy, když se řídil závazným výkladem
Ministerstva financí.
Stěžovatel uvádí, že právně nesprávný je i závěr městského soudu o analogii trestního
práva, resp. přestupkového práva, a týkající se vícečinného souběhu (tedy zda lze uložit
jedním rozhodnutím pokutu za vícečinný souběh správních deliktů tak, jak učinil
prvostupňový správní orgán). Takový názor je dle stěžovatele neúnosný, nemající oporu
v právních předpisech ani v judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelovy námitky na porušení předpisů upravujících řízení před správním
orgánem vycházejí z toho, že byla porušena presumpce neviny a právo na spravedlivý proces
podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústřední ředitel České obchodní inspekce
ing. Jiří Pěkný se totiž v článku „Řetězce chybovaly, přijde trest“ na zpravodajském portálu
iDNES ze dne 23. 2. 2005 (který je součástí správního spisu) vyjadřoval k výši pokut
a k tomu, které obchodní řetězce byly postihnuty. V té době ovšem ještě nebylo dokončeno
ani samotné šetření ani nebylo zahájeno správní řízení. Tím ústřední ředitel dopředu ovlivnil
své podřízené a ukázal jim směr, jak mají postupovat. Stěžovatel považuje za nepřípustné,
aby v právním státě vedoucí úředník správního orgánu oznamoval předem výsledky správního
řízení, které doposud neproběhlo. Z toho stěžovatel dovozuje, že pokuta ve výši 1 000 000 Kč
byla jednoznačně odplatou obchodním řetězcům, určenou ústředním ředitelem. To potvrzuje
i vyjádření ústředního ředitele v článku „Chceme vychovávat, ne ruinovat“ uveřejněném
na internetu (www.businessinfo.cz) ze dne 12. 12. 2006, který na otázku: „Jaká je průměrná
výše pokuty udělená obchodní inspekcí?“, odpověděl: „Musíme rozlišovat, o jaký přestupek
se jedná. Česká obchodní inspekce kontroluje velké množství zákonů. A podle druhu
prohřešku se dává pokuta. Například za pár chybějících cenovek se dává symbolický postih
500 korun. Pokud zjistíme, že výrobce vyrábí nebo dovozce dováží výrobek, který může
způsobit úraz nebo úmrtí, tak postih je několikasettisícový.“
Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, neboť městský soud se nevypořádal srozumitelně s argumentem
stěžovatele obsaženým v žalobě, že správní orgán prvního stupně postupoval nesprávně,
když spojil řízení o více zcela odlišných a vzájemně naprosto nesouvisejících údajných
porušeních povinností stěžovatele, ačkoliv k takovému spojení věcí nebyly splněny
podmínky. Spojení věcí bylo dle ustanovení §7 odst. 3 v rozhodné době účinného zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též „správní řád“), možné pouze v případě, bylo-li
místně příslušných několik správních orgánů. V takovém případě pak koná řízení správní
orgán, který řízení zahájil první, pokud se příslušné orgány nedohodly jinak. Na uvedenou
námitku městský soud opáčil zcela nesrozumitelně, když uvedl, že „námitka žalobce,
že v projednávané věci nedošlo ke vzniku tzv. pozitivního kompetenčního konfliktu
mezi jednotlivými inspektoráty České obchodní inspekce neznamená to bez dalšího, že bylo-li
provedeno jedno řízení inspektorátem Jihomoravského a Zlínského kraje v Brně, nezpůsobuje
tato skutečnost nezákonnost řízení a vydaného rozhodnutí.“
Za nesrozumitelné považuje stěžovatel také odůvodnění rozsudku týkající se námitky
stěžovatele, že v důsledku nezákonného spojení věci nemůže stěžovatel uplatnit regresní
postih na svých zaměstnancích, kteří se měli dopustit porušení povinností dle zákona
o ochraně spotřebitele, rovněž tak nemůže uplatnit regresní postih vůči svým obchodním
partnerům (dodavatelům). Stěžovatel v daném řízení nenavrhoval řešit otázku, zda stěžovatel
může uplatnit regresní postih (jak nesprávně uzavřel městský soud), nýbrž konstatoval,
že došlo k nezákonnému spojení věcí, a tedy k nemožnosti uplatnění regresního postihu,
neboť za takového stavu nelze zcela jednoznačně určit podíl odpovědnosti konkrétního
zaměstnance či dodavatele za škodu spočívající v uložení pokuty ve výši 1 000 000 Kč.
Za nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění považuje stěžovatel napadený
rozsudek kvůli tomu, že se městský soud nevypořádal s námitkou, že rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně i napadené rozhodnutí jsou ve výrokové části nejasná
a nepřezkoumatelná, neboť z výrokové části uvedených rozhodnutí nevyplývá, proč a zač je
stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Městský soud přitom pouze stručně
zkonstatoval, že „ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou.“
Stěžovatel také brojí proti nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku tam,
kde se městský soud některými ze stěžovatelových námitek nezabýval s tím, že se jedná
o námitky obecné. Stěžovatel považuje za řádně vymezený žalobní bod ten, který konstatuje
porušení některých vyjmenovaných porušení správního řádu.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil
předmětný rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě
a dodává, že je to právě stěžovatel, který důkazy chybně až účelově vykládá (zejm. pokud jde
o rozhodnutí Ministerstva financí, článek v tisku apod.).
Proto žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem
v plném rozsahu zamítnuta.
Nejvyšší správní soud ponejprv posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátkou. Důvodnost kasačních stížností
pak posoudil soud v mezích jejich rozsahu a v nich uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkami kasační stížnosti označujícími
soudního rozhodnutí za nepřezkoumatelné; pakliže by totiž rozhodnutí městského soudu
nebylo lze plně přezkoumat, nebylo by ani možno v plné míře vážit další stížnostní námitky.
Městský soud nepochybil, pokud se nezabýval námitkou směřující proti porušení
některých ustanovení správního řádu (§3 odst. 4, §32 odst. 1, §46). Městský soud naopak
správně konstatoval, že z žaloby není zřejmé, v čem konkrétně je spatřován nedostatek
spolehlivě zjištěného stavu věci, neboť stěžovatel se ani v průběhu řízení před správními
orgány ani v rámci žaloby nevyjádřil blíže k obsahu kontrolních protokolů, které byly
nejvýznamnějším podkladem pro zahájení správního řízení a rozhodnutí o uložení pokuty.
Zdejší soud k tomu dále poznamenává, že povinnou náležitostí žaloby jsou podle
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tzv. žalobní body. Z nich musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
V souzeném případě stěžovatel nedostatečně vymezil žalobní bod, neboť pouze poukázal
na porušení zákona, aniž by přesně popsal, jak k tomuto porušení došlo. K požadavkům
na žalobní body se Nejvyšší správní soud již mnohokráte vyjádřil, z rozsudku rozšířeného
senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, zveřejněného pod č. 835/2006 Sb. NSS,
plyne, že žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj
právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže
spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými
výtkami. V daném případě tak nebyl řádně vymezen žalobní bod, a tedy napadený rozsudek
proto netrpí nepřezkoumatelností.
Není také pravdou, že se městský soud nevypořádal s námitkou, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně i napadené rozhodnutí jsou ve výrokové části nejasná
a nepřezkoumatelná, neboť z výrokové části uvedených rozhodnutí nevyplývá, proč a zač je
stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Městský soud se totiž neomezil
jen na konstatování, že námitka není shledána důvodnou, jak tvrdí stěžovatel. Tato formulace
se sice objevuje na straně 7 rozsudku v posledním odstavci, avšak na straně 8 rozsudku
ve třetím odstavci je obsaženo podrobné odůvodnění, v němž je uveden odkaz na relevantní
ustanovení zákona a dostupnou judikaturu a dále je dovozeno, že „ve výroku žalobou
napadeného rozhodnutí nechybí právní kvalifikace deliktu, z výroku správního rozhodnutí
lze seznat, kterých deliktů a jaké povahy se žalobce podle názoru správního orgánu dopustil.“
Se žalobní námitkou se tedy městský soud vypořádal, a tak jeho rozhodnutí v tomto směru
nedostatkem důvodů netrpí.
Není možno stěžovateli přisvědčit ani v tom, že se městský soud nevypořádal
srozumitelně s námitkou, že řízení v prvním stupni provedl jediný krajský inspektorát České
obchodní inspekce, ač se jednalo o provozovny, které se nacházely na území i dalších krajů.
Městský soud argumentoval ustanovením §7 odst. 3 správního řádu, které umožňuje
v případě, že je místně příslušných více správních orgánů, aby řízení vykonal správní orgán,
který první řízení zahájil. Stěžovatel za nesrozumitelnou považuje větu: „Námitka žalobce,
že v projednávané věci nedošlo ke vzniku tzv. pozitivního kompetenčního konfliktu
mezi jednotlivými inspektoráty České obchodní inspekce, neznamená to bez dalšího,
že bylo-li provedeno jedno řízení inspektorátem Jihomoravského a Zlínského kraje v Brně,
nezpůsobuje tato skutečnost nezákonnost řízení a vydaného rozhodnutí.“ Podle závěru
zdejšího soudu se však jedná o větu srozumitelnou, ač věta obsahuje chybu v psaní – namísto
podstatného jména „námitka“ má figurovat sloveso „namítá-li“, dále pak v poslední větě
namísto slova „nezpůsobuje“ má být antonymum „způsobuje“. S ohledem na to, že městský
soud odůvodnil i jinak, proč dané žalobní námitce nepřisvědčil, jakož i z důvodu, že chyby
ve větě, kterou napadá stěžovatel, jsou s ohledem na kontext okolních vět odhalitelné,
konstatuje zdejší soud, že námitce směřující na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nesrozumitelnost, nebylo možno vyhovět. Nad tento rámec zdejší soud poznamenává,
že se v daném případě nejednalo o kompetenční konflikt (tento termín uvedl stěžovatel
v kasační stížnosti), neboť kompetenční konflikt může vzniknout jen mezi dvěma rozdílnými
orgány, nikoliv mezi několika územními inspektoráty České obchodní inspekce. Takový
konflikt by bylo spíše možno nazvat konfliktem místních příslušností. Ustanovení §7 odst. 1
správního řádu říká, že v řízení, v němž jde o činnost účastníka, řídí se místní příslušnost
místem této činnosti. V daném případě šlo o činnost jedné právnické osoby s jedním sídlem
a s mnoha provozovnami na celém území České republiky. Činnost tedy stěžovatel vyvíjel
na celém území republiky; v takovém případě městský soud postupoval správně, když použil
ustanovení §7 odst. 3 správního řádu, který praví, že pokud je místně příslušných několik
správních orgánů, koná řízení správní orgán, který řízení zahájil první, pokud se příslušné
orgány nedohodly jinak. V daném případě vydal prvoinstanční rozhodnutí ředitel
Jihomoravského a Zlínského inspektorátu České obchodní inspekce, který řízení zahájil
jako první. Logika je dána i tím, že sídlo stěžovatele je v Brně.
Nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost není rozsudek městského soudu ani v části
týkající se vypořádání se stěžovatelovou námitkou ohledně nemožnosti uplatnit regresní
postih na svých zaměstnancích, neboť byla uložena souhrnná pokuta za správní delikty
spáchané v různých provozovnách. Městský soud jasně uvedl, že tuto námitku neshledává
důvodnou, přičemž konstatoval, že při uložení pokuty nebylo povinností správního orgánu
postupovat tak, aby stěžovateli umožnil regresní postih, nýbrž sankcionovat stěžovatele
za správní delikt, za nějž je odpovědný. Nad toto konstatování zdejší soud uvádí, že pokud
stěžovatel ví o konkrétních zaměstnancích, kteří způsobili porušení právních předpisů,
za které byl stěžovatel pokutován, nic stěžovateli nebrání v uplatnění prvků plynoucích
z pracovněprávní odpovědnosti (vyloučena není ani náhrada škody, v pracovním právu
ve vztahu k zaměstnanci limitovaná). Skutečná výše škody, kterou jednotlivý zaměstnanec
stěžovatele způsobil, není sice v případě souhrnné pokuty patrná, bude obtížně vypočitatelná,
avšak stejný problém by nastal, pakliže by řízení vedly jednotlivé krajské inspektoráty,
neboť i v takovém případě by byla uložena pokuta za vícero správních deliktů, kterých
se stěžovatel dopustil v různých provozovnách v daném kraji.
Zdejší soud neshledal za důvodné ani stěžovatelovy námitky na porušení práva
na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod s poukazem na vyjádření
ústředního ředitele České obchodní inspekce ing. Jiřího Pěkného pro některá média. Jeho
vyjádření pro zpravodajský portál iDNES (článek „Řetězce chybovaly, přijde trest“ ze dne
23. 2. 2005) lze považovat za nevhodné, neboť správní rozhodnutí ještě nebylo vydáno, avšak
rozhodně nelze mít za to, že by toto vyjádření mělo vliv na zákonnost později vydaného
rozhodnutí. Pochybení zjištěná v průběhu kontroly jsou totiž řádně zaevidována a popsána
ve správním spise, ostatně ani stěžovatel sám se skutkovým stavem, který kontroloři zjistili,
nepolemizuje. Pokud stěžovatel namítá, že i výše pokuty byla udělena podle objednávky
ústředního ředitele, nelze ani s tímto souhlasit. Článek ze dne 12. 12. 2006 „Chceme
vychovávat, ne ruinovat“ na www.businessinfo.cz obsahuje profil Jiřího Pěkného a rozhovor
s ním, který je ovšem veden v obecné rovině, bez vztahu ke konkrétní věci. Nepřiměřenost
pokuty nelze vyvodit ani z toho, že v rozhovoru je uvedeno, že postih se může pohybovat
od několika stokorun po statisíce. Je třeba si uvědomit, že pochybení byla shledána celkem
v 36 prodejnách stěžovatele, počet deliktů byl značný a jednalo se o opakované porušení
povinností. Rovněž je možné poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 10 Ca 250/2003, publikován pod č. 560/2005 Sb. NSS,
kde se městský soud podrobně zabýval úlohou postihu ve správním řízení, přičemž zdůraznil,
že finanční postih musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být pro něho nikoli
zanedbatelný. Stěžovateli hrozila pokuta až 2 000 000 Kč, a tedy pokuta v poloviční výši
se rozhodně nejeví jako excesivní, nýbrž jako adekvátní.
K posouzení povinnosti prodávajícího informovat spotřebitele o ceně prodávaných
výrobků konstatuje zdejší soud, že ve stěžovatelově případě není jejím splněním, pokud
je v provozovně umístěno čtecí zařízení, které umožňuje přiložit výrobek, a tím zjistit
jeho cenu. Ustanovení §12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele praví, že prodávající
je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných
výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci
o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Cenovými předpisy zákon o ochraně
spotřebitele rozumí §13 odst. 2 zákona o cenách, kde je řečeno, že prodávající je při prodeji
spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku
nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám,
nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky
nebo jiným přiměřeným způsobem. Prováděcím ustanovením k §13 odst. 2 zákona o cenách
je §5 odst. 2, 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách.
Uvedená ustanovení jmenované vyhlášky popisují, co je míněno v §13 odst. 2 zákona
o cenách uvedeným pojmem „označení cenou“ – tím se rozumí vybavení zboží údajem o ceně
připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále,
ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost
seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží. Uvedená vyhláška ovšem výklad
§13 odst. 2 zákona o cenách značně znejasňuje. Ustanovení §13 odst. 2 zákona o cenách
zjednodušeně řečeno říká, že prodávající je povinen přímo označit zboží cenou, nebo umístit
ceník (event. jinak vhodně informovat o ceně, aniž by tato byla přímo na zboží). S ohledem
na to, že §13 odst. 2 zákona o cenách odděluje oba způsoby (označit zboží cenou,
nebo umístit ceník) čárkou, je nutné dovodit, že jiné způsoby neexistují, jelikož čárka
před spojkou „nebo“ znamená mezi variantami uvedenými před a po spojce poměr
vylučovací. To pochopitelně neznamená, že pokud spotřebitel splní variantu jednu, je varianta
druhá již zakázána, ale znamená toliko to, že se jedná o taxativní výčet variant
(tak, anebo onak, ale ne jinak). Potíž tkví v tom, že uvedená vyhláška definuje pojem
„označení zboží cenou“ tak, že se jím rozumí i vyvěšení ceníku. Pak by ovšem z §13 odst. 2
zákona o cenách vyplývalo, že prodávající může zboží označit cenou, nebo zpřístupnit ceník,
pokud ovšem podmínku označení zboží cenou, či zpřístupnění ceníku nesplní, může
povinnosti dostát tak, že umístí ceník. Jde tedy o zjevný nesmysl a vyhláška tak k objasnění
ustanovení zákona nikterak nepřispívá. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování
vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn
posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
V daném případě tak soud konstatuje, že ustanovení §5 odst. 2, 3 uvedené vyhlášky nelze
plně aplikovat. Ustanovení §13 odst. 2 zákona o cenách je tedy třeba vyložit tak,
že prodávající má dvě varianty, jak informovat o ceně. Buď zboží cenou označí (připevní
cenovku na zboží, eventuálně umístí údaj o ceně na regál, poličku či vitrínu, v níž je zboží
určitého typu umístěno, položeno či vystaveno), anebo zpřístupní na viditelném místě
informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. První
podmínku v souzeném případě stěžovatel nepochybně nesplnil, neboť zboží cenovkou
opatřeno nebylo. Je proto třeba zkoumat, zda naplnil podmínku druhou. Ustanovení
§13 odst. 2 zákona o cenách hovoří o zpřístupnění informace o ceně na viditelném místě
formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Jak přímo vyplývá z textu
zákona, všechny uvedené způsoby musí být přiměřené. Tuto přiměřenost je dle závěru
zdejšího soudu přitom potřeba vztáhnout především k velikosti a členitosti prodejny,
rozmanitosti zboží či množství zákazníků, kteří mohou v prodejně nakupovat. Jiné nároky tak
budou kladeny na prodejnu automobilů jediné tovární značky, kde může stačit jediný ceník
v prodejně, zcela odlišným nárokům naopak musí vyhovět hypermarket s rozmanitým
sortimentem a prodejní plochou o velikosti mnoha tisíc metrů čtverečních.
Stěžovatel přitom provozuje obchody Albert a Hypernova, tedy síť supermarketů
a hypermarketů. S ohledem na počet zákazníků, kteří denně prodejny navštíví, s ohledem
na velikost prodejní plochy a rozmanitost sortimentu zboží, se nejeví jako přiměřené,
aby údaj o ceně byl zjistitelný až po načtení kódu zboží. Cena je jedním z důležitých kritérií,
podle kterých se spotřebitel rozhoduje, zda zboží zakoupí. Není možno považovat
za přiměřený způsob zjištění ceny ten, který nutí spotřebitele s každým výrobkem (nehledě
na jeho objemnost), o jehož koupi uvažuje, jít ke čtecímu zařízení a zde zjistit cenu. Pokud
by se na základě zjištěného údaje rozhodl zboží nekoupit, musel by absolvovat cestu k regálu,
kde je zboží nabízeno. Pokud by po načtení kódu spotřebitel zjistil, že cena sice neodpovídá
jeho představám, ale není excesivní, jen málo pravděpodobně by cestu zpět vážil. Lze také
předpokládat, že před čtecím zařízením by se tvořily fronty, rovněž snižující komfort
spotřebitele. Při nákupu ve velkoplošné prodejně se spotřebitel o koupi běžného zboží
rozhoduje přímo na místě (jen málo pravděpodobná je situace, kdy se zákazník vrátí domů,
aby si rozmyslel, zda zboží koupí), čemuž musí odpovídat požadavky na prodávajícího,
aby zajistil co možná nejlepší a nejrychlejší informaci o zboží (na čele s cenou). Čtecí zařízení
takovým požadavkům ve velkoplošných prodejnách nevyhovuje.
Také je třeba přihlédnout k tomu, že některé zboží není opatřeno čárkovým kódem.
Čtecí zařízení ve velkoplošných prodejnách lze považovat za vstřícný krok vůči spotřebitelům
a výhodu prodávajícího oproti konkurentům, sám o sobě však neznamená naplnění zákonné
povinnosti prodávajícího informovat spotřebitele o ceně přiměřeným způsobem. Krom toho
je v případě použití čtečky problematické (někdy nemožné) zjistit měrnou cenu výrobku
(obvykle bývá uvedena jen cena prodejní). Smysl takového zařízení ve velkoplošných
prodejnách tak spočívá především v tom, že umožní zákazníkovi zjistit cenu výrobku, kterou
si již nepamatuje, či cenu, na níž se vůbec nepodíval, nebo pokud má o jiné informaci o ceně
pochybnost. Dále spotřebiteli umožňuje udělat si obrázek o celkové ceně nákupu ještě
předtím, než mu bude sdělena na pokladně.
K výkladu ustanovení §12 zákona o ochraně spotřebitele (a navazujících ustanovení
zákona o cenách) se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 2. 10. 2007,
č. j. 3 As 16/2007-57, dostupném na www.nssoud.cz, který se týkal informování o ceně jízdy
ve veřejné autobusové dopravě a který dospěl k závěru, že cestující musí být o ceně jízdného
snadno informován ještě před nastoupením do autobusu. V rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 203/2005-30, publikován pod č. 898/2006 Sb. NSS,
je pak uvedeno, že povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně výrobků
podle §12 zákona o ochraně spotřebitele je splněna jen tehdy, pokud jsou poskytované
informace spotřebiteli přístupné bez toho, že by byl nucen činit úkon směřující ke zjištění
ceny konkrétního výrobku. K tomu by bylo třeba doplnit, že vždy je třeba vážit přiměřenost
označení zboží cenou ve vztahu k tomu kterému zboží a podmínkám prodeje; je však zřejmé,
že veškerá dostupná judikatura správních soudů v dané otázce je v stěžovatelův neprospěch.
Pokud stěžovatel namítá nejednotnost rozhodovací činnosti správních orgánů v dané věci,
pak je třeba říci, že se zajisté jedná o jev nežádoucí, avšak vzhledem k vysokému počtu
a rozmanitosti správních orgánů také jev nevyhnutelný. Jedním z úkolů Nejvyššího správního
soudu je sjednocování judikatury správních soudů (§12 s. ř. s.), čímž je v druhém sledu
sjednocována i rozhodovací činnost správních orgánů. V žádném případě se tak nelze
ztotožnit s námitkou stěžovatele, že orgán, který vydá nějaký právní předpis, je sám tím
nejpovolanějším k výkladu jeho neurčitých pojmů, neboť se dá předpokládat, že nejlépe ví,
co měl danými výrazy konkrétně na mysli. V takovém případě by totiž absurdně musel
všechny spory týkající se zákonů rozhodovat legislativní orgán, nikoliv soud. Demokratický
právní stát naopak vychází z dělby moci, kde jedny orgány předpisy schvalují, jiné vykonávají
a třetí vykládají. K tezi, že vůle tvůrce předpisu není metodou výkladu, nýbrž výsledkem
výkladu, se Nejvyšší správní soud přihlásil již např. ve svém rozhodnutí ze dne 14. 3. 2007,
č. j. 2 As 68/2006-60, www.nssoud.cz. Krom toho je potřebí doplnit, že rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 22. 1. 2004, č. j. 16/3999/2004/1138, které uvádí stěžovatel
ve svůj prospěch a jehož kopie je přiložena v soudním spise, vychází ze zásady, k níž se zdejší
soud v tomto rozhodnutí přihlásil, tedy že vždy je třeba vážit přiměřenost označení zboží
cenou. Přezkoumávat uvedená rozhodnutí ministerstva však zdejšímu soudu v tomto řízení
nepřísluší.
Konečně není důvodná ani stěžovatelova námitka, že je právně nesprávný závěr
městského soudu o tom, že s použitím analogie s trestním (resp. přestupkovým) právem
lze aplikovat absorpční zásadu a udělit jediným rozhodnutím pokutu i v případě vícečinného
souběhu správních deliktů. Stěžovatel neuvádí důvody, proč by tomu tak nemělo být,
či snad dokonce jak by tomu mělo být jinak, pouze se omezuje na konstatování,
že takový názor je dle něj neúnosný, neboť nemá oporu v judikatuře Nejvyššího správního
soudu. K tomu tedy zdejší soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 22. 9. 2005,
č. j. 6 As 57/2004-54, publikováno pod č. 722/2006 Sb. NSS, z něhož plyne, že při souběhu
více správních deliktů (v daném případě vícečinný souběh) je analogické použití zásady
absorpční (§12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li
příslušný právní předpis jinak.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s. a zdejší soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit
pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu