ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.47.2006
sp. zn. 2 As 47/2006 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Bc. R. D.,
zast. JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Štefánikova 34,
proti žalovanému Řediteli Policie ČR Správy Severomoravského kraje, se sídlem ul. 30.
dubna 24, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 1. 2006, č. j. 22 Ca 150/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy
Severomoravského kraje ze dne 20. 2. 2004, č. 10. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR Městského
ředitelství Ostrava ze dne 19. 12. 2003, č. 3308, kterým byl stěžovatel podle §106 odst. 1
písm. d) a §108 odst. 3 tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie ČR (dále jen „služební zákon“), propuštěn ze služebního poměru
příslušníka Policie ČR dnem doručení rozhodnutí. Služební poměr byl stěžovateli ukončen
proto, že dne 22. 11. 2003 v rámci šetření dopravní nehody, jejímž byl účastníkem, bylo
na základě dechové zkoušky a následně provedeného dvojího odběru krve zjištěno, že řídil
osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, čímž porušil §5 odst. 2 písm. b) zákona
č. 361/2000 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, a tedy úmyslně a zvlášť
závažným způsobem porušil služební přísahu policisty obsaženou v §6 odst. 2 služebního
zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že krajský
soud v daném případě chybně posoudil ustanovení o doručování. Podle §155 služebního
zákona se totiž na služební poměr policistů přiměřeně použijí ustanovení tehdy platného
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) o doručování. Dle §266a
odst. 1 zákoníku práce je nutno písemnosti doručovat do vlastních rukou, jde-li o písemnosti
týkající se mj. vzniku a zániku pracovního poměru. V daném případě ovšem bylo rozhodnutí
ředitele PČR Městského ředitelství Ostrava o propuštění stěžovatele ze služebního poměru
příslušníka Policie ČR doručeno toliko jeho právní zástupkyni, nikoliv stěžovateli
do vlastních rukou. Stěžovatel tedy považuje za nesporné, že předmětná písemnost mu nebyla
doručena vůbec, tudíž propuštění ze služebního poměru bylo neplatné. Stěžovatel rovněž
uvádí, že se v daném případě jedná o písemnost, která významným způsobem zasahuje
do jeho sociální sféry, a tím spíše je doručování do vlastních rukou nezbytné. Dodává,
že v případě odmítnutí převzetí písemnosti musí zaměstnavatel prokázat, že došlo k odmítnutí
písemnosti. S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě.
Žalovaný nevyužil možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil, že dva služební
funkcionáři MŘ PČR Ostrava se dne 27. 11. 2003 dostavili do místa bydliště stěžovatele,
aby mu předali protokol o řízení ve věcech služebního poměru příslušníka Policie ČR.
Po poučení sdělil stěžovatel služebním funkcionářům, že s ohledem na svůj zdravotní stav
není s to porozumět poučení a není ani schopen se k předmětné věci vyjádřit. Přítomná
manželka stěžovatele služebním funkcionářům sdělila, že její manžel využije svého práva
a dá se v předmětném řízení zastupovat jinou osobou, na závěr byl služebním funkcionářům
manželkou stěžovatele předán kontakt na právní zástupkyni stěžovatele. Právní zástupkyně
stěžovatele následující den předala zástupci ředitele MŘ PČR Ostrava plnou moc
k zastupování a převzala shromážděný spisový materiál. Protokol o řízení ve věcech
služebního poměru příslušníka Policie ČR týkající se stěžovatele byl pak dne 28. 11. 2003
doručen této právní zástupkyni stěžovatele. Ta následně poukázala na to, že skutečnost,
že je zástupkyní stěžovatele, nebrání tomu, aby byly předmětné písemnosti doručovány
též stěžovateli. V tomto směru poukázala na „zákon o správním řízení, kde je upraven způsob
doručování.“ Rozhodnutí ředitele PČR MŘ Ostrava bylo doručeno pouze právní zástupkyni
stěžovatele, a to dne 23. 12. 2003. Proti tomuto rozhodnutí podala právní zástupkyně
stěžovatele odvolání, v němž mj. uvádí, že stěžovateli nebylo řádně doručeno rozhodnutí
o zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru a že stěžovatel již nebydlí v místě svého
trvalého bydliště, neboť jej jeho manželka a tchyně vyzvaly, aby rodinný domek,
v němž společně bydleli, opustil, jelikož tento je ve vlastnictví tchyně stěžovatele. Právní
zástupkyně dále uvedla, že jí stěžovatel nesdělil místo svého nového bydliště. S ohledem
na skutečnosti, že se stěžovatel nemohl k dané věci vyjádřit, došlo dle názoru právní
zástupkyně stěžovatele k „porušení základní listiny práv a svobod“.
Ředitel PČR Správy Severomoravského kraje podané odvolání zamítl a potvrdil
rozhodnutí prvoinstančního orgánu. V otázce doručování písemností konstatoval odvolací
orgán, že je plně dostačující, aby tyto přebíral právní zástupce, kterého si odvolatel zvolil
na základě plné moci. Námitka právní zástupkyně stěžovatele ze dne 13. 1. 2004,
že stěžovateli dosud nebylo doručeno rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru,
je irelevantní a lze ji považovat za obstrukce, které byly činěny nejen při řízení ve věcech
služebního poměru, ale i v trestním řízení před policejním orgánem Inspekce ministra vnitra
ČR. Rozhodnutí odvolacího orgánu bylo doručeno opět pouze právní zástupkyni stěžovatele
dne 24. 2. 2004.
Proti rozhodnutí druhoinstančního orgánu podal stěžovatel žalobu ke krajskému
soudu. V ní mj. uvedl, že mu dosud nebyla doručena rozhodnutí správních orgánů prvního
a druhého stupně. Krajský soud v otázce doručování písemností konstatoval, že je nesporným
faktem, že stěžovatel byl v řízení ve věci služebního poměru řádně zastoupen. Služební zákon
neobsahuje ustanovení o zastoupení v řízení ve věcech služebního poměru, ale odkazuje v této
otázce na zákoník práce. Ze zákoníku práce pak plyne, že stěžovatel mohl být zastoupen
advokátem (§14 až 17). Z §266a zákoníku práce (krajský soud omylem uvádí §166a,
nicméně věcně bezpochyby postupuje dle §266a) pak vyplývá způsob doručování písemností
týkajících se vzniku a zániku pracovního poměru. Podle názoru krajského soudu
však z tohoto ustanovení nelze dovodit, že by služební funkcionář měl doručit rozhodnutí
policistovi i jeho zástupci. Podmínkou pouze je, aby písemnost byla doručena do vlastních
rukou. Tato podmínka v daném případě naplněna byla. Z těchto důvodů krajský soud žalobu
zamítl. Rozsudek byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 21. 2. 2006. Stěžovatel podal
proti tomuto rozsudku kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Důvodnost kasační stížnosti
pak posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Jediná kasační námitka stěžovatele směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení
otázky doručení rozhodnutí o skončení služebního poměru.
Podle §155 služebního zákona se na služební poměr policistů použijí obdobně
taxativně uvedená ustanovení zákoníku práce, mezi nimi §14 až 17 a §266a. Z ustanovení
§14 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že ve věcech služebního poměru policistů je možné,
aby se policista nechal zastoupit na základě dohody o plné moci. Zástupce jedná jménem
zastoupeného a ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
V projednávané věci se stěžovatel nechal na základě dohody o plné moci zastoupit
pro správní řízení advokátkou JUDr. Janou Graňákovou; z plné moci ze dne 27. 11. 2003
vyplývá, že tuto zástupkyni stěžovatel zmocnil i k přijímání doručovaných písemností
a žalovaný (a předtím prvoinstanční orgán) jí proto doručil své rozhodnutí. Ustanovení §266a
odst. 1 zákoníku práce nemůže nic změnit na tom, že žalovaný postupoval v souladu
se zákonem, jestliže své rozhodnutí doručil zástupkyni stěžovatele. Toto ustanovení přikazuje
zaměstnavateli doručit v něm uvedené písemnosti do vlastních rukou zaměstnance.
To pochopitelně znamená, že je-li zaměstnanec (policista) zastoupen tak, jak tomu bylo
v projednávané věci, doručuje se rozhodnutí zástupci, protože zástupce byl v plné moci
zmocněn také k přijímání doručovaných písemností. Rozhodující zde je, zda je právnímu
zástupci doručeno do vlastních rukou – a ze správního spisu posuzovaného případu
nepochybně vyplývá, že tomu tak bylo.
Námitka stěžovatele se tedy jeví jako účelová a vychází ze striktně formalistického
a izolovaného výkladu jediného ustanovení zákoníku práce bez ohledu na právní řád jakožto
systematický celek a bez ohledu na smysl a účel a věcný obsah právního institutu zastoupení.
Účelovost argumentace dokresluje i fakt, že právní zástupkyně stěžovatele zaslala PČR MŘ
ČR Ostrava přípis (datovaný dnem 5. 12. 2003), v němž v otázce doručování poukazuje
na zákon o správním řízení. Zde dále uvádí, že ačkoliv je právní zástupkyní stěžovatele,
nebrání to tomu, aby bylo doručováno paralelně také stěžovateli. Prvostupňový
ani druhostupňový orgán ovšem nebyl povinen této výzvě vyhovět, obzvláště za předpokladu,
kdy jim bylo známo (od Inspekce ministra vnitra ČR), že sám stěžovatel se doručování
vyhýbá. Na správnosti postupu krajského soudu nic nemění ani to, že bylo v rozsudku
nesprávně citováno ustanovení zákoníku práce ohledně doručování, když krajský soud
postupoval věcně správně a pouze v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku chybně
zaměnil jednu číslovku při citaci předmětného ustanovení. Způsob doručování do vlastních
rukou právní zástupkyně stěžovatele je tedy právně bezvadný a další právní aspekty z toho
vyplývající pak směřují do vztahu klient – advokát. Úlohou právního zástupce nepochybně
je informovat svého klienta o doručených písemnostech a o důsledcích z nich vyplývajících.
Nezná-li právní zástupce místo pobytu svého klienta, neboť jej klient advokátovi neoznámí,
pak toto nemůže jít k tíži kohokoliv jiného než klienta (v daném případě stěžovatele) samého.
Současně je však třeba konstatovat, že v daném případě k žádné újmě nedošlo, neboť
v zákonné lhůtě byla podána odvolání, žaloba i kasační stížnost.
Za popsaného stavu Nejvyšší správní soud tedy neshledává důvodnou námitku,
že podle §266a zákoníku práce musí být rozhodnutí doručeno účastníkovi řízení,
a to i když si zvolí právního zástupce.
Právní názor na doručování v řízení podle služebního zákona zastávaný Nejvyšším
správním soudem v této věci vychází z konstantní judikatury tohoto soudu (k tomu srovnej
např. rozsudek ze dne 16. 2. 2006, č. j. 3 As 25/2005 - 57 dostupný na www.nssoud.cz.).
V daném případě tedy nebyl naplněn namítaný kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení,
k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu