ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.102.2006
sp. zn. 2 Azs 102/2006 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. T. zastoupeného advokátkou Mgr. Soňou
Adamovou, se sídlem Pplk. Sochora 34, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 28 Az 8/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Soni Adamové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2006, č. j. OAM-2213/VL-10-K04-2005, Ministerstvo
vnitra (dále jen „žalovaný“) zamítlo žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem ze dne 15. 3. 2006.
Rozsudek žalobce napadl kasační stížností, a to z důvodů obsažených v §103 odst. 1
písm. a) až d) s. ř. s. Poté, co mu byla ustanovena právní zástupkyně, vytkl krajskému soudu,
že přestože od počátku upřímně uváděl důvody, pro něž žádal o azyl, krajský soud
je označoval jako osobní a ekonomické problémy stěžovatele, aniž by zjišťoval důvody,
pro které je stěžovatel přesvědčen, že některému z důvodů pro udělení azylu vyhovuje.
To měl ostatně zjišťovat zejména sám žalovaný, a to předtím, než stěžovatelovu žádost o azyl
posoudil jako zjevně nedůvodnou. Podle stěžovatele by přitom bylo z jeho žádosti o azyl
možné se azylově relevantních důvodů dobrat. Krajský soud také konstatoval, že se stěžovatel
v případě návratu do vlasti obává reakce státních orgánů, dále se však již krajský soud
touto skutečností nezabýval a stěžovatelovy důvody pro tuto obavu nezjišťoval.
Stěžovatel také připomíná, že jednou z příčin jeho odchodu z Ukrajiny byla jeho
příslušnost k určité sociální skupině jakožto držitele nízké sociální pozice. Přitom
je všeobecně známo, že příslušníci této sociální skupiny jsou odsouzeni k sociálnímu
vyloučení, přežívání na okraji společnosti včetně zhoršení životních šancí jejich dětí.
Závěrem pak stěžovatel odkazuje na stanovisko prosazované Úřadem Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky, podle nějž se pronásledování nemusí týkat výhradně kroků
podnikaných úřady některé země, ale může vzejít i od některých složek obyvatelstva
nerespektujících normy dané země, pokud je úřady vědomě tolerují nebo nejsou schopné
zajistit před nimi účinnou ochranu.
Stěžovatel také požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění
účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
V odpověď na stěžovatelovu námitku, že žalovaný ani krajský soud iniciativně
nezjišťovali, zda stěžovatel nemohl splňovat některý z důvodů pro udělení azylu, Nejvyšší
správní soud připomíná, že povinnost tvrdit azylově relevantní důvody leží na žadateli o azyl,
naopak žalovaný nemůže z povahy věci vést řízení o důvodech, které žadatel o azyl vůbec
neuvedl. Toto stanovisko je potvrzováno i rozsáhlou konstantní judikaturou zdejšího soudu,
z níž budiž ocitován alespoň rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
sp. zn. 5 Azs 22/2003 (publ. na www.nssoud.cz): „Povinností správního orgánu je zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Pokud tak stěžovatel
žádný azylově relevantní důvod neuváděl, bylo zcela namístě jeho žádost o azyl zamítnout
jako zjevně nedůvodnou, jak v obdobném případě potvrzuje i právní názor obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003
(publ. na www.nssoud.cz): „Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.“
Pokud pak stěžovatel dále uvádí, že je příslušníkem sociální skupiny držitelů nízké
sociální pozice, je třeba připomenout, že tak stěžovatel pouze znovu, jinými slovy, odkazuje
na svou složitou ekonomickou situaci, jež není azylově relevantním důvodem. Takto
vymezenou skupinu osob totiž nelze v žádném případě chápat jako „určitou sociální skupinu“
ve smyslu §12 zákona o azylu, jak bylo uceleně vyloženo v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004 (publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS): „‘Určitá
sociální skupina‘ ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob,
která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň
takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu
nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob;
riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří. I pouhá příslušnost k určité
sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem
existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako
příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné
země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit
účinnou ochranu.“ Tento právní názor zároveň reaguje i na stěžovatelovu závěrečnou
námitku týkající se pronásledování vycházejícího od některých složek obyvatelstva,
stěžovatel nicméně nijak neupřesňuje, jaká je spojitost mezi tímto právním názorem Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a jeho případem, ani touto námitkou neklade žádnou
právní otázku, proto není zjevné, jak by se jí měl zdejší soud zabývat.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
Mgr. Soňa Adamová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2x 1000 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti - a 2x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d), §12
odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu