ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.11.2007
sp. zn. 2 Azs 11/2007 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. D., zastoupeného opatrovníkem S., právně
zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Miketou, se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava – Slezská
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha
7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2006,
sp. zn. 59 Az 8/2006,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 59 Az 8/2006,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2006, č. j. OAM-2314/VL-07-12-2005, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci (dále jen „stěžovatel“) azyl pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem ze dne 14. 8. 2006.
Rozsudek stěžovatel napadá kasační stížností spojenou s žádostí o bezplatné
ustanovení advokáta. Poté, co mu byl advokát ustanoven, doplnil, že je kasační stížnost
podána z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., a je tak namítáno nesprávné
posouzení právní otázky krajským soudem a zmatečnost řízení před krajským soudem.
V tomto doplnění kasační stížnosti stěžovatel připomíná, že poté, co krajský soud
nařídil v jeho věci ústní jednání, zaslal krajskému soudu omluvu, že se nemůže tohoto jednání
zúčastnit, neboť nastoupil výkon trestu ve věznici ve V., přičemž počítal s tím, že bude
k soudu eskortován, aby mohl vysvětlit důvody, proč o azyl žádal. Již v podání ze dne
17. 4. 2006 ostatně žádal o osobní účast u jednání. V kasační stížnosti přitom poukazuje
na fakt, že nevěděl, že pokud se chce jednání zúčastnit, musí požádat o odročení jednání nebo
o eskortu. V tom, že soud jednal i bez jeho přítomnosti, spatřuje své zkrácení na právu osobní
účasti u jednání.
Dále stěžovatel brojí proti tomu, že žalovaný nevyhodnotil správně skutkový stav.
V žádosti o azyl uváděl, že byl na Ukrajině pronásledován náboženskou sektou. Poté, co byl
otráven jeho pes a drůbež, dostal strach, že může být likvidován i on sám, přitom na Ukrajině
neměl reálnou možnost požádat o ochranu státní instituce. Tyto instituce nepožádal o ochranu,
jakkoli podle informací obecně prospěšné společnosti Č. je sektářské hnutí na Ukrajině
monitorováno státními orgány. Tyto informace nevládní organizace ovšem podle stěžovatele
nejsou dostatečným důkazem toho, jak ukrajinské státní orgány postupují proti sektářskému
násilí. Trvá tedy na tom, že z Ukrajiny kvůli těmto sektářským organizacím musel odejít.
Konečně vytýká krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s možností udělení
humanitárního azylu, když stejně jako žalovaný nereflektoval na skutečnost, že se v ČR
seznámil s občankou Ruské federace, která z jejich známosti otěhotněla. Navíc se v ČR stará
o svého syna, který za ním přijel z Ukrajiny. Vzhledem k proměnlivosti vztahů mezi
Ukrajinou a Ruskem se obává, že pokud by se musel na Ukrajinu vrátit, byly by přetrhány
jeho partnerské vazby a také by ztratil kontakt na své narozené dítě, v čemž shledává důvody
hodné zvláštního zřetele.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že neshledal žádný z důvodů
udělení azylu podle §12 zákona o azylu a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a podložil
relevantními informacemi o stěžovatelově zemi původu. Ve svých problémech
se soukromými osobami se stěžovatel vůbec neobrátil na státní orgány své vlasti. Skutečnost,
že čeká dítě s občankou třetího státu, nemá pro azylové řízení relevanci, stejně jako kdyby
se jednalo o českou státní občanku, nic zároveň stěžovateli nebrání, aby se o svého syna staral
na Ukrajině. Za bezpředmětnou označuje žalovaný i námitku neumožnění osobní účasti
u jednání před krajským soudem, kterou tento správně odůvodnil na straně dvě svého
rozsudku. Žalovaný tak považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např.
ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS),
kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se prakticky může jednat mimo jiné
tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť část stěžovatelem uplatněných
důvodů kasační stížnosti (otázka zákonnosti soudního řízení, při němž se stěžovatel coby
žalobce nezúčastnil ústního jednání z důvodu nahlášeného nastoupení do výkonu trestu)
nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 27. 12. 2005 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel opustil Ukrajinu pro problémy s bývalou
manželkou, která v roce 2000 přijala novou víru, začala rozdávat jejich majetek, poté
se rozvedli, ale přesto mu kdosi začal dopisy vyhrožovat, aby přijal tutéž víru. V roce 2001
mu někdo zabil psa a ukradl drůbež, proto odjel z Ukrajiny. O azyl žádal proto, že nemůže být
v ČR bez dokladů. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ze dne 4. 1. 2006. Zde také k uváděným problémům se sektou doplnil,
že má v ČR vztah se ženou z Ruska, která s ním čeká dítě.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 23. 1. 2006, neboť neshledal důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Žalovaný vyšel z informací společnosti Č., v nichž se uvádí, že postavení neregistrovaných
sekt a církví je na Ukrajině problematické a jsou obvykle pod dohledem ukrajinských státních
orgánů. Jednání sekty proti stěžovateli tak žalovaný označil za jednání soukromých osob,
proti němuž stěžovatel nepožádal o pomoc státní orgány ve své zemi původu, jejich jednání
proto nelze státu původu přičítat. Azylově relevantním důvodem není ani stěžovatelova snaha,
aby mohl v ČR žít společně se svou partnerkou, k řešení těchto snah měl stěžovatel použít
nástrojů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny a ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu uvedl,
že nezjistil během řízení důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu.
Neshledal ani důvod pro konstatování překážky vycestování podle §91 téhož zákona.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě. Zde uvedl, že má vážné důvody, pro které se nemůže vrátit do vlasti. Hlavním
důvodem je jeho manželka, která je společně se svou sektou odhodlána jej sprovodit ze světa.
Pokud je pak v rozhodnutí žalovaného uvedeno, že nepředložil žádné důkazy, reagoval na to
stěžovatel řečnickou otázkou, že neví, kde by je vzal.
Krajský soud nechal přeložit stěžovatelovu žalobu do češtiny a zahájil o ní řízení.
V něm mu zaslal výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s., na niž stěžovatel zareagoval podáním ze dne
17. 4. 2006, kde požádal, aby se směl zúčastnit ústního jednání, a znovu poprosil, aby mu
soud pomohl dostat se do některého evropského státu, kde by mohl se svou rodinou požádat o
ochranu. V reakci na výzvu k účasti na ústním jednání, jež bylo krajským soudem nařízeno
na 14. 8. 2006, pak zaslal stěžovatel krajskému soudu přípis nadepsaný „Oznámení
o nastoupení výkonu trestu odnětí svobody“, v němž oznámil, že se nařízeného ústního
jednání nemůže účastnit, neboť v nejbližší době nastoupí k výkonu trestu odnětí svobody ve
věznici v B., což prokázal přiloženou výzvou k nastoupení trestu od Okresního soudu
ve Frýdku-Místku. Součástí soudního spisu je i protokol o ústním jednání konaném dne
14. 8. 2006, jehož se zúčastnila zástupkyně žalovaného a tlumočnice a kde byla mimo jiné
čtena stěžovatelova omluva z účasti na jednání z důvodu výkonu trestu.
Žalobu poté krajský soud zamítl svým rozsudkem napadeným nyní posuzovanou
kasační stížností. V něm uvedl, že ač stěžovatel trval ústním jednání, nakonec svou neúčast
omluvil, neboť z důvodu pravomocného odsouzení musel nastoupit výkon trestu odnětí
svobody. Protože měl soud dostatek důkazů pro vydání rozhodnutí, jednal a rozhodl v jeho
nepřítomnosti. K žalobě samé krajský soud uvedl, že stěžovatel neuplatnil žádné důvody,
pro něž by mu azyl podle §12 zákona o azylu mohl být udělen, když nevyužil prostředky,
které mu právní řád jeho vlasti poskytoval k ochraně před náboženskou sektou, jejíž členkou
byla jeho manželka. Stěžovatel se neobrátil na policii ani jiné státní orgány,
ani na ombudsmana, jehož kancelář je ve větších ukrajinských městech zřízena právě pro tyto
případy. Důvody nebyly ani k udělení humanitárního azylu či překážky vycestování
a žalovaný podle krajského soudu správně a důkladně zjistil skutečný stav věci.
Nejvyšší správní soud, poté co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná,
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatel uplatnil celkem tři stížnostní námitky. Z nich nejzásadnější je tvrzení,
že se nemohl dostavit k ústnímu jednání, neboť byl v době jeho konání ve výkonu trestu
odnětí svobody, které je také důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, neboť Nejvyšší správní
soud ještě takovouto situaci ve své rozhodovací činnosti neřešil. V minulosti se tento soud
zabýval situací účastníka řízení, který se k soudnímu jednání nedostavil z důvodu výkonu
trestu odnětí svobody, pouze za odlišných okolností, kdy byla tato nepřítomnost zapříčiněna
opožděním eskorty, a to ve svém rozsudku ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 3 Ads 9/2004 (publ.
na www.nssoud.cz), kde uvedl: „Jestliže se řádně předvolaný účastník vykonávající trest
odnětí svobody nedostaví k jednání soudu v důsledku opoždění eskorty, není rozhodnutí soudu
ve věci v jeho nepřítomnosti zatíženo vadou dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nyní posuzovaná situace je ovšem poněkud odlišná, a proto se k ní nyní rozhodující
senát musí vyjádřit fakticky nezávisle na závěru citovaném výše. Zatímco v onom citovaném
rozsudku byla nepřítomnost účastníka řízení zaviněna zpožděním eskorty, tedy fakticky
pochybením jiného orgánu moci veřejné, popřípadě vyšší mocí; v nyní řešeném případě byla
tato nepřítomnost způsobena jednak skutečností, že stěžovatel nastoupil přede dnem
nařízeného ústního jednání do výkonu trestu odnětí svobody, a jednak tím, že krajskému
soudu zaslal podání, které krajský soud posoudil jako omluvu z tohoto ústního jednání.
Prvá z těchto skutečností, tedy samotný fakt nástupu do výkonu trestu odnětí svobody,
by jistě nemohla být důvodem pro to, aby krajský soud rozhodl bez přítomnosti stěžovatele,
který svým přípisem ze 17. 4. 2006 na ústním jednání trval, neboť ústnost
jednání není jen obecnou zásadou řízení před krajskými soudy ve správním soudnictví,
jak plyne z §49 a §51 s. ř. s., ale je i obecnou zásadou řízení před soudy, která je součástí
práva na spravedlivý proces podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(k jeho výkladu viz např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 4. 1996,
sp. zn. I. ÚS 2/95, Sb. n. u. ÚS, sv. 5, nál. č. 38), článku 14 odst. 1 věty druhé Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech ze dne 10. května 1976 (publ. pod č. 120/1976 Sb.)
a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod
č. 209/1992 Sb.), jak bylo toto ustanovení ve vztahu k českým procesním pravidlům vyloženo
Evropským soudem pro lidská práva naposledy zejména v rozsudku Exel proti České
republice ze dne 5. 7. 2005, stížnost č. 48962/99. Samotný fakt, že byl stěžovatel pro výkon
trestu odnětí svobody omezen ve své svobodě pohybu, by tak nemohl jistě vést k tomu, aby
byl zbaven i práva na účast při ústním jednání v nyní posuzované věci.
Skutečnost, že krajský soud jednání neodročil a rozhodl bez stěžovatelovy přítomnosti,
ovšem neplynula pouze z jeho výkonu trestu odnětí svobody, ale z jeho souběhu s druhou
z uváděných skutečností, tedy se zasláním jeho podání označeného jako „Oznámení
o nastoupení výkonu trestu odnětí svobody“. Pokud by z tohoto podání jednoznačně
vyplývalo, že se jím stěžovatel svého práva na osobní účast při jednání vzdává, byl by postup
krajského soudu, tedy neodročení ústního jednání, správný a se zákonem souladný. Nejvyšší
správní soud ovšem při posouzení tohoto stěžovatelova podání zjistil, že jakkoli se jedná
o podání značně neformální a jeho nadpis na první pohled naznačuje, že stěžovatel
je srozuměn s tím, že jej jeho nástup do výkonu trestu zbavil možnosti účasti na ústním
jednání; z jeho obsahu naopak plyne, že stěžovatel na své účasti nadále trval, byť si nebyl
vědom procesních prostředků, které by mu ji i v jeho nové životní situaci spjaté s omezením
svobody pohybu, pomohly zajistit. Za tohoto stavu věcí nebylo namístě, aby si krajský soud
ulehčil svůj procesní postup a věc rozhodl bez odročení ústního jednání, nýbrž bylo jeho
úkolem akceptovat stěžovatelovu omluvu z ústního jednání, jednání odročit a tak zajistit, aby
mohl být na příští termín ústního jednání eskortován z výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší správní soud přitom zohlednil také skutečnost, že stěžovatelova omluva
zjevně nebyla motivována snahou zbrzdit průběh řízení, nebyla tedy obstrukčním procesním
prostředkem, a proto bylo na místě na ni pohlížet při vědomí právního závěru, který zdejší
soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 5/2005
(publ. pod č. 558/2005 Sb. NSS), v němž v návaznosti na výše rekapitulované záruky práva
na přítomnost účastníka při ústním jednání uvedl: „Odepřít právo osobní účasti na jednání
soudu proto lze jen výjimečně; jedním z takových důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení
či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze
omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat ustanovení §50 s. ř. s. – jednání musí být podle
tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod
bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných
důvodů. Soud zde nemá možnost volby a za splnění předpokladu existence důležitého důvodu
odročit jednání vždy musí; právě takto a nikoli výlučně za použití gramatického výkladu nutno
vykládat slovo „může“, obsažené v tomto ustanovení. ... Zásada bezprostřednosti soudního
jednání není v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod zakotvena
samoúčelně – jejím smyslem a účelem je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní
instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby
účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem
rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch této verze, a to i v případě,
že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření účastníků a ze správního spisu má
(a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou relevantní
informaci neposkytne. Uvedená zásada je samozřejmě akceptována v civilním i trestním
soudnictví a není důvodu ji v soudnictví správním vytěsňovat. Ostatně mimo jiné právě kvůli
důsledné realizaci této zásady byla v roce 2002 přijata nová úprava správního soudnictví
a předtím Ústavní soud svými rozhodnutími zasahoval do předchozí právní úpravy, která
v původní podobě v některých případech jednání ve věcech správního soudnictví vylučovala
pouze na základě posouzení soudem, nikoli za podmínky souhlasu účastníků (viz zejm. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněný pod č. 269/1996 Sb.
a rovněž pod č. 85 ve svazku 6. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).“
Pohledem výše rekapitulovaných záruk práva na osobní účast při ústním jednání, jak
byly vyloženy i v jeho dosavadní judikatuře, tak zdejší soud shledal, že postup krajského
soudu byl chybný a s tímto právem stěžovatele rozporný. Tato stěžovatelova kasační námitka
je proto důvodná.
Co se týče ostatních dvou kasačních námitek, prvou z nich stěžovatel brojí proti
způsobu, jakým žalovaný a poté krajský soud posoudili hrozby ze strany náboženské sekty.
Za situace, kdy činnost této sekty monitorují státní úřady v jeho zemi původu a stěžovatel
se na ně přitom ani neobrátil, dopadá na jeho tvrzení právní závěr obsažený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 7 Azs 38/2003 (publ.
na www.nssoud.cz), kde zdejší soud uvedl: „Za pronásledování ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové
ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv
takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim.“ Problémy s danou sektou
tedy skutečně nemohly být přičitatelné stěžovatelově státu původu a nelze je označit
za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Nedůvodná je pak i jeho poslední námitka, že mu měl být udělen humanitární azyl
podle §14 zákona o azylu, neboť závěr, že citové vazby realizované v ČR nejsou samy o sobě
bez dalších okolností důvodem pro udělení humanitárního azylu, potvrdil zdejší soud
opakovaně, například ve svém rozsudku ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 4 Azs 6/2003 (publ. pod
č. 28/2003 Sb. NSS).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelova námitka týkající se neumožnění jeho účasti při
ústním jednání tím, že jednání krajského soudu nebylo v reakci na jeho písemnou omluvu
odročeno, byla shledána důvodnou, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Řízení před krajským soudem bylo
postiženo vadou spočívající v jednání soudu a rozhodnutí ve věci samé za situace, kdy soud
měl jednání podle §50 s. ř. s. odročit, v důsledku toho, že nesprávně vyložil hranice práva
stěžovatele na osobní účast při ústním jednání, což je nutno považovat z jeho strany
za nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V takovém případě rovněž krajský soud
rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu