ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.122.2006
sp. zn. 2 Azs 122/2006 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. S., zastoupeného opatrovníkem O. p. p. u.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, PSČ: 170 34,
poštovní přihrádka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti opatrovníka proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Az 27/2006 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2006, č. j. OAM-230/LE-05-05-2006, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce proti tomuto rozhodnutí
brojil žalobou ze dne 9. 4. 2006. Kasační stížností napadeným usnesením pak městský soud
žalobci ustanovil stěžovatele opatrovníkem s odůvodněním, že se mu ani ve spolupráci
se žalovaným a Policií ČR nepodařilo vypátrat místo žalobcova současného pobytu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103
odst. 1 písm. d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“); namítá, že odůvodnění předmětného usnesení je neakceptovatelné
a přístup soudu ryze formalistický, nešetřící podstatu institutu opatrovníka. Stěžovatel
upozorňuje na to, že ustanovení opatrovníka je velkým zásahem do procesních práv účastníka
řízení, neboť ten jeho ustanovením ztrácí možnost disponovat řízením. Stěžovatel má za to,
že je možné ustanovit opatrovníka pouze tehdy, je-li dostatečně prokázáno, že pobyt účastníka
není znám. K tomu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2006,
sp. zn. I. ÚS 572/05. Z kasační stížností napadeného usnesení pak nevyplývá splnění této
povinnosti. Není z něj ani zřejmé, jaké kroky ke zjištění místa pobytu stěžovatele soud činil
a jaký byl výsledek těchto úkonů. Samotná skutečnost, že stěžovatel svévolně opustil
pobytové středisko, ve kterém byl hlášen k pobytu, bez dalšího neobstojí. Stěžovatel dále
připomíná, že rozhodnutí soudu musí obstát samo o sobě a musí v něm být mj. stručně a jasně
vyloženo, které skutečnosti má soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková
zjištění. Postup soudu se musí ve stručné formě objevit i v samotném rozhodnutí. Z těchto
důvodů navrhuje stěžovatel napadené usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy žalobce.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K námitce stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti předmětného usnesení Nejvyšší
správní soud uvádí, že podobné situace již byly předmětem řízení před zdejším soudem a bylo
uvedeno, že: „Nepřezkoumatelným rozhodnutím soudu [§109 odst. 3 a §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], způsobujícím, že Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti,
je usnesení krajského soudu o zastavení řízení z důvodů podle §33 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při zjišťování místa pobytu
stěžovatele a ani které období považoval soud za dobu devadesáti dnů, po kterou nezjištění
místa pobytu bránilo rozhodnutí ve věci. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2004, č. j. 4 Azs 165/2004 - 36, zveřejněno pod č. 378/2004 Sb. NSS). Otázka
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu byla v obecnější rovině řešena dále
např. v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
zveřejněno pod. č. 244/2004 Sb. NSS, kdy bylo judikováno, že: „Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné.“. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele,
že z napadeného rozhodnutí městského soudu není seznatelné, které skutečnosti má soud
za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Pokud v něm bylo uvedeno,
že soudu se nepodařilo ani ve spolupráci s orgány Ministerstva vnitra a Policie ČR vypátrat
místo současného pobytu stěžovatele, když poslední místo pobytu v Pobytovém středisku Seč
svévolně opustil dne 28. 5. 2006 bez udání bližší adresy, lze konstatovat, že takové
odůvodnění splňuje podmínky přezkoumatelnosti, jak byly definovány ve výše uvedených
rozhodnutích.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že v souzené věci byl přístup soudu ryze
formalistický, nešetřící podstatu institutu opatrovníka. Rozsahem skutečností zjišťovaných
informací při ustanovení opatrovníka (§29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád a §64 s. ř. s.) se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne
21. 11. 2006, č. j. 2 Azs 113/2006 - 32, dostupné na www.nssoud.cz, kdy bylo judikováno,
že: „K tomu, aby mohl být žalobce považován za osobu neznámého pobytu a ustanoven mu
soudem opatrovník podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
§64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepostačuje sdělení žalovaného,
že se žalobce nezdržuje v místě hlášeného pobytu. Soud musí vyčerpat všechny dostupné
možnosti ke zjištění místa pobytu účastníka; vedle informací získaných z databáze žalovaného
si soud musí opatřit vyjádření příslušných orgánů Policie ČR, případně provést šetření
v místě žalobcova hlášeného pobytu apod.“. V daném případě se městský soud nespokojil
pouze s informacemi z databáze žalovaného, ale podnikl i další kroky (součinnost s Policií
ČR). Je tedy zřejmé, že městskému soudu nelze přičítat pochybení, o němž by bylo možno
se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo
přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu