ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.127.2006
sp. zn. 2 Azs 127/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. V., za kterého
jedná opatrovnice P. S., pracovnice Krajského soudu v Ústí nad Labem, zastoupený
advokátem Mgr. Andrejem Perepečenovem, se sídlem Jana Zajíce 36, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2005,
sp. zn. 14 Az 431/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Andreje Perepečenova se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 8. 2004,
č. j. OAM-2455/VL-20-15-2004, o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
zejména nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení a skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem posoudil uvedenou kauzu v rozporu
s platným právním řádem.
Tuto nezákonnost stěžovatel shledává v tom, že mu podle jeho názoru nebyla dána
příležitost svá práva a zájmy účinně hájit, nemohl se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit
své návrhy. Dále stěžovatel namítal, že řízení probíhalo formálně, žalovaný neudělal
nic pro to, aby objasnil podstatu případu, tedy nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci.
Rozhodnutí žalovaného obsahuje mj. odkaz na zprávu ČTK, jež ovšem není součástí spisu,
takže se s ní stěžovatel nemohl seznámit a následně hájit své oprávněné zájmy, čímž došlo
k porušení jeho procesních práv. Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí žalovaného
trpí další podstatnou vadou, neboť není podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy vůbec
mít účinky správního rozhodnutí. Problematiku nulity předmětného rozhodnutí byl soud
povinen řešit z úřední povinnosti, aniž by byla tato námitka stěžovatelem vznesena.
Stěžovatel proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno,
a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že kasační stížnost neobsahuje žádnou námitku
směřující ke stěžovatelem napadenému usnesení soudu, jsou popisovány pouze vady
správního řízení, jejich posouzení ovšem nebylo předmětem soudního rozhodnutí. Stěžovatel
dostatečně neuvedl, v čem spočívalo pochybení soudu, které by mělo být kasačním důvodem,
jehož oprávněnost má Nejvyšší správní soud posuzovat. Krajský soud stěžovatelovu žalobu
odmítl, neboť neobsahovala žalobní body podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Kasačním důvodem v posuzované věci by tak, dle názoru žalovaného, měla být tvrzená
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby, zpochybňování skutkových zjištění soudu
a jeho právního hodnocení, pokud jde o splnění podmínek dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Předložená kasační stížnost nicméně nic takového nečiní, a proto se žalovaný domnívá,
že by ji měl Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s. odmítnout.
Nejvyšší správní soud v souzené věci z předmětného správního spisu především zjistil,
že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 21. 7. 2004 na základě žádosti, v níž stěžovatel
uvedl jako důvod, pro který opustil vlast a pro nějž žádá v ČR o azyl, skutečnost, že mu doma
hrozí smrt od mafie, neboť jednomu jejímu členovi rozbil v březnu roku 2001 auto,
ten pak žádal o peníze, třebaže nehodu sám zavinil. Policie nic nevyšetřovala, vzhledem
k tomu, že stěžovatel nehodu neohlásil, měl obavy, vozidlo bylo totiž jeho kamaráda.
Stěžovatel odmítl viníkovi nehody zaplatit požadovaných 1000 USD jako náhradu škody,
byl proto zbit a bylo mu vyhrožováno, že pokud nezaplatí i s úroky, bude zabit. Stěžovatel
měl strach celý incident nahlásit na policii a protože peníze neměl, rozhodl se odjet
z Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že mu nyní na Ukrajině hrozí fyzická likvidace, žije od roku
2001 v ČR. Poté, co mu vypršela platnost 20-ti denního víza, pobýval na území ČR nelegálně.
Následně obdržel správní vyhoštění, výjezdní vízum mu propadlo, měl strach, že by mohl být
uvězněn, a tak chce vstupem do azylového řízení legalizovat svůj pobyt v ČR.
Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu ze dne 26. 7. 2004. Při pohovoru stěžovatel také uvedl, že měl autonehodu,
když do něj vrazilo auto s mafiány, kteří z místa nehody odjeli, další den jej ovšem vyhledali
a požadovali náhradu škody. Byl zbit na ulici, a proto kvůli mafii Ukrajinu opustil. Všichni
v té době odjížděli do ČR, vyřídil si tedy turistické vízum a odcestoval, aby si mohl vydělat
potřebné peníze, zaplatit je mafiánům a spokojeně pak žít ve své vlasti. Od května 2001
žije v ČR, po ukončení platnosti víza žil nelegálně v Praze, kde vykonával příležitostné práce
na stavbách, koncem května 2004 byl kontrolován a následně zadržen policií, bylo
mu uděleno správní vyhoštění; ČR ovšem neopustil, bojí se vrátit domů, neboť mu matka
sdělila, že mafiáni se stále pohybují v jeho rodném městě, a proto vstoupil do azylového
řízení, aby si legalizoval svůj pobyt v ČR, kde se chce usadit natrvalo.
Žalovaný se rozhodl svým výše označeným rozhodnutím ze dne 20. 8. 2004 azyl
neudělit, když uvedl, že stěžovatel v průběhu celého řízení neuvedl žádné skutečnosti,
na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjel činnost směřující k uplatnění
politických práv a svobod a byl za to pronásledován podle §12 písm. a) zákona o azylu.
Jeho problémy byly způsobeny pouze snahou soukromých osob získat od něj neoprávněně
finanční náhradu za škodu způsobenou na jejich vozidle, což ale nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu; popsané napadení a výhružky nenahlásil příslušným státním orgánům
a ani se neobrátil na nevládní organizace zabývající se ochranou lidských práv na Ukrajině;
rovněž nebyly shledány žádné souvislosti s relevantními důvody pro udělení azylu
dle §12 písm. b), tedy pro potíže způsobené jeho rasou, národností, náboženstvím
nebo příslušností k určité skupině či pro politické přesvědčení. Žalovaný dále konstatoval,
že k legalizaci pobytu v ČR v žádném případě neslouží mezinárodní ochrana formou azylu,
právní úpravu pobytu cizinců na našem území řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR a o změně některých zákonů, v platném znění, jehož institutů měl stěžovatel
možnost využít, protože v ČR pobývá už od května 2001. Na základě údajů stěžovatelem
sdělených v průběhu řízení žalovaný nezjistil ani důvody hodné zvláštního zřetele
dle §14 zákona o azylu. Žalovaný pak v poslední řadě posoudil existenci překážek
vycestování cizince dle §91 zákona o azylu, zejména pak, zda by stěžovateli v případě
návratu na Ukrajinu hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení
či trestu. Výklad tohoto zákonného ustanovení přejal žalovaný z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva, který vyložil, že o nelidské a ponižující zacházení se jedná tehdy,
když ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnou mimořádného stupně úrovně;
pouhá možnost špatného zacházení navíc nemá sama o sobě za následek porušení Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv. Žalovaný proto zhodnotil výpovědi stěžovatele
a v návaznosti na to obsah případných překážek vycestování a jejich existenci neshledal.
V úhrnu tedy bylo žalovaným rozhodnuto, že nedošlo k naplnění podmínek umožňujících
udělení azylu podle §12, §13 nebo §14 zákona o azylu a ani není dána překážka vycestování
podle jeho §91.
Toto rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno osobně dne 13. 9. 2004
na pracovišti O.Č. Ú., což potvrdil vlastnoručním podpisem (doručenka založena na č. l. 31
správního spisu).
Proti takto doručenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 13. 9. 2004 (krajskému soudu
doručeno dne 14. 9. 2004) žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž uvedl,
že s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí, napadá výroky o posouzení jeho žádosti a tvrdí,
že došlo k porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“), a také §12 zákona o azylu. V žalobě pak dodává,
že co se týče důkazů, kterými chce podpořit svá tvrzení, odkazuje na to, co již vypověděl
při prvním a druhém pohovoru a dále na obsah správního spisu.
Krajský soud tuto žalobu odmítl svým výše označeným usnesením ze dne 13. 7. 2005
s odůvodněním, že žaloba musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné. Předmětná žaloba ovšem zákonné náležitosti neobsahuje
a vzhledem k tomu, že je tento nedostatek neodstranitelný, nelze v řízení pokračovat a soud
byl nucen žalobu odmítnout.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Podle
ustanovení §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (v tomto případě tedy Krajského soudu
v Ústí nad Labem), jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná nařízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační
stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak. Ustanovení
§104 s. ř. s. upravuje důvody nepřípustnosti kasační stížnosti. Podle čtvrtého odstavce
téhož ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud proto vždy
důsledně zkoumá, zda lze důvody uplatněné v kasační stížnosti podřadit některému z důvodů
uvedených v §103. Posouzení této otázky je mnohdy nelehké, vzhledem k velmi široce
koncipovanému znění tohoto ustanovení tak, aby byl stěžovatelům umožněn v co nejširší míře
přístup do řízení o tomto mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. a namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení a skutečnost, že krajský soud posoudil daný případ v rozporu
s platným právním řádem. Svá tvrzení se následně snaží konkretizovat a uvádí, že tuto
nezákonnost spatřuje v porušení několika ustanovení správního řádu – zejména nezjištění
úplného skutkového stavu, neúplnost správního spisu, absence podpisu oprávněné osoby
na správním rozhodnutí. Ve své žalobě podané ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem
stěžovatel také namítal porušení některých ustanovení správního řádu, konkrétně §3 odst. 3
a odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 a také §12 zákona o azylu. Stěžovatel tedy i ve své
žalobě, třebaže pouze obecným vyjmenováním předmětných ustanovení, namítal nespolehlivé
zjištění stavu věci a nedostatek náležitostí správního rozhodnutí.
Usnesením krajského soudu, napadeným touto kasační stížnosti, nicméně byla žaloba
stěžovatele odmítnuta z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení. V tomto
případě proto mohla být kasační stížnost podána výhradně s argumentací speciálním
důvodem, zakotveným v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., což však stěžovatel neučinil
ani náznakem. Jakkoliv tedy platí, že kasační stížnost soud posuzuje podle obsahu a nikoliv
formy, nelze z jejího obsahu seznat žádný argument, proč by mělo být napadené usnesení
nezákonné ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
Zároveň však nelze říci, že by kasační stížnost byla nepřípustná ve smyslu ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s., jak se domnívá žalovaný. Stěžovatel se totiž opírá o přípustné důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 2 s. ř. s., byť zjevně nedopadající na jeho případ,
kdy ohniskem přezkumu prováděného v řízení o mimořádném opravném prostředku
Nejvyšším správním soudem není rozhodnutí správního orgánu, nýbrž krajského soudu
a protože v daném případě krajský soud žalobu odmítl, je myslitelný toliko přezkum
zákonnosti tohoto procesního rozhodnutí, nikoliv přezkum zákonnosti předchozího postupu
správního orgánu, jímž se krajský soud vůbec nezabýval. Pouze pokud by totiž bylo kasační
stížnosti vyhověno, otevřel by se krajskému soudu procesní prostor pro meritorní přezkum
tohoto správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že kasační stížnost je přípustná,
a proto přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je stěžovatel chráněn před důsledky usnesení
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně); ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Jak již Nejvyšší správní soud připomněl výše, kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá zrušení soudního
rozhodnutí, a to z důvodů taxativně obsažených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
V projednávané věci krajský soud odmítl žalobu stěžovatele podle ustanovení §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť neobsahovala zákonné náležitosti – v tomto případě žalobní body,
z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považoval stěžovatel
napadané výroky rozhodnutí za nezákonné. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl kasační
stížností, ve které ovšem uplatnil (a to formálně i materiálně) toliko důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., jež – jak bylo již podáno výše – na daný
případ vůbec nemohou dopadat. Protože Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti a stěžovatel s případnou nezákonností usnesení krajského soudu o odmítnutí
návrhu dle §103 odst. 1 písm. e) vůbec nepolemizuje, nemohla být kasační stížnost prima
facie shledána důvodnou. K námitce ohledně nulity rozhodnutí žalovaného z důvodu absence
podpisu oprávněnou osobou Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu
(viz např. rozsudek sp. zn. 3 Azs 277/2004, in: www.nssoud.cz), podle níž v případě
nicotnosti správního rozhodnutí není vázán důvody kasační stížnosti ve smyslu ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s. Zároveň však platí, že tato nicotnost rozhodnutí musí plynout přímo
ze zákona nebo musí být zřetelně patrná z obsahu správního či soudního spisu; není-li tomu
tak, musí stěžovatel k prokázání, že rozhodnutí správního orgánu je nicotné, navrhnout
důkazy. Přitom absence podpisu oprávněné osoby na písemném vyhotovení rozhodnutí
správního orgánu, které bylo doručeno účastníkům správního řízení, za situace, že součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je takovou osobou podepsáno a je i jinak
bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě s ohledem na obsah
kasační stížnosti a na svoji vázanost uplatněnými důvody neshledal, že by napadené usnesení
o odmítnutí stěžovatelova návrhu bylo nezákonným rozhodnutím ve smyslu jím tvrzeného
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl
po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 2x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava věci, odstranění vad kasační stížnosti a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu