ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.129.2006
sp. zn. 2 Azs 129/2006 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: G. Z.,
právně zast. JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 9. 2005, č. j. 29 Az 1/2005 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený
rozsudek, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 2005,
č. j. OAM-511/VL-20-K04-2005 zamítnuta. Ve správním řízení byla stěžovatelova žádost
o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že stěžovatel nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu
a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu
věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejích dvou doplněních namítá, že byly naplněny
důvody, pro které mu azyl měl být udělen. Tvrdí, že v zemi jeho původu mu nebyla
poskytnuta součinnost státních orgánů (především policejních), když jeho život byl ohrožen
ze strany členů bankovní společnosti, které dlužil finance a jako hypotéční zástavu poskytl
svůj byt. Odmítá, že by tvrdil, že důvodem jeho odchodu z vlasti byla smrt jeho nejbližších,
pravým důvodem byl způsob, jakým zemřeli. Bankovní společnost se pokoušela získat
uvedený byt a snažila se násilím odstranit členy jeho rodiny. Další osobou v nebezpečí
je dle stěžovatelova názoru stěžovatel sám. Dodává, že s ohledem na závazky,
které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva, nesmí být uprchlík vrácen
na území, kde by jeho život nebo svoboda byly ohroženy.
Správní orgány ani krajský soud se dle názoru stěžovatele rovněž dostatečně
nezabývaly tzv. humanitárním azylem podle §14 zákona o azylu. Tato možnost je dle slov
stěžovatele „doslova nabíledni“ – s ohledem na to, že dvě stěžovateli nejbližší osoby
zahynuly jako oběť trestné činnosti.
Dále stěžovatel namítá, že správní orgán a odvolací orgán (patrně je míněn krajský
soud – pozn. NSS) se nedostatečně zabývaly důvody podání jeho žádosti, nezjistily všechny
okolnosti rozhodné pro náležité a řádné posouzení věci a porušily zásadu objektivní pravdy.
Správní orgán se také nedostatečně zabýval všemi právními a skutkovými otázkami případu.
Stěžovatel namítá rovněž nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatel taktéž namítá, že v řízení před soudem nebyly dostatečně zohledněny
všechny důkazy, podklady a fakta. Krajský soud se nedostatečně zabýval důvody uvedenými
v žalobním návrhu. Soud se dle stěžovatelova názoru také ne zcela vyrovnal s jeho
argumentací, nesprávně rovněž dospěl k závěru o rozporuplnosti stěžovatelových tvrzení
v jednotlivých pohovorech. Tento nesprávný závěr stěžovatel přičítá chybné interpretaci
svých slov.
Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla Krajskému soudu v Hradci Králové vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Žalovaný ve svém vyjádření tvrdí, že kasační stížnost ztrácí možnost věcného
projednání. Trpí totiž nesourodostí, obsahuje jen několik projevů nelibosti nad řízením před
správním orgánem a soudem. Stěžovatel se uchyluje k „jakoby v řízení předestíraným,
jen nesprávně vyhodnoceným či odmítaným důvodům svého domáhání se udělení azylu.“
Kasační stížnost dle názoru žalovaného jen heslovitě vypočítává, která procesní práva byla
údajně stěžovateli upřena. Mimo jiné stěžovatel v kasační stížnosti vychází z nesprávného
domnění, že cosi přednášel v osobním jednání u soudu, ačkoli již v podání své značně
obsahově sporé žaloby předesílal, že souhlasí, aby soud o věci rozhodl bez nařízení jednání,
a takto také bylo soudem rozhodováno.
Z uvedených důvodů navrhuje žalovaný, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační
stížnost jako vadnou odmítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj. tehdy, pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů, na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud souhlasí
se stanoviskem žalovaného, že kasační stížnost je obtížně srozumitelná, nejedná se však
v daném případě o takovou intenzitu, aby z ní nemohly být rozpoznány důvody, pro něž
je podána. Nebylo tedy možné kasační stížnost odmítnout podle §104 odst. 4 s. ř. s.,
jak navrhoval žalovaný.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí důvody odpovídající kasačním důvodům
uvedeným v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nesprávné posouzení právní otázky soudem),
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Stěžovatelova námitka o tom, že v předchozích řízeních nebyla zohledněna skutečnost,
že smrt jeho blízkých měla souvislost s tím, že dlužil peníze, není důvodná. Ve správním
řízení stěžovatel uvedl, že jediným důvodem, proč opustil domovskou zemi, je rodinná
tragédie. Stěžovatel sám uvádí, že dne 29. 12. 2004 jel spolu s manželkou a synem
po zledovatělé silnici, kde dostal smyk a nezvládl řízení. Manželka vypadla dveřmi z vozidla,
které ji následně přimáčklo. Když ji vyprostili, shledali, že je již mrtvá. Za měsíc po této
události onemocněl syn stěžovatele hepatitidou typu B. V nemocnici byla léčba směřována
proti této nemoci, která zasahuje játra. Jakmile začal syn špatně dýchat, byl převezen
na jednotku intenzivní péče, kde bylo teprve zjištěno, že má oboustranný zápal plic. Dne
24. 2. 2005 stěžovatelův syn nemoci podlehl. Po těchto tragických událostech opustil
stěžovatel zemi svého původu, aby začal žít nový život a změnil svůj špatný psychický stav.
Jiné důvody neuvedl. Ani v žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel neuvedl
jiné či další skutečnosti. Žádná souvislost mezi smrtí jeho příbuzných a tím, že dlužil peníze,
nemohla být v předchozích řízeních zjištěna a nebylo ani možné tuto souvislost z žádných
poznatků dovodit. Sám stěžovatel totiž nikdy nic takového nenamítal. Ze stejného důvodu
nelze ani přisvědčit stěžovatelově námitce o absenci úvahy nad možností udělení azylu
z humanitárních důvodů s ohledem na to, že oba nejbližší příbuzní stěžovatele zemřeli
na následky násilných trestných činů. Tato úvaha nemohla být provedena, neboť žalovaný
nemohl ani z tvrzení stěžovatele zjistit nic, co by nasvědčovalo tomu, že uvedení příbuzní
stěžovatele skonali následkem trestných činů. Žalovaný pak vzhledem k tomu, že na základě
§16 zákona o azylu shledal žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou, neposuzoval již,
zda stěžovatel splňuje podmínky dle §14 zákona o azylu (humanitární azyl). Aplikace tohoto
ustanovení se totiž váže na §12 zákona o azylu, který v tomto případě nebyl užit. Stejně tak
nebylo rozhodováno ani o překážce vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť dle
ustanovení §28 téhož zákona je správní orgán o této věci povinen rozhodnout toliko
v případě, kdy rozhoduje o neudělení (§12 a contrario) či odnětí azylu.
Důvodné nejsou ani stěžovatelovy námitky směřující proti správnímu řízení.
Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán si zjistil dostatek podkladů pro to, aby mohl
v dané věci správně rozhodnout. Řádné zjištění skutkového stavu totiž spočívá předně v tom,
že žadateli o azyl je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech,
které jej vedly k opuštění země. Tato možnost stěžovateli dána byla, přičemž stěžovatel
neuvedl jediný azylový důvod dle zákona o azylu. Správní orgán provedl se stěžovatelem
řádný pohovor, jemuž byla přítomna tlumočnice. Stěžovatel svá tvrzení o vadnosti správního
řízení ostatně ani nikterak nedokládá a nekonkretizuje, toliko obecně poukazuje na porušení
některých zákonných ustanovení upravujících správní řízení. Žádná taková pochybení ovšem
Nejvyšší správní soud nezjistil.
Nejvyšší správní soud neshledal konečně důvodnými ani námitky stěžovatele proti
řízení před krajským soudem. Z rozsudku napadeného kasační stížností je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, ač tyto nebyly specifikovány
a konkretizovány, ale obsahovaly toliko tvrzení o porušení některých ustanovení právních
předpisů. Další argumenty ani návrhy na provedení důkazů žaloba neobsahovala. Stěžovatel
ve správní žalobě vyslovil souhlas s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání
a soud následně po souhlasu žalovaného takto postupoval (§51 s. ř. s).. Krajský soud
v Hradci Králové tedy v předchozím soudním řízení nikterak nepochybil.
Nejvyšší správní soud vnímá tragické události v životě stěžovatele a rozumí i tomu,
že stěžovatel chtěl začít nový život daleko od svého domova. Je třeba ale uvést, že poskytnutí
azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze
je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž
žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů, přičemž Krajský soud v Hradci Králové správně posoudil,
že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn dostatečně, důkazy,
které si správní orgán opatřil, byly úplné a byly vyhodnoceny v kontextu platné právní
úpravy. Po skutkové ani právní stránce tak nechybí ani logická vazba mezi rozhodnutím
a podklady pro něj. Stejně tak podle Nejvyššího správního soudu nedošlo k nesprávnému
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. a soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí
zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle
§109 odst. 3 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu