ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.137.2006
sp. zn. 2 Azs 137/2006 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: H. I., zastoupeného Mgr. Davidem
Novákem, advokátem se sídlem Ladova 1, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, ve věci kasační stížnosti proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 14 Az 426/2004 - 24,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006,
č. j. 14 Az 426/2004 – 24 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsané usnesení krajského soudu, kterým byla podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2004, č. j. OAM-61/CU-09-04-2004. Tímto rozhodnutím
žalovaného nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), přitom bylo
zároveň rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Krajský soud ve svém usnesení o odmítnutí podání uvedl, že chybějící konkrétní
vymezení žalobních bodů, které nebyly stěžovatelem přes výzvu soudu doplněny,
se staly neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který soud s odkazem
na ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. předmětnou žalobu odmítl. Podání stěžovatele
postrádalo základní náležitosti předepsané žaloby vymezené v ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s.,
neboť stěžovatel podal předtištěnou žalobu s univerzálním obsahem bez konkrétních
skutkových a právních důvodů.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítal, že rozhodnutí krajského soudu trpí vadami
vymezenými v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s, a navrhl jeho zrušení.
Uvedl, že usnesení krajského soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 14 Azs 426/2004 - 22,
kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání, mu nebylo řádně doručeno,
neboť se stěžovatel na adrese, kam mu bylo doručováno, již nezdržoval. Stěžovatel toto
tvrzení dokládal především kopií potvrzení Policie ČR - oblastní ředitelství služby
CCP Praha, oddělení cizinecké policie Mělník o podání žádosti o změnu adresy na adresu K.
n. V., L., P. 709, kopií rozhodnutí představenstva Stavebního bytového družstva K. n.V. o
žádosti o podnájmu družstevního bytu ze dne 31. 1. 2006 a dále navrhl důkaz listinami ze
soudního spisu, ze kterých je zřejmé, že mu jsou nyní doručovány listiny na adresu P. 709
v K. n.V. a stěžovatel je na této adrese přebírá. Stěžovatel namítal, že jelikož výzva
k doplnění žaloby byla doručována na jinou adresu, než na které se stěžovatel zdržoval,
nemohla nastat fikce doručení. Usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění žaloby, tak
nebylo doručeno před vydáním usnesení o odmítnutí žaloby. Shora uvedeným postupem tak
nejenže byl porušen soudní řád správní, zejména §46 odst. 1 písm. a) a dále ustanovení
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
o. s. ř.) o doručování, ale rovněž tím byl porušen čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, protože byla, v rozporu s právní úpravou, soudem vyloučena možnost přezkoumat
zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Stěžovatel rovněž konstatoval, že má reálnou obavu z nuceného opuštění České
republiky a následného odjezdu domů, kde mu hrozí vážné nebezpečí z politického důvodu.
Pro úplnost dodal, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu v napadaném usnesení,
protože žaloba není neúplná a soud ji mohl projednat.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i usnesení soudu byla vydána v souladu s právními předpisy. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti pro nedůvodnost.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že žalobcem je tvrzen důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., i když v jeho podání jsou zmíněny důvody podle §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, které je rozhodnutím
o odmítnutí návrhu (stěžovatelovy žaloby proti správnímu rozhodnutí žalovaného), z důvodu
jeho nezákonnosti. Tato nezákonnost má podle stěžovatele spočívat v tom, že krajský soud
odmítl podání stěžovatele pro neodstraněné vady, bez jejichž odstranění nebylo podle mínění
krajského soudu možno v řízení pokračovat, za situace, kdy takovými vadami stěžovatelovo
podání ve skutečnosti netrpělo a bylo ještě projednatelné. Další nezákonností měla být podle
stěžovatele skutečnost, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o výzvě k odstranění vad
podání.
IV.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že dne 31. 5. 2006
vydal krajský soud usnesení, č. j. 14 Azs 426/2004 - 22 , kterým stěžovatele vyzval
k doplnění jeho podání tak, aby bylo zřejmé označení žalobních bodů, z nichž musí být
patrno, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů rozhodnutí žalovaného napadá.
Současně byl stěžovatel poučen o tom, že pokud nebude žaloba ve stanovené dvoutýdenní
lhůtě doplněna nebo opravena, soud řízení o žalobě odmítne. Zásilka obsahující toto usnesení
byla odeslána na adresu E. B. 1181, 277 11 N. Z úředního záznamu na č. l. 19 soudního spisu
je patrné, že tuto adresu krajský soud zjistil dne 14. 2. 2006 z evidence Ministerstva vnitra.
Dne 11. 5. 2006 krajský soud obdržel od Ministerstva vnitra podklady, z nichž plyne,
že toto ministerstvo souhlasilo se změnou místa hlášeného pobytu stěžovatele. Souhlas
s přihlášením k pobytu na adrese P. 709, L., K. n. V. byl udělen již dne 19. 4. 2006.
Následně bylo dne 29. 6. 2006 vydáno kasační stížností napadené usnesení o odmítnutí
stěžovatelova podání. Soud v odůvodnění konstatoval, že stěžovateli bylo usnesení ze dne
31. 5. 2006, č. j. 14 Azs 426/2004 - 22 doručováno na adresu zjištěnou v evidenci
Ministerstva vnitra, na kterou byla bez problému doručena stěžovateli předchozí soudní
písemnost. Stěžovatel nebyl v den doručování předmětného rozhodnutí na doručení adrese
zastižen, proto mu byla písemnost dne 7. 6. 2006 uložena na místně příslušné poště
s vyrozuměním od doručovatelky o jejím uložení, jak vyplývá z ručně psaného data a podpisu
doručovatelky na dodejce. Soud uzavřel, že v důsledku toho, že si stěžovatel písemnost
nevyzvedl do 3 dnů od uložení zásilky, když se nejednalo o písemnost doručovanou
do vlastních rukou, nastala tzv. fikce doručení a dnem doručení usnesení soudu byl den
10. 6. 2006. Lhůta k odstranění vad žaloby marně uplynula dne 26. 6. 2006, čímž nebyly
splněny podmínky řízení, když z odstranitelného nedostatku se stal neodstranitelný
nedostatek, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat.
V.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek
přímo s podáním kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost. Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma
zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě
působení právního systému.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany)
lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel poukazoval na kácení lesů na Ukrajině,
následně mu bylo vyhrožováno, byl fyzicky napaden neznámými lidmi, od kterých
se dozvěděl, že lesy jsou káceny na příkaz činovníků vlády. Stěžovatel v průběhu řízení
vyjádřil obavu o svůj život, a to v souvislosti s výhrůžkami a fyzickým násilím, které na něm
bylo spácháno.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná, neboť rozhodnutí krajského soudu stěžovatel napadá pro zásadní procesní
pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotně-právního postavení. V daném případě
má (při respektování podstaty a smyslu práva na soudní a jinou ochranu) přednost zájem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě před zájmem na rychlosti a hospodárnosti
fungování právního systému. K tomuto závěru soud dospívá s ohledem na skutečnost,
že v souzené věci stěžovateli nebyla poskytnuta soudní ochrana individuálním projednáním
jeho věci na úrovni krajského soudu; přitom základním posláním soudů ve správním
soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických
osob (§2 s. ř. s.).
Dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele ve smyslu shora zmíněného usnesení
Nejvyššího správního soudu je v případě procesních pochybení krajského soudu,
která se sama o sobě přímo netýkají hmotně-právního postavení stěžovatele,
nýbrž „pouze“ porušují jeho procesní práva v rámci řízení týkajícího se jeho práv hmotných,
dán [ke konkrétní povaze tohoto pochybení viz dále sub VI. b)]. V důsledku vadných
procesních postupů soudu je totiž stěžovateli – oproti stavu zákonem
vyžadovanému - odepřeno či omezeno jeho právo na věcné projednání jeho žaloby,
a tedy a priori omezena či vyloučena možnost domoci se soudní cestou ochrany svých
hmotných práv. Hmotněprávní postavení stěžovatele je tak dotčeno jakoby „potenciálně“
a „podmíněně“, tím, že k posouzení jeho hmotněprávní pozice v důsledku procesního
pochybení soudu vůbec nedojde resp. dojde v menší než zákonem předepsané míře,
takže pro případ, že by skutečně do jeho práv bylo správním orgánem nepřípustně zasaženo,
zhatila by se cesta, jak takovouto nezákonnost správního orgánu prostřednictvím soudu
napravit.
Prima facie se vzhledem k obsahu soudního a právního spisu v případě stěžovatele
jeví, že jeho hmotně-právní pozice nebyla s největší pravděpodobností v konečném důsledku
rozhodnutím správního orgánu dotčena. Vše totiž nasvědčuje tomu, že stěžovateli zřejmě není
důvodu azyl v České republice poskytnout již jen proto, že (podle svého vlastního vyjádření
v protokolu ze dne 19. 7. 2004) poté, co měl být fyzicky napaden v souvislosti s tím, že bránil
těžbě dřeva v oblasti, kde žil, před příchodem do ČR pobýval nějakou dobu u svého bratra
v Estonsku, tedy v bezpečné třetí zemi ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu,
v níž mu principiálně nic nebránilo požádat o azyl (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, publikovaný
pod č. 18/2003 Sb. NSS, a rozsudek téhož soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 Azs 17/2003 - 45;
oba publikovány též na www.nssoud.cz). To je však z hlediska posouzení dopadu
do hmotněprávního postavení stěžovatele nerozhodné.
Pokud by totiž institut nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. byl vykládán
tak, že není důvodu považovat za přijatelnou kasační stížnost opřenou o – per
se důvodné - námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu
spisu lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu
pochybení nedošlo, rozhodnutí ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější, popřelo
by to preventivní, usměrňující a sjednocující funkci institutu kasační stížnosti ve vztahu
ke krajským soudům a zprostředkovaně i správním orgánům. V konečném důsledku
by to oslabilo systém ochrany subjektivních veřejných práv zajišťovaný správním
soudnictvím, neboť závěry o hmotněprávní pozici stěžovatele by Nejvyšší správní soud činil
způsobem, jenž odporuje požadavkům na řádné zjištění skutkového stavu a jenž stěžovateli
odpírá přístup k soudu a možnost vyjádřit se ke všem aspektům jeho věci, které považuje
za významné; v podstatě by hmotněprávní pozici stěžovatele soud posuzoval mimoprocesními
metodami. Takový výklad ustanovení §104a s. ř. s. by proto nebylo lze považovat
za konformní s čl. 90 věty první Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Jejich smyslem a účelem je totiž vytvořit a zajistit fungování
systému efektivní (tedy dostatečně účinné a spravedlivé) ochrany těchto práv. Tím bude
takový systém, který všechny orgány veřejné moci, jež o subjektivních veřejných právech
rozhodují, důsledně a bezvýjimečně nutí k zákonnému postupu (zde, ve věci stěžovatele,
zrušením nezákonného rozhodnutí krajského soudu kasační instancí) bezprostředně
a v každém jednotlivém případě, a nikoli selektivně (jen v případech, v nichž se to na základě
předběžného posouzení, učiněného kasační instancí zpravidla toliko podle obsahu spisu,
jeví účelné s ohledem na pravděpodobný výsledek soudního řízení v meritu věci). Právě
v zájmu na patřičné ochraně procesních práv účastníků řízení jako nástroje k ochraně jejich
práv hmotných je nutno v takovýchto případech vidět „přesah vlastních zájmů stěžovatele“
ve smyslu §104a s. ř. s.
VI.
Nejvyšší správní soud proto po konstatování přijatelnosti kasační stížnosti přezkoumal
jí napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
a to pro důvodnost jedné ze dvou vznesených stížních námitek.
VI. a)
K námitce stěžovatele, že krajský soud odmítl podání stěžovatele pro neodstraněné
vady, bez jejichž odstranění nebylo podle mínění krajského soudu možno v řízení pokračovat,
za situace, kdy takovými vadami stěžovatelovo podání ve skutečnosti netrpělo a bylo ještě
projednatelné, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 46, v němž se uvádí: „Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči
němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“
nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem. Právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, nýbrž musí
aplikovatelné právní normy subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní
o tyto skutkové děje či okolnosti se opírající právní výtky (tvrzení o porušení práva).
Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním
či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část,
nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly
zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Stěžovatel v bodu III. své žaloby ze dne 9. 9. 2004 pouze obecně konstatoval,
že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci. Dále v bodu IV. obecně uváděl,
že byl nucen zemi původu opustit a obrátit se s žádostí o ochranu na Českou republiku
z důvodu tíživé životní situace, která byla způsobena okolnostmi uváděnými v průběhu
azylového řízení. Učinil tak za situace, kdy nenalezl jiné východisko než se pokusit nalézt
podmínky pro bezpečný a důstojný život v cizí zemi. Žádal soud, aby přehodnotil stanovisko
správního orgánu k jeho žádosti o udělení azylu zejména s ohledem na ustanovení §14
azylového zákona.
V takto formulované žalobě, jakkoli v ní lze vidět náznaky žalobního bodu a jakkoli
se nejedná o žalobu čistě blanketní, absentují konkrétní skutková tvrzení o nezákonnostech.
V žalobě rovněž chybí právní výtky, neboť je zde pouze uvedeno, že žalovaný nesprávně
posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které stěžovatel považoval
s ohledem na příslušná ustanovení zákona o azylu, uvedená ve výroku rozhodnutí,
za nesprávné. Porušení těchto ustanovení přitom stěžovatel v žalobě nijak nesubsumoval
na vylíčená skutková tvrzení. Stěžovatel ohledně skutkových důvodů odkázal na okolnosti
uváděné v průběhu azylového řízení, aniž by ovšem poukázal na konkrétní skutkové děje
či okolnosti tam zachycené, které by byly skutkovým základem jím tvrzených nezákonností.
Krajský soud proto zcela správně a jednoznačně formulovaným způsobem v souladu
s ustanovením §37 odst. 5 s.ř.s. vyzval stěžovatele k doplnění žaloby, jak ostatně konstatoval
Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku rozšířeného senátu. Tato stížní námitka
proto důvodná není.
VI. b)
Stěžovatel rovněž namítal, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o výzvě
k odstranění vad podání. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2004,
č. j. 6 Azs 75/2004 - 69, publikovaného pod č. 412/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, „není možné
odmítnout podání, pokud výzva k odstranění vad podání nebyla žalobci řádně doručena“.
Usnesení krajského soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 14 Azs 426/2004 - 22, bylo stěžovateli
doručováno do vlastních rukou na adresu E. B. 1181, 277 11 N.. Z úředního záznamu na č. l.
19 soudního spisu je patrné, že tuto adresu krajský soud zjistil dne 14. 2. 2006 z evidence
Ministerstva vnitra. Dne 11. 5. 2006 došel krajskému soudu doplněný spisový materiál,
z něhož plyne, že Ministerstvo vnitra souhlasilo se změnou místa hlášeného pobytu
stěžovatele. Souhlas byl udělen dne 19. 4. 2006 k tomu, aby stěžovatel byl přihlášen k pobytu
na adrese P. 709, L., K. n.V.. Stěžovatel rovněž doložil kopii potvrzení Policie ČR - oblastní
ředitelství služby CCP Praha, oddělení cizinecké policie Mělník, o podání žádosti o změnu
adresy na adresu K. n. V., L., P. 709, a kopii rozhodnutí představenstva Stavebního bytového
družstva K. n.V. o žádosti o podnájmu družstevního bytu ze dne 31. 1. 2006. Z výše
uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel na adrese E. B. 1181, 277 11 N., v den doručování
předmětného rozhodnutí nezdržoval.
Podle §46 odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. ve spojení s 42 odst. 5 s. ř. s. fyzické osobě lze doručit
na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje.
Nebyla-li fyzická osoba zastižena na uvedené adrese a písemnost jí nebyla doručena
ani na jiném místě, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou,
uloží. Jinou písemnost doručující orgán doručí vhodné fyzické osobě bydlící, působící
nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím,
že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost uloží. Byla-li písemnost
doručována v místě, které není vedeno podle zvláštního právního předpisu jako místo
pobytu fyzické osoby, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů,
nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení,
neúčinné, ledaže fyzická osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak
označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě
jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže,
že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 3
dnů, nebo, jde-li o písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů
od uložení.
V posuzovaném případě místo hlášeného pobytu v den doručování předmětného
rozhodnutí bylo již se souhlasem Ministerstva vnitra změněno a soud byl povinen k této
změně při doručování přihlédnout. Písemnost tak byla doručována v místě, které není vedeno
podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby. Uložení písemnosti,
kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů od uložení, je neúčinné, neboť stěžovatel nepožádal
o doručování na adresu tohoto místa, ani je nijak neoznačil soudu jako místo, kde bydlí
nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam mu mají nebo mohou
být doručovány písemnosti, ani se neprokázalo, že se na tomto místě zdržoval v den,
kdy nebyl zastižen, popřípadě kdykoli v době do 3 dnů od uložení.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovateli, že usnesení ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 14 Azs 426/2004 - 22, mu nebylo řádně doručeno, neboť fikce doručení zásilky
obsahující výzvu k doplnění stěžovatelova podání nemohla nastat. Při náhradním doručování
nebyly dodrženy ústavní kautely pro použití výjimečného nástroje tzv. doručování fikcí,
neboť nebyly bezezbytku naplněny všechny striktní podmínky a právní náležitosti
pro uplatnění účinku náhradního doručení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003,
sp. zn. II. ÚS 23/03).
Je-li podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnutí podání pro jeho vady vázáno na předchozí
výzvu k odstranění takových vad, pak za situace, kdy výzva k jejich odstranění nebyla řádně
doručena, nelze podání odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 8. 2004, č. j. 6 Azs 75/2004 - 69, zveřejněný pod č. 412/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu).
VII.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 14 Az 426/2004 - 24, kterým byl
odmítnut návrh stěžovatele, je nezákonné, a proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
VIII.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu