ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.165.2006
sp. zn. 2 Azs 165/2006 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Kaniové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. M. S. O., zastoupeného Mgr. Gabrielem
Šípem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 48 Az 81/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Gabriela Šípa se u r č u je částkou 6126,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2006, č. j. OAM-1089/LE-05-07-2006, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo žádost žalobce (dále jen „stěžov atele“) o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Praze
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
rozsudkem ze dne 10. 10. 2006.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), domnívá se totiž,
že v jeho věci rozhodoval soud k tomu věcně nepříslušný (Krajský soud v Praze), k němuž
stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným. Odkazuje
na §32 odst. 4 zákona o azylu, který určuje, že soudem příslušným k rozhodnutí o žalobě
je soud, v jehož obvodu je žadatel o azyl hlášen k pobytu. Podle stěžovatele se místem
hlášeného pobytu rozumí azylové zařízení, do něhož je žalovaným umístěn (§77 odst. 1
zákona o azylu). Stěžovatel však v době podání žaloby pobýval v přijímacím středisku
tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném pracovišti V. P., které je azylovým
zařízením (§2 odst. 7 zákona o azylu). Do tohoto zařízení však nebyl umístěn ministerstvem,
ale policií (§73 odst. 1 zákona o azylu). Přijímací středisko tak nelze považovat za azylové
zařízení, kam byl umístěn ministerstvem, a tedy za místo hlášeného pobytu podle §77 odst. 1
zákona o azylu. Nelze tak aplikovat pro určení místní příslušnosti §32 odst. 4 zákona o azylu,
nýbrž §7 odst. 2 s. ř. s. a příslušným soudem je Městský soud v Praze. Krajský soud proto
měl podle §7 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelovu žalobu postoupit soudu příslušnému. Podle
stěžovatele uvedenému nasvědčuje i logický výklad. Přijímací středisko se z hlediska zákona
o azylu nenachází na území České republiky, k tomu odkazuje na znění §73 odst. 2 zákona o
azylu („Ministerstvo dopraví cizince do jiného ministerstvem určeného azylového zařízení na
území,.....“). Z toho pak plyne, že nelze tvrdit, že cizinec má v České republice hlášený pobyt
v přijímacím středisku a současně že na území České republiky dosud nevstoupil. Stěžovatel
je tedy názoru, že v České republice nemá místo hlášeného pobytu, nýbrž toliko místo, kde se
zdržuje. Rovněž teleologický výklad podle stěžovatele potvrzuje jeho závěry. Dále poukazuje
na to, že svoje přemístění do V. P. považuje za diskriminační, účelové a negující smysl
zákonného soudce. Do tohoto zařízení jsou totiž přemisťovány pouze osoby z Egypta. Podle
stěžovatele tento přesun žalovaný realizuje za účelem, aby o žalobách těchto osob rozhodoval
Krajský soud v Praze, kde trvá řízení výrazně kratší dobu a zpravidla se stihne rozhodnout ve
lhůtě 45 dnů (§73 odst. 2 zákona o azylu). Uvedený postup žalovaného pak stěžovatel
připodobňuje postupu komunistické státní moci před rokem 1989, která také přidělovala
politicky citlivou agendu pouze spolehlivým soudům a soudcům. Stěžovatel má tedy za to, že
řízení o jeho žalobě bylo zmatečné, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Při zvažování přijatelnosti projednávané kasační stížnosti vycházel zdejší soud
ze skutečnosti, že se již skutkově a právně obdobným případem, kdy stěžovatelé použili
prakticky shodnou právní argumentaci, podrobně zabýval, a proto odkazuje na svůj právní
názor vyjádřený v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 2 Azs 156/2006, v němž zejména
uvedl: „Nedostatek místní příslušnosti krajského soudu, který ve věci rozhodoval, namítaný
až v kasační stížnosti, zásadně nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. a není tak důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí. Jako místo hlášeného pobytu
žadatele o azyl ve smyslu §77 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba považovat i přijímací
středisko, do něhož byl stěžovatel umístěn policií podle §73 odst. 1 zákona o azylu.“
Vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
Mgr. Gabriel Šíp; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,
prostudování spisu (č. l. 33), 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, 600 Kč jako náhradu
za promeškaný čas a 726,50 Kč jako cestovní náhrady - v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b), f), §13 odst. 3, §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách a vyhlášky Ministerstva
práce a sociálních věcí č. 496/2005 Sb., celkem tedy 6126,50 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu