ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.167.2006
sp. zn. 2 Azs 167/2006 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Kaniové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. M. A. A. S., zastoupeného Mgr. Gabrielem
Šípem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 46 Az 69/2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Gabriela Šípa se u r č u je částkou 6144 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 8. 2006,
č. j. OAM-1048/LE-C09-C09-2006, o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), domnívá se totiž,
že v jeho věci rozhodoval soud k tomu místně nepříslušný (Krajský soud v Praze), k němuž
stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným. Uvádí,
že ani z doslovného znění §32 odst. 4 zákona o azylu („K řízení o žalobě je místně příslušný
krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání
žaloby hlášen k pobytu.“), ve spojitosti s ust. §77 odst. 1 („Místem hlášeného pobytu
žadatele o udělení mezinárodní ochrany je azylové zařízení, do něhož je ministerstvem
umístěn.“) a ust. §73 odst. 1 téhož zákona nelze vyčíst, že by byl v jeho případě místně
příslušným Krajský soud v Praze. Stěžovatel totiž v době podání žaloby pobýval v přijímacím
středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném pracovišti V. P. Dodává,
že žalovaný porušil jeho právo na zákonného soudce, když jej do tohoto detašovaného
pracoviště přemístil, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Záměrem žalovaného bylo dle jeho
názoru dosáhnout změny místní příslušnosti a nahradit tak nespolehlivý Městský soud v Praze
spolehlivým Krajským soudem v Praze. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že
jeho námitka o nepříslušnosti žalovaného k přesunu do V. P. je neopodstatněná vzhledem
k tomu, že policie je bezpečnostním sborem podřízeným Ministerstvu vnitra ČR, takže
nemůže být považováno za rozpor se zákonem, pokud cizince do tohoto zařízení umístí právě
žalovaný. Stěžovatel dále připomíná, že jediným zákonným ustanovením, které umožňuje
zbavit svobody cizince, jenž požádal o azyl v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, je §
73 odst. 1 zákona o azylu („Policie umístí do přijímacího střediska v tranzitním prostoru
mezinárodního letiště cizince, jenž učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tomto
prostoru.“). Z ustanovení §73 zákona o azylu tedy vyplývá, že do přijímacího střediska
v tranzitním prostoru mezinárodního letiště umisťuje cizince zásadně policie a nikoliv
žalovaný. Ten je nadán pravomocí pře místit cizince do azylového zařízení na území pouze za
splnění taxativně vymezených podmínek, nikoliv ovšem do jiného zařízení. Zařízení ve V. P.
dle jeho názoru není azylovým zařízením ve smyslu §2 odst. 9 zákona o azylu. Neobstojí ani
tvrzení, že se jedná o detašované pracoviště přijímacího střediska v tranzitním prostoru
mezinárodního letiště a že tudíž stěžovatel i nadále zůstává v přijímacím středisku v souladu
ust. §73 odst. 2 zákona o azylu. Ze samotného názvu přijímacího střediska je totiž zřejmé, že
se musí nacházet v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, což ovšem zařízení ve V . P.
nesplňuje. Upozorňuje v této souvislosti na zákonné definice tranzitního prostoru a letiště a
uzavírá, že zařízení ve V. P. tak stojí zcela mimo zákon. Žalovaný navíc neměl žádné zákonné
zmocnění stěžovatele do tohoto zařízení umístit, a proto k němu (k protiprávnímu jednání
žalovaného, jež tedy nemůže vyvolávat právní následky) neměl soud p ři zkoumání místní
příslušnosti vůbec přihlížet. Ze všech shora uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že
k rozhodování o jeho žalobě byl příslušný Městský soud v Praze, řízení před Krajským
soudem v Praze bylo zmatečné, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Při zvažování přijatelnosti projednávané kasační stížnosti vycházel zdejší soud
ze skutečnosti, že se již skutkově a právně obdobným případem, kdy stěžovatelé použili
prakticky shodnou právní argumentaci, podrobně zabýval, a proto odkazuje na svůj právní
názor vyjádřený v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 2 Azs 156/2006, v němž zejména
uvedl: „Nedostatek místní příslušnosti krajského soudu, který ve věci rozhodoval, namítaný
až v kasační stížnosti, zásadně nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. a není tak důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí. Jako místo hlášeného pobytu
žadatele o azyl ve smyslu §77 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba považovat i přijímací
středisko, do něhož byl stěžovatel umístěn policií podle §73 odst. 1 zákona o azylu.“
Vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
Mgr. Gabriel Šíp; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,
prostudování spisu (č. l. 34), 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, 600 Kč jako náhradu
za promeškaný čas a 744 Kč jako cestovní náhrady (č. l. 35) - v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b), f), §13 odst. 3, §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách a vyhlášky
Ministerstva práce a sociálních věcí č. 496/2005 Sb., celkem tedy 6144 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu