ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.50.2007
sp. zn. 2 Azs 50/2007 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Kaniové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. B., zastoupeného JUDr. Janem Havlem,
advokátem se sídlem Přemyslova 457, Kralupy nad Vltavou, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2007, č. j. 63 Az 22/2006 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým b yla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 2. 2006,
č. j. OAM-118/VL-20-12-2006, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), s tím,
že její přijatelnost odůvodňuje hrubým pochybením krajského soudu při výkladu hmotného
i procesního práva a nerespektováním ustálené soudní judikatury.
Stěžovatel má jednak za to, že skutková podstata, z níž správní orgán a krajský
soud vycházely, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu. Ve své stížnosti
proto zrekapituloval skutkové okolnosti: od roku 2000 je příznivcem Arménské lidové strany
(dále jen „ALS“), která je v opozici. Jeho problémy začaly v roce 2003, kdy mu bylo
několikrát neznámými osobami telefonicky vyhrožováno napadením jeho rodiny,
nepřestane-li se svou činností ve prospěch ALS. Obrátil se proto na policii se žádostí
o pomoc, ale do jeho odchodu z vlasti policisté původce výhružných telefonátů nezjistili.
Poté, co se zúčastnil mítinku hnutí Ardarutyun v J., jenž byl policií rozehnán, obával
se splnění výhrůžek, a proto Arménii opustil. Stěžovatel dále vyvrací závěr správního orgánu,
že jím uváděné informace o politické situaci v Arménii, tedy volbách v roce 1999 a 2003,
byly nesprávné; zmýlil se pouze v údajích o volbách v roce 1999, což ovšem nebylo
pro posouzení jeho situace relevantní, neboť uváděl podporování strany ALS až po nich
a jeho pronásledování od roku 2003, kdy už byla ALS stranou opoziční.
Nesprávnost právního posouzení podmínek pro přiznání azylu podle ust. §12 písm. b)
zákona o azylu spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla zohledněna skutečnost,
že za pronásledování se považuje také trpění psychického nátlaku ze strany úřadů v jeho zemi
– policie, jako státní orgán určený k ochraně práva a pořádku, byla nečinná a tím pádem
fakticky trpěla výhrůžné telefonáty adresované stěžovateli z důvodu jeho podpory ALS.
Rozsudek krajského soudu dále, dle jeho názoru, trpí nepřezkoumatelností
a je v rozporu s ustálenou soudní judikaturou (např. s rozhodnutím zdejšího soudu
č. j. 5 Azs 7/2003 - 60), když soud ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodnil, proč jeho žalobu
zamítl také v části týkající se ust. §91 zákona o azylu. Podle ustálené judikatury musí
odůvodnění rozhodnutí, které konstatuje, že se na určitou osobu nevztahují překážky
vycestování ve smyslu tohoto ustanovení, obsahovat posouzení skutkových zjištění o situaci
v zemi původu žadatele o azyl ve vztahu k okolnostem stanoveným jako překážky
vycestování; nestačí tedy pouhé odvolání na vyhodnocení situace v rámci posuzování
podmínek pro udělení azylu. Důvody pro udělení azylu jsou totiž, dle mínění stěžovatele,
odlišné, a proto se ustanovení §91 zákona o azylu může uplatnit i v případě, kdy je naplnění
skutkových podstat v něm uvedených přičitatelné toliko soukromým osobám.
Stěžovatel proto vzhledem ke všemu shora popsanému navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Stěžovatel
sice namítá, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného a procesního práva
a že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, zdejší soud ovšem
neshledal - vzhledem k níže konstatovanému - tato jeho tvrzení opodstatněná.
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že skutková podstata nemá oporu ve spisech,
resp. je s nimi v rozporu, připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou takto zdůvodněné
kasační stížnosti již dostatečně zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2005,
sp. zn. 4 As 56/2003 (publ. na www.nssoud.cz), kde uvedl: „Pokud je z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud
shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě,
potom není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu.“
Nejvyšší správní soud již také vyložil, jak je třeba nahlížet na pronásledování ze strany
soukromých osob: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých
práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
(z rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Azs 22/2004). Obdobně v rozsudku
ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 7 Azs 38/2003: „Za pronásledování ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové
ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv
takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim.“
V odpověď na námitku stěžovatele, že rozsudek krajského soudu trpí
nepřezkoumatelností, neboť soud nezdůvodnil, proč na něj nevztáhl ust. §91 týkající
se překážek vycestování, zdejší soud konstatuje, že podrobný výklad tohoto ustanovení
zákona o azylu učinil např. ve svém rozhodnutí ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 47/2003:
„I. Kriminální jednání a teroristické útoky nejsou samy o sobě překážkou vycestování podle
§91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., za předpokladu,
že se je příslušné orgány v zemi původu žadatele o azyl snaží vyšetřovat a postihovat, situace
ohledně takových činů se z dlouhodobého hlediska stabilizuje a přitom ze všeobecného
kontextu situace v zemi původu žadatele o azyl nevyplývá, že by osobní situace žadatele byla
horší, než většiny ostatních osob v zemi jeho původu.
II. Použije-li krajský soud pro posouzení překážky vycestování ustanovení §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zkoumá-li podmínky pro konstataci
překážky vycestování samostatně a odděleně od podmínek pro udělení azylu podle
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 325/1999 Sb., a učiní-li závěr,
že taxativně stanovené podmínky, při jejichž splnění je dána překážka vycestování podle
§91 č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nelze rozšiřovat, přitom tyto
zákonem stanovené podmínky nejsou v případě žadatele splněny, pak při svém rozhodování
použil správný právní předpis a jeho ustanovení vyložil správně. Námitka nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v řízení před soudem podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tak za těchto okolností nedůvodná.“
Nejvyšší správní soud neshledal rozpor rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
s ustálenou soudní judikaturou (stěžovatelem zmiňovaným rozhodnutím zdejšího soudu
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 7/2003, publ. na www.nssoud.cz pod Ej 145/2003) a v této
souvislosti poukazuje na svůj další rozsudek ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 7 Azs 164/2004,
kde k posuzování existence překážek vycestování uvedl: „Nedůvodný je rovněž nesouhlas
stěžovatelky se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením ministerstva
o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud
přezkoumává výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vzhledem k tomu,
že v žalobních bodech stěžovatelka pouze obecně namítala nesprávné posouzení skutkového
stavu, vypořádal se krajský soud se závěrem ministerstva ohledně překážek vycestování
dostatečným způsobem, když shledal výrok ministerstva podle §91 zákona o azylu správným,
neboť nebyly zjištěny žádné překážky předpokládané v tomto ustanovení, jenž by bránily
stěžovatelce v návratu do vlasti.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízen í, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu