ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.96.2006
sp. zn. 2 Azs 96/2006 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Š. A., zastoupeného advokátem JUDr. Martinem
Sochorem, se sídlem Čelakovského sady 1580/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 64 Az 216/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Martina Sochora se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2004, č. j. OAM-3123/VL-10-04-2004, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci (dále jen „stěžovatel“) azyl podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), když jeho žádost
o udělení azylu zamítlo jako zjevně nedůvodnou, neboť nebyl naplněn ani jeden z taxativně
uvedených důvodů pro udělení azylu dle §12 tohoto zákona; žalovaný pro nadbytečnost
neposuzoval splnění podmínek pro udělení azylu dle §13 nebo §14 citovaného zákona.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
rozsudkem ze dne 14. 11. 2005.
Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností, a to z důvodů obsažených v §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Poté, co mu byl ustanoven právní zástupce, doplnil kasační
stížnost o tvrzení, že krajský soud a žalovaný pochybili, když se vůbec nezabývali důvody
pro udělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu, zejména pak existencí humanitárních
důvodů. Stěžovatel se domnívá, že byl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech,
když nebylo v řízení vůbec posuzováno, zda skutečnost, že mu byl ve válce zničen dům
a že jeho rodina dosud žije v uprchlickém táboře, nezakládá důvod pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Stěžovatel tvrdí, že aplikace ustanovení §14 zákona o azylu, upravující udělení
humanitárního azylu, není vázána na to, zda žadatel uvede skutečnosti, které by odůvodňovaly
udělení azylu podle §12 tohoto zákona a dodává, že v azylovém řízení tvrdil skutečnosti,
které by udělení humanitárního azylu odůvodňovaly (zničení domu a pobyt rodiny stěžovatele
v uprchlickém táboře) a přesto se jimi ani správní orgán, ani krajský soud nezabývaly.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že se otázkou nenárokovosti
humanitárního azylu a širokého správního uvážení zabýval ve svém rozsudku ze dne
22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003, kde uvedl: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele
je otázkou správního uvážení správního orgánuV otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž
rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního
případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou
uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
Z judikatury Nejvyšší správní soudu je proto zjevné, že soudy nejsou zpravidla
povolány k tomu, aby věcný rozpor mezi žadatelem, který tvrdí, že jsou u něj dány důvody
„hodné zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona o azylu, a ministerstvem vnitra, které mu
přesto humanitární azyl neudělilo, řešily. Nejvyšší správní soud se již otázkou udělování
humanitárního azylu dostatečně zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, když např.
v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 konstatoval, že: „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
JUDr. Martin Sochor; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2x 1 000 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti - a 2x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), c) a d),
§12 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem
2150 Kč. Nejvyšší správní soud nevyhodnotil sepsání stanoviska k vyjádření žalovaného
ke kasační stížnosti jako další, třetí úkon právní služby. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu