ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.104.2006:36
sp. zn. 3 Ads 104/2006 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně:
N. Š., zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých
Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2006, č. j. 2 Cad 110/2006 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta její žaloba směřující
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2006, č. X. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu
byl žalobkyni přiznán od 13. 9. 2004 starobní důchod ve výši 3363 Kč měsíčně podle ust. §
31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“) a podle čl. 13 a čl. 39 Smlouvy mezi Českou republikou a
Ukrajinou o sociálním zabezpečení, uveřejněné pod č. 29/2003 Sb.m.s. (dále
jen „Smlouva“); zároveň žalovaná od ledna 2005 upravila žalobkyni důchod na částku
3564 Kč měsíčně a od ledna 2006 na částku 3721 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí
žalovaná mj. uvedla, vzhledem k tomu, že k 1. 4. 2003 měla žalobkyně trvalý pobyt na území
České republiky, považují se podle čl. 39 Smlouvy doby pojištění získané k tomuto datu
podle předpisů Ukrajiny (tzn. potvrzené ukrajinským nositelem pojištění) za dobu pojištění
České republiky.
Krajský soud vycházel při posouzení věci z následujícího skutkového stavu:
Žalobkyně, která je ukrajinské státní příslušnosti, do 1. 8. 1999 pracovala na Ukrajině
a byla důchodově zabezpečena ukrajinským nositelem pojištění. Od 18. 5. 1999 má žalobkyně
povolen trvalý pobyt na území České republiky a od tohoto data pracovala výlučně
jen v České republice. Dne 13. 9. 2004 podala žalobkyně žádost o přiznání starobního
důchodu podle ust. §31 zákona o důchodovém pojištění. Potvrzením doby pojištění
ukrajinského nositele pojištění je doložena doba pojištění žalobkyně na Ukrajině od 1. 2. 1969
do 1. 8. 1994, v období od 2. 8. 1994 do 18. 6. 2000 byla žalobkyně nepojištěna. Na území
České republiky byla zaměstnána v době 19. 6. 2000 do 5. 1. 2003 u spol. s r. o. S. H., dále
v období od 24. 3. 2003 do 31. 12. 2003 a v období od 16. 1. 2004 do 31. 8. 2004 u a. s. A.
v P. V součtu dosahují doba pojištění v České republice a doba pojištění podle potvrzení
ukrajinských úřadů 36 roků získaného pojištění.
Uvedený skutkový stav pak krajský soud posoudil stejně jako žalovaná podle
příslušných ustanovení Smlouvy, Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi Českou
republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení, uveřejněné pod č. 96/2003 Sb.m.s. (dále
jen „Správní ujednání“), a zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem ke skutečnosti,
že žalobkyně byla po určitou dobu pojištěna na území Ukrajiny, jedná se o věc s cizím
prvkem a je proto nutno postupovat podle citované mezinárodní smlouvy.
Podstata uplatněných žalobních námitek žalobkyně směřovala do vyloučení dob
pojištění získaných podle právních předpisů Ukrajiny pro účely výpočtu osobního
vyměřovacího základu. Žalobkyně předně namítala nesprávnou aplikaci článku 13 Smlouvy
a rozpor v postupu žalované při výpočtu dávky s ust. §16 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění. Dle názoru žalobkyně mělo být rozhodováno podle čl. 14 a čl. 15 Smlouvy, podle
kterého jí měl být přiznán dílčí důchod. Jako spornou otázku tedy krajský soud uvážil,
zda žalobkyni vznikl nárok na starobní důchod na základě dob pojištění získaných výlučně
podle českých právních předpisů či jedná-li se o dávku, na kterou nárok může vzniknout
pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným podle právních předpisů druhé smluvní
strany.
Podle článku 13 Smlouvy jsou-li podle právních předpisů jedné smluvní strany
splněny podmínky nároku na důchod i bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle
právních předpisů druhé smluvní strany, stanoví příslušná instituce prvé smluvní strany
důchod výlučně na základě dob pojištění získaných podle jejích právních předpisů. Podle
ust. čl. 39 odst. 4 Smlouvy jsou přitom doby pojištění získané podle právních předpisů
smluvních stran jejich občany ke dni vstupu Smlouvy v platnost považovány za doby pojištění
té smluvní strany, na jejímž území měl občan k uvedenému datu, nebo naposledy před tímto
dnem, trvalý pobyt.
Jelikož měla žalobkyně ke dni 1. 4. 2003 (datum vstupu Smlouvy v platnost) trvalý
pobyt v České republice, jsou veškeré doby pojištění získané před tímto datem podle
ukrajinských právních předpisů považovány dle ust. §39 odst. 4 Smlouvy za české doby
pojištění a pro účely důchodového pojištění (vzniku nároku) jsou hodnoceny podle zákona
o důchodovém pojištění. Žalobkyně získala v součtu 36 roků pojištění a tím splnila podmínky
nároku na požadovaný starobní důchod podle českých předpisů, konkrétně ust. §31 odst. 1
písm. a) zákona o důchodovém pojištění. V případě žalobkyně nebylo nutno přihlédnout
k dobám pojištění získaným na Ukrajině a tedy aplikovat čl. 14 a čl. 15 písm. b) Smlouvy.
Ohledně výpočtu důchodu podle názoru soudu žalovaná v posuzované věci správně
uplatnila čl. 18 Smlouvy. Vzhledem k přednosti citované Smlouvy před vnitrostátním právem,
se žalobkyně ve vztahu ke stanovení vyměřovacího základu nemůže dovolávat ust. §16
odst. 1 zákona o důchodovém pojištění s požadavkem do osobního vyměřovacího základu
zahrnout též vyměřovací základ získaný z doby působení žalobkyně v pracovním procesu
na Ukrajině. Obdobně je vyloučena i aplikace ust. §16 odst. 4 a 5 zákona o důchodovém
pojištění pro existenci speciálního ustanovení mezinárodní smlouvy o výpočtu důchodu.
Podle čl. 7 Správního ujednání instituce smluvní strany pro výpočet důchodu nepřihlíží
k výdělkům získaným v době, kdy osoba podléhala právním předpisům druhé smluvní strany
a tato doba se dle výslovného znění pro stanovení vyměřovacího základu vylučuje.
Se zřetelem k uvedenému čl. 7 Správního ujednání nelze při výpočtu důchodu výdělek
dosažený žalobkyní na Ukrajině postupem podle čl. 18 smlouvy zohlednit. Nedošlo
dle názoru soudu ani k porušení čl. 6 Smlouvy, neboť se v posuzované věci uskutečnila
součinnost mezi českým a ukrajinským nositelem pojištění v zájmu zjištění doby pojištění.
Z ve všech uvedených důvodů neshledal krajský soud napadené rozhodnutí žalované
nezákonné, nezjistil porušení předpisů procesní povahy, tak i žalovanou byly pro účely
rozhodování opatřeny veškeré nezbytné podklady požadované podle mezinárodní smlouvy.
Proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Stěžovatelka napadá postup žalované, kdy jí nebyl přiznán dílčí důchod ve smyslu
čl. 15 písm. b) Smlouvy a zároveň jí byl znemožněn vznik nároku na dílčí důchod
na Ukrajině, ačkoliv jí plný důchod byl stanoven bez zohlednění výdělků, kterých dosáhla
na Ukrajině. Tím, že stěžovatelce byl plný důchod stan oven pouze z vyměřovacích základů
za necelé čtyři roky, kdy pracovala v České republice, došlo k zásadnímu snížení jejího
nároku na starobní důchod, přestože řádně pracovala celý svůj život. Tento postup žalované
shledává nezákonným zejména z důvodu porušení ustanovení čl. 4, 13, 14 a 15 Smlouvy
a §16 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka je také přesvědčena, že došlo k porušení
zásady legality a zákonných principů právního státu. Podle názoru stěžovatelky v řízení
před žalovaným správním orgánem došlo k porušení předpisů upravujících správní řízení,
když si správní orgán neopatřil všechny nezbytné podklady pro vydání rozhodnutí, především
nezjistil výši vyměřovacích základů za dobu jejího pojištění získanou dle právních předpisů
Ukrajiny a krajský soud měl z tohoto důvodu napadené rozhodnutí žalované zrušit.
Na základě výkladu jednotlivých ustanovení Smlouvy jak krajským soudem, tak žalovanou,
považuje tuto Smlouvu za protiústavní porušující základní lidská práva, zejména čl. 30
Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že Správní ujednání nemá povahu
mezinárodní smlouvy mající přednost před zákonem, ani obecně závazného právního
předpisu. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; rozsahe m a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení; pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit,
a nakonec pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mí taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Předně stěžovatelka spatřuje pochybení žalované v tom, že při rozhodování o jejím
nároku na starobní důchod aplikovala v návaznosti na čl. 39 odst. 4 Smlouvy čl. 13 Smlouvy,
na jehož základě stanovila stěžovatelce starobní důchod výlučně na základě dob pojištění
získaných podle českých právních předpisů a doby pojištění na Ukrajině pro stanovení
vyměřovacího základu vyloučila, tzn. dosažené výdělky na Ukrajině nezhodnotila.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním závěrem krajského soudu
o nedůvodnosti této námitky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla k 1. 4. 2003 trvalý
pobyt na území České republiky, považovaly se dle čl. 39 odst. 4 Smlouvy doby pojištění
získané k tomuto datu podle právních předpisů Ukrajiny, tedy potvrzené ukrajinským
nositelem pojištění, za doby pojištění České republiky. Veškerou dobu pojištění získanou
na území Ukrajiny získala stěžovatelka před uvedeným datem platnosti Smlouvy. Vzhledem
ke znění citovaného přechodného ustanovení čl. 39 odst. 4 Smlouvy nebyl možný jiný postup
žalované, než přistoupit k aplikaci čl. 13 Smlouvy, protože podle českých právních předpisů
byly splněny podmínky nároku na důchod bez přihlédnutí k dobám pojištění získaným podle
právních předpisů Ukrajiny. Navíc ve věci stěžovatelky by nebylo ani možno pro vznik
nároku na důchod přihlédnout k dobám pojištění získaným podle právních předpisů Ukrajiny,
neboť s poukazem na čl. 39 odst. 4 Smlouvy všechny její vykázané doby pojištění byly
považovány za české doby pojištění. Ustanovení čl. 14 Smlouvy a následný výpočet dílčího
důchodu podle čl. 15 Smlouvy by se v případě stěžovatelky mohl uplatnit pouze ve vztahu
k dobám pojištění podle právních předpisů Ukrajiny získaným až po datu platnosti Smlouvy,
současně za splnění dalších podmínek zakotvených v těchto článcích Smlouvy.
Ve většině mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, které má Česká republika
uzavřeny, se doba pojištění získaná v druhém smluvním státě započítává pro nárok do celkové
doby pojištění, avšak pro stanovení vyměřovacího základu je tato doba vyloučena
a k dosaženým výdělkům se nepřihlíží. Na obdobném principu je také založena předmětná
mezinárodní Smlouva s Ukrajinou. Doby pojištění získané podle právních předpisů Ukrajiny,
započtené stěžovatelce podle čl. 39 dost. 4 Smlouvy, tak měly význam pro stanovení
procentní sazby výpočtového základu podle ust. §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
z hlediska výpočtu osobního vyměřovacího základu se však jednalo o doby vyloučené.
Takováto úprava je v oblasti mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení běžná a předchází
se jí nejen právním a technickým problémům spojeným s případnou transformací výdělků
pro výpočty důchodů v různých smluvních státech, ale slouží i k ochraně pojištěnců,
jimž se při vyloučení uvedených dob nerozmělňuje průměrný výdělek (či vyměřovací základ)
vypočtený podle předpisů jedné smluvní strany. V konkrétním případě stěžovatelky
je pak možno poukázat i na skutečnost, že úprava obsažená v čl. 18 Smlouvy a návazně
na to v čl. 7 odst. 1 Správního ujednání je zcela konsekventní s obdobnou úpravou
vyloučených dob v případě stěžovatelky v ust. §16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém
pojištění, a nelze tedy nikterak dovodit stěžovatelkou namítané porušení zásady legality
a zákonných principů právního státu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stížní námitce
stěžovatelky ohledně nedostatečného opatření podkladů pro vydání rozhodnutí žalovanou,
kdy žalovaná měl a podle názoru stěžovatelky při zjišťování skutkového stavu porušit zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Vzhledem k zákonem a mezinárodní smlouvou
stanovenému postupu stran zhodnocování jednotlivých výdělků stěžovatelky pro výpočet
daného důchodu, žalovaná nezjišťovala výši vyměřovacích základů za dobu pojištění
získanou podle právních předpisů Ukrajiny a zatím účelem nebyla povinna si opatřit namítané
doklady od ukrajinského nositele pojištění. Žalovaná tedy neporušila právní předpisy
upravující správní řízení a krajský soud nepochybil, pokud z tohoto důvodu rozhodnutí
žalované nezrušil.
Jestliže až nyní v podané kasační stížnosti stěžovatelka opírá důvody, pro které mělo
být rozhodnutí správního orgánu zrušeno, o protiústavnost právních předpisů, jež byly na její
případ aplikovány a obecnou právní nezávaznost Správního ujednání, jedná se o důvody podle
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné, neboť je stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Jen na okraj tedy Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že s touto otázkou se vypořádal již ve svém rozsudku č. j. 3 Ads 4 3/2006 –
105 ze dne 23. 5. 2007 dostupném na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatelkou uplatněné důvody kasační
stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s . nebyly shledány, a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v dané věci náhradu nákladů řízení nelze ze zákona přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu