ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.108.2006
sp. zn. 3 Ads 108/2006 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
V. V., zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem Malinovského
náměstí 4, Brno, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2006, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cad 165/2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2006, č. j. 42 Cad 165/2006 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 10. 5. 2006, byla zamítnuta žádost žalobce (dále též
„stěžovatel“) o poskytnutí zvláštního příplatku k důchodu ve výši 2500 Kč podle §5 odst. 1
písm. a) a c) zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a
osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku
k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního
boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
č. 357/2005 Sb.“). Žalovaná uvedla, že žalobce uplatnil nárok na poskytnutí zvláštního
příplatku k důchodu z důvodu pobytu ve vojenském táboře nucených prací v době od 28. 10.
1953 do 13. 2. 1954. Podmínky uvedené v §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb.
byly splněny za dobu od 28. 10. 1953 do 13. 2. 1954, tedy za dobu kratší 12 měsíců. Nárok na
poskytnutí zvláštního příplatku k důchodu podle uvedeného ustanovení proto žalobci
nevznikl.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2006, č. j. 42 Cad 165/2006 - 17,
byla žaloba proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta. Soud uvedl, že podle §5
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. vznikne nárok na zvláštní příspěvek k důchodu
občanu České republiky, který pobírá starobní důchod nebo plný invalidní důchod nebo
částečný invalidní důchod z českého důchodového pojištění a byl zařazen v táboře nucených
prací nebo v pracovním útvaru, jestliže rozhodnutí o tomto zařazení bylo zrušeno podle §17
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, anebo ve vojenském táboře
nucených prací, jestliže rozkaz o jeho zařazení do tohoto tábora byl zrušen podle §18 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 78/1998 Sb., anebo
v centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací, pokud celková doba
pobytu v těchto zařízeních činila alespoň 12 měsíců. Z potvrzení vydaného Krajskou
vojenskou správou v Ústí nad Labem dne 6. 11. 1991 soud zjistil, že žalobce vykonával
službu u pomocných technických praporů v období od 28. 10. 1953 do 13. 2. 1954. Základní
vojenskou službu u pomocných technických praporů tedy žalobce vykonával po dobu
necelých čtyř měsíců. Nebyla proto splněna zákonná podmínka, podle níž by měl žalobce
nárok na zvláštní příspěvek k důchodu tehdy, pokud by celková doba pobytu v uvedeném
táboře trvala alespoň dvanáct měsíců. Pokud tedy žalovaná žádost žalobce o zvláštní
příspěvek k důchodu zamítla, postupovala podle soudu v souladu se zákonem. Soud
proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, v jejímž doplnění uplatnil
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je přesvědčen, že soud
nezohlednil všechny okolnosti případu. V roce 1943 prodělal žalobce ve věku jedenácti let
zánět srdečního svalu, v důsledku čehož byl osvobozen od tělesné výchovy a měl zakázány
jakékoliv fyzicky náročné práce. Nemoc recidovala v roce 1949, vojenské orgány to však
při odvodu v roce 1953 nezohlednily a žalobce musel dne 28. 10. 1953 nastoupit základní
vojenskou službu u pomocného technického praporu v M. Tam byl nucen vykonávat fyzicky
velmi namáhavou práci, pročež se u něj brzy projevily vážně zdravotní potíže. Z místa
výkonu vojenské služby proto utekl a léčil se ve vojenské nemocnici; později byl shledán
trvale nezpůsobilým vojenské služby a propuštěn do civilu. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto
zvláštní okolnosti případu nelze přehlížet. Je zřejmé, že stěžovatel byl k výkonu vojenské
služby odveden protiprávně a že toto odvedení mělo dopad na jeho zdravotní stav a dostalo jej
do přímého ohrožení života. Žalobce byl nucen vykonávat již jen fyzicky nenáročná
zaměstnání jako radiomechanik a později opravář televizorů. V roce 1986 mu byl přiznán
plný invalidní důchod. Stěžovatel je přesvědčen, že dopady jeho zařazení do tábora nucených
prací lze postavit na roveň zařazení zdravého člověka ve vojenském táboře nucených prací na
dobu přesahující dvanácti měsíců. Právní úprava zákona č. 357/2005 Sb. s takovými případy
nepočítá a proto je namístě, aby věc vyřešil soud. Stěžovatel se cítí být rozhodnutím žalované
zkrácen na svých právech bez možnosti nápravy. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl,
aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2006, č. j. 42 Cad 165/2006 - 17, byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě
a ztotožnila se s rozsudkem krajského soudu. Doplnila, že pobyt ve vojenském táboře
nucených prací po dobu alespoň dvanácti měsíců je jednou z obligatorních podmínek
pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., přičemž tento
zákon neobsahuje ustanovení o odstranění tvrdostí zákona. Žalovaná navrhla zamítnutí
kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož je
možné podat kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu i žalované, že v daném případě
žalobci nevznikl nárok na zvláštní příspěvek k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 357/2005 Sb. Toto ustanovení totiž stanoví jako podmínku nároku sine qua non
pobyt v táboře nucených prací po dobu alespoň dvanácti měsíců. V souzené věci žalobce
strávil ve vojenském táboře nucených prací – u tzv. pomocných technických praporů – dobu
od 28. 10. 1953 do 13. 2. 1954, tedy necelé čtyři měsíce. Poté byl ze zdravotních důvodů
shledán trvale nezpůsobilým vojenské služby. Vzhledem k tomu, že není sporu o tom,
že žalobce strávil u pomocných technických praporů dobu necelých čtyř měsíců, a nikoliv
dobu delší dvanácti měsíců, jak požaduje zákon, postupovala žalovaná správně, pokud žádost
žalobce o zvláštní příspěvek k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. zamítla. Tento případ, kdy zákon přímo stanoví jako jednu z podmínek vzniku nároku
minimální dobu pobytu v táboře nucených prací v délce trvání dvanácti měsíců, je zapotřebí
odlišovat od situací, kdy zákon stanoví určitý časový údaj toliko jako technickou pomůcku
pro výpočet dávky či příplatku (k tomu srov. výklad §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads
15/2006 - 49, www.nssoud.cz – pozn. soudu). Nejvyšší správní soud si je vědom toho,
že dopad právní úpravy na případ žalobce je s přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem
tvrdý. Avšak striktní vymezení podmínek nároku zákonem bez toho, že by bylo do zákona
zakotveno ustanovení pro zmírnění tvrdosti zákona, neumožňuje ani soudu v rámci
jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku
stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle
své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaná i soud
posoudili věc po právní stránce správně a důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. tedy není dán. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dané věci náhradu
nákladů řízení nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu