ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.109.2005
sp. zn. 3 Ads 109/2005 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce M. D., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005 č. j. 41
Cad 111/2005 - 11,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2005 č. j. 41 Cad 111/2005 - 11
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. 9. 2005 č. j. 41 Cad 111/2005 - 11, kterým bylo rozhodnutí žalované ze dne 8. 7. 2005 ve
výroku označeném č. II. zrušeno pro vady řízení a věc vrácena žalované k dalšímu řízení, a
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností vyplývá, že shora uvedeným
rozhodnutím žalovaná rozhodla o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených
komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“), tak, že
I. Podle §2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. žalobci od 22. 1. 2005 přiznala
příplatek ke starobnímu důchodu ve výši 550 Kč za dobu jeho věznění
od 5. 9. 1949 od 9. 7. 1950.
II. Žádost o poskytnutí příplatku za dobu od 10. 7. 1950 do 18. 10. 1950 zamítla.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že splnění podmínek
uvedených v §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. je prokázáno za dobu od 5. 9. 1949
do 9. 7. 1950, tj. za 308 dnů. Tato doba činí 10 celých měsíců a jeden započatý,
takže příplatek náleží za 11 měsíců ve výši 550 Kč. Pro dobu od 10. 7. 1950 od 18. 10. 1950
nebyly splněny podmínky uvedené v §1 písm. a) shora uvedeného nařízení vlády, protože
žalobce v této době nebyl ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ale byl v táboře
nucených prací.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, ve které uvedl, že v době od 5. 9. 1949
do 18. 10. 1950 byl ve vazbě a ve výkonu trestu, proto je přesvědčen, že mu nárok
za příplatek náleží za dobu 14 měsíců. Žalobce uvedl, že byl vězněn od 5. 9. 1949
do 31. 12. 1949 v K., poté od 1. 1. 1950 do 31. 7. 1950 ve věznicích Ch. a L, odkud byl
převezen do vězení ve V. a dne 18. 10. 1950 byl propuštěn na svobodu. Při přiznávání
předchozích nároků byla celá doba jednoznačně považována za výkon trestu odnětí svobody;
žalobce poukázal na část odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7.
2002 č. j. 2 A 973/2002 - 18 a na odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 26. 11. 2002.
Žalobce proto navrhl, aby mu byl přiznán příplatek k důchodu za celou dobu věznění, tj. za 14
měsíců.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí.
Krajský soud v Brně ze správního spisu zjistil, že žalobce byl odsouzen rozsudkem
bývalého Okresního soudu v Kraslicích ze dne 10. 3. 1950 čj. T 420/49 ve spojení
s rozhodnutím bývalého Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 6. 7. 1950 čj. To 836/50
pro zločin neoprávněného opuštění republiky podle §40 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu
lidově demokratické republiky, k nepodmíněnému trestu těžkého žaláře na 6 měsíců
a peněžitému trestu 10 000 Kč, v případě nedobytnosti těžkým žalářem v trvání 20 dnů.
Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 12. 1990 čj. 2 Rt 1178/90 bylo
rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, výše uvedená rozhodnutí, jakož i všechna další
rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující se podle §2 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb. považují za zrušená k datu, kdy byla vydána, a trestní stíhání žalobce
pro uvedený zločin se podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v celém rozsahu zastavuje.
Z potvrzení Konfederace politických vězňů vyplynulo, že žalobce byl vězněn
od 5. 9. 1949 do 31. 12. 1949 v K., a to 117 dnů, od 1. 1. 1950 do 31. 7. 1950 v Ch. a L., a to
212 dnů, a od 1. 8. 1950 do 18. 10. 1950 v táboře nucené práce ve V., a to 80 dnů, celkem 409
dnů.
Žalobce byl výměrem komise č. 7 se sídlem v K. V. ze dne 19. 7. 1950 čj. 5585-1950-
V-4 zařazen podle §2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce,
do tábora nucené práce ve V. na dobu 3 měsíců. Ve výměru bylo uvedeno, že do doby
zařazení se započítává správní vazba od 10. 7. 1950 do dne příchodu do tábora.
Podle propouštěcího potvrzení ze dne 10.10.1950 byl žalobce propuštěn z tábora dne
10. 10. 1950; z tohoto potvrzení vyplývá, že žalobce v táboře strávil dobu od 25. 7. 1950
do dne propuštění.
Krajský soud v Brně dále zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. 7. 2002 č. j. 2 A 973/2002 - 18 bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2002
čj. 310 913 416 a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. V této věci se žalobce domáhal
přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to za totéž období,
za které se domáhá přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
a rozhodnutí žalované bylo zrušeno pro nedostatečná skutková zjištění. Žalobce pak soudu
předložil nové rozhodnutí žalované, jímž mu byla přiznána jednorázová peněžní částka podle
zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 5. 9. 1949 do 18. 10. 1950 (mj. tedy i za dobu pobytu
v táboře nucené práce); žalovaná v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že žalobce v tomto
rozsahu věznění prokázal a že toto rozhodnutí je realizací shora uvedeného rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci.
Krajský soud v Brně vzal za prokázané, že i doba od 10. 7. 1950 do 10. 10. 1950
je u žalobce doba věznění, tedy pokračování výkonu trestu odnětí svobody. Soud měl
za to, že to byla i žalovaná, která jednoznačně uvedenou dobu uznala ve shora uvedeném
rozhodnutí, které bylo vydáno jako realizace rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Podle
krajského soudu žalobce splnil veškeré podmínky stanovené v §1 písm. a) nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. Dle názoru soudu se žalobci podařilo prokázat, že byl ve výkonu trestu odnětí
svobody, a to od 5. 9. 1949 do 10. 10. 1950, kdy byl propuštěn z tábora nucené práce. Proto
i dobu, kdy byl žalobce v táboře nucené práce, je nutno pokládat za dobu věznění; soud
výslovně zdůraznil, že ve shora uvedeném rozhodnutí žalovaná tuto dobu jako dobu věznění
uznala.
Krajský soud proto zrušil žalobou napadené rozhodnutí a zavázal žalovanou k vydání
nového rozhodnutí, přičemž žalobci přizná příplatek ke starobnímu důchodu podle nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. i za období od 10. 7. 1950 do 10. 10. 1950.
V kasační stížnosti žalovaná namítla, že její rozhodnutí krajský soud zrušil pro vady
řízení, ačkoliv jí žádnou konkrétní vadu nevytkl. Rozhodnutí žalované krajský soud formálně
zrušil pro vady řízení, fakticky však proto, že toto rozhodnutí shledal nezákonným. Krajský
soud žalovanou zavázal právním názorem, podle něhož žalobci náleží příplatek k důchodu
i za období od 10. 7. 1950 do 10. 10. 1950; ani v tomto případě však nevysvětlil, proč má být
příplatek přiznán právě za tuto dobu, když různé listiny a dokonce žalobce ji vymezují jinak.
Tyto skutečnosti podle názoru žalované činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost i nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Pokud jde o výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, žalovaná sice
nezpochybňuje, že na jeho podkladě žalobci v minulosti přiznala jednorázovou peněžní částku
podle zákona č. 261/2001 Sb. i za dobu jeho pobytu v táboře nucené práce, považuje však
za nutné zdůraznit, že v tomto případě šlo o zcela ojedinělý exces, neboť jednak uvedený
rozsudek neobsahoval žádný právní názor, jednak od samého počátku realizace zákona
č. 261/2001 Sb. žalovaná byla toho názoru, že za dobu pobytu v táboře nucené práce peněžní
částka nepřísluší a v tomto ohledu jí dala za pravdu i pozdější judikatura.
Žalovaná v kasační stížnosti dovozuje, že umístění osoby do tábora nucené práce
na podkladě ust. §2 odst. 1 a §3 zákona č. 247/1948 Sb. nebylo trestem za trestný čin,
a to ani v případě osob uvedených v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 247/1948 Sb. Rozhodnutí
učiněná komisemi jmenovanými krajskými národními výbory měla charakter správních
rozhodnutí, nemohlo proto přicházet v úvahu jejich zrušení soudy podle zákona č. 119/1990 Sb.; ze stejného důvodu tato rozhodnutí nejsou ani dalšími rozhodnutími obsahově
navazujícími na zrušené rozhodnutí, neboť zákon č. 119/1990 Sb. ze zákona rušil nebo
umožňoval zrušit soudním rozhodnutím pouze odsuzující rozhodnutí vydaná soudy. O tom
ostatně svědčí i ta skutečnost, že ke zrušení rozhodnutí o zařazení do táborů nucené práce
vyslovených podle zákona č. 247/1948 Sb. došlo ust. §17 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.
Žalobce nebyl k zařazení do tábora nucené práce odsouzen a komise (správní orgán)
rozhodoval pouze o době trvání pobytu v něm. Ve vztahu k době pobytu v táboře nucené
práce tedy žalobce nesplňuje podmínky stanovené v §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a příplatek k důchodu mu proto nenáleží.
Žalovaná tedy v kasační stížnosti zastává právní názor, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku, zda žalobce ve vztahu k době svého pobytu v táboře nucené
práce je, či není osobou splňující podmínky stanovené v ust. §1 písm. a) nařízení vlády
č. 622/2004 Sb.
Žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc
byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
takto:
Podle ust. §1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. státní občané České republiky,
kteří v době od 25. února 1948 od 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí
svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb.,
nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.,
zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin
uvedený v §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou
obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, popřípadě byli nezákonně
zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,
a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění, mají
nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených
jim komunistickým režimem v oblasti sociální.
Podle ust. §2 odst. 1 tohoto nařízení vlády příplatek ke starobnímu nebo plnému
invalidnímu důchodu se stanoví výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí
svobody, jeho části nebo výkonu vazby.
Žalobce splňuje všechny podmínky ust. §1 písm. a) shora uvedeného nařízení vlády
a proto mu žalovaný právem přiznal příplatek ke starobnímu důchodu za období od 5. 9. 1949
do 9. 7. 1950, kdy žalobce byl ve vazbě, resp. ve výkonu trestu odnětí svobody, a přiznání
příplatku za toto období také není předmětem sporu. Jím je posouzení právní otázky,
zda žalobci náleží příplatek ke starobnímu důchodu za dobu, kterou strávil v táboře nucené
práce v časové návaznosti na výkon trestu odnětí svobody.
Nařízení vlády č. 622/2004 Sb. v ust. §1 písm. a) použilo formulace
„…kteří…vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin…“ . Z této
formulace je zcela zřetelné, kdo má nárok na příspěvek k důchodu; je jím pouze ten, kdo,
při splnění dalších podmínek, vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody nebo jeho část
nebo byl ve vazbě.
Právní názor krajského soudu, že žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody
i v době, kdy byl zařazen do tábora nucené práce a dobu pobytu žalobce v tomto táboře
je nutno pokládat za dobu věznění, se opírá o nepřípustně široký výklad ust. §1 písm. a)
nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Není pochyb o tom, že pobyt v táboře nucené práce nesl určité
znaky věznění, především byl omezením osobní svobody toho, kdo do něj byl zařazen. Přesto
však, jak je shora uvedeno, nařízení vlády zcela přesně vymezuje, komu, jehož osobní
svoboda byla omezena, lze příplatek k důchodu přiznat a argumentem z opaku je třeba
dojít k závěru, že za dobu pobytu v táboře nucené práce příplatek k důchodu přiznat nelze,
a to ani tehdy, jestliže pobyt v táboře nucené práce bezprostředně časově navazoval
na skončení výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby.
Rehabilitace osob zařazených do táborů nucené práce byla provedena ust. §17 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, a ustanovení tohoto zákona není uvedeno v §1
písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. mezi taxativním výčtem „rehabilitačních“ zákonů.
I tímto argumentem lze dovodit, že příplatek k důchodu nelze přiznat za dobu strávenou
v táboře nucené práce.
K otázce přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu
strávenou v táborech nucené práce existuje obsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu,
která je jednotná v tom, že za dobu pobytu v táborech nucené práce tato jednorázová peněžní
částka nenáleží, avšak z jiných důvodů než je tomu v projednávané věci. Důvody jsou
podrobně vyloženy např. v rozsudku, který byl uveřejněn pod č. 51/2004 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.) a žalobu tedy zamítne.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu