ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.116.2006
sp. zn. 3 Ads 116/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
P. J., zastoupeného JUDr. Miloslavem Martinem, bytem Milady Horákové 1101, Hradec
Králové, proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem náměstí Svobody 471/27, Praha
6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č.j. 421/3-154D-2/2001/DP-7542,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Cad 23/2006, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 8. 2006, č. j. 29 Cad
23/2006 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 8. 2006, č. j. 29 Cad 23/2006
- 39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ministerstvo obrany, sekce personální, odbor platové politiky a sociálních věcí
(dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 27. 2. 2006, č.j. 421/3-154D-2/2001/DP-7542,
podle §90 odst. 5 spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů) zamítlo odvolání žalobce a v celém rozsahu potvrdilo rozhodnutí
Ministerstva obrany, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. 12. 2005, č.j. X
(dále též „správní orgán prvního stupně“ či „Vojenský úřad sociálního zabezpečení“).
Žalovaný v odůvodnění uvedl, že ze žalobcova odvolání nevyplynuly žádné nové skutečnosti,
které by změnily právní posouzení projednávané věci a vedly k vyhovění odvolání, a proto se
plně ztotožnil a přijal právní a skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně.
Vojenský úřad sociálního zabezpečení v prvním stupni nevyhověl žádosti žalobce
ze dne 18. 10. 2005 o přiznání zvláštního příspěvku k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c)
zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození
Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým
osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození
v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 357/2005 Sb.“),
neboť žalobce nesplnil podmínky pro přiznání zvláštního příspěvku ke starobnímu důchodu
podle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 tohoto zákona č. 357/2005 Sb. ve spojení s §18 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), neboť se v období od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952 nacházel
ve vojenském táboře nucených prácí (dále jen „PTP“) v postavení vojáka z povolání.
Z toho důvodu u něj není splněna podmínka §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
podle něhož se ex lege zrušují rozkazy, jimiž byli občané označen í za politicky nespolehlivé
zařazeni v letech 1948 až 1954 do vojenských táborů nucených prací po dobu základní
vojenské služby či výjimečného vojenského cvičení. Podle osvědčení Federálního
ministerstva obrany ze dne 29. 5. 1992, ev. č. 300/L1, žalobce zahájil dnem 1. 10. 1948
studium na vojenské škole (Letecká vojenská akademie) a tímto dnem byl současně přijat
do služebního poměru vojáka z povolání, z něhož byl propuštěn dne 9. 5. 1952 z důvodů
uvedených v §21 zákona č. 87/1991 Sb., když před skončením služebního poměru vojáka
z povolání byl dne 28. 2. 1951 vyloučen ze studia na vojenské škole. Správní orgány dále
uvedly, že žalobce byl posléze zařazen k jednotkám PTP, kde vykonával vojenskou službu
od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952, přičemž žalobce byl v době služby u PTP ve služebním poměru
vojáka z povolání, v této době nekonal základní vojenskou službu nebo výjimečné vojenské
cvičení. Protože jeho služba u jednotek PTP byla započtena pro nárok na starobní důchod
jako služba vojáka z povolání, nemohla být jeho služba v jednotkách PTP považována
za základní vojenskou službu nebo výjimečné vojenské cvičení a rozhodnutí o jeho zařazení
do PTP nemohlo být ex lege zákonem č. 87/1991 Sb. zrušeno. Z toho důvodu mu nárok
na zvláštní příspěvek k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb.
nevznikl a nenáležel mu ani příplatek k důchodu podle §24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že byl dne 1. 10. 1948
přijat do Letecké vojenské akademie (dále též „akademie“) a během výuky a výcviku
se nacházel v postavení leteckého vojenského akademika. Dne 28. 2. 1951 byl na základě
vykonstruovaného obvinění a z politických důvodů z akademie vyloučen, zařazen
do vojenských táborů nucených prací, tzv. jednotky PTP, u kterých sloužil v období
od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952, kdy byl propuštěn do zálohy. Klíčovým je podle žalobce
posouzení, v jakém postavení byl po dobu svého výcviku a výuky na Letecké vojenské
akademii a současně v jakém postavení se nacházel po svém vyloučení z akademie po dobu
služby u jednotek PTP. V tomto ohledu poukázal na vojenský předpis Š -II-1 a směrnice
pro příjem uchazečů do Letecké vojenské akademie, kde bylo pod bodem G/8 uvedeno,
že letečtí vojenští akademici, kteří nejsou vojenskými osobami z povolání nebo osobami
konajícími zákonitou presenční povinnost, jsou vojenskými osobami v další činné službě
podle §19 zákona č. 193/1920 Sb. z. a n., branného zákona republiky Československé
(dále jen „ branný zákon“). Dále bylo stanoveno, že vyloučení letečtí akademici, kteří dosud
nesplnili povinnou zákonitou presenční povinnost, musí v ní ihned po odchodu z akademie
pokračovat, přičemž se jim doba strávená v poměru leteckého vojenského akademika
nezapočítává do presenční služby ani jiné činné služby. Takovou osobou byl i žalobce,
protože byl přijat do školy z civilu a z toho důvodu po vyloučení, z důvodů nepřípustnosti
započtení, a po dobu služby u PTP byl jako voják vykonávající základní vojenskou službu,
čímž splnil podmínku danou §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i §5 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. Namítl, že přijetím do akademie nemohl být současně přijat
do služebního poměru vojáka z povolání, což by bylo v rozporu s §19 branného zákona,
pokud byl vojenskou osobou v další činné službě v hodnosti leteckého vojenského akademika.
S přijetím do akademie se zavázal k další činné službě, kterou mohl vykonat až po presenční
službě. Nesplňovat podmínku §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. mohl pouze do akademie
přijatý a z ní vyloučený voják z povolání, který by se vracel do svého původního postavení
a v něm by byl zařazen do vojenského tábora nucených prací.
Žalobce dále poukázal na vlastní nevyjasněnost při posuzování u příslušných orgánů,
v jakém postavení se nacházel během svého zařazení v akademii, po jejím vyloučení
a po dobu služby u PTP, což dokládají tři různá osvědčení Federálního ministerstva obrany,
kdy teprve poslední ze dne 29. 5. 1992 pod ev. č. 300/L1 jej považovalo za vojáka z povolání,
kterým se stal okamžikem přijetí do akademie, což je ovšem v rozporu s tehdejšími
předpisy. Na základě tohoto posledního osvědčení mu však byl přiznán vojenský důchod.
Osvědčení mělo podle žalobce zmírnit vyloučení z akademie nastrojením fikce, kdy by
jinak po absolvování Letecké vojenské akademie byl přijat do služebního poměru vojáka
z povolání. Uvedl, že žádné spojení přijetí do akademie s přijetím do služby vojáka z povolání
branný zákon neznal, neboť s přijetím mohl být spojen toliko závazek k další činné službě,
kterou bylo možno vykonat podle §19 branného zákona až po vykonání zákonité presenční
služby. Osvědčení o rehabilitaci vydané Federálním ministerstvem obrany mu náleží z titulu
samotného vyloučení z akademie a není podmíněno umístěním do PTP, které bylo jen další
zvůlí režimu. Tím spíše by nemělo být bráno jako překážka pro vznik nároku na zvláštní
příplatek k důchodu. Z těchto důvodů žalobce žádal zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že ze třetího – shora uvedeného – osvědčení
vyplývá, že žalobce byl dnem 1. 10. 1948 přijat do služebního poměru vojáka z povolání,
z něhož byl propuštěn dne 9. 5. 1952, poté co byl dne 28. 2. 1951 vyloučen ze studia
na akademii. Proto i jako voják z povolání sloužil u jednotek PTP po svém vyloučení
z akademie od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952, nekonal základní vojenskou službu nebo výjimečné
vojenské cvičení, čímž nesplnil podmínku danou §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a §5
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb. V důsledku tohoto osvědčení pak žalobce
získal nárok na výhodnější starobní důchod od Ministerstva obrany, který dosud pobírá.
Dále sdělil, že žalobce vstoupil dobrovolně do československé branné moci ve věku 19 let,
kdy se na něj odvodní povinnost nevztahovala. Přijetím do akademie byl presentován
k výkonu zákonité presenční vojenské služby, neboť nikdo se nemohl stát vojákem z povolání
bez splnění této povinnosti, kterou podle zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, (dále „zákon
č. 92/1949 Sb.“) splnil ke dni 30. 9. 1950. Závěry, že k přijetí do služebního poměru vojáka
z povolání došlo dne 1. 10. 1948 dobrovolným vstupem do branné moci, žalovaný doložil
obdobnými závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2004,
č. j. 6 A 136/2000 - 43. Podle nich dobrovolný vstup i dobrovolně převzatý závazek
charakterizují žalobcův služební poměr jako služební poměr vojáka z povolání. Uzavřel,
že na základě osvědčení ze dne 29. 5. 1992 získal žalobce jako voják z povolání nesporné
výhody, přičemž toto osvědčení současně brání žalobci v přiznání zvláštního příspěvku
k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. Jelikož nelze měnit jednou stanovený charakter
vojenské služby na jiný podle podmínek pro přiznání nároku na zvláštní příspěvek k důchodu,
žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 29 Cad 23/2006 -
39, rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č.j. 421/3-154D-2/2001/DP-7542, a rozhodnutí
Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 30. 12. 2005, č.j. X, zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Soud vzal za prokázané, že dne 1. 10. 1948 žalobce nastoupil do
Letecké vojenské akademie, z níž byl v průběhu třetího ročníku z politických důvodů
vyloučen a od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952 byl zařazen k jednotkám PTP. V roce 1969 byl
žalobce rehabilitován slavnostním vyřazením jako absolvent akademie, byl mu udělen odznak
vojenského pilota a jmenován do hodnosti kapitána v záloze. To, že na žalobce bylo
pohlíženo jako na osobu neoprávněně vyloučenou ze studia, u níž tak byla učiněna fikce
absolutoria letecké vojenské akademie se všemi následky, které by toto absolutorium mělo,
nemůže být podle soudu překážkou v hodnocení druhého neoprávněného skutku, a to vydání
rozkazu o následném zařazení žalobce k jednotkám PTP. Žalovaný přihlédnutím k vydaným
osvědčením zcela přehlédl, že u žalobce se jednalo o dvě křivdy, a to neoprávněné vyloučení
z akademie a neoprávněné zařazení do PTP, které však nelze směšovat. Na základě
rehabilitace z roku 1969 a na základě fikce absolutoria akademie byla vydána osvědčení,
že na dobu, kterou strávil žalobce na akademii a u PTP, lze nahlížet jako na dobu podobnou
charakteristice vojáka z povolání. Rehabilitace napravila křivdu i přiznáním vojenského
důchodu. Žalovaný pa k touto fikcí dále bránil žalobci, aby byl odškodněn v dalším
protiprávním skutku, kterým bylo neoprávněné zařazení k jednotkám PTP, namísto
aby žalobce mohl řádně pokračovat ve studiu a stát se vojákem z povolání. Tyto dvě křivdy
je třeba posuzovat odděleně a je na místě, aby byl žalobce odškodněn za tyto oba uznané
protiprávní skutky, což neodporuje obsahu, účelu a smyslu zákona č. 87/1991 Sb.
a ani zákona č. 357/2005 Sb. Soud vzal za prokázané, že doba služby žalobce u jednotek PTP
od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952 je službou ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 357/2005 Sb., proto nemůže obstát námitka, že žalobce byl ve služebním poměru vojáka
z povolání. Z těchto důvodů obě napadená rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán vysloveným právním názorem soudu.
Ve včasné kasační stížnosti žalovaný (dále jen „stěžovatel“) namítl, že žalobce
byl jako dobrovolník dne zařazen a vtělen do branné moci dne 1. 10. 1948 a tímto dnem
byl současně presentován k vykonání zákonité presenční služby, která mu s ohledem na nový
branný zákon č. 92/1949 Sb. skončila dne 30. 9. 1950, přičemž poté se nacházel v další
službě. U jednotek PTP tak nebyl v postavení vojáka vykonávajícího základní vojenskou
službu, nýbrž jako voják v další službě. Nebylo možné, aby po absolvování základní vojenské
služby tuto znovu opakoval službou u jednotek PTP. S ohledem na znění §17 a §19
branného zákona a §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 92/1949 Sb., žalovaný uvedl, že žalobce
byl z důvodů vzdělání a vycvičení na náklady státu povinen po vykonání presenční služby
vykonat další činnou službu. Současně poukázal na nejednotnou rozhodovací činnost
krajských soudů na úseku správního soudnictví v typově shodných případech, což doložil
odkazem na zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2006,
č. j. 42 Cad 87/2002 - 22 a rovněž na dosud nerozhodnutou obdobnou žalobu, vedenou
pod sp. zn. 16 Cad 190/2006 Krajským soudem v Plzni. Ve smyslu §12 s. ř. s. proto žádal,
aby Nejvyšší správní soud vyhodnotil pravomocná rozhodnutí a přijal stanovisko
k rozhodovací činnosti soudů. Z těchto důvodů navrhl, aby rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 17. 8. 2006, č. j. 29 Cad 23/2006 - 39, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že okamžikem přijetí do Letecké
vojenské akademie byl přijat k další činné službě podle §19 branného zákona v hodnosti
leteckého vojenského akademika. Po dobu svého výcviku a studia na akademii nevykonával
základní vojenskou službu a nebyl ani přijat do řad vojáků z povolání. Odkázal na znění
vojenského předpisu Š-II-1 a Směrnice Letecké vojenské akademie, kde je uvedeno,
že osoby přijaté do Letecké vojenské akademie se stávají leteckými vojenskými akademiky
a vojenskými osobami v další činné službě. Podle zákona č. 92/1949 Sb. se za činnou službu
považovala též základní vojenská služba. K tomu uvádí, že z propouštěcího listu plyne,
že byl u PTP jako voják základní vojenské služby. Odmítl stížnostní námitku stěžovatele,
že základní vojenskou služby ukončil ke dni 30. 9. 1950 a dne 1. 10. 1948 byl přijat
do služebního poměru vojáka z povolání a současně presentován k vykonání zákonité
presenční služby a od 30. 9. 1950 se nalézal v postavení vojáka v další činné službě,
neboť opětovný nástup základní vojenské služby nebyl možný. Navrhl proto zamítnutí
kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout u úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma ,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Nejvyššímu správnímu soudu je zřejmá dobře míněná snaha krajského soudu,
vyjádřená v jeho zrušovacím rozsudku, směřující k nápravě křivd a nespravedlností, kterých
se na žalobci prokazatelně dopustil totalitní režim v 50. letech 20. století. Přesto však krajský
soud pochybil v posouzení právní otázky, zda žalobce splnil podmínky dané §5 odst. 1
písm. c) bodu 2 zákona č. 357/2005 Sb., což způsobilo nezákonnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud nikterak nezpochybňuje skutečnost, že neoprávněné vyloučení žalobce ze studií
na Letecké vojenské akademii i jeho pozdější neoprávněné zařazení k vojenské službě
do vojenského tábora nucených prácí, tzv. jednotek PTP, negativním způsobem ovlivnily
žalobcův další život. Ke zmírnění těchto křivd bylo přistupováno rehabilitacemi, v rámci
nichž byla žalobci v roce 1969 udělena hodnost kapitána v záloze, udělen odznak vojenského
pilota a žalobce byl slavnostně vyřazen jako absolvent akademie. Další vlna rehabilitací
v roce 1992 pak byla vedena snahou odčinit libovůli režimu vydáním několika rehabilitačních
osvědčení podle §21 zákona č. 87/1991 Sb., na jejichž základě byl žalobce oprávněn pobírat
důchod, jehož plátcem je Ministerstvo obrany. Žalobce díky rehabilitačním osvědčením získal
nárok na důchod ve výši, která je určena tím, že celé období od 1. 10. 1948 do 9. 5. 1952 u něj
bylo hodnoceno jako služební poměr vojáka z povolání a pro tehdejší účely důchodového
zabezpečení byla tato doba hodnocena jako výkon funkce I. kategorie.
Je pravdou – jak uvedl krajský soud, že osvědčení založila fikci řádného ukončení
studia a dalšího konání vojenské služby vojáka z povolání, kterou ve skutečnosti nekonal
a akademii nedokončil. To, že byl za období po svém vyloučení z akademie, v němž se
prokazatelně nacházel u jednotek PTP, odškodněn přiznáním vojenského důchodu, Nejvyšší
správní soud považuje za jistou satisfakci a snahu o odčinění totalitní zvůle. Zařazení
žalobce k jednotkám PTP bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu napraveno právě
nastrojením fikce trvání služebního poměru vojáka z povolání i v období, kdy vykonával další
vojenskou (činnou) službu u jednotek PTP. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 8. 2004, č. j. 6 A 136/2000 - 43, k přijetí do služebního poměru vojáka z povolání,
tedy k založení takového poměru, došlo okamžikem dobrovolného vstupu do československé
branné moci. Obdobně zní i osvědčení Federálního ministerstva obrany ze dne 29. 5. 1992,
ev. č. 300/L1, že žalobce dne 1. 10. 1948 zahájil studium na vojenské škole. Tímto dnem
byl zároveň přijat do služebního poměru vojáka z povolání, z něhož byl propuštěn dnem
9. 5. 1952, když před ukončením služebního poměru byl dnem 28. 2. 1951 vyloučen ze studia
vojenské školy. Z tohoto a jemu předcházejících rehabilitačních osvědčení vyplývá,
že se na žalobce hledí jako na vojáka z povolání, v současné době v hodnosti plukovníka
v záloze, nicméně nelze nevidět, že další křivda v podobě zařazení a služby u jednotek PTP
byla pro účely dávek starobního důchodu napravena uznáním této doby jako služebního
poměru vojáka z povolání. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem a kvalifikací
stěžovatele obsaženou v jeho rozhodnutí i v kasační stížnosti. Podle něj žalobce dobrovolně
vstoupil do branné moci dne 1. 10. 1948, kdy byl současně presentován k vykonávání
zákonité vojenské služby, kterou vykonal dne 30. 9. 1950. Po této době a skončení základní
vojenské služby byl po dobu studia vojákem v další (činné) službě, což odpovídá i znění bodu
G/8 směrnice pro příjem uchazečů do Letecké vojenské akademie. Skutečnost, že okamžikem
přijetí do akademie byl presentován k základní vojenské službě (zákonité vojenské službě),
vyplývá z toho, že vojákem z povolání se mohl stát jen ten uchazeč, který vykonal základní
vojenskou službu, jako nutný předpoklad pro to, aby mohl v ozbrojených silách dále profesně
působit. Dále to lze dovodit i z §14 a §15 branného zákona, podle kterých se dobrovolníci
zařadili do československé branné moci dnem přijetí, přičemž presenční (základní vojenská)
služba se nastupovala dnem zařazení. S ohledem na znění §17 a §19 branného zákona
Nejvyšší správní soud vycházel ze zákonem uložené povinnosti těch, kteří byli na státní útraty
cvičeni a školeni k vojenské službě z povolání, vykonat vedle pravidelné presenční služby
(základní vojenské služby) ještě další činnou službou, která mohla být konána až po vykonání
předepsané presenční (základní vojenské) služby. Obdobné znění poskytoval i §37 odst. 2
písm. a) zákona č. 92/1949 Sb., podle něhož osoby, které byly na vlastní žádost vzdělány
a vycvičeny na náklady státu pro službu vojenských osob z povolání, jsou po vykonání
základní služby povinny další službou. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že právě
žalobce je osobou, která dobrovolně a na vlastní žádost zahájila studia na Letecké vojenské
akademii s úmyslem stát se vojákem z povolání.
Je-li, s ohledem na závěry učiněné výše, doba od 30. 9. 1950 hodnocena jako doba,
po kterou byl žalobce vojákem v další (činné) službě, pak se i v tomto postavení nacházel
po dobu služby u jednotek PTP, ke kterým byl umístěn od 28. 2. 1951 do 9. 5. 1952
po vyloučení z akademie. Vzhledem k předešlému absolvování základní vojenské služby
nebylo možné ji vykonávat opětovně. V tomto ohledu trpí propouštěcí list z vojska ze dne
31. 12. 1989, evid. čís. 792 chybou, která je nicméně pochopitelná s ohledem na dobu
a poměry, kdy došlo k jeho vydání. Ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 92/1949 Sb. je třeba
rozlišovat mezi vojenskou další (činnou) službou a vojenskou službou vojáků z povolání.
Žalobce se nestal vojákem z povolání pro jeho vyloučení z akademie, dobu jeho pobytu u PTP
je třeba hodnotit jako další (činnou) vojenskou službu. Na základě rehabilitačních osvědčení
byla napravena křivda vyloučení i zařazení a pobyt u jednotek PTP. Pokud by žalobce nebyl
vyloučen z akademie, vojákem z povolání by se patrně stal. Nicméně pokud byla doba jeho
studia na akademii a doba výkonu další (činné) služby posléze zhodnocena jako celková doba
výkonu služby vojáka z povolání, má Nejvyšší správní soud za to, že obě křivdy napravuje
právě rehabilitační osvědčení se svými následky. Jestliže by Nejvyšší správní soud přistoupil
na právní názory a kvalifikaci žalobce, byl by tento odškodněn za službu u jednotek PTP
dvakrát, což je v rozporu s účelem a smyslem zákona č. 357/2005 Sb., tedy poskytnout
zvláštní příspěvek k důchodu těm, kteří byli u jednotek PTP po dobu základní vojenské
služby, splňují-li další zákonné podmínky. S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší
správní soud dodává, že doba žalobcovy služby další (činné) vojenské služby (nikoli
základní - pozn. soudu) podle §20 odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1949 Sb. byla pro účely
rehabilitace a odčinění křivd u žalobce, společně s jeho studiem na akademii, hodnocena
jako doba výkonu služby vojáka z povolání, ač se ve skutečnosti nacházel v postavení vojáka
v další službě.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že Krajský soud
v Hradci Králové nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasační stížností napadený
rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Hradci Králové v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu