ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.121.2006:64
sp. zn. 3 Ads 121/2006 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: S., s.r.o., zastoupeného Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou AK – Vyskočil,
Krošlák a spol. se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
12 Cad 18/2005, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2005, č.j. 323-6003-1842-
2.6.2005/Hů, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. 6. 2006, č.j. 12 Cad 18/2005 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
žalované ze dne 23. 6. 2005, č.j. 323-6003-1842-2.6.2005/Hů. Správním rozhodnutím
žalované bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Pražské správy
sociálního zabezpečení ze dne 30. 6. 2003, č. 499/1579/03, kterým byla žalobci podle
ust. §104c zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, uložena
povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti za rok 2003 ve výši 47 498 Kč a penále z tohoto nedoplatku ve výši 3991 Kč.
Celkově tedy bylo předepsáno k úhradě 51 489 Kč. Prvoinstanční i odvolací správní orgán
vycházely z následujícího skutkového stavu:
Žalobce v období leden až květen 2003 nezahrnul do vyměřovacího základu
pro odvod pojistného příjmy zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání pana P. D., který
je státním příslušníkem Francouzské republiky . Jmenovaný neměl trvalý pobyt na území
České republiky a ve společnosti žalobce byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy
uzavřené podle francouzského práva s místem výkonu práce v Praze. Nezahrnutím příjmů
tohoto zaměstnance do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti porušil žalobce ust. §3 odst. 1 písm. c) bod 1 a ust.
§5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 2003.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 12 Cad 18/2005 – 32,
podanou žalobu proti rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. Při posouzení věci rovněž
vycházel ze skutkového stavu již výše popsaného a o právní otázce účasti zaměstnance
francouzské státní příslušnosti na nemocenském pojištění a následné pov innosti
zaměstnavatele odvádět za takového zaměstnance pojistné uvážil následovně:
Městský soud v Praze se nejdříve zabýval právní otázkou aplikovatelnosti Všeobecné
úmluvy o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášené ve Sbírce zákonů
pod č. 215/1949 a změněné Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb. (dále
jen „Úmluva“). Citovaná Úmluva byla ratifikována prezidentem republiky dne 15. 2. 1949
a účinnosti nabyla dne 1. 7. 1949; byla jednou z těch mezinárodních smluv, které Česká
republika převzala spolu s právy a závazky, jež pro Českou a Slovenskou Federativní
Republiku vyplývaly z mezinárodního práva (podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, jejímž předmětem nejsou lidská práva
a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně závaznou
a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo její
věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela
Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního
řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak podmínila
jejich účinky navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení
jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo
aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí tento právní status přiznává. Takovým
zákonem je zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním
pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1932 Sb.“), v jehož ust. §1
je upraveno, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce
zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Pravidla
obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná přímo a Úmluva sama je k zákonu č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon
o nemocenském pojištění“), v poměru předpisu speciálního k obecnému.
Dále se Městský soud v Praze zabýval vlivem Úmluvy na aplikovatelnost ust. §5
písm. b) zákona o nemocenském pojištění, tedy zda zaměstnanec žalobce je účasten
na pojištění České republiky. Podle tohoto ustanovení jsou z pojištění podle zákona
o nemocenském pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR
a kteří jsou činní mj. pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů. Podle čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy českoslovenští nebo francouzští státní
příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným
v čl. 2 Úmluvy a platných v Československu nebo Francii a požívají jejich výhod za stejných
podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svou státní
příslušnost podle právních předpisů každého ze smluvních států, a že českoslovenští
nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají
zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání.
Ačkoliv se věcná působnost ust. §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění
vztahuje na cizí státní příslušníky nemající trvalý pobyt na území České republiky činné
pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů,
tedy na pana P. D., vynětí z pojištění jmenovaného zaměstnance se však nedotkne. Existuje
zde platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu České republiky a tedy přímo aplikovatelná, která říká, že
francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, v
tomto případě v České republice. Podléhají tedy jejím zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci České
republiky. Z toho Městský soud v Praze dovodil závěr, že zaměstnanec žalobce pan P. D. byl
v rozhodné době účasten na pojištění, což přímo zakládá povinnost žalobce odvádět za tohoto
svého zaměstnance stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem
stanovené výši.
K žalobní námitce ohledně ust. §16 zákona č. 9/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém, Městský soud v Praze konstatoval, že uvedený zákon se dotýká poměrů
plynoucích z pracovní smlouvy, nikoliv poměrů týkajících se sociálního zabezpečení. I tento
zákon stanoví, že se ho použije jen tehdy, jestliže nestanoví něco jiného mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Městský soud v Praze posoudil dále jako nedůvodnou námitku žalobce, že žalovaná
odůvodnila své rozhodnutí v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č. j. 9 Cad 8/2003 – 54, neboť dle názoru
Městského soudu v Praze se žalovaná v souzené věci v odůvodnění napadeného rozhodnutí
dostatečně vypořádala s posouzením aplikace ust. §5 písm. b) zákona o nemocenském
pojištění. Tudíž nebyl dán důvod pro zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované
neshledal nezákonné, ani žalobní námitky za důvodné, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), jmenovitě z důvodu nezákonnosti
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a z důvodu
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, když tato vada má za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla
porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky. Poukázal na tvrzení Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, č. j. 3 Ads 21/2005 – 71, že „v rozhodné době nebylo
snadné pro adresáty zmíněných právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet …
právní úprava nebyla vyjádřena z hlediska legislativně technického ideálně“. Podle
stěžovatele Nejvyšší správní soud de facto uvedl, že právní předpisy neodpovídaly čl. 1
Ústavy, především z hlediska principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu. Soudními
rozhodnutími pak nelze dodatečně stanovit povinnosti, o kterých adresát normy nemohl vědět
v době, kdy je měl plnit.
Městský soud v Praze argumentuje nadřazeností Úmluvy nad zákonem, s tím, že tato
nadřazenost nevyplývá z novely čl. 10 Ústavy České republiky, nýbrž z textu zákona
č. 100/1932 Sb., avšak dle názoru stěžovatele neuvedl konkrétní ustanovení Úmluvy, o které
opírá svůj právní závěr.
Stěžovatel dále uvedl, že zaměstnavatelé osob, které mají uzavřenu pracovní smlouvu
podle francouzského práva, jsou francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt na území
Francie, vycházeli z dosavadního právního stavu, podle něhož tito zaměstnanci nebyli účastni
sociálního zabezpečení v České republice. Od počátku roku 2004 však jednotlivé správy
sociálního zabezpečení začaly systematicky provádět kontroly úhrad pojistného za rok 2003
u všech takovýchto zaměstnavatelů a pokud zjistily, že zaměstnavatelé neodvedli pojistné
na sociálním zabezpečení, vyměřily jim nedoplatky na pojistném a penále. Svůj postup
správní úřady zdůvodnily změnou čl. 10 Ústavy provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 6. 2002, v jejímž důsledku jsou na systému sociálního
zabezpečení České republiky účastni i tito zaměstnanci.
Do ustanovení §2 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění, které vymezuje okruh
osob zúčastněných na nemocenském pojištění, bylo s účinností od 1. 1. 2004 vloženo
písm. n), podle něhož jsou do tohoto okruhu zařazeni pracovníci v pracovním vztahu
uzavřeném podle cizích právních předpisů. Stěžovatel dovozuje, že do účinnosti ústavního
zákona č. 395/2001 Sb. (do 1. 6. 2002), kterým byl změněn čl. 10 Ústavy, nebyli
zaměstnavatelé zaměstnávající osoby na základě smlouvy uzavřené podle cizích právních
předpisů povinni za tyto osoby odvádět pojistné na soci ální zabezpečení a tyto osoby nebyly
účastny na systému českého sociálního zabezpečení. Účast na systému českého sociálního
zabezpečení jim vznikla teprve v důsledku novely zákona o nemocenském pojištění
od 1. 1. 2004.
Právní postavení těchto zaměstnanců zůstává tak podle stěžovatele sporným
právě v období od 1. 6. 2002 do 1. 1. 2004. Poukázal na to, že tito zaměstnanci – francouzští
státní příslušníci platili do 1. 1. 2004 pojistné na sociální zabezpečení ve Francii. Žádný
z nich do 1. 4. 2004 nepobíral (ani mu nebyly vypláceny) žádné dávky sociálního zabezpečení
podle právních předpisů České republiky.
Stěžovatel s odkazem na znění čl. 10 Ústavy platné do 1. 6. 2002 a znění platné
od uvedeného data má za to, že změna čl. 10 Ústavy nepřinesla sama o sobě nic nového,
v důsledku čehož by se mělo změnit právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců
v systému českého sociálního zabezpečení. Podle novelizovaného čl. 10 Ústavy se staly
součástí českého právního řádu pouze ty mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal
Parlament souhlas. Ústavní zákon č. 395/2001 Sb. přitom neobsahuje žádná přechodná
ustanovení řešící případy, kdy k platnosti smlouvy postačovala ratifikace prezidentem a nebyl
vyžadován souhlas Parlamentu. Stěžovatel z toho dovodil, že zákonodárce neměl v úmyslu
inkorporovat do českého právního řádu mezinárodní smlouvy ratifikované bez souhlasu
Parlamentu. Vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nikdy nedal souhlas k ratifikaci
Úmluvy, nemůže být tato součástí českého právního řádu.
Stěžovatel se dále zabýval otázkou, zda by v případě, že by Úmluva byla součástí
českého právního řádu, bylo nepochybné, že francouzští státní občané pracující na základě
pracovní smlouvy uzavřené podle francouzského práva, byli účastni systému českého
sociálního zabezpečení. Ze znění článku 1 §1 a článku 3 §1 Úmluvy stěžovatel usoudil,
že Úmluva sama účast na sociálním zabezpečení bez dalšího nezakládá, ale pouze odkazuje
na zákonodárství příslušného smluvního státu. Podle stěžovatele z Úmluvy nevyplývá,
že se ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. ve spojení s ustanovením §5
písm. b) zákona o nemocenském pojištění nepoužijí. Zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti,
je upraveno zaměstnávání cizinců na území České republiky, podle něhož mají ciz inci stejné
postavení jako jiní zaměstnanci. Francouzští státní občané v roce 2003 však fakticky
nepožívali stejných práv jako čeští občané, neboť byli např. vyjmuti z požívání výhod
hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel vyvozuje závěr, že na systému
českého sociálního zabezpečení byli k 31. 12. 2003 účastni pouze zaměstnanci, jejichž
pracovní poměr byl založen podle českého právního řádu. Pokud Úmluva odkazuje na české
zákonodárství a právní předpisy platné v České republice a sama přímo účast na sociálním
zabezpečení nezakládá, pak není možné dovodit, že by cizí státní příslušníci, kteří mají
uzavřenu pracovní smlouvu podle cizího práva, byli účastni na systému českého sociálního
zabezpečení. Všichni francouzští státní příslušníci, kteří měli uzavřenu pracovní smlouvu
podle cizího práva, hradili v roce 2003 pojistné na sociální zabezpečení v cizině. Zpětné
naúčtování úhrady dalšího pojistného by tak bylo v rozporu s principem jednoho pojištění.
České správní orgány sice právě tímto principem argumentovaly, při provedených kontrolách
však vůbec nezjišťovaly, zda francouzští státní příslušníci nehradili pojistné na sociální
zabezpečení ve Francii. Žádný z francouzských státních příslušníků přitom nečerpal v České
republice dávky z titulu sociálního zabezpečení. Stěžovatel dále namítl, že připuštěním
výkladu českých správních orgánů by francouzští občané byli zvýhodněni oproti občanům
českým, kteří měli v roce 2003 uzavřenu pracovní smlouvu podle cizího práva
(např. zaměstnanci organizačních složek zahraničních podniků) a byli tak vyňati z povinnosti
účastnit se na systému nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Čeští občané
by nepožívali výhod sociálního zabezpečení, zatímco francouzští státní příslušníci
ano. Takový výklad stěžovatel považuje za zjevně diskriminační.
Stěžovatel poukázal na to, že ani Stanovisko MPSV k provádění mezinárodních smluv
při posuzování účasti na nemocenském pojištění ze dne 11. 2. 2003 nebylo aplikováno
druhostupňovými správními orgány jednotně a v právním posouzení věci nejsou jednotné
ani soudy. Stěžovatel nemohl mít jistotu o tom, zda nějakou povinnost má či nemá a právní
povinnost mu tak vznikla teprve napadenými rozhodnutími.
Stěžovatel dodal, že správní úřady přistoupily k vymáhání plateb za rok 2003
až od roku 2004, kdy bylo jisté, že žádný ze zaměstnanců nemůže čerpat výhody ze sociálního
zabezpečení, za které je dodatečně žádáno pojistné. Zaměstnanci ani jejich zaměstnavatelé
nebyli upozorněni na změnu výkladu zákona a kontroly byly provedeny až po uplynutí celého
roku 2003, když penále se proto v některých případech blíží výši údajného nedoplatku.
Tento přístup České republiky k cizím státním příslušníkům a jejich zaměstnavatelům
lze označit za diskriminační a nemravný.
Na závěr stěžovatel uvedl, že čl. 3 §1 Úmluvy naprosto evidentně vylučuje možný
nesoulad mezi Úmluvou a českým právním řádem. Přednostním použitím Úmluvy lze dospět
pouze k odkazu na český právní řád. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve Nejvyšší správní soud zkoumal, zda je důvodná námitka stěžovatele,
v níž tvrdil, že rozsudek Městského soudu v Praze je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku je dle názoru
Nejvyššího správního soudu dostatečně zřejmé, z jakých právních ustanovení Městský soud
v Praze vycházel a jak posoudil vzájemný vztah mezi nimi, i k jakému závěru ho tyto úvahy
dovedly. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že rozsudek soudu
neobsahuje dostatek důvodů, na nichž výrok o zamítnutí žaloby spočívá a že z jeho
odůvodnění nelze seznat, které právní předpisy byly aplikovány a jak byly vyloženy.
Rozsudek by totiž byl podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS)
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nebylo-li by z jeho odůvodnění zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Podobně by bylo třeba posoudit i situaci,
kdy by soud opomněl přezkoumat jednu ze žalobních námitek (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73). Tak tomu však v projednávané
věci nebylo. Závěry Městského soudu v Praze i úvahy, pomocí nichž k těmto závěrům
v reakci na žalobní body dospěl, jsou v odůvodnění rozsudku srozumitelně vyjádřeny,
proto mohou být podrobeny přezkumu Nejvyšším správním soudem, samozřejmě pouze
v rozsahu a z důvodů uvedených v kasační stížnosti.
Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkovém základu daného případu
není mezi stranami sporu. Pan P. D. je občan Francouzské republiky, v České republice neměl
trvalý pobyt a pracovní smlouva s ním uzavřená se řídila francouzským právem. Stěžovatel
nepopřel, že nezahrnul do vyměřovacího základu pro odvod pojistného jeho mzdu za období
leden až květen 2003, jež bylo Pražskou správou sociálního zabezpečení kontrolováno.
Nebyla také zpochybňována částka dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti a penále k ní.
Těžiště kasační stížnosti podané stěžovatelem tvoří důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy stěžovatelem tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. To obecně spočívá buď v tom, že správně
zjištěný skutkový stav je subsumován pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána
správná právní norma, ale následně je nesprávně vyložena či aplikována. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že stěžovatel především namítá neaplikovatelnost Úmluvy a dále nesouhlasí
s posouzením účasti svého zaměstnance na nemocenském pojištění v České republice.
Pro závěr o důvodnosti tohoto stížního bodu je zásadní odpověď na otázku, zda je Úmluva
takovou mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky, a jaký je její
vztah k zákonu o nemocenském pojištění.
Nejvyšší správní soud se s uvedenými otázkami v obdobné věci již vypořádal
v rozsudku ze dne 30. 3. 2006, č. j. 4 Ads 9/2005 – 62, publikovaném pod č. 941/2006 Sb.
NSS, kde judikoval: „Francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý
pobyt a byli činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném
podle cizích právních předpisů, byli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003. Ustanovení §5
písm. b) tohoto zákona se na ně nevztahovalo, neboť francouzští státní příslušníci podléhali
zákonným předpisům o sociálním zabezpečení platným v České republice a požívali jejich
výhod za stejných podmínek jako čeští státní příslušníci“. Napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze je v posuzovaném případě se závěry citovaného rozsudku zcela v souladu.
S odkazem na tento citovaný rozsudek Nejvyšší správní soud konstatuje, že Úmluva
s ohledem na ustanovení §1 zákona č. 100/1932 Sb. byla do 1. 5. 2004 součástí českého
právního řádu (od 1. 5. 2004 Úmluva nahrazena Nařízením Rady ES č. 1408/71).
Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že se stěžovatel ve své kasační stížnosti
zabýval pouze tím, zda se Úmluva stala přímo aplikovatelnou v důsledku novely Ústavy,
nevzal však v úvahu závěr Městského soudu v Praze, že se tak stalo již na základě zákona
č. 100/1932 Sb.
Smyslem Úmluvy, vyjádřeným slovně i v její preambuli, je záměr zaručit občanům
obou smluvních států za stanovených podmínek stejné výhody, jako jsou poskytovány v dané
zemi občanům vlastním. Požívat výhody sociálního systému nepochybně znamená účast
osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na pojištění v tomto systému. S přihlédnutím
k požadavkům čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy pro účely sociálního zabezpečení je třeba nahlížet
na francouzského státního občana, vykonávajícího činnost ze závislého pracovního poměru
založeného pracovní smlouvou, uzavřenou a řídící se francouz ským právem, se sjednaným
místem výkonu výdělečné činnosti v České republice, bez trvalého pobytu na území České
republiky, jako na občana českého. Proto na něj nelze aplikovat ta ustanovení právních
předpisů s osobní působností vztahující se k cizím státním občanům. Na české občany,
s ohledem na návětí ust. §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném
do 31. 12. 2003, se toto ustanovení a institut vynětí z pojištění nevztahuje, neboť nesplňují
první uvedenou zákonnou podmínku, kterou je cizí státní občanství. Úmluva tak zakládá fikci
českého státního občanství i na osoby, které jej nemají, a to právě s ohledem na její čl. 3 §1
a čl. 1 §1. V tomto ohledu Úmluva stanoví něco jiného než zákon, neboť na jejím základě
nepřichází v úvahu aplikace §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném
do 31. 12. 2003, čímž je dána povinnost její přednostní aplikace podle čl. 10 Ústavy
(ve spojení se zákonem č. 100/1932 Sb.) před rozdílnou vnitrostátní úpravou, která by shora
uvedenou kategorii cizích státních občanů z účasti na pojištění vyjímala. Ustanovení Úmluvy
je nutno chápat k ustanovení zákona o nemocenském pojištění jako vztah předpisu
speciálního k předpisu obecnému. Opačný přístup, na jehož základě by došlo, i bez ohledu
na znění mezinárodních smluv, k vynětí cizinců z pojištění, by znamenala popření smyslu
a účelu mezinárodních smluv s podobným věcným rozsahem působnosti. Argumentace
stěžovatelky, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český právní řád (a tedy vynětí
cizince z pojištění), postrádá logické opodstatnění. Zákon sám o sobě totiž cizí státní
příslušníky splňující tam uvedená kritéria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní
smlouva stanovila totéž odkazem na toto pravidlo českého právního řádu, byla by zcela
nadbytečná.
Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil závěru Městského soudu v Praze,
že zaměstnanec stěžovatele, pan P . D. byl v rozhodné době účasten na nemocenském
pojištění, což přímo zakládá povinnost stěžovatele odvádět za tohoto svého zaměstnance
stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené výši.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že s účinností od 1. 1. 2004 byl novelizován
zákon o nemocenském pojištění tak, že napříště jsou z pojištění vyňati pouze cizí státní
příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jsou v České republice činí
pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni
nemocenského pojištění v jiném státě, a ti zaměstnanci, kteří jsou činí v České republice
pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky. Z posledně uvedené skupiny
zákon po novele stanoví výjimku, že vynětí z pojištění se netýká zaměstnanců činných
v České republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu, s nímž Česká republika
uzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení (jsou tedy pojištěni účastni).
Z uvedeného je zřejmé, že působnost předpisů o nemocenském pojištění se vztahuje
na všechny zaměstnance, kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele mající sídlo
na jejím území a dále na území státu, se kterým Česká republika uzavřela smlouvu
o sociálním zabezpečení. U cizinců ve stejné situaci, jako je pan P. D. tato změna nepochybně
napomůže k zpřehlednění situace pro zaměstnavatele i zaměstnance a účast na nemocenském
pojištění tak nebude sporná ani u cizinců, kteří si pro regulaci svého pracovněprávního vztahu
zvolili jiné než české právo. Tato nová právní úprava nepochybně směřovala ke sjednocení
podmínek účasti na nemocenském pojištění ve státech Evropské unie a i v jiných státech, kde
je rozhodující místo výkonu výdělečné činnosti, nikoli to, podle jakých právních předpisů se
výkon této činnosti řídí. To odpovídá také čl. 13 bodu 2 písm. a) Nařízení Rady č. 1408/71.
Nejvyšší správní soud na tomto místě dodává, že si je vědom toho, že v rozhodné době
nebylo snadné pro adresáty zmíněných právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet,
čemuž nasvědčuje značný počet obdobných případů v témže období a nejednotný přístup
při jejich řešení u žalované i u krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu by tato skutečnost mohla být podnětem pro správní
orgány k využití pravomocí prominout penále za opožděné zaplacení zákonných odvodů.
I když však nebyl výklad vztahů Úmluvy a zákona o nemocenském pojištění po určitou dobu
sjednocen, nemůže to pana P. D. připravit o výhody, které mu český právní řád a respekt k
mezinárodním závazkům v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával.
Povinnost platit pojistné je pak již důsledkem účasti v systému pojištění. Tato povinnost tedy
stěžovateli nevznikla teprve rozhodnutím žalované či soudu, jak tvrdil v kasační stížnosti.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal naplnění
kasační stížností uplatněných důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a proto
kasační stížnost jako nedůvodnou dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 a 2 ve spojení s ust. §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů
řízení nepřísluší a žalované v dané věci náhradu nákladů řízení nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu