ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.20.2007
sp. zn. 3 Ads 20/2007 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně L. J., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 5. 2006, vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 41 Cad 208/2006, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 11. 2006, č. j. 41 Cad 208/2006 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2006 žalovaná (dále též „stěžovatelka“) žalobkyni podle
§56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) odňala ode dne 16. 6. 2006 sirotčí
důchod. Žalovaná uvedla, že za dobu od 16. 5. 2006 do 15. 6. 2006 vznikl žalobkyni přeplatek
na sirotčím důchodu ve výši 4014 Kč, který je žalobkyně podle §118a odst. 1 zákona ČNR
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), vrátit žalované do 15 dní od právní moci
rozhodnutí. Podle žalované zanikl žalobkyni ode dne 16. 5. 2006 nárok na sirotčí důchod,
neboť ukončila studium.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. 41 Cad 208/2006 - 10,
toto rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud z dávkového spisu
zjistil, že žalobkyně zaslala žalované potvrzení ze dne 23. 3. 2006 vystavené Univerzitou
Palackého v Olomouci, v němž bylo uvedeno, že poslední část státní závěrečné zkoušky
žalobkyně vykonala dne 22. 3. 2006. Současně žalobkyně dodala žalované vlastnoručně
podepsané prohlášení, v němž uvedla, že dne 22. 3. 2006 složila poslední část státní závěrečné
zkoušky a v souladu s §14 odst. 2 písm. b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
ve znění pozdějších předpisů, využije možnosti prázdnin po ukončení studia v trvání jednoho
měsíce. Prohlásila, že v dubnu 2006 nebude pracovat, podnikat ani nebude vedena v evidenci
úřadu práce. Toto potvrzení žalovaná obdržela dne 3. 4. 2006. Dne 10. 5. 2006 pak bylo
žalované doručeno prohlášení žalobkyně, že dne 2. 5. 2006 nastoupila do zaměstnání, přičemž
žalobkyně přiložila i kopii pracovní smlouvy. Podle soudu z §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb. vyplývá, že vrácení důchodu, který byl vyplácen neprávem nebo v nesprávné
výšce než náležel je vázáno na to, že příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou
povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že důchod
byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil,
že důchod nebo jeho část byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel. Taková
situace však podle soudu nenastala v případě žalobkyně, která jednoznačně splnila svou
povinnost uloženou jí §106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá povinnost ohlásit orgánu sociálního
zabezpečení do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku,
její výši a výplatu nebo poskytování. Žalobkyně bezprostředně po ukončení studia zaslala
žalované potvrzení o ukončení studia a prohlášení o tom, kdy studium ukončila sdělení,
že jeden měsíc po ukončení prázdnin využije možnosti prázdnin; svou ohlašovací povinnost
tedy jednoznačně splnila. Pokud žalovaná zareagovala až rozhodnutím ze dne 30. 5. 2006,
kdy žalobkyni odňala sirotčí důchod od 16. 6. 2006 a vyčíslila jí přeplatek za období
od 16. 5. 2006 do 15. 6. 2006, shledal soud toto rozhodnutí nezákonným, v čemž spatřil vadu
řízení. Je sice pravdou, že žalobkyně přijala ještě splátku důchodu za duben a květen, byla
však v dobré víře, že jí částka náleží, neboť žalované včas ohlásila ukončení studia na vysoké
škole, čerpání prázdnin i nástup do zaměstnání. Výklad §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.
provedený žalovanou soud neshledal správným. Ze všech těchto důvodů soud rozhodnutí
žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že z §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb. má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na výplatu důchodu
mj. tehdy, pokud „přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat,
že byl vyplácen neprávem“. Podle žalované není pochyb o tom, že žalobkyně splnila svou
ohlašovací povinnost; právě splnění této povinnosti však svědčí o tom, že si žalobkyně byla
vědoma toho, že jí nárok na sirotčí důchod zanikl ukončení studia, resp. ve smyslu §23
odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění uplynutím kalendářního měsíce následujícího
po měsíci, v němž ukončila studium, tedy uplynutím měsíce dubna 2006. Přesto ještě dne
16. 5. 2006 žalobkyně převzala sirotčí důchod, ačkoliv věděla, že jí jeho výplata nenáleží.
Při vysokoškolském vzdělání žalobkyně nelze přijmout tvrzení, že „netušila“, že jí sirotčí
důchod vyplácený v květnu 2006 již nepatří a že jej přijala v dobré víře. Ze skutečnosti,
že jí do té doby nebylo doručeno rozhodnutí o odnětí sirotčího důchodu, nemohla žalobkyně
dovodit, že její nárok na sirotčí důchod trvá, když znala zákonné podmínky nároku na tento
důchod; žalobkyně si naopak této skutečnosti byla plně vědoma. Proto převzetí sirotčího
důchodu v době, kdy byla výdělečně činná, považuje žalovaná za vědomé obohacení
účastnice řízení na účet státních prostředků. Tvrzení, že sirotčí důchod převzala dne
16. 5. 2006 v dobré víře, se jeví nevěrohodným. Splněním ohlašovací povinností žalobkyně
jednoznačně prokázala, že jsou jí známy podmínky nároku na výplatu sirotčího důchodu;
proto nemohla v dobré víře přijmout splátku v květnu 2006, když věděla, že podmínky nároku
na důchod již nesplňuje. Názor soudu, že žalobkyně převzala důchod v dobré víře, je podle
žalované nesprávný a odporující §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
22. 11. 2006, č. j. 41 Cad 208/2006 - 10, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. V souzené
věci je klíčovým výklad §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Ustanovení §118a odst. 1
zákona č. 582/1991 Sb. předpokládá pro to, aby plátci dávky vznikl nárok na vrácení
této dávky, popř. na náhradu nesprávně vyplacené částky, naplnění následujících zákonných
podmínek: První podmínkou je vyplacení dávky důchodového pojištění nesprávně ve vyšší
částce, než náležela v důsledku nesplnění uložené povinnosti příjemce dávky, popřípadě
skutečnost, že příjemce dávky vědomě jinak způsobí, že mu byl vyplacen důchod neprávem
nebo ve vyšší částce. Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za vhodné poukázat
na své rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004, č. j. 5 Ads 19/2003 - 60, publikované pod č. 258/2004
Sb. NSS, podle něhož „soud se musí zabývat tím, zda existuje příčinná souvislost mezi
zaviněným porušením povinnosti příjemce dávky důchodového pojištění, totiž porušením
povinnosti písemně ohlásit plátci dávky do osmi dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku
na dávku podle §50 odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, a skutečností, že dávka důchodového pojištění byla vyplácena neprávem (§118a
odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb.).“ Uvedené rozhodnutí tedy stanovilo povinnost soudu
zkoumat příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti příjemce dávky a neoprávněným
vyplacením dávky, tedy dokonce v situaci, kdy příjemce dávky svou povinnost nesplnil –
v spuzené věci však žalobkyně svou povinnost splnila. Pomocí argumentu a maiori ad minus
tedy soud dospěl k závěru, že tím spíše nelze §118a odst. 1 uvedeného zákona aplikovat
v případě, kdy příjemkyně dávky řádně splnila svou zákonnou povinnost a žalované včas
sdělila všechny rozhodné skutečnosti týkající se ukončení studia a zahájení pracovního
poměru. Za této situace tedy nebyla naplněna hypotéza §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.
spočívající v nesplnění uložené povinnosti ze strany příjemce dávky – žalobkyně; nemohla
proto nastoupit sankce v podobě povinnosti vrátit neoprávněně nabytou částku. Kromě toho
se žalovaná ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádala se skutečnostmi, které následně uvedla
až v řízení před soudem – tj. například tvrzení týkající se toho, že si žalobkyně jako osoba
vysokoškolsky vzdělaná musela být vědoma skutečnosti, že její nárok na sirotčí důchod zanikl
apod. V dané věci žalobkyně řádně dostála své zákonné ohlašovací povinnosti a liknavost
žalované ohledně vydání rozhodnutí nelze podle soudu nyní dávat k tíži žalobkyně. Věc lze
uzavřít tak, že krajský provedl správný výklad §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.,
s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil, včetně ochrany dobré víry toho, kdo včas splní
svou ohlašovací povinnost. Krajský soud sice poněkud nepřesně uvedl, že v uvedené
nezákonnosti spatřuje vadu řízení, tato skutečnost však nemůže mít vliv na závěr o správném
posouzení právní otázky týkající se výkladu §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Nejvyšší
správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť neúspěšné žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalobkyni
v řízení o kasační stížnosti náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu