ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.43.2006:105
sp. zn. 3 Ads 43/2006 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Bohumila Hnízdila a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce V.
F., zast. Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 46, proti
žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem Praha 6, náměstí Svobody 471, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 16 Cad 88/2005 – 60, ze dne
25. 1. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č.j. 421/3-221/2005/DP-7542, ze dne 3. 3. 2005. Ministerstvo obrany
jím zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení
(dále jen „VÚSZ“) č.j. 490808/353/409/SD, ze dne 5. 1. 2005, jímž byl stěžovateli přiznán
od 8. 8. 2004 starobní důchod ve výši 6991 Kč na základě Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou
o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb. mezinárodních smluv (dále jen „Smlouva“)
a Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou č. 96/2003 Sb.
mezinárodních smluv (dále jen „Správní ujednání“), podle ust. §9 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, §74 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) a na základě rozhodnutí
Personální sekce Ministerstva obrany o odvolání č.j. 421/3-221/2001-7542-DP, ze dne
20. 12. 2004.
Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu: Stěžovatel byl do 21. 7. 1999
občanem Ukrajiny a po trvalém přesídlení na území ČR byl do 31. 7. 2002 důchodově
zabezpečen ukrajinským nositelem pojištění. Od 1. 8. 2002 mu pak byl na základě Dohody
mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959 č. 116/1960 Sb. (dále jen
„Dohoda“) VÚSZ přiznán výsluhový příspěvek. Rozhodnutím tohoto úřadu ze dne
20. 10. 2004 byl stěžovateli přiznán od 8. 8. 2004 starobní důchod v částce 6497 Kč měsíčně,
který byl na podkladě opravného prostředku stěžovatele zvýšen na částku 6991 Kč měsíčně.
Při hodnocení dob pojištění byla sporná doba po kterou byl stěžovatel veden na Ukrajině
jako subjekt podnikatelské činnosti, tj. od 22. 2. 1993 do 18. 3. 1997. O této skutečnosti
však Potvrzení Státní daňové správy Ukrajiny, státní daňové inspekce v P. ze dne 16. 6. 2004,
č.j. 324/F/17-170-DSK dokládá pouze příjmy stěžovatele z podnikatelské činnosti v
jednotlivých čtvrtletích kalendářního roku 1993 a 1994 tak, jak byly vykázány příslušnými
daňovými přiznáními, nikoli však, zda bylo za tuto dobu stěžovatelem zaplaceno pojistné na
důchodové pojištění. Z potvrzení Důchodového fondu Ukrajiny, Správy Kyjevského okrsku
v P. ze dne 27. 8. 2003, č.j. 36/09 o placení sociálního pojištění do Důchodového fondu
Ukrajiny vyplývá, že stěžovatel byl veden jako subjekt podnikatelské činnosti v evidenci
tohoto fondu od 17. 7. 1995 do 28. 3. 1997 a pojistné do fondu platil za rok 1995 a 1996 (za
první čtvrtletí roku 1997 však již pojistné nezaplatil).
Uvedený skutkový stav pak soud posoudil stejně jako správní orgán podle příslušných
ustanovení Smlouvy, Správního ujednání a zákona o důchodovém pojištění. Podle Smlouvy
podléhají občané smluvních států právním předpisům smluvní strany, na jejímž území mají
ke dni platnosti Smlouvy trvalý pobyt. Podle ust. čl. 39 odst. 4 Smlouvy jsou přitom doby
pojištění získané podle právních předpisů smluvních stran jejich občany ke dni vstupu
Smlouvy v platnost považovány za doby pojištění té smluvní strany, na jejímž území měl
občan k uvedenému datu, nebo naposledy před tímto dnem, trvalý pobyt.
Jelikož měl stěžovatel ke dni 1. 4. 2003 trvalý pobyt v ČR, jsou veškeré doby pojištění
získané před tímto datem podle ukrajinských právních předpisů považovány za české doby
pojištění a pro účely důchodového pojištění (vzniku nároku) jsou hodnoceny podle zákona
č. 155/1995 Sb. Podle ust. §11 odst. 1 tohoto zákona je dobou pojištění po 31. prosinci 1995
doba účasti na pojištění a) osob uvedených v §5 odst. 1 písm. a) až l) a v) a odst. 2,
za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné, a b) osob uvedených v §6, za kterou
bylo v České republice zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného.
Podle ust. §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 155/1995 Sb., jsou účastni důchodového pojištění
v ČR i osoby samostatně výdělečně činné, které platí pojistné samy za sebe. Pokud za určitou
dobu pojistné na důchodové pojištění zaplaceno nebylo, nelze tuto dobu uznat za dobu
pojištění. Stěžovatelem požadovaná doba od 16. 2. 1993 do 31. 12. 1994 proto nebyla
pro účely důchodového pojištění zhodnocena jako doba pojištění.
Co se týká výpočtu výše dávky, vycházela VÚSZ při stanovení osobního
vyměřovacího základu stěžovatele mimo jiné z čl. 18 Smlouvy, podle něhož instituce každé
ze smluvních stran stanoví pro výpočet důchodu průměrný výdělek nebo vyměřovací základ
pouze za doby pojištění získané v souladu s jejími právními předpisy, a dále z čl. 7 Správního
ujednání, podle kterého instituce smluvní strany nepřihlíží k výdělkům získaným v době,
kdy osoba podléhala právním předpisům druhé smluvní strany.
Pro účely stanovení výše starobního důchodu stěžovatele byly proto VÚSZ
zhodnoceny pouze rekonstruované výdělky stanovené v souvislosti s přiznáním výsluhového
příspěvku a dále příjmy dosažené v době zaměstnání stěžovatele u firmy G. R. s. r. o. v K. V.
v době od 1. 6. do 7. 11. 2003.
V tomto bodu musel soud posoudit námitku stěžovatele, že Správní ujednání provádí
Smlouvu v některých případech nepřípustným způsobem, když konkrétně jeho článek 7
odst. 1 rozšiřuje dikci článku 18 Smlouvy. V konečném důsledku to pro stěžovatele znamená,
že odpracované doby v letech 1992 až 2002 byly sice na jeho důchodové pojištění započteny,
nebyly však přitom zohledněny výdělky v této době stěžovatelem dosažené. Uvedené námitce
krajský soud nepřisvědčil.
Podle názoru krajského soudu je samozřejmé, že se při rozhodování správního orgánu
nepřihlíží k výdělkům získaným v druhém smluvním státě, protože každá ze smluvních stran
má jinou měnu, jakož i odlišnou právní úpravu důchodového pojištění. Rovněž ve všech
mezinárodních smlouvách, které má ČR uzavřeny, se doba pojištění získaná v druhém
smluvním státě započte do celkové doby pojištění, avšak pro stanovení vyměřovacího základu
je tato doba vyloučena a k dosaženým výdělkům se nepřihlíží. Rozhodné pak není ani to,
zda se v daném případě jedná o občana druhého smluvního státu či osobu s trvalým pobytem
ve vztahu k čl. 7 odst. 1 Správního ujednání, neboť tento se váže k čl. 39 odst. 4 Smlouvy.
Názor, podle něhož je Správní ujednání v rozporu s obsahem Smlouvy, resp. ústavním
pořádkem ČR krajský soud odmítl jako neopodstatněný. I v případě, že by bylo užito pouze
článku 18 Smlouvy, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že výdělky žalobce na Ukrajině
nebudou pro výpočet výše důchodu zohledněny.
Dále soud žalobce upozornil, že v případě, kdy by se mu podařilo prokázat
zaplacení pojistného i v dobách dosud nezapočtených, má kdykoliv znovu možnost obrátit
se na příslušný správní orgán se žádostí o započtení nově prokázané doby a tím i o přepočet
dosud přiznaného starobního důchodu.
Závěrem krajský soud uvedl, že bylo a je svobodným rozhodnutím žalobce, že žije
v současné době v České republice, kde má povolen trvalý pobyt z důvodu sloučení rodiny.
Nic mu dle názoru soudu nebránilo v tom, aby zůstal ve státě, jehož je i nadále občanem
a pobíral tam přiznaný starobní důchod, pro jehož výpočet byly zohledněny kromě dob
pojištění i dosažené výdělky. V ČR žalobce odpracoval pouze dobu od 1. 6. do 7. 11. 2003
a dále byl v evidenci Úřadu práce v S. od 20. 12. 2002 do 31. 3. 2003 a od 8. 11. 2003 do
31. 1. 2004. Přestože žalobce nikdy nebyl ve služebním poměru v československé ani české
armádě, byl mu Ministerstvem obrany vyplácen výsluhový příspěvek pouze za službu v
sovětské armádě na základě shora uvedené Dohody.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl žalobce kasační stížností z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Krajský soud se podle něj nedostatečně
vypořádal s jeho žalobní námitkou, podle níž mělo být při výpočtu výše jeho starobního
důchodu užito pouze článku 18 Smlouvy bez současné aplikace článku 7 odst. 1 Správního
ujednání. Tento článek je dle jeho názoru v rozporu s dikcí článku 18 Smlouvy a jeho použití
je tak vyloučeno, neboť Smlouva je mezinárodní smlouvou dle článku 10 Ústavy a jako
taková má nejen přednost před Správním ujednáním, ale i před zákonem. Tím, že stěžovatel
v České republice pracoval po dobu 205 dní, je pak vyloučen z režimu článku 7 odst. 2
Správního ujednání a jeho postavení je pro účely výpočtu starobního důchodu horší,
než kdyby zde nepracoval vůbec. Upuštěním od aplikace Správního ujednání by stěžovateli
dle jeho názoru mohly být na důchodové pojištění započteny jak odpracované doby pojištění,
resp. náhradní doby pojištění ve smyslu zákona č. 155/1995 Sb., tak i výdělky, které
stěžovatel v těchto dobách dosáhl. Uvedené pak plyne rovněž z článku 39 odst. 4 Smlouvy,
podle kterého by stěžovateli měly být na důchodové pojištění v České republice započteny
všechny doby pojištění získané podle předpisů Ukrajiny, neboť stěžovatel měl ke dni vstupu
Smlouvy v platnost (1. 4. 2003) v České republice trvalý pobyt. Užití Správního ujednání
proto považuje za diskriminační, ba protiústavní (čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny).
Za protiústavní a nepřípustné považuje stěžovatel rovněž konstatování krajského
soudu, že mu nic nebránilo v tom, aby zůstal ve státě, jehož je nadále občanem, a pobíral
tam přiznaný starobní důchod. Uvedený způsob uvažování o právech a povinnostech osob
podle něj porušuje mezinárodní smlouvu dle čl. 10 Ústavy a s největší pravděpodobností
zakládá porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť se jím v podstatě připouští,
že přes existenci takové smlouvy dochází ke znevýhodňování jednoho z dotčených subjektů.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 31. 3. 2006 uvedl, že byl
při posuzování důchodových nároků stěžovatele povinen vycházet jak z českých právních
předpisů, tak z příslušných ustanovení Smlouvy a Správního ujednání. Doba pojištění
stěžovatele byla pro nárok na jeho starobní důchod zhodnocena v souladu s těmito předpisy
a doloženými úředně ověřenými doklady. Zásadou zachování rovnosti občanů obou států
se přitom řídil i při posuzování zvýhodněného zápočtu doby služby vojáka z povolání. Pokud
by orgány sociálního zabezpečení postupovaly při výpočtu osobního vyměřovacího základu
stěžovatele striktně podle článku 7 Správního ujednání, musely by zhodnotit pouze výdělky,
kterých stěžovatel dosáhl v zaměstnání v ČR, tj. v kalendářním roce 2003 ve výši 63 793 Kč.
S ohledem na to, že v takovém případě by byla jeho důchodová dávka neúměrně nízká,
a s přihlédnutím ke skutečnosti, že Smlouva ani Správní ujednání nezohledňují to,
že na základě těchto předpisů bude prováděno i důchodové pojištění občanů, kteří již byli
na území druhého smluvního státu zabezpečení dávkou přiznanou podle Dohody, byly orgány
sociálního zabezpečení žalovaného použity pro tyto účely, nad rámec Smlouvy i Správního
ujednání, i příjmy, které byly použity pro výpočet výsluhového příspěvku stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek soudu z důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Byť formálně uvádí i důvod dle ust. §103 odst.1 písm.b) s. ř. s.,
skutkový stav tak, jak byl zjištěn správním orgánem a ověřen krajským soudem, již stěžovatel
nijak nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud jej považuje rovněž za dostatečně zjištěný,
a proto z něj v řízení o kasační stížnosti taktéž vycházel.
O uplatněném stížním bodu uvážil následovně: Především je nutno zdůraznit,
že stěžovatel ve své kasační stížnosti fakticky směšuje dvě různé otázky, a to otázky zápočtu
doby pojištění pro stanovení procentní sazby výpočtového základu podle ust. §33 odst. 2
z. č. 155/1995 Sb. a způsobu výpočtu osobního vyměřovacího základu podle §16 cit. zákona.
Z uvedeného pak rezultuje jeho opakovaná námitka ohledně rozporu ust. čl. 18 Smlouvy
s čl. 7 prováděcího Správního ujednání, ačkoliv mezi těmito ustanoveními zjevně žádný
rozpor není a čl. 7 pouze blíže konkretizuje normu obsaženou v čl. 18. Nejvyšší správní soud
tedy jen stručně uvádí, že doby započtené stěžovateli podle ust. čl. 39 odst. 4 Smlouvy měly
význam pro stanovení procentní sazby výpočtového základu podle ust. §33 odst. 2 z. č.
155/1995 Sb., z hlediska výpočtu osobního vyměřovacího základu se však jednalo o doby
vyloučené. Takováto úprava je v oblasti mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení běžná
a předchází se jí nejen právním a technickým problémům spojeným s případnou transformací
výdělků pro výpočty důchodů v různých smluvních státech, ale slouží i k ochraně pojištěnců,
jimž se při vyloučení uvedených dob nerozmělňuje průměrný výdělek (či vyměřovací základ)
vypočtený podle předpisů jedné smluvní strany. V konkrétním případě stěžovatele je pak
možno poukázat i na skutečnost, že úprava obsažená v ust. čl. 18 Smlouvy a návazně
na to v čl. 7 odst. 1 Správního ujednání je zcela konsekventní s obdobnou úpravou
vyloučených dob v ust. §16 odst. 4 písm. c) a v případě stěžovatele i písm. b) z. č. 155/1995 Sb. a nelze tedy nikterak dovodit jeho nerovné postavení ve srovnání s ostatními pojištěnci.
Ustanovení čl. 7 odst. 2 Správního ujednání pak pouze reaguje na situaci, která by mohla
teoreticky vzniknout v důsledku aplikace přechodného ustanovení čl. 39 odst. 4 Smlouvy,
při níž by pojištěnec sice měl započtenu pro nárok i pro výši dávky veškerou dobu,
avšak v důsledku výluky této doby pro stanovení osobního vyměřovacího základu by nebylo
možno tento nijak vypočíst. Toto ustanovení však na případ stěžovatele nedopadá,
neboť ten na území České republiky byl zaměstnán a výdělků započitatelných pro výpočet
osobního vyměřovacího základu dosáhl. Ani zde přitom nelze přisvědčit námitce stěžovatele
o neústavnosti takovéto úpravy a jejím diskriminačním charakteru, neboť obecně je výše
důchodu závislá na délce doby pojištění a na výši příjmů a z nich odváděného pojistného
na sociální zabezpečení a s touto zásadou je úprava obsažená ve Smlouvě a ve Správním
ujednání v souladu. Není tedy rozhodné, zda v jeho konkrétním případě by pro něj bylo
výhodnější, pokud by na území České republiky nikdy nepracoval a při stanovení osobního
vyměřovacího základu by se uplatnil čl. 7 odst. 2 Správního ujednání či zda v důsledku jeho
výdělečné činnosti na území České republiky je jeho osobní vyměřovací základ vypočten
„klasicky“ podle ust. §16 z. č. 155/1995 Sb. s použitím čl. 18 Smlouvy a čl. 7 odst. 1
Správního ujednání. V daném případě lze ostatně o výhodnosti postupu dle čl. 7 odst. 2
Správního ujednání výrazně pochybovat, zvláště za situace, kdy nositel pojištění nad rámec
zákona č. 155/1995 Sb. i Smlouvy započetl pro stanovení osobního vyměřovacího základu
stěžovateli i příjmy, které byly použity pro výpočet výsluhového příspěvku stěžovatele
přiznaného podle dřívější Dohody, tedy příjmy svým charakterem rovněž fiktivní. Provedení
bližšího srovnávacího výpočtu však již není relevantní pro posouzení oprávněnosti stížní
námitky ani pro výsledek tohoto řízení a Nejvyšší správní soud proto od něj upouští.
Za důvodnou nakonec nepovažuje Nejvyšší správní soud ani stěžovatelovu námitku proti
„doporučení“ krajského soudu, dle něhož mohl zůstat v zemi původu a pobírat tam přiznaný
starobní důchod, z něhož dovozuje, že přes existenci dvoustranné smlouvy o sociálním
zabezpečení dochází k znevýhodnění jednoho z dotčených subjektů. Nejvyšší správní soud
může přisvědčit stěžovateli nanejvýš v tom, že uvedené konstatování nebylo vhodné,
neboť není úkolem soudu dávat účastníkům jakékoliv rady kromě procesních poučení,
na druhou stranu však nebylo ani relevantní a nebylo součástí právní argumentace krajského
soudu. Pro výklad příslušných ustanovení Smlouvy či Správního ujednání nemělo žádný
význam. Ani zde tedy Nejvyšší správní soud stěžovatelem tvrzené porušení Ústavy či Listiny
neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Krajského soudu v Plzni netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu