ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.60.2006
sp. zn. 3 Ads 60/2006 - 126
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
A. H., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 98, Mansfeldova
792/3, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 12. 2005, č. j.
12 Ca 108/2005 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 19. 2. 2004. Tímto rozhodnutím mu žalovaná na jeho žádost přiznala
podle §5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č.
39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č.
261/2001 Sb.“) jednorázovou peněžní částku 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění v
době od 23. 7. 1953 do 10. 4. 1954. Současně však zamítla žádost o poskytnutí jednorázové
peněžní částky za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 z důvodu neprokázání splnění podmínek
uvedených v §2 odst. 1 s přihlédnutím k §4 odst. 4 cit. zákona, neboť rozhodnutí vydané
Nižším vojenským soudem v Plzni č. j. Vt 103/51, ze dne 4. 5. 1951, o věznění žalobce v
uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“)., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
V této věci již rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 12 Ca
13/2004 - 17, kterým zrušil shora uvedené rozhodnutí žalované. Proti tomuto rozsudku podala
žalovaná kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads
33/2004 – 84, zrušil napadený rozsudek a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil
se totiž se závěrem Městského soudu v Praze, že na základě usnesení Okresního soudu
Plzeň – město sp. zn. 2T 20/2003, ze dne 15. 10. 2003, kterým byla vyslovena účast žalobce
na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení
původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), byla nahrazena podmínka
stanovená v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Nejvyšší správní soud má za to, že ust. §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud
dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném
časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Usnesení o účasti žalobce na soudní
rehabilitaci podle citovaného ustanovení bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému
splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem.
Toto usnesení tudíž není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou
peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Městský soud v Praze, vázán tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu
rozhodl rozsudkem ze dne 30. 12. 2005, č. j. 12 Ca 108/2005 - 108, tak, že žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobce zejména tvrdil jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. ]. Žalobce zastával názor, že vyslovení rehabilitace podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. je důvodem k vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Navrhl proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Dle ustanovení
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
je-li podle tohoto zákona nepřípustný.
V projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem a v novém rozhodnutí se řídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti není namítáno,
že by se soud tímto závazným právním názorem neřídil, naopak tento závazný právní názor
je kasační stížností zpochybňován.
Kasační stížnost je tedy nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ji proto podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s ve spojení s §120 s. ř. s.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu