ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.61.2006
sp. zn. 3 Ads 61/2006 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce:
Ch. S., s.r.o. (dříve C. Č. R. s.r.o.), zastoupeného JUDr. Vítem Horáčkem, advokátem se
sídlem Praha 1, Husova 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. 12 Cad 6/2005 – 75,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. 12 Cad 6/2005 – 75,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne
12. 1. 2005, č.j. 323-6003-992-17.12.2004/Št, a věc jí vrácena k dalšímu řízení. Citovaným
správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Pražské
správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 11. 2004, č. 980/2730/04, kterým byla žalobci podle
ust. §104c zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, uložena
povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti ve výši 31 519 401 Kč a penále ve výši 15 338 820 Kč. Celkově tedy bylo
předepsáno k úhradě 46 858 221 Kč. Prvoinstanční i odvolací správní orgán vycházely
z následujícího skutkového stavu:
Žalobce v období leden 2003 až prosinec 2003 nezahrnul do vyměřovacího základu
pro odvod pojistného příjmy 40 zaměstnanců společnosti, státních příslušníků Francouzské
republiky, v úhrnné výši 92 704 082 Kč zúčtované za rok 2003 v souvislosti s výkonem jejich
zaměstnání. Nezahrnutím těchto příjmů do vyměřovacího základu pro odvod pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti porušila organizace
ust. §3 odst. 1 písm. c) bod 1 a ust. §5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění
platném do 31. 12. 2003. Výše uvedení francouzští státní občané neměli trvalý pobyt
na území České republiky a ve společnosti byli zaměstnáni na základě pracovních smluv
uzavřených podle francouzského práva s místem výkonu práce v České republice. Podle
žalované těmto osobám jejich zaměstnání zakládá povinnou účast na nemocenském pojištění
v České republice z důvodu výkonu pracovní činnosti v České republice. Na tyto osoby
se vztahuje Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti č. 215/1949 Sb., ve znění Dodatkové
úmluvy č. 68/1970 Sb. (dále jen „Úmluva“) uzavřené mezi Československem a Francií, která
stanoví, že čeští nebo francouzští státní občané zaměstnaní v jednom ze smluvních států
podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání. Na základě znění článků 1 §1
a článku 3 §1 citované Úmluvy žalovaná dovodila, že francouzští státní občané, pokud
vykonávají výdělečnou činnost na území České republiky, podléhají českým právním
předpisům o sociálním zabezpečení stejně jako čeští občané a jsou tedy účastni
nemocenského pojištění v České republice. S ohledem na účel Úmluvy nemohou být
považováni za cizince s odlišnými právy a povinnostmi, než mají čeští občané a nelze tedy
na ně aplikovat ust. §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, ve zněním účinném do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o nemocenském
pojištění“). Z hlediska vzájemného vztahu čl. 10 Ústavy a Úmluvy nelze dle žalované
na smluvní pracovněprávní vztah řídící se francouzským právem vztahovat §5 písm. b)
zákona o nemocenském pojištění, neboť Úmluva je v podmínkách čl. 10 Ústavy přednostně
aplikovatelná. Nepřichází proto v úvahu použití §5 písm. b) zákona o nemocenském
pojištění, kdy čl. 3 §1 Úmluvy přímo zakládá povinnost účasti na systému sociálního
zabezpečení v České republice pro francouzské státní občany zaměstnané v České republice.
Žalovaná sdělila, že postupovala s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy, kdy by při aplikaci §5
písm. b) zákona o nemocenském pojištění došlo k potlačení významu mezinárodních smluv
a Úmluvy samotné. Žalovaná dále odmítla názor žalobce, že Úmluva se nestala součástí
právního řádu ČR vzhledem k tomu, že k ratifikaci této smlouvy nedal, dle výslovného
ustanovení čl. 10 Ústavy, souhlas Parlament ČR. Zmíněný článek 10 Ústavy je v uvedeném
znění účinný až ode dne 1. 6. 2002, kdy k jeho změně došlo ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. Dle přechodných ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů
a Sbírce mezinárodních smluv, v platném znění, platí, že mezinárodní smlouvy vyhlášené
ve Sbírce zákonů dle dosavadních právních předpisů a platné ke dni účinnosti tohoto zákona
(což předmětná „Úmluva“ splňuje), se považují za mezinárodní smlouvy, vyhlášené
dle tohoto zákona. Žalovaná neshledala ani opodstatněnost namítané nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, spočívající v tvrzené absenci
náležitostí dle ust. §47 odst. 1 a 3 zákona č. 71/1967 Sb, správního řádu, ve znění platném
v době rozhodování, (dále jen „zákon o správním řádu“). Podle názoru žalované napadený
platební výměr i kontrolní protokol vyhověl požadavkům kladeným na obsah správních
rozhodnutí.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č.j. 12 Cad 6/2005 – 75,
bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2005, č.j. 323-6003-992-17.12.2004/Št a věc
vrácena žalované k dalšímu řízení. Městský soud v Praze při posouzení věci ze skutkového
stavu již výše popsaného rovněž vycházel a o právní otázce účasti zaměstnanců francouzské
státní příslušnosti na nemocenském pojištění a následné povinnosti organizace odvádět za tyto
zaměstnance pojistné uvážil následovně:
Nejdříve soud posuzoval otázku platnosti a účinnosti Úmluvy v právním řádu ČR
a ve shodě se žalovanou usoudil, že Úmluva byla ratifikována a vyhlášena v souladu
se zákonnými podmínkami platnými v té době, stala se tak regulérní součástí právního řádu
Československé socialistické republiky; její platnost a účinnost zůstaly zachovány
s přihlédnutím k čl. 1 Ústavy i po vzniku České republiky. Ze znění Úmluvy dle soudu
vyplývá, že se smluvní strany dohodly pouze na tom, které z práv obou smluvních stran
má být aplikováno pro případ, kdy je český nebo francouzský státní příslušník zaměstnán
ve druhém smluvním státě, než ve kterém je jeho bydliště. Zároveň byl stanoven princip
stejného zacházení, pokud jde o výhody a podmínky režimu sociálního zabezpečení
a nemocenského pojištění. Dále bylo vymezeno, která konkrétní pravidla platí pro postavení
osob tzv. vyslaných a osob, které podléhaly povinnému pojištění a přesídlily do druhého
smluvního státu. Podle Úmluvy jsou tedy aplikovány právní předpisy místa, kde je výdělečná
činnost v zaměstnání vykonávána. Samotná Úmluva však konkrétně neupravuje žádnou
ze situací, na které dopadají ustanovení právních předpisů smluvních států. Soud má tudíž
za to, že v případě francouzských státních příslušníků je třeba vycházet z právního řádu České
republiky jako celku. Jeho součástí je i ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona o nemocenském
pojištění, podle něhož jsou z pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt
na území České republiky a kteří jsou zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním
vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Správní orgány tedy byly povinny
při posuzování účasti cizích státních příslušníků na nemocenském pojištění se zabývat i výše
citovaným ustanovením. Žalovaná ve svém závěru vychází z nepochybně zavazujícího
ústavního principu přednosti mezinárodních smluv před vnitrostátním právem, nezabývá
se však již tím, jaké otázky upravuje současně jak mezinárodní smlouva, tak vnitrostátní
předpis, a zda úprava mezinárodní smlouvy vylučuje použití citovaného ustanovení
zákona o nemocenském pojištění. Princip jediného pojištění zakotvený v mezinárodních
smlouvách zaručuje rovný přístup zaměstnanců smluvních států k výhodám v sociálním
zabezpečení za podmínek, které poskytují právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení
a nemocenského pojištění druhé strany. Z tohoto principu však bez dalšího nelze jednoznačně
dovodit vyloučení aplikace ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona o nemocenském pojištění.
Soud nepřisvědčil názoru žalobce, že zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, umožňuje zvolit si pro úpravu pracovněprávních vztahů i právo třetí
země, a vyloučit tak použití právních předpisů smluvního státu na poli sociálního
zabezpečení. Tomu brání čl. 1 §1 Úmluvy. Čl. 3 §1 Úmluvy pak neodkazuje na zákon
o mezinárodním právu soukromém a procesním, ale na hmotně právní předpisy o sociálním
zabezpečení. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že předmětem Úmluvy není
úprava otázek spojených s vízovou politikou smluvních stran. Nelze dle soudu rovněž tvrdit,
že francouzský občan v konkrétním případě neměl povinnost platit pojistné, neboť mu nebylo
umožněno čerpat hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaná v napadeném rozhodnutí
vycházela z nesprávného právního posouzení věci. Proto její rozhodnutí zrušil a věc žalované
vrátil podle ust. §78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), k dalšímu řízení.
V podané kasační stížnosti namítla žalovaná nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka vychází
z mezinárodně právní závaznosti Úmluvy a z její přednosti před právem vnitrostátním, neboť
podle čl. 10 Ústavy České republiky má uzavřená mezinárodní smlouva, jíž je Česká
republika vázána, přednost před vnitrostátními předpisy, tedy i před zákonem o nemocenském
pojištění. Účelem Úmluvy bylo stanovit příslušnost k právním předpisům v oblasti sociálního
zabezpečení, tj. vyloučit účast migrujících pracovníků na dvojím pojištění či zamezit
neexistenci jejich pojištění. V posuzované věci nebyli zaměstnanci francouzské státní
příslušnosti žalobce pojištěni v českém systému sociálního zabezpečení a zároveň nebyla
prokázána, ani žalobcem doložena, účast těchto zaměstnanců ve veřejném systému sociálního
zabezpečení Francie. Úmluva přímo v čl. 3 ukládá výdělečně činné osobě, která je českým
nebo francouzským státním příslušníkem, povinnost být sociálně pojištěna v místě výkonu
povolání. Ze shora uvedených důvodů a s ohledem na zásadu rovného nakládání se státními
příslušníky druhého smluvního státu jako s vlastními žalovaná vyvozuje, že čl. 1 §1 Úmluvy
vylučuje vynětí z pojištění podle ust. §5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb., neboť francouzští státní
příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení za stejných
podmínek jako čeští státní příslušníci. Podle čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy je tedy nutné
na francouzského státního příslušníka, který vykonává výdělečnou činnost v zaměstnání
na území České republiky, pohlížet pro účely sociálního zabezpečení jako na zaměstnance,
českého státního příslušníka, který podléhá českým právním předpisům o sociálním
zabezpečení a je účasten nemocenského pojištění v České republice. Podstata bilaterální
smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené na principu vzájemnosti vede stěžovatelku
k závěru, že z účasti na nemocenském pojištění jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří mají
uzavřenou pracovní smlouvu dle cizích právních předpisů a na území České republiky nemají
trvalý pobyt, a to dle ust. §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, s výjimkou osob,
cizích státních příslušníků, u kterých je účast na nemocenském pojištění založena
mezinárodními smlouvami.
Stěžovatelka argumentovala i přijetím zákona č. 424/2003 Sb., kterým byl změněn
zákon č. 54/1956 Sb. a jímž byly do okruhu pojištěných osob zahrnuty všechny osoby činné
na základě pracovního vztahu uzavřeného dle cizích právních předpisů. Přechodná ustanovení
tohoto zákona stanoví, že nemocenské pojištění pracovníků v pracovním vztahu uzavřeném
dle cizích právních předpisů před 1. lednem 2004 mohlo být založeno i mezinárodní
smlouvou. V takovém případě práva a povinnosti zaměstnanců a dalších osob v sociálním
zabezpečení, na které se vztahuje mezinárodní smlouva, se řídí právními předpisy státu,
na jehož území je vykonávána výdělečná činnost.
Na podporu svých názorů stěžovatelka odkázala rovněž na judikaturu správních
soudů. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nevyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka ve své kasační stížnosti domáhá
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. To obecně spočívá buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav
je subsumován pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma,
ale následně je nesprávně vyložena či aplikována. Stěžovatelka namítá pochybení soudu,
který v daném případě aplikoval celý zákon o nemocenském pojištění včetně jeho ust. §5
písm. b) ve znění účinném do 31. 12. 2003, upravující institut vyloučení z pojištění, přičemž
neseznal naplnění podmínek čl. 10 Ústavy pro přednostní aplikaci Úmluvy. Pro závěr
o důvodnosti tohoto stížního bodu je zásadní odpověď na otázku, zda je Úmluva takovou
mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky a jaký je její vztah
k zákonu o nemocenském pojištění.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ve znění platném do 31. 5. 2002 jsou ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Novelou Ústavy -
ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. účinným od 1. 6. 2002 - byl nově vymezen okruh
mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Nyní
čl. 10 Ústavy deklaruje, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V odst. 2 čl. 1 Ústavy
pak bylo výslovně prohlášeno, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají
z mezinárodního práva.
Tato ustanovení měla výslovně stvrdit vázanost státu nejen jeho vlastním právem,
ale též právem mezinárodním a odstranit dosavadní nepřehlednou situaci, kdy s výjimkou
ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách bylo
možné dosáhnout přednosti před zákonem a přímé použitelnosti pouze speciálními odkazy
v různých zákonech. Od 1. 6. 2002 je proto, aby byla mezinárodní smlouva součástí právního
řádu České republiky a měla přednost před zákonem, potřeba splnit čtyři podmínky:
1. souhlas Parlamentu s posléze ratifikovanou mezinárodní smlouvou
2. její vnitrostátní vyhlášení
3. závaznost pro Českou republiku
4. skutečnost, že Parlament neprovedl mezinárodní smlouvu nebo její ustanovení zákonem.
Úmluva o sociální bezpečnosti uzavřená mezi Československou republikou a Francií
byla vyhlášena pod č. 215/1949 Sb., ratifikována prezidentem republiky dne 15. 2. 1949
a účinnosti nabyla dne 1. 7. 1949. Tato smlouva, jejímž původním účastníkem bylo
Československo, byla jednou z těch, které Česká republika převzala spolu s právy a závazky,
jež pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vyplývaly z mezinárodního práva
(podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou mezinárodní
smlouvu, kterou je Česká republika vázána, jejímž předmětem nejsou lidská práva a základní
svobody a tudíž sama o sobě nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající
přednost před zákonem. Před novelou Ústavy tomu bránilo i její věcné zaměření,
tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy sice
rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu i mimo
rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak podmínila jejich účinky
navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení jako
pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo
aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí takový právní status přiznává. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že právě takovým zákonem je zákon č. 100/1932 Sb.,
o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Jeho ustanovení §1 říká,
že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů
a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Úmluva mimo
jiné stanoví, jakým zákonným předpisům o sociálním zabezpečení českoslovenští nebo
francouzští státní příslušníci podléhají a za jakých podmínek požívají jejích výhod. Obsahuje
tedy ustanovení o sociálním pojištění jak o něm hovoří ust. §1 zák. č. 100/1932 Sb. Úmluva
splňuje také podmínku publikace ve Sbírce zákonů a jelikož nebyla dosud zrušena
ani nahrazena jinou, trvá její mezinárodní účinnost. Z toho je třeba dovodit vnitrostátní
účinnost ustanovení v ní obsažených. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná
přímo a Úmluva sama je k zákonu o nemocenském pojištění v poměru předpisu speciálního
k obecnému.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil při výkladu
Úmluvy a zákona o nemocenském pojištění a jeho následné aplikaci, a to s přihlédnutím
k jejím čl. 1 §1 a čl. 3 §1, ve spojení s čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, čímž nesprávně posoudil
právní otázku aplikovatelnosti ust. §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, ve znění
účinném do 31. 12. 2003, která měla za následek vydání nezákonného rozsudku. Podle čl. 3
§1 Úmluvy, mající kolizní charakter s hraničním určovatelem lex loci labori, pro francouzské
státní občany s místem zaměstnání v České republice je tak rozhodným právem právo české,
jehož součástí je právě na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. tato Úmluva
samotná, která je současně přednostně aplikovatelná v ústavněprávních podmínkách čl. 10
Ústavy. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem stěžovatelky, podle něhož
je při přihlédnutí k požadavkům čl. 1 §1 a čl. 3 §1 Úmluvy pro účely sociálního zabezpečení
třeba nahlížet na francouzského státního občana, vykonávajícího činnost ze závislého
pracovního poměru založenému pracovní smlouvou, uzavřenou a řídící se francouzským
právem, se sjednaným místem výkonu výdělečné činnosti v České republice, bez trvalého
pobytu na území České republiky, jako na občana českého. Požívat výhody sociálního
systému nepochybně znamená účast osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na pojištění
v tomto systému. Smyslem Úmluvy, vyjádřeným slovně i v její preambuli, je záměr zaručit
občanům obou smluvních států za stanovených podmínek stejné výhody, jako jsou
poskytovány v dané zemi občanům vlastním. Na základě shora zmíněných ustanovení
Úmluvy přestává být takový pracovník pro český právní řád cizím státním občanem a tudíž
na něj nelze aplikovat ta ustanovení právních předpisů s osobní působností vztahující
se k cizím státním občanům. Na české občany, s ohledem na návětí ust. §5 písm. b) zákona
o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003, se toto ustanovení a institut
vynětí z pojištění nevztahuje, neboť nesplňují první uvedenou zákonnou podmínku, kterou
je cizí státní občanství. Úmluva tak zakládá fikci českého státního občanství i na osoby, které
jej nemají, a to právě s ohledem na její čl. 3 §1 a čl. 1 §1. V tomto ohledu Úmluva stanoví
něco jiného než zákon, neboť na jejím základě nepřichází v úvahu aplikace §5 písm. b)
zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003, čímž je dána povinnost
její přednostní aplikace podle čl. 10 Ústavy před rozdílnou vnitrostátní úpravou, která
by shora uvedenou kategorii cizích státních občanů z účasti na pojištění vyjímala. Ustanovení
Úmluvy je nutno chápat k ustanovení zákona o nemocenském pojištění jako vztah předpisu
speciálního k předpisu obecnému. Opačný přístup, na jehož základě by došlo, i bez ohledu
na znění mezinárodních smluv, k vynětí cizinců z pojištění, by znamenala popření smyslu
a účelu mezinárodních smluv s podobným věcným rozsahem působnosti. Argumentace
Městského soudu v Praze, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český právní řád
(a tedy vynětí cizince z pojištění), nemá logické opodstatnění. Zákon totiž cizí státní
příslušníky splňující tam uvedená kriteria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní
smlouva stanovila totéž s odkazem na toto pravidlo českého právního řádu, byla
by nadbytečná.
Ke shodným právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
30. 3. 2006, č. j. 4 Ads 9/2005 - 62, publikovaném pod č. 941/2006 Sb. NSS. V tomto
rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Úmluva byla do 1. 5. 2004 součástí
českého právního řádu, přičemž francouzští státní občané, kteří neměli v České republice
trvalý pobyt a byli činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu
uzavřeném podle cizích právních předpisů, byli účastni na pojištění podle zákona
o nemocenském pojištění ve znění do 31. 12. 2003. Na tuto kategorii zaměstnanců
se však nevztahovalo ustanovení §5 písm. b) tohoto zákona, neboť francouzští státní občané
podléhali zákonným předpisům o sociálním zabezpečení platným v České republice a požívali
jejich výhod za stejných podmínek jako čeští státní občané.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na přednostní aplikaci Úmluvy
došlo k vyloučení aplikace ust. §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, ve znění
do 31. 12. 2003, kdy je třeba na francouzské státní občany nemající trvalý pobyt na území
České republiky, kteří na jejím území jsou činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním
vztahu uzavřeném podle francouzského práva, nahlížet jako na občany české a jsou tedy
též účastni na pojištění ve smyslu zákona o nemocenském pojištění. Tato skutečnost
pak přímo založila povinnost žalobce odvádět za tyto své zaměstnance stanovené pojistné
a za dobu prodlení i zaplatit penále ve stanovené výši.
Vzhledem k důvodnosti námitky nesprávného posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je Městský soud v Praze v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož není s ohledem
na aplikační přednost Úmluvy dle čl. 10 Ústavy možné povinnost žalobkyně k úhradě
pojistného na nemocenské pojištění posuzovat se zřetelem k ustanovení §5 písm. b) zákona
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu