ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.72.2006
sp. zn. 3 Ads 72/2006 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
P. Č. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Petrem Koutným, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá
39, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č. j. 12
Cad 23/2005 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 9. 2005,
č. 323-6003-3066-9.8.2005/Ře. Citovaným správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
žalobce a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 6. 2005,
č. 587/1675/05, kterým byla žalobci podle ust. §104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 694 942 Kč a penále
ve výši 443 264 Kč. Celkově tedy bylo předepsáno k úhradě 1 138 206 Kč. Prvoinstanční
i odvolací správní orgán vycházely z následujícího skutkového stavu: Žalobce v období
červenec 2003 až prosinec 2003 nezahrnul do vyměřovacího základu pro odvod pojistného
příjmy zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání pánům G.-H. C., S. C. a J.-M. M. P.,
kteří jsou občany Francouzské republiky. Žádný z jmenovaných neměl trvalý pobyt na území
České republiky, všichni v organizaci pracovali na základě pracovních smluv, resp.
manažerské smlouvy uzavřených podle francouzského práva. Místem výkonu práce byla P.
Nezahrnutím těchto příjmů do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti porušila organizace ust. §3 odst. 1
písm. c) bod 1 a ust. §5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. c) zák. č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve znění
platném do 31. 12. 2003.
Městský soud v Praze při posouzení věci ze skutkového stavu již výše popsaného
rovněž vycházel a o právní otázce účasti jmenovaných pracovníků na nemocenském pojištění
a následné povinnosti organizace odvádět za tyto pracovníky pojistné uvážil následovně.
Dle názoru soudu je nesporné, že uvedení zaměstnanci žalobce vykonávající pro něj
zaměstnání na území ČR jsou francouzskými státními občany a že se na ně vztahuje
Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne
12. 10. 1948 (dále jen „Úmluva“). Tato smlouva byla uzavřena dle článku 64 odst. 1
bodu 1 Ústavního zákona č. 250/1948 Sb. a jako taková nevyžadovala před ratifikací
souhlas Národního shromáždění. Dle svého článku 33 nabyla účinnosti prvním dnem měsíce
následujícího po výměně ratifikačních litin, tj. 1. 7. 1949. Publikována byla pod číslem
215/1949 Sb. Jelikož nebyla nikdy vypovězena dle svého článku 34 §1, je pro Českou
republiku závazná a má dle článku 10 odst. 2 Ústavy přednost před zákonem. Dle
všeobecných zásad uvedených v čl. 1 §1 Úmluvy mají státní příslušníci smluvního státu,
tedy francouzští státní občané, v systému sociálního zabezpečení České republiky postavení
jako čeští státní občané, neboť podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním
zabezpečení uvedeným v článku 2 této Úmluvy a platným v Československu nebo ve Francii
a požívají stejných výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států.
Z uvedeného Městský soud v Praze dovodil, že vnitrostátní zákonodárství České
republiky se může vztahovat na francouzské občany jen v rozsahu, v jakém se vztahuje
i na občany České republiky, neboť postavení občanů smluvních států si je rovné. Z toho
důvodu francouzští státní občané mohou být vyjmuti z pojištění pouze za stejných podmínek,
za kterých mohou být vyjmuti z pojištění čeští státní občané. Jelikož pak čeští státní
občané nemohou být vyjmuti z pojištění podle ust. §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), nemohou být podle
tohoto ustanovení vyjmuti z pojištění ani občané Francie.
Argumentace žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2005,
sp. zn. 5 As 18/2004 nakonec dle názoru Městského soudu v Praze neobstojí, neboť článek 4
všeobecných ustanovení smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo
(o jejíž aplikaci v dovolávané věci šlo) není totožný s obecnými zásadami v článku 1 §1
Úmluvy. Citovaný rozsudek proto nelze bez dalšího vztáhnout rovněž na výklad Všeobecné
úmluvy o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne 12. 10. 1948.
Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou podle ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
V podané kasační stížnosti dovozoval žalobce (dále též „stěžovatel“) existenci důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dle jeho názoru Městský soud v Praze mylně
pochopil a interpretoval článek 1 §1 Úmluvy. Jeho smyslem je poskytnout ochranu
francouzským občanům zaměstnaným v České republice (a naopak českým občanům
pracujícím ve Francii), a to tak, aby jejich postavení z pohledu norem sociálního zabezpečení
státu výkonu zaměstnání nebylo horší než postavení vlastních občanů tohoto státu. Obdobná
ustanovení lze nalézt ve všech bilaterálních smlouvách o sociálním zabezpečení a v celé řadě
dalších mezinárodních smluv. Jejich význam je dle názoru stěžovatele spíše deklaratorní,
neboť režim stejného zacházení plyne nepochybně i z jiných ustanovení daných smluv.
Článek 3 §1 Úmluvy navíc vede zpět k zákonu č. 54/1956 Sb., jehož §5 písm. b)
v rozhodném znění cizí státní příslušníky, kteří nemají v České republice trvalý pobyt
a pracují zde v pracovněprávním vztahu podle cizích předpisů z režimu nemocenského
pojištění výslovně vyjímal.
Aplikaci ust. §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. v rozhodném znění na francouzské
občany, kteří v daném období pracovali v České republice, považuje stěžovatel za plně
v souladu s článkem 1 §1 Úmluvy. Rovněž princip rovného zacházení tak podle něj zůstává
plně zachován. Citované ustanovení totiž pouze umožňovalo cizinci – určením právního
režimu pracovní smlouvy – zvolit, zda chce být účasten systému sociálního zabezpečení
v České republice či nikoliv. Poskytnutím možnosti této volby nebylo rovné postavení
francouzských občanů pracujících v České republice v žádném případě narušeno, naopak jim
byla poskytnuta určitá výhoda, která z logiky věci českým občanům nenáležela a nenáleží.
Princip vyjádřený v článku 1 §1 Úmluvy byl dle přesvědčení stěžovatele perfektně
respektován.
Připuštění interpretace Městského soudu v Praze by navíc ve svém důsledku
znamenalo diskriminaci mezi občany státu, který uzavřel s Českou republikou dvoustrannou
smlouvu v oblasti sociálního zabezpečení, a občany státu, s nímž taková smlouva uzavřena
nebyla. Zatímco posléze jmenovaní by volbou cizího práva pro svou pracovní smlouvu
mohli využít výjimky upravené v §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. v rozhodném znění,
a upřednostnit tak systém sociálního zabezpečení svého domovského státu před pojištěním
v České republice, občané států majících s Českou republikou zmíněnou smlouvu uzavřenu
by režimu nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení v České republice podléhali
obligatorně bez možnosti volby.
V kasační stížnosti zastávaný názor je pak podle stěžovatele zcela v souladu
se stávající soudní judikaturou. V této souvislosti odkázal stěžovatel na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č. j. 38 Ca 189/2000 - 37, resp. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2005, č. j. 5 As 18/2004 - 93. Jak Smlouva o sociálním
zabezpečení se Slovenskou republikou (v prvně jmenované věci), tak Smlouva o sociálním
zabezpečení se Spolkovou republikou Německo (věc posléze uvedená) obsahují identickou
úpravu principu stejného zacházení jako Úmluva. V obou případech bylo dáno za pravdu
názoru stěžovatele.
Stěžovatel nakonec upozornil na dle jeho názoru pozoruhodný a náhlý obrat
ve výkladu Úmluvy a ostatních podobných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení
ze strany správního orgánu pokud jde o vznik účasti na nemocenském pojištění a placení
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve vztahu
k cizím státním občanům. Zatímco do 1. 1. 2003 vykládaly orgány sociálního zabezpečení
příslušná ustanovení mezinárodních smluv a zákona č. 54/1956 Sb. v souladu s jejich slovním
zněním, tj. stejně jako stěžovatel v podané kasační stížnosti, od uvedeného data začaly
orgány sociálního zabezpečení interpretovat předmětná ustanovení zcela odlišně. K této
radikální změně pak orgány sociálního zabezpečení přistoupily pouze na základě stanoviska
Ministerstva práce a sociálních věcí, tedy jakési interní směrnice bez obecné právní
závaznosti, zejm. však bez sebemenší změny platných právních předpisů. Souladu s právními
předpisy EU pak nelze podle stěžovatele dosáhnout změnou výkladu předpisů národních,
právu EU odporujících, nýbrž pouze změnou těchto národních předpisů jako takových.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady, k nimž by podle
ust. §109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení uplatněných
důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkovém základu daného případu
není mezi stranami sporu. Pánové G.-H. C., S. C. a J.-M. M. P. jsou občané Francouzské
republiky. V České republice neměli trvalý pobyt a pracovní (manažerské) smlouvy s nimi
se řídily francouzským právem. Stěžovatel nepopřel, že nezahrnul do vyměřovacího základu
pro odvod pojistného jejich mzdy za období od července do prosince 2003. Nebyla také
zpochybňována vypočítaná částka dlužného pojistného a související penále.
Zásadním stížním bodem kasační stížnosti je důvod uvedený v ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
To obecně spočívá buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován
pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně
je nesprávně vyložena či aplikována. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel
především namítá chybný výklad Úmluvy o sociální bezpečnosti uzavřené mezi
Československou republikou a Francií dne 12. 10. 1948. Z toho pak dovozuje další pochybení
správního orgánu i Městského soudu v Praze, pokud na daný případ neaplikovali ust. §5
písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003. Pro posouzení důvodnosti
tohoto stížního bodu je tedy nejprve nutno odpovědět na otázku, zda je Úmluva takovou
mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky a jaký je její vztah
k zákonu o nemocenském pojištění.
Obě uvedené otázky Nejvyšší správní soud zodpověděl již v rozsudku ze dne
30. 3. 2006, č. j. 4 Ads 9/2005 - 62, publikovaném pod č. 941/2006 Sb. NSS. Podle tohoto
rozsudku byla Úmluva o sociální bezpečnosti mezi republikou Československou a republikou
Francouzskou vyhlášená pod č. 215/1949 Sb. s ohledem na ustanovení §1 zákona
č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění,
do 1. 5. 2004 součástí českého právního řádu (od 1. 5. 2004 byla tato úmluva nahrazena
Nařízením Rady ES č. 1408/71).
Pokud jde o vztah Úmluvy k zákonu č. 54/1956 Sb., dospěl Nejvyšší správní soud
k tomuto závěru: Smyslem Úmluvy, vyjádřeným slovně i v její preambuli, je záměr
zaručit občanům obou smluvních států za stanovených podmínek stejné výhody, jako jsou
poskytovány v dané zemi občanům vlastním. Stojí-li tedy proti sobě zákon osobu z pojištění
vyjímající a mezinárodní smlouva téže osobě přiznávající stejné postavení v sociálním
zabezpečení jako vlastním občanům v zemi, kde je cizinec zaměstnán, je třeba přiznat
aplikační přednost mezinárodní smlouvě. Ustanovení Úmluvy je nutno chápat k ustanovení
zákona o nemocenském pojištění jako vztah předpisu speciálního k předpisu obecnému.
Z uvedeného pramení závěr, že zaměstnanci stěžovatele, panové G.-H. C., S. C. a J.-
M. M. P., byli v rozhodné době účastni na nemocenském pojištění, což přímo zakládá
povinnost stěžovatele odvádět za tyto své zaměstnance stanovené pojistné a za dobu prodlení
s placením i penále v zákonem stanovené výši.
Argumentace stěžovatele, že přednostní použití Úmluvy vede zpětně k odkazu
na český právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění) pak nemá logické opodstatnění. Zákon
totiž cizí státní příslušníky splňující tam uvedená kriteria z pojištění vylučuje a pokud
by mezinárodní smlouva stanovila totéž s odkazem na toto pravidlo českého právního řádu,
byla by nadbytečná.
Jen jako poznámku obiter dictum Nejvyšší správní soud na tomto místě dodává,
že si je vědom skutečnosti, že v rozhodné době nebylo snadné pro adresáty zmíněných
právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet, čemuž nasvědčuje značný počet
obdobných případů v tomtéž období a nejednotný přístup při jejich řešení u žalované
i u krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Proto by dle názoru Nejvyššího
správního soudu tato skutečnost mohla být podnětem pro rozhodování správních orgánů
při využití pravomocí prominout penále za opožděné zaplacení zákonných odvodů. Na straně
druhé však i když nebyla právní úprava stanovící povinnost odvádět pojistné a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti vyjádřena z hlediska legislativně technického ideálně,
v žádném případě nemůže pány G.-H. C., S. C. a J.-M. M. P. připravit o výhody, které jim
český právní řád v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával. Výše uvedené
úvahy tedy nemohou mít vliv na povinnost zaměstnavatele odvést stanovené částky na
pojistném a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud tím nad rámec
věci reaguje na poukaz stěžovatele na nejednotnost rozhodování správních orgánů a soudů
v důsledku rozdílných výkladů předmětných zákonných ustanovení. Námitka týkající se
harmonizace práva ČR s právem Evropských společenství pak není případná, neboť v
projednávané věci spadá rozhodné období do doby před přistoupením ČR k Evropské unii, a
určující je tak existence Úmluvy; [bez ohledu na to není ani oprávněná, neboť zcela ignoruje
tzv. přímý účinek práva EU, resp. jeho aplikační přednost (za stanovených podmínek) před
vnitrostátní normou jemu obsahově odporující].
Stěžovatel nakonec poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As
18/2004 - 93, ze dne 29. 4. 2005, s tím, že Nejvyšší správní soud zde rozhodl v souladu
s jeho právním názorem. Stanovisko vyslovené v citovaném rozsudku však nelze bez dalšího
vztáhnout na projednávaný případ. Přestože se Nejvyšší správní soud rovněž zabýval
účastí cizích státních příslušníků na nemocenském pojištění v České republice, řešil tuto
problematiku ve vztahu ke Smlouvě o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou
a Spolkovou republikou Německo. Znění této smlouvy a její terminologie jsou však odlišné
od mezinárodních smluv aplikovaných v daném případě. Závěry vyjádřené v dřívějším
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto nelze mít za závazné, neboť se týkají pouze
Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo
a jejího vztahu k zákonu č. 54/1956 Sb. Postup dle ust. §17 s. ř. s. tak bude na místě
až v případě, kdy na věc bude dopadat tato smlouva.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spoj. s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu