ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.79.2006
sp. zn. 3 Ads 79/2006 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně I.
H., zast. Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, 33 Cad
106/2005 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 5. 2005, č. X. Žalovaná tímto rozhodnutím
přiznala žalobkyni částečný invalidní důchod ve výši 4105 Kč měsíčně ode dne 2. 1. 2005
podle ust. §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Vycházela přitom z posudku lékaře Městské
správy sociálního zabezpečení v Brně (dále též „MSSZ“) ze dne 20. 12. 2004, jímž byla,
žalobkyně uznána částečně invalidní.
V řízení o přezkoumání rozhodnutí žalované si krajský soud vyžádal posouzení
zdravotního stavu a pracovní schopnosti žalobkyně od Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (MPSV). Komise dospěla dne 18. 1. 2006 k závěru, že u žalobkyně
se jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo postižení
obou kyčelních kloubů. Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla stanovena
podle kapitoly XV, oddílu H, položky 46.2, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 45 %.
Postižení kloubů by bylo hodnoceno na horní hranici daného procentního pásma. S ohledem
na ostatní onemocnění a předchozí vykonávané výdělečné činnosti navýšila posudková
komise hodnocení o 10 % na celkových 55 %.
Žalobkyně ve svém podání ze dne 20. 1. 2006 sdělila soudu své námitky
k vyhotovenému posudku. Především nesouhlasila s tím, že přísedícím lékařem byl odborný
neurolog. Hlavní diagnóza, na základě níž požádala o plný invalidní důchod, je totiž
onemocnění kyčelních kloubů, kterému údajně MUDr. P. jako lékař neurolog moc nerozumí.
Dále nesouhlasila s tím, že by v popředí jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
mělo být onemocnění páteře, neboť si je vědoma toho, že pouze na onemocnění páteře
nemůže získat potřebný počet procent poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na
přidělení plného invalidního důchodu. Na základě těchto námitek žalobkyně požádal soud
komisi o vyjádření. Ta ve svém doplňujícím posudku ze dne 1. 3. 2006 na svém závěru
setrvala. Krajský soud považoval tyto posudky za úplné, objektivní a přesvědčivé, neboť
vycházely z kompletní zdravotní dokumentace. Stanovená míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byla přesvědčivě zdůvodněna. Posudek lékaře MSSZ v Brně se sice od
posudků Posudkové komise MPSV lišil ve stanovení příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu a v následném stanovení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
oba posuzující orgány však shodně dospěly k závěru, že zdravotní stav žalobkyně odpovídá
částečné invaliditě. Soud proto vzal za prokázané, že žalobkyně k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované neplnila podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu.
Krajský soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že žádala o přiznání plného invalidního
důchodu. Z dávkového spisu zjistil, že žalobkyně dne 6. 4. 2005 požádala u MSSZ v Brně
o částečný invalidní důchod s tím, aby jí byl přiznán od 2. 1. 2005. Tuto žádost vlastnoručně
podepsala. V dokumentaci je dále založena její žádost o plný invalidní důchod podaná dne
4. 7. 2005, tj. dva měsíce po vydání napadeného rozhodnutí. Nemohla se tudíž vztahovat
k napadenému rozhodnutí žalované.
Soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu, které je napadeno
řádnou žalobou a řádně označeno. Žalobkyně uvedla, že napadá rozhodnutí žalované ze dne
18. 5. 2005. Tomuto rozhodnutí odpovídá žádost o částečný invalidní důchod založená
v dávkovém spisu. Pokud žalobkyně požádala jinou žádostí o plný invalidní důchod,
má možnost podat žalobu proti rozhodnutí, které žalovaná k této žádosti vydá. Soud posoudil
žalobu jako nedůvodnou a proto ji podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
V podané kasační stížnosti dovozovala stěžovatelka naplnění důvodů podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Uvedla, že splnění podmínek nároku na plný nebo částečný
invalidní důchod je ryze odbornou otázkou týkající se posouzení jejího zdravotního stavu
v době rozhodování žalované v květnu 2005. Tato skutečnost nebyla ani v přezkumném
soudním řízení náležitě a objektivně zjištěna. Zdravotní stav stěžovatelky byl několikrát
posuzován v rámci řízení o přechodu do invalidity, jednak lékařem MSSZ v Brně v roce 2004,
a dále Posudkovou komisí MPSV. Rovněž soud nechal v řízení o žalobě přezkoumat
zdravotní stav stěžovatelky touto posudkovou komisí, proti níž žalobkyně namítla
neobjektivnost a zaujatost, a jejíž závěr považuje za nesprávný, neboť vychází ze stejných
podkladů a informací jako původní posudkový lékař.
Stěžovatelka uvedla, že není pravdou, že by se ohledně závažnosti jejího zdravotního
stavu jednalo pouze o její subjektivní úvahu. V průběhu řízení bylo prokázáno, že požádala
o přechod z pracovní neschopnosti do invalidity na základě doporučení své lékařky, neboť
nebyla pro svůj zdravotní stav schopna žádného výkonu výdělečné činnosti, a to od počátku
pracovní neschopnosti, tj. dne 30. 1. 2004, až do současnosti.
Za jediný možný způsob objektivního posouzení svého zdravotního stavu stěžovatelka
považuje posudek nezávislého soudního znalce, na základě kterého by byly jednoznačně
odstraněny vady předchozích posudků orgánů žalované. Soud však vzhledem k tomu,
že stěžovatelka údajně požádala o částečný invalidní důchod, neprovedl tento důkaz
přes výslovný návrh stěžovatelky a nezjistil tak objektivně její zdravotní stav.
Podle soudu napadla stěžovatelka rozhodnutí žalované ze dne 18. 5. 2005, kterému
koresponduje její žádost o částečný invalidní důchod. S tímto však stěžovatelka nesouhlasí,
neboť rozsudkem zamítnutá žaloba se vztahuje k žádosti o přechod z pracovní neschopnosti
do invalidity a k jednání komise ze dne 20. 12. 2004, 24. 2. 2005 a 29. 3. 2005, kde bylo
rozhodnuto o jejím částečném invalidním důchodě. Je tedy nelogické, aby stěžovatelka dne
6. 4. 2005 žádala o přidělení částečného invalidního důchodu, když jí byl dne 29. 3. 2005
přidělen. Dne 6. 4. 2005 požádala pouze o vyplácení dávek přiděleného částečného
invalidního důchodu. Žalobu bylo možné podat teprve po obdržení rozhodnutí žalované,
musela tedy žádost dne 6. 4. 2005 podepsat, aby jí bylo rozhodnutí doručeno.
Stěžovatelka se domnívá, že podle zákona č. 155/1995 Sb. se o přiznání nároku
na částečný nebo plný invalidní důchod rozhoduje na základě žádosti o přechod z pracovní
neschopnosti do invalidity, nikoliv na základě žádosti o částečný nebo plný invalidní důchod.
Přiznání nároku na důchod je závislé na splnění podmínek uvedených v ust. §38 zákona
č. 155/1995 Sb. V případě, že žadatel podmínky splňuje, přizná mu příslušný orgán nárok
na důchod. Pokud by byl zdravotní stav žadatele posouzen tak, že jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti je omezená nad 66 %, potom by i bez specifikace návrhu, zda žádá
o částečný nebo plný invalidní důchod, měl dotyčný nárok na přiznání plného invalidního
důchodu. Z uvedeného je zřejmé, že k přiznání plného invalidního důchodu mohlo dojít
v případě objektivního posouzení zdravotního stavu stěžovatelky na základě její žádosti
o přechod z pracovní neschopnosti do invalidity.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o osvobození od soudních
poplatků.
Z dávkového spisu stěžovatel ky vedeného žalovanou zjistil Nejvyšší správní soud
tyto pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka byla posudkem lékaře MSSZ v Brně ze dne 20. 12. 2004 uznána částečně
invalidní podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. ode dne 14. 10. 2004. Tento posudek byl
podkladem pro rozhodnutí MSSZ Brno ze dne 20. 12. 2004, vydané v řízení o přechodu
pracovní neschopnosti do invalidity. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka
odvolání, které Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, rozhodnutím ze dne
31. 3. 2005 zamítla. Odkázala přitom na závěry posudků Posudkové komise MPSV ze dne
24. 2. 2005 a 29. 3. 2005, podle nichž pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu činí nejméně 33 %,
nedosahuje však 66 % odpovídajících plné invaliditě, a nejde ani o schopnost vykonávat
pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek.
Míra poklesu byla celkově stanovena ve výši 55 %. Stěžovatelka uplatnila dne 6. 4. 2005
žádost o částečný invalidní důchod. Přiznání důchodu požadovala ode dne 2. 1. 2005.
Uvedenou žádost vlastnoručně podepsala. Na základě této žádosti vydala žalovaná dne
18. 5. 2005 rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu. V dávkovém spise jsou
dále založeny žádosti stěžovatelky o pln ý invalidní důchod ze dne 4. 7. 2005 a 20. 9. 2006.
Obě tedy byly podány po vydání rozhodnutí žalované .
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu stížních bodů uvedených v kasační stížnosti, přičemž byl nucen přihlédnout ex offo
k dále vymezenému procesnímu pochybení soudu, a po posouzení výše uvedených
skutečností dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pro rozhodnutí ve věci považoval Nejvyšší správní soud za nutné především určit,
jaké právo bylo předmětem správního řízení a o jaké dávce správní orgán rozhodl, případně
rozhodovat měl. Výše již bylo uvedeno, že stěžovatelka podala dne 6. 4. 2005 žádost
o částečný invalidní důchod. Tím vymezila předmět správního řízení, o němž také správní
orgán svým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2005 rozhodl. Žádost o jinou dávku podaná do doby
vydání uvedeného správního rozhodnutí není v dávkovém spise doložena a neprokázala
ji ani stěžovatelka v průběhu soudního řízení.
Stěžovatelka namítla, že žaloba, která byla napadeným rozsudkem zamítnuta,
se vztahuje k žádosti o přechod z pracovní neschopnosti do invalidity a jednání komise ze dne
20. 12. 2004, 24. 2. 2005 a 29. 3. 2005, kde bylo rozhodnuto o částečném invalidním
důchodě. Podle stěžovatelky se o přiznání nároku na částečný nebo plný invalidní důchod
rozhoduje na základě žádosti o přechod z pracovní neschopnosti do invalidity, nikoliv
na základě žádosti o částečný nebo plný invalidní důchod. Tento názor je však mylný.
Posouzení zdravotního stavu stěžovatelky dne 20. 12. 2004, 24. 2. 2005 a 29. 3. 2005,
která stěžovatelka zpochybňovala, proběhla v rámci řízení o přechodu z pracovní
neschopnosti do invalidity, které bylo ukončeno rozhodnutím žalované ze dne 31. 3. 2005.
Stěžovatelka se zde domáhala uznání plné invalidity, což odpovídalo předmětu řízení, nikoliv
přiznání plného invalidního důchodu. Řízení o dávce pak bylo podle §81 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“),
zahájeno žádostí stěžovatelky o částečný invalidní důchod ze dne 6. 4. 2005. Jednalo se o tedy
o dvě samostatná řízení. Na tom nic nemění fakt, že rozhodnutí, kterým je zjištěna plná
nebo částečná invalidita zaměstnance neschopného práce a které je pokladem pro rozhodnutí
o přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu, přezkoumává soud jen při
rozhodování o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o těchto dávkách.
Žalovaná tedy nepochybila, pokud svým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2005 rozhodla
pouze o přiznání částečného invalidního důchodu stěžovatelce a neučinila žádný výrok
(ať již vyhovující či zamítavý) ohledně plného invalidního důchodu, neboť nárok na tuto
dávku stěžovatelka předepsaným způsobem neuplatnila a v průběhu správního řízení nebylo
zjištěno, že by byla plně invalidní (ust. §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.). Žalovaná
tak stěžovatelce přiznala přesně to, oč sama požádala.
Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval zákonnost
rozsudku krajského soudu. Dospěl k závěru, že v projednávaném případě došlo v řízení před
krajským soudem k procesnímu pochybení. Krajský soud si totiž neujasnil předmět správního
řízení ani obsah napadeného rozhodnutí, a v důsledku toho chybně stanovil rozsah
své přezkumné činnosti. Za účelem posouzení námitky stěžovatelky, že plní podmínky
pro přiznání plného invalidního důchodu, pak prováděl rozsáhlé dokazování ohledně
existence její plné invalidity, ačkoliv zodpovězení této otázky nemohlo mít na posouzení
zákonnosti správního rozhodnutí žádný vliv. I v případě, že by byla plná invalidita
stěžovatelky prokázána, nemohl by soud rozhodnutí žalované ze dne 18. 5. 2005 zrušit,
neboť ve správním soudnictví soud podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává v mezích
žalobních bodů vždy pouze zákonnost výroku správního rozhodnutí a toto rozhodnutí žádný
výrok, jímž by bylo jakkoliv rozhodnuto o nároku na plný invalidní důchod stěžovatelky,
neobsahovalo a ani obsahovat nemělo. Soud tedy mohl přezkoumat pouze to, zda byly
splněny podmínky pro přiznání částečného invalidního důchodu, neboť stěžovatelka o tuto
dávku požádala a v průběhu správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti uvedené v ust. §86
odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje povinnost krajského soudu vypořádat
se s žalobním bodem, v němž stěžovatelka dovozovala svoji plnou invaliditu a nezákonnost
správního rozhodnutí spatřovala v tom, že jí nebyl přiznán plný invalidní důchod, přistoupit
k němu měl však způsobem předestřeným výše.
Podstatou stížních námitek je v zásadě tvrzení, že se posudky Posudkové komise
MPSV ani předchozí posudek lékaře MSSZ v Brně řádně nevypořádaly s hodnocením
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti stěžovatelky a nezjistily proto její plnou
invaliditu, přičemž krajský soud pochybil, pokud se se závěry těchto posudků ztotožnil.
Stěžovatelka sama podřadila uplatněné důvody formálně pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud však na základě její argumentace dovodil, že fakticky byl
uplatněn důvod podle ust.§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiná vada řízení před soudem,
neboť primárně je namítána nepřesvědčivost důkazů a nedostatek skutkových zjištění ve věci
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti stěžovatelky, nikoliv pouze následné
chybné právní posouzení podmínek plné invalidity. S odkazem na předchozí část odůvodnění
považuje Nejvyšší správní soud tuto námitku za lichou. Krajský soud nemohl pochybit
nedostatečným zjištěním skutkového stavu pro posouzení otázky plné invalidity stěžovatelky
za situace, kdy odpověď na tuto otázku byla pro rozhodnutí ve věci irelevantní. Vadou řízení
před krajským soudem byla naopak skutečnost, že k této otázce bylo vůbec nějaké dokazování
prováděno. Krajský soud tak překročil vymezený rámec své přezkumné činnosti. Vzhledem
k tomu, že z výsledků dokazování nevyvodil žádné závěry, které by se odrazily v jeho
rozhodnutí o žalobě, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto vadu samu o sobě za natolik
závažnou, že by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku a být důvodem pro jeho
zrušení. Důvody kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak ve svém souhrnu
nebyly naplněny.
Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že nezjistil stěžovatelkou tvrzený důvod
podle ust. §103 odst.1 písm. d) s. ř. s., ani jiné vady, které by mohly mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu a k nimž by byl zároveň nucen přihlédnout z úřední
povinnosti. Kasační stížnost proto podle ust. §110 odst.1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti osvobozena od soudních poplatků podle
ust. §11 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud již proto o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků
nerozhodoval.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s.
za použití ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu