ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.83.2005
sp. zn. 3 Ads 83/2005 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Dvořáka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. J. P.,
zast. JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá Skála č .p. 397, proti žalované:
Česká správa sociálního z a be zpe če ní, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č. j. 43 Cad 51/2003 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
29. 5. 2002, č. X, byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek
ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Podle odůvodnění rozhodnutí žalované
nevznikl žalobci nárok na starobní důchod při dovršení věku 55 let, protože nezískal
potřebných 20 roků doby zaměstnání zařazeném v I A kategorii, když podle dokladů v této
kategorii získal pouze 4 roky a 73 dní; žalobce zároveň nezískal ani 15 roků doby zaměstnání
ve zvlášť preferované I AA pracovní kategorii, když v této kategorii odpracoval pouze 150
dní. V kategorii I C s nárokem na starobní důchod v 60 letech věku získal žalobce podle
předložených dokladů 21 roků a 3 dny a nárok na starobní důchod by mu vznikl v 60 letech
věku, tj. 25. 10. 2004.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č. j. 43 Cad 51/2003 – 61,
byla žaloba proti rozhodnutí žalované jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Evidenčním listem ze dne
5. 4. 2000 (náhradní příloha č. 126) je potvrzeno zaměstnání žalobce v I AA pracovní
kategorii v rozsahu 150 dnů, evidenčním listem ze dne 19. 6. 2002 (náhradní příloha č. 126)
zaměstnání v I AA pracovní kategorii v rozsahu 256 dnů a v I A kategorii v rozsahu 26 dnů.
Dalším evidenčním listem z 5. 4. 2000 (náhradní příloha č. 126) je pak potvrzeno 56 dnů,
evidenčním listem ze dne 5. 4. 2000 je potvrzeno celkem 3348 dnů v I AA pracovní
kategorii. Podle evidenčního listu ze dne 28. 2. 1991 je započítáno v I AA pracovní kategorii
20 dnů, v roce 1990 – 365 dnů, v roce 1991 – 362 dnů a v roce 1992 – 366 dnů. Uvedený
výčet doby zaměstnání v I AA a I A pracovní kategorii, jenž lze společně započítat jako I A
pracovní kategorii, není dle názoru soudu v rozporu s tvrzením žalobce, avšak není splněna
potřebná doba 15 roků zaměstnání v I AA pracovní kategorii a též není splněna potřebná doba
20 roků v I A pracovní kategorii.
Krajský soud dále uvedl, že sporným zůstává zápočet období studia na Vysoké škole
báňské v letech 1962 – 1968 a dále doba zaměstnání od 1. 10. 1977 do roku 1989. Ve vztahu
k hodnocení dvou výše uvedených „sporných“ období dospěl soud k následujícím závěrům.
V případě hodnocení doby studia na uvedené vysoké škole soud uvedl,
že podle §13 odst. 1 zákona č. 155/1955 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění platném do
1. 1. 2004, se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle
předpisů platných před tímto dnem. Za takový předpis pak považoval soud zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), podle jehož
ustanovení §8 odst. 1 písm. s) byla doba studia zařazena mezi doby zaměstnání. Podle
ustanovení §14 odst. 1 tohoto zákona ve znění zákona č. 532/1992 Sb. se za zaměstnání
I a II kategorie považují zaměstnání označená takto v resortních seznamech vydaných
před 1. 6. 1992. V resortním seznamu Federálního ministerstva paliv a energetiky vydaného
v roce 1978 a ani v tzv. jeho dodatku č. 5 vydaném v roce 1988 studium na vysoké škole
jako doba zaměstnání uvedeno není. Rámcový výčet zaměstnání I a II pracovní kategorie
je uveden v §14 odst. 2 a 3 zákona o sociálním zabezpečení. Zápočet náhradních dob do
I nebo II pracovní kategorie upravuje ustanovení §18 odst. 2 a 3 zákona o sociálním
zabezpečení, přičemž podle §18 odst. 3 tohoto zákona se jako doba zaměstnání uvedeného
v §14 odst. 2 písm. a) (tj. jako doba I AA pracovní kategorie) započítává za podmínky
„obklopenosti“ z náhradních dob jen doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo
na podporu při ošetřování člena rodiny. Z uvedených skutečností soud vyvodil závěr, že dobu
studia na vysoké škole nelze hodnotit v preferované pracovní kategorii I AA, případně v I A
pracovní kategorii, když dobu studia je třeba posuzovat podle předpisu účinného ke dni
21. 12. 1995 (zřejmě měl soud na zřeteli datum 31. 12. 1995 – pozn. Nejvyššího správního
soudu), kterým byl zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
V případě hodnocení doby zaměstnání doby žalobce od 1. 10. 1997 do roku 1989 soud
z výpovědi žalobce, ze sdělení podniku K. d. ze dne 29. 3. 2002 a z evidenčních listů u
důchodového zabezpečení ze dne 28. 2. 1991 zjistil, že v době od 1. 10. 1977 do 21. 12. 1990
byl žalobce zaměstnán na G. ř. K. d., k. K., a od 4. 1. 1991 do 28. 2. 1997 byl zaměstnán u a.
s. Č. d. K. V době od 1. 10. 1997 do 31. 12. 1978 vykonával žalobce funkci revizního
referenta důlních strojů a zařízení, poté funkci referenta péče o základní fondy a hospodaření
energií (PZEFHE) a od 1. 10. 1986 funkci vedoucího odboru PZFHE. Od 4. 1. 1991 byl
opět referentem péče o základní fondy. Žalobce tvrdil, že při přechodu
do technickohospodářské funkce na generální ředitelství splňoval podmínku odpracování
nejméně 10 let v I A nebo v I AA pracovní kategorii, nutnou pro zachování preferované
kategorie. Ve vztahu k zápočtu uvedeného sporného období soud vycházel z nařízení
vlády č. 136/1975 Sb., o zařazování zaměstnání do I a II pracovní kategorie pro účely
důchodového zabezpečení ve znění nařízení vlády č. 12/1980 (dále jen „nařízení
vlády č. 136/1975 Sb.“). Podle §4 odst. 2 tohoto nařízení vlády patřilo zaměstnání
THP v důlních podnicích hlubinných dolů do I pracovní kategorie, jestliže tito pracovníci byli
přeřazeni po nejméně desetiletém výkonu zařazeného do I pracovní kategorie do vybraných
báňskotechnických funkcí v podnicích a nadřízených orgánech, při splnění dalších
stanovených podmínek. Potřebný věk pro nárok na starobní důchod těchto pracovníků však
činil nejméně 60 let. Tato zaměstnání byla označena jako I C pracovní kategorie a takto bylo
hodnoceno i zaměstnání žalobce od 1. 10. 1987 do roku 1989, tj. referent péče o základní
fondy – MPE 13 46 01 I C a vedoucí útvaru péče o základní fondy - MPE 13 45 01 I C. Dále
soud uvedl, že podle článku II. výnosu č. 5/1988 Federálního ministerstva paliv a energetiky,
který nabyl účinnosti dnem 1. 10. 1988 (dále jen „výnos č. 5/1988 FMPE“), se doba
zaměstnání uvedených v příloze k tomuto výnosu v části 01 a 05/I pracovní kategorie
pod pořadovými čísly 12 až 28 hodnotí pro účely důchodového zabezpečení jako doba
zaměstnání I kategorie ode dne účinnosti tohoto výnosu a doba výkonu ostatních zaměstnání
se hodnotí jako zaměstnání I (II) pracovní kategorie od počátku jejich prokázaného výkonu.
Soud dále uvedl, že žalobce pracoval ve funkci vedoucí referent (vedoucí útvaru) péče
o základní fondy, přičemž tato funkce byla uvedena pod č. 19 v části 01 v tzv. dodatku č. 5
v oddílu týkajícího se zaměstnání vybraných vedoucích technickohospodářských pracovníků
podle §15 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení. Na tuto funkci se vztahuje věta první
čl. II. odst.1 citovaného výnosu, podle které doby výkonu zaměstnání se hodnotí jako
zaměstnání I pracovní kategorie ode dne účinnosti výnosu, tj. nejdříve od 1. 10. 1988.
Pouze druhá věta uvedeného čl. II. odst. 1 výnosu stanoví, které doby výkonu zaměstnání
se jako zaměstnání I nebo II kategorie hodnotí od počátku jejich prokázaného výkonu.
Proto v případě žalobce jeho zaměstnání s pořadovým číslem 19 (tj. vedoucí útvaru – vedoucí
referent péče o základní fondy) patří do I A pracovní kategorie až od 1. 10. 1988, a nikoliv
od počátku jeho výkonu, tj. od 1. 10. 1977.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce nezískal 15 roků zaměstnání
v I AA pracovní kategorii, při zápočtu cca 5000 dnů zaměstnání I A pracovní kategorie,
zároveň nesplnil ani podmínku 20 roků pro vznik nároku na starobní důchod v 55 letech věku.
Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kterou odůvodnil následujícím způsobem. Uvedl,
že namítá jednak nesprávné právní hodnocení věci a jednak vadu řízení spočívající
v nesprávném vyhodnocení „kolidujících“ dokladů bývalého zaměstnavatele k zařazení jeho
zaměstnání do I pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Nesprávné právní
posouzení věci krajským soudem spatřoval ve vztahu k hodnocení doby studia na Vysoké
škole báňské (tj. již výše zmíněná doba od roku 1962 do roku 1968) a dále k hodnocení doby
zaměstnání od 1. 10. 1977 do 31. 12. 1990. V případě hodnocení doby studia na Vysoké škole
báňské v uvedeném období spatřoval stěžovatel nesprávné právní posouzení věci
v „nezápočtu doby studia“ na uvedené škole jako náhradní doby, „oboustranně“ obklopené
dobou zaměstnání I pracovní kategorie jako náhradní doby zhodnotitelné v I pracovní
kategorii. V této souvislosti uvedl, že všechny zákony o sociálním zabezpečení, počínaje
zákonem č. 55/1956 Sb., který zavedl pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení,
až do přijetí zákona č. 235/1992 Sb., uplatňovaly v přechodných ustanoveních princip
„zachování výhodnějšího zařazení zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení“ za dobu
minulou do doby zákonné změny, resp. do změny resortního seznamu důchodového
zabezpečení. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že dobu studia na Vysoké škole báňské soud
hodnotil podle předpisu účinného ke dni 21. 12. 1995, a nikoliv podle zákona č. 55/1956 Sb.
Jestliže podle zákona č. 55/1956 Sb. byla doba studia obklopená zaměstnáním „preferované“
pracovní kategorie hodnocena stejně jako doba zaměstnání příslušné preferované kategorie
(navíc stěžovatel byl v době studia zaměstnancem hornické organizace a k takovému studiu
byl se zachováním pracovního poměru vyslán), bylo by v rozporu s duchem a smyslem
obecně uplatňovaného principu právního státu „o zachování nabytých práv“ (tj. v dané věci
zachování nabytého práva na zařazení zaměstnání do zvýhodněné pracovní kategorie),
aby budoucí právní předpis měl právní možnost takový zápočet „negovat“, tj. změnit (jinak
řečeno jej nerespektovat nebo nezachovat). Princip ochrany nabytých sociálních práv nelze
vztahovat jen k zachování nároku na sociální dávky, na které již vznikl nárok, ve vztahu
k pozdějším předpisům, ale také na dílčí otázku např. zápočtu určité doby jako doby
zaměstnání nebo zápočtu určité doby jako náhradní doby pro účely sociálního zabezpečení.
V případě hodnocení doby zaměstnání od 1. 10. 1977 do 31. 12. 1990 stěžovatel uvedl,
že resortní seznam FMPE (č. 5/1988) právně nedůsledně promítl ustanovení §15 odst. 2
zákona o sociálním zabezpečení ve spojitosti s §170 téhož zákona, kdy i na funkce
vykonávané stěžovatelem (spojené s pravidelným fáráním, jak bylo i svědecky doloženo) měl
být i za dobu před 1. 10. 1988 uplatněn tzv. zpětný zápočet doby zaměstnání v I pracovní
kategorii podle rozsahu odfáraných směn. I když k tomuto závěru úvod výše uvedeného
výnosu FMPE neodpovídá, měla by při aplikaci právních předpisů dostat přednost přímá
aplikace ustanovení §170 zákona o sociálním zabezpečení před ustanovením resortního
podzákonného právního předpisu. Dále stěžovatel namítl existenci vady řízení spočívající
v nesprávném posouzení „protichůdných“ dokladů od zaměstnavatele, prokazujících zařazení
zaměstnání do preferované pracovní kategorie. Jestliže v minulosti zaměstnavatel příslušný
doklad o zařazení zaměstnání do preferované pracovní kategorie vydal a žalovaný na základě
něj vydal osobní list důchodového zabezpečení, měl by být tento zápočet respektován,
ledaže se prokáže opak. V této souvislosti uvedl, že osobní list pojištěnce jako produkt
předstihového řízení by měl požívat ochrany veřejné listiny ve smyslu §136 občanského
soudního řádu, přičemž soud by v pochybnostech měl rozhodovat tak, že platí údaje uvedené
v osobním listě důchodového pojištění, vydaném v předstihovém řízení, ledaže žalovaný
prokáže pravdivost údajů, obsažených v osobním listě důchodového pojištění žalobce, který
tvoří přílohu k přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného. Závěrem stěžovatel namítl, že
pokud by bylo možné započítat dobu studia na Vysoké škole báňské jako náhradní dobu
zaměstnání v I pracovní kategorii, bylo by již aktuální posoudit jeho nárok na starobní důchod
od 57 let věku podle zákona č. 235/1992 Sb. ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí
žalované. Protože žalovaný rozhodoval o starobním důchodu stěžovatele v době, kdy již mu
bylo více než 57 let a pokud by splňoval podmínku doby zaměstnání v pracovní kategorii
v délce 17 let (tj. v případě možnosti započtení výše uvedené doby studia), tak nárok
na starobní důchod od 57 let by splňoval. Podle názoru stěžovatele tuto skutečnost krajský
soud „neuvážil“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednán a rozhodnutí.
Vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná nepodala.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3
a §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění – dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávné právní posouzení věci soudem a vadu
řízení před soudem. Tyto námitky lze podřadit pod důvody kasační stížnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívají v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost též z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodu rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Výše
uvedené důvody kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud neshledal.
Za stěžejní otázku v projednávané věci je nutné považovat zákonnost posouzení doby
studia stěžovatele na Vysoké škole báňské v letech 1962 až 1968 a dobu zaměstnání
stěžovatele od 1. 10. 1977 do roku 1989.
V případě posouzení doby studia stěžovatele na Vysoké škole báňské v letech 1962
až 1968 krajský soud správně vycházel ze zákona o sociálním zabezpečení vydaném
pod č. 100/1988 Sb., když podle jeho ust. §18 odst. 3 se jako doba zaměstnání uvedeného
v §14 odst. 2 písm. a) (tj. jako doba I AA pracovní kategorie) započítává z náhradních dob
jen doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo na podporu při ošetřování člena
rodiny za podmínky, pokud byla tato doba obklopena dobou výkonu práce v I pracovní
kategorii (§18 odst. 2 a 3 zákona o sociálním zabezpečení). Odpověď na otázku, proč nelze
hodnotit výše uvedenou dobu studia za účelem započtení této doby do doby pojištění
jako podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, a to jako náhradní doby podle zákona
o sociálním zabezpečení vydaném pod č. 55/1956 Sb., vyplývá z ustanovení §13 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění (zák. č. 155/1995 Sb.) ve znění platném do 1. 1. 2004. Podle
tohoto ustanovení zákona o důchodovém pojištění se za náhradní dobu pojištění považují
též náhradní doby získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a doba
pobírání důchodů za výsluhu let (§13 odst. 2 uvedeného zákona o důchodovém pojištění).
Právním předpisem platným před 1. 1. 1996, tj. k 31. 12. 1995, byl zákon o sociálním
zabezpečení vydaný pod č. 100/1988 Sb. a nikoliv zákon o sociálním zabezpečení vydaný
pod č. 55/1956 Sb., který byl účinný do 30. 6. 1964 a byl zrušen zákonem č. 101/1964 Sb.,
účinným od 1. 7. 1964. Skutečnost, že krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že dobu
studia je třeba posuzovat podle předpisu účinného ke dni 21. 12. 1995, když mělo být
uvedeno „ke dni 31. 12. 1995“, nic nemění na správnosti postupu krajského soudu
při právním posouzení této otázky, protože krajský soud vybral za účelem tohoto právního
posouzení právně relevantní právní normu, tj. zákon o sociálním zabezpečení vydaný
pod č. 100/1988 Sb. Tuto právní normu krajský soud i správně aplikoval, když z ní vyvodil
závěry o tom, že výše zmíněná doba studia byla podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o sociálním
zabezpečení zařazena mezi doby zaměstnání a nebylo ji možné započíst jako náhradní dobu,
za kterou bylo možné považovat jako dobu zaměstnání zařazené do I AA pracovní kategorie
za podmínky „obklopenosti“ z náhradních dob jen dobu, po kterou měl občan nárok
na nemocenské nebo na podporu při ošetřování člena rodiny (§9, §18, 2 a 3, §14 odst. 2
písm. a) zákona o sociálním zabezpečení vydaném pod č. 100/1988 Sb.). Ostatně tuto
skutečnost stěžovatel nezpochybnil, když jeho námitka obsažená v uvedeném důvodu kasační
stížnosti směřovala jen proti výběru správné právní normy, nikoliv proti jejímu právnímu
výkladu. Pro úplnost je nutné dodat, že možnost hodnocení doby studia na uvedené vysoké
škole podle zákona o sociálním zabezpečení vydaném pod č. 55/1956 Sb. není obsažena
v přechodných a závěrečných ustanoveních zákona o sociálním zabezpečení vydaném
pod č. 100/1988 Sb. (§175 a násl. tohoto zákona). Z výše uvedených skutečností vyplývá,
že nebyl dán právní důvod pro hodnocení výše uvedené doby studia podle zákona
č. 55/1956 Sb. jako doby zaměstnání zařazené do zvýhodněné pracovní kategorie.
Proto jestliže stěžovatel „nenabyl právo“ na zařazení uvedené doby studia jako doby
zaměstnání do zvýhodněné pracovní kategorie podle zákona č. 55/1956 Sb., nemůže být
logicky ani právně relevantním jeho tvrzení o „zachování nabytého práva“ na zařazení
této doby jako doby zaměstnání do zvýhodněné pracovní kategorie.
Rovněž v případě hodnocení doby zaměstnání stěžovatele od 1. 10. 1977 do roku 1989
neshledal Nejvyšší správní soud postup krajského soudu nezákonným z hlediska správnosti
posouzení této právní otázky. Úvodem je třeba konstatovat, že stěžovatel nezpochybnil
skutková zjištění soudu o tom, že by l v uvedené době zaměstnán na G. ř. K. d., k. K. a dále u
a. s. Č. d. K., kde vykonával funkci revizního referenta důlních strojů a zařízení, poté funkci
referenta péče o základní fondy a hospodaření energií a konečně funkci vedoucího odboru
péče o základní fondy. Krajský soud při hodnocení této doby vycházel z nařízení vlády č.
136/1975 Sb., o zařazování zaměstnání do I a II pracovní kategorie pro účely důchodového
zabezpečení, ve znění nařízení vlády č. 12/1980 Sb., přičemž podle tohoto právního předpisu
výše zmíněná zaměstnání byla označována jako I C pracovní kategorie (referent péče o
základní fondy – MPE 13 46 01 I C a vedoucí útvaru péče o základní fondy – MPE 13 45 01 I
C) a uvedené druhy vybraných zaměstnání technickohospodářských pracovníků v důlních
podnicích hlubinných dolů byla zařazena do I pracovní kategorie, jestliže tito pracovníci byli
přiřazeni po nejméně 10 letém výkonu zaměstnání zařazeného do I pracovní kategorie, avšak
potřebný věk pro nárok na starobní důchod těchto pracovníků činil nejméně 60 let (§4 odst. 2
cit. vl. nařízení). Nařízení vlády č. 136/1975 bylo zrušeno v souvislosti s vydáním zákona
o sociálním zabezpečení (zákon č. 100/1988 Sb. s účinností od 1. 10. 1988), a to na základě
nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I a II pracovní kategorie pro účely
důchodového zabezpečení, vydaného podle §17 odst. 1 a §18 odst. 2 zákona o sociálním
zabezpečení (zákon č. 100/1988 Sb.). V souvislosti s uvedenou novou právní úpravou,
a to na základě §17 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, byl vydán výnos č. 5/1988
FMPE, ve kterém byl obsažen resortní seznam zaměstnání zařazených pro účely důchodového
zabezpečení do I a II pracovní kategorie. Tento výnos nabyl účinnosti dnem 1. 10. 1988
a podle jeho článku 2 odst. 1 doba výkonu zaměstnání uvedených v příloze k tomuto výnosu
v části 01 a 05/I pracovní kategorie pod pořadovými čísly 12 až 28 se hodnotí pro účely
důchodového zabezpečení jako doba zaměstnání I pracovní kategorie ode dne účinnosti
tohoto výnosu. Pro úplnost je nutné poznamenat, že rozsah zápočtu doby výkonu zaměstnání
zmíněných vybraných technickohospodářských pracovníků (tj. již výše zmíněných pracovních
kategorií uvedených ve výnosu č. 5/1988 FMPE pod pořadovými čísly 12 až 28) byl upraven
v ustanovení §15 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, podle kterého podmínkou
pro započítání celého kalendářního roku do I pracovní kategorie bylo odpracování
110 pracovních dnů na pracovištích podzemních hlubinných dolů, přičemž v případě
odpracování na těchto pracovištích v rozsahu nižšího počtu pracovních dnů se započítávala
v I pracovní kategorii jen poměrná část kalendářního roku odpovídající tomuto počtu
pracovních dnů. Zároveň ve výše zmíněném článku II odst. 1 věta druhá výnosu č. 5/1988
FMPE je uvedeno, že „doba výkonu ostatních zaměstnání (tj. jiných pracovních kategorií
než jsou uvedena pod pořadovými čísly 12 až 28 – pozn. Nejvyššího správního soudu)
se hodnotí jako zaměstnání I (II) pracovní kategorie od počátku jejich prokázaného výkonu“.
Stěžovatel nezpochybnil skutečnost, že v uvedeném sporném období od 1. 10. 1977 do roku
1989 vykonával zaměstnání vybraných vedoucích technickohospodářských pracovníků
podle §15 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení ), když jeho zaměstnání bylo uvedeno
pod č. 19, jenž nepochybně patří do rozsahu pracovních kategorií vymezených
pod pořadovými čísly 12 až 28 uvedeného výnosu č. 5/1988 FMPE. Stěžovatel
však považoval za nesprávný postup právní názor soudu, podle něhož se na uvedenou funkci
vztahuje článek II odst. 1 citovaného výnosu FMPE, ze které vyplývá, že zaměstnání
s pořadovým číslem 19 patří do I A pracovní kategorie až od 1. 10. 1988, přičemž jako doba
zaměstnání I pracovní kategorie od počátku jejich prokázaného výkonu se hodnotí doba
výkonu ostatních zaměstnání, tj. neuvedených pod pořadovými čísly 12 až 28. A právě tento
právní názor krajského soudu stěžovatel zpochybňoval, když podle jeho názoru měl být
i za dobu před 1. 10. 1988 uplatněn tzv. zpětný zápočet doby zaměstnání v I pracovní
kategorii podle rozsahu „odfáraných“ směn (viz výše zmíněný §15 odst. 2 zákona
o sociálním zabezpečení). Důvodem měla být podle právního názoru stěžovatele skutečnost,
že uvedený výnos č. 5/1988 FMPE nedůsledně promítl ustanovení §15 odst. 2 zákona
o sociálním zabezpečení ve spojení s §170 téhož zákona, přičemž při aplikaci právních
předpisů by před výše zmíněnou právní úpravou obsaženou v článku II odst. 1 citovaného
výnosu měla dostat přednost přímá aplikace ustanovení §170 zákona o sociálním
zabezpečení. Tento právní názor stěžovatele ale správný není.
Podle §170 zákona o sociálním zabezpečení, jehož aplikace se stěžovatel domáhá,
se určuje zařazení zaměstnání vykonávaného před 1. 10. 1988 do I. nebo II. pracovní
kategorie po 30. 9. 1988 podle tohoto zákona, jestliže je to pro občana výhodnější a nevznikl
mu nárok na důchod před 1. 10. 1988; pokud však bylo zařazení zaměstnání vykonávaného
před 1. 10. 1988 výhodnější podle předpisů platných v době výkonu zaměstnání, určuje
se do 30. 9. 1988 zařazení podle těchto předpisů.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení §170 zákona o sociálním zabezpečení,
je smyslem právní úpravy v něm obsažené zachování výhod vyplývajících ze zařazení
zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie v souvislosti s novou právní úpravou účinnou
od 1. 10. 1988 (zákon o sociálním zabezpečení, nařízení vlády č. 117/1988 a příslušné
rezortní seznamy). Ustanovení §170 zákona o sociálním zabezpečení bylo možné aplikovat
jen v případě těch změn zařazení zaměstnání do I. nebo II. kategorie, kdy zaměstnání zahrnuté
podle právní úpravy účinné do 1. 10. 1988 bylo v důsledku nové právní úpravy, účinné
od 1. 10. 1988, přesunuto do jiné pracovní kategorie (tj. např. původně zařazené zaměstnání
do I. kategorie bylo po 1. 10. 1988 zařazeno do II. pracovní kategorie nebo naopak). Zároveň
je nutné zdůraznit, že toto ustanovení nezahrnuje změny podrobnějších podmínek
pro zařazení konkrétního zaměstnání do některé z podskupin, na které se zaměstnání zařazená
do I. pracovní kategorie v důsledku právních předpisů účinných od 1. 10. 1988 rozdělila (§14
odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení). Jinými slovy, smyslem právní úpravy obsažené
v ust. §170 zákona o sociálním zabezpečení je zachování výhod vyplývajících ze zařazení
do I či II pracovní kategorie, k jejíž změně spočívající z přeřazení zaměstnání z I pracovní
kategorie do II nebo naopak došlo v důsledku nové právní úpravy účinné od 1. 10. 1988.
V případě stěžovatele však v souvislosti s uvedenou právní úpravou týkající se zařazováním
zaměstnání do pracovních kategorií od 1. 10. 1988 k výše zmíněné změně zařazení
zaměstnání z I. do II. pracovní kategorie anebo naopak, tj. z II. do I. kategorie, vůbec nedošlo.
Proto je přímá aplikace ust. §170 zákona o sociálním zabezpečení vyloučena v případě,
kdy v důsledku nové právní úpravy účinné od 1. 10. 1988 se změnilo zařazení zaměstnání
v rámci podskupin jedné pracovní kategorie, tj. v rámci I. pracovní kategorie. Uvedené
ustanovení §170 zákona o sociálním zabezpečení v dané věci tak nebylo možné aplikovat,
když do nabytí účinnosti nové právní úpravy, tj. do 1. 10. 1988, bylo zařazení zaměstnání
stěžovatele upraveno již zmíněným nařízením vlády č. 136/1975, přičemž patřilo do I. C
pracovní kategorie, kde však potřebný věk pro nárok na starobní důchod činil nejméně 60 let.
Z uvedených skutečností vyplývá, že změna zařazení zaměstnání stě žovatele v souvislosti
s novou právní úpravou účinnou od 1. 10. 1988 nespočívala v jeho zařazení do jiné pracovní
kategorie, jak má na mysli ustanovení §170 zákona o sociálním zabezpečení, protože
tato změna se týkala pouze zařazení zaměstnání do podskupin v rámci jedné pracovní
kategorie, tj. I. pracovní kategorie, se stanovením nové věkové hranice pro vznik nároku
na starobní důchod (55 let), to však s účinností od 1. 10. 1988. Proto krajský soud správně
vycházel při hodnocení uvedené doby zaměstnání stěžovatele z nařízení vlády č. 136/1975 Sb.
ve znění nařízení vlády č. 12/1980 Sb.
Za nedůvodné považoval Nejvyšší správní soud rovněž námitky týkající
se stěžovatelem namítaných vad řízení. V projednávané věci nemohl krajský soud přihlédnout
k výpisu dob pojištění z evidence České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 1. 2000,
vydaném v tzv. předstihovém řízení, protože ten nezahrnuje podskupiny I. pracovní kategorie,
na něž se zaměstnání tam zařazená rozdělila. Zároveň nemohl přihlédnout ani k osobnímu
listu důchodového pojištění ze dne 24. 5. 2002, protože rovněž ten neuvádí přesně podskupiny
I. pracovní kategorie. Pro posouzení zákonnosti postupu krajského soudu při hodnocení dob
zaměstnání, zejména již výše zmíněných sporných dob od 1. 10. 1977 do roku 1989, bylo
podstatné, že z evidenčních listů stěžovatele již výše zmíněných a s přihlédnutím k zmíněné
právní úpravě soud zjistil dobu zaměstnání v jednotlivých podskupinách I. pracovní kategorie,
která neodpovídala době potřebné pro vznik nároku na starobní důchod. Pro úplnost je nutné
dodat, že pokud by krajský soud uvedený postup nezvolil, přičemž by vycházel pouze z údajů
uvedených v osobním listě důchodového pojištění stěžovatele, trpělo by řízení před krajským
soudem vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Závěrečná námitka
stěžovatele o tom, že soud se nezabýval podmínkou vzniku nároku na starobní důchod
žalobce při dosažení věku 57 let, když stěžovatel by splňoval podmínku doby zaměstnání
v I. pracovní kategorii v délce 17 let (dle zákona č. 235/1992 Sb.), pokud by bylo možné
započítat dobu studia stěžovatele na Vysoké škole báňské jako náhradní dobu zaměstnání
v I. pracovní kategorii, je rovněž nedůvodná. Jak už bylo výše uvedeno, uvedenou dobu studia
nelze hodnotit jako náhradní dobu zaměstnání v I. pracovní kategorii, a proto na posouzení
věkové podmínky pro vznik nároku na starobní důchod nedopadají ust. zákona č. 235/1992 Sb.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyl dán žádný z důvodů kasační stížnosti,
pro který by musel zrušit napadený rozsudek krajského soudu, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§103 odst. 1, §109 odst. 3 a §110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle ust. §60 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení
nepřísluší a žalované v dané věci náhradu nákladů řízení nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu