ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.91.2007:65
sp. zn. 3 Ads 91/2007 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Nádražní 9,
Mohelnice, proti žalované Policii ČR Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie
Praha, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne
19. 7. 2005, č.j. SCPP-364-9/P-2005, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca
216/2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 2. 2007, č. j. 6 Ca 216/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím svého ředitele ze dne 19. 7. 2005, č.j. SCPP-364-9/P-2005,
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila jí napadené rozhodnutí ředitele Policie ČR Oblastního
ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava ze dne 22. 3. 2005, č.j. SCPP-
397/OV-2005 (dále jen „ředitel oblastního ředitelství Police ČR“), kterým byla podle §155
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“; s účinností od 1. 1. 2007 zrušen
a nahrazen zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů –
pozn. soudu) za použití §256 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů (s účinností od 1. 1. 2007 zrušen a nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb.,
zákoníkem práce – pozn. soudu) zamítnuta žádost žalobkyně o výplatu úroků z prodlení.
Ředitel oblastního ředitelství Policie ČR v zamítavém rozhodnutí ze dne 22. 3. 2005,
č.j. SCPP-397/OV-2005, uvedl, že zproštění výkonu služby žalobkyně bylo ukončeno jeho
rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 11. 2. 2004, č. 200/2004, dnem 11. 2. 2004.
Jeho dalším rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 16. 2. 2004, č. 201, bylo
stanoveno doplatit žalobkyni služební příjem za dobu zproštění výkonu služby, včetně všech
náležitostí vyplývajících ze služebního poměru, za dobu, po kterou jí byl služební příjem
krácen, a to ve výši 40% služebního příjmu za dobu od 4. 1. 2001 do 11. 2. 2004. Doplatek
služebního příjmu za dobu zproštění výkonu služby byl žalobkyni vyplacen v nejbližším
výplatním termínu, tj. dne 15. 3. 2004, čímž byl naplněn §27 odst. 4 zákona o služebním
poměru. Ředitel oblastního ředitelství Policie ČR uzavřel, že se nelze domáhat úroků
z prodlení s tím, že nebyl uspokojen nárok druhého účastníka pracovněprávního vztahu
podle §256 odst. 1 zákoníku práce, neboť nárok žalobkyně na doplatek rozdílu služebního
příjmu byl uspokojen neprodleně po nabytí právní moci jeho rozhodnutí ze dne 16. 2. 2004,
č. 201, o doplacení rozdílu, o který byl její služební příjem zkrácen za dobu od 4. 1. 2004
do 11. 2. 2004.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ředitel žalované nepřisvědčil stěžejní
odvolací námitce žalobkyně, že v případě zproštění výkonu služby, které se později ukázalo
jako nedůvodné, je třeba dorovnat mzdu tak, jako by k žádnému zproštění výkonu služby
nedošlo, což by mělo zahrnovat i úroky z prodlení za dobu od splatnosti jednotlivých výplat
do jejich skutečného dorovnání, tedy za dobu, po kterou část svého služebního příjmu,
na který má nárok, neměla k dispozici. Žalobkyně dále namítala, že podle §27 odst. 4 zákona
o služebním poměru jí měl být nedoplatek doplacen po skončení zproštění výkonu služby,
což se však stalo až dne 15. 3. 2004, přičemž zproštění výkonu služby v její případě skončilo
dne 11. 2. 2004. Ředitel žalované uvedl, že rozhodnutí ředitele oblastního ředitelství Policie
ČR bylo vydáno v souladu se zákonem o služebním poměru, přičemž jeho výrok je dostatečně
odůvodněn. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se ředitel žalované vypořádal
i s námitkou nesprávného doručení, které bylo napraveno dne 25. 5. 2005. K námitce
žalobkyně, že jí nebyly přiznány a vyplaceny úroky z prodlení, se ředitel žalované obsáhle
vyjádřil. Poukázal na smysl institutu zproštění výkonu služby podle §27 zákona o služebním
poměru; uvedl podmínky, za kterých může dojít ke zproštění výkonu služby a kdy se
zproštění výkonu služby ukončí. V posuzované věci konstatoval, že k ukončení zproštění
výkonu služby u žalobkyně došlo ke dni 11. 2. 2004. Podle §27 odst. 4 zákona o služebním
poměru skončí-li zproštění výkonu služby, doplatí se policistovi rozdíl, o který byl
jeho služební příjem zkrácen, nejde-li o vymezené výjimky. Ředitel žalované zdůraznil,
že v daném případě se jednalo o 40% služebního příjmu, ovšem bez nároku na vyplacení
úroků z prodlení, neboť tato skutečnost v zákoně o služebním poměru, ani v jiném právním
předpise není uvedena. Námitka žalobkyně proto nemá oporu v zákoně. Vypořádal se rovněž
i s požadavkem žalobkyně na úhradu úroků z prodlení od 12. 2. 2004 do 14. 3. 2004,
kdy jí dorovnání bylo vyplaceno až 15. 3. 2004, přičemž s ohledem na §27 odst. 4 zákona
o služebním poměru k dorovnání podle žalobkyně mělo dojít ihned po skončení zproštění
výkonu služby. K tomu ředitel žalované v rozhodnutí sdělil, že při doplácení rozdílu
služebního příjmu po ukončení zproštění výkonu služby je třeba s ohledem na §24 písm. a)
zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 143/1992 Sb.“), s touto částí služebního příjmu nakládat jako s platem podle zákona
č. 143/1992 Sb., přičemž jeho §16 odst. 1 stanoví, že plat je splatný po vykonání práce,
a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci
nárok na plat nebo některou jeho složku. Ředitel žalované proto v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl, že pokud byl žalobkyni rozdíl doplacen dne 15. 3. 2004, když zproštění
výkonu služby bylo ukončeno dnem 11. 2. 2004, jednalo se o postup, který byl v souladu
s právními předpisy, neboť doplatek rozdílu byl splatný v průběhu měsíce března 2004,
a byl uskutečněn ve výplatním termínu stanoveným zaměstnavatelem – nařízení Ministerstva
vnitra č. 8/2001, kterým se určuje termín výplaty služebních příjmů. S ohledem na tyto
skutečnosti uzavřel, že teprve pokud by ve výplatním termínu nevyplatil žalobkyni příslušný
rozdíl, ocitl by se v prodlení, s čímž je spojena povinnost uhradit též úroky z prodlení.
Proto odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí ředitele oblastního ředitelství Policie
ČR ze dne 22. 3. 2005, č.j. SCPP-397/OV/2005, potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2007, č. j. 6 Ca 216/2005 - 40, žalobu
žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ředitele žalované zamítl. Soud ve svém odůvodnění
uvedl, že příslušný služební funkcionář shledal, že u žalobkyně byly dne 3. 1. 2001 splněny
podmínky pro použití institutu zproštění výkonu služby. Po dobu, kdy byla žalobkyně
zproštěna výkonu služby jí byl vyplácen služební příjem ve výši 60% podle §27 odst. 3
zákona o služebním poměru. Snížená část služebního příjmu jí byla vyplácena v pravidelných
výplatních termínech stanovených podle §16 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení
Ministerstva vnitra č. 8/2001. Zproštění výkonu služby bylo ukončeno rozhodnutím ředitele
oblastního ředitelství Policie ČR ze dne 11. 2. 2004, č. 200/2004. Soud neshledal důvodnou
žalobní námitku, podle níž mají být žalobkyni vyplaceny též úroky z prodlení za období
od 4. 1. 2001 do 11. 2. 2004, neboť při doplatku služebního příjmu podle §27 odst. 4 zákona
o služebním poměru je třeba vycházet z toho, že služební příjem jí měl být vyplácen v plné
výši vždy v příslušném výplatním termínu vztahujícím se k jednotlivý měsícům, neboť se
ukázalo, že zproštění výkonu služby nebylo důvodné. K tomu soud dodal, že podle §27
odst. 4 zákona o služebním poměru se rozdíl mezi vyplacenou částí služebního příjmu
a výší služebního příjmu, který by policistovi náležel při skutečném výkonu služby, se doplatí
poté, kdy skončí zproštění výkonu služby. Soud nevzal za rozhodné, že žalobkyně byla
v trestním řízení zproštěna obžaloby. Rozhodující je rozhodnutí o zproštění výkonu služby,
které vycházelo z vedení trestního řízení proti žalobkyni, přičemž bezprostředně poté,
kdy důvody ke zproštění pominuly, bylo zproštění ukončeno. Soud uvedl, že po dobu
zproštění žalobkyně službu fakticky nevykonávala a byla jí vyplácena část služebního příjmu
podle §27 odst. 3 zákona o služebním poměru. Ukončením tohoto režimu žalobkyni nevznikl
nárok na výplatu úroků. Soud odkázal na skutečnost, že v institutu zproštění výkonu služby
se projevují specifika služebního poměru. Po dobu, kdy byla žalobkyně zproštěna výkonu
služby, náležel jí pouze nárok na výplatu služebního příjmu zkráceného podle §27 odst. 3
zákona o služebním poměru. Nárok na jeho doplatek vznikl až ukončením zproštění výkonu
služby. Podle soudu proto nemohlo dojít k prodlení a nárok na výplatu úroku z prodlení
za dobu zproštění výkonu služby nemohl žalobkyni vzniknout. Soud dále uzavřel, že doplatek
byl žalobkyni vyplacen včas, tedy v nejbližším výplatním termínu poté, kdy jí nárok
na výplatu rozdílu vznikl. Proto ani v tomto případě se žalovaná nedostala do prodlení,
které by odůvodňovalo vyplacení úroků. Ze všech těchto důvodů proto soud žalobu žalobkyně
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) nesprávnost
právních závěrů Městského soudu v Praze, podle nichž nenastalo prodlení s výplatou
části služebního příjmu. Uvedla, že se soud nezabýval jejími argumenty ohledně nutnosti
aplikace vybraných ustanovení zákoníku práce podle §155 zákona o služebním poměru
a promítnutí skutkových okolností případu do ústavněprávního kontextu. Stěžovatelka
vyjádřila domněnku, že i když §27 zákona o služebním poměru výslovně nestanoví, že kromě
nevyplacené části platu za dobu zproštění výkonu služby, je třeba vyplatit též úroky z prodlení
z nevyplacené části platu za dobu výplaty kráceného služebního příjmu, nelze absenci
takového ustanovení vykládat k její tíži tak, že nárok na výplatu úroků z prodlení jí nenáleží.
Nebyl zohledněn §16 zákona č. 143/1992 Sb., podle něhož je plat splatný vždy po vykonání
práce. Podle stěžovatelky nárok na plat vzniká a stává se splatným vykonáním práce
v jednotlivých měsících, na čemž nic nemění skutečnost, že byla dočasně zproštěna výkonu
služby. Zdůraznila, že „ex lege nedošlo k odložení splatnosti části platu, že tedy nastalo
prodlení zaměstnavatele“. Dodala, že nebyl vůbec aplikován §256 zákoníku práce.
V kasační stížnosti stěžovatelka dále uvedla, že považuje pravomocná rozhodnutí
trestních soudů, v nichž bylo vysloveno, že se nedopustila trestných činů, když pro podezření
z jejich spáchání, byla dočasně zproštěna výkonu služby, za deklaraci nezákonnosti
nejen usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i souvisejícího rozhodnutí, kterým byla
zproštěna výkonu služby, v důsledku čehož jí byl krácen služební příjem. Závěrem podotkla,
že vyloučením subsidiární aplikace zákoníku práce a jeho §256, kdy jí nárok na výplatu
úroků z prodlení nenáleží, dochází k zásahu do jejích ústavně zaručených majetkových práv
a je tak popíráno její právo obrany proti nezákonnému rozhodnutí státu. S ohledem na tyto
skutečnosti proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 15. 2. 2007, č. j. 6 Ca 216/2005 - 40, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná prostřednictvím svého ředitele ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla,
že s vysloveným názorem soudu se plně ztotožňuje. Ředitel konstatoval důvody, pro které
může být policista zproštěn výkonu služby s tím, že stěžovatelce bylo dne 2. 1. 2001
sděleno obvinění pro podezření ze spáchání trestných činů. Proto byla zproštěna výkonu
služby, po dobu zproštění jí příslušelo 60% služebního příjmu, přičemž službu fakticky
nevykonávala. Zproštění výkonu služby bylo ukončeno dne 11. 2. 2004 z důvodu nabytí
právní moci rozsudků trestních soudů, jimiž byla zproštěna obžaloby. Stěžovatelce náležel
doplatek ve výši rozdílu, o který byl její služební příjem krácen. Podle §16 odst. 1 zákona
č. 143/1992 Sb., je plat splatný vždy po vykonání práce. Stěžovatelka však v rozhodném
období službu nevykonávala. Doplatek služebního příjmu nelze posuzovat tak, že by jeho
jednotlivé části byly splatné vždy ke dni splatnosti služebního příjmu. Dodal dále, že vztah
zákona o služebnímu poměru k zákoníku práce není postaven na principu subsidiarity,
nýbrž na principu přímé působnosti a delegace, což je zřejmé z §155 zákona o služebním
poměru. Policie ČR nebyla ve vztahu ke stěžovatelce v prodlení. Závěrem vyjádřil nesouhlas
s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí, kterým byla zproštěna výkonu služby je v souvislosti
se zprošťujícím výrokem soudu nezákonné. Stěžovatelka byla důvodně podezřelá ze spáchání
trestného činu, a proto bylo rozhodnutí o zproštění výkonu služby vydáno v souladu
se zákonem. Ředitel žalované proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je
aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelka tento důvod
kasační stížnosti spatřuje ve skutečnosti, podle níž rozhodnutí o zproštění výkonu služby
je vlivem pozdějších pravomocných zprošťujících rozhodnutí trestních soudů nezákonné.
Proto měla nárok na výplatu nekráceného služebního příjmu v jednotlivých měsících,
i když byla zproštěna výkonu služby. Pokud tomu tak nebylo, má proto nárok na výplatu
úroků z prodlení.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto stížnostní námitku důvodnou. Stěžovatelka
v kasační stížnosti volí obdobné námitky, které uplatnila jak v žalobě, tak i v odvolaní
proti rozhodnutí ředitele oblastního ředitelství ze dne 22. 3. 2005, č.j. SCPP-397/OV-2005.
Jak příslušní služební funkcionáři, tak i soud prvního stupně se s nimi náležitě vypořádal.
Nejvyšší správní soud pokládá právní závěry učiněné soudem prvního stupně za správné
a výstižné, přičemž se při nich soud rovněž vypořádal se všemi žalobními námitkami
stěžovatelky.
S ohledem na zahájení trestního stíhání stěžovatelky, ke kterému došlo dne 2. 1. 2001,
kdy jí bylo sděleno obvinění, ředitel Policie České republiky Správy Severomoravského
kraje rozhodnutím ve věcech služebního poměru č. 3, ze dne 3. 1. 2001, podle §27
odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru, zprostil stěžovatelku dnem 4. 1. 2001 výkonu služby,
a to do pravomocného skončení trestního řízení. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby
bylo následně potvrzeno rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru
ze dne 20. 3. 2001, č. 393. Stěžovatelce byl po celou dobu zproštění výkonu služby vyplácen
služební příjem ve výši 60%. Její argumentace §16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., podle
něhož je plat, tj. v nekráceném rozsahu, splatný vždy po vykonání práce, podle Nejvyššího
správního soudu není správná, neboť stěžovatelka po celou dobu zproštění výkonu služby
službu fakticky nevykonávala a služební příjem jí v plném rozsahu ex lege nenáležel. Místo
toho jí ze zákona příslušela pouze část služebního příjmu, v jejím případě 60%. Pouze tato
část byla splatná a vždy v příslušných termínech byla stěžovatelce vyplácena.
Nejvyšší správní soud v daném ohledu odkazuje na závěry učiněné v usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1994, č. j. 6 A 58/94 - 16, podle kterého právní úprava
služebního policisty vychází ze zvláštní povahy „zaměstnavatele jako primárního nositele
veřejné moci, potřeby pevného začlenění policisty do organismu této veřejné moci a účasti
na jejím výkonu, ba dokonce – při výkonu státní správy – i z potřeby vůle státu. Nejde
tu o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale o specifický státně zaměstnanecký
poměr veřejného práva …“. Proto právní úprava daná zákonem o služebním poměru
umožňuje policistu zprostit výkonu služby a vyplácet mu zkrácený služební příjem, jsou-li
dány důvody podle §27 odst. 1 zákona o služebním poměru. Rovněž i proto mezi zákonem
o služebním poměru a zákoníkem práce neplatí vztah subsidiární aplikace zákoníku práce,
nýbrž podle §155 zákona o služebním poměru je volena cesta delegace, kdy se uplatní
jen ta ustanovení zákoníku práce, na která zákon o služebním poměru sám odkáže.
To, že nebyl aplikován §256 zákoníku práce je dáno tím, že se „zaměstnavatel“,
resp. Policie České republiky, vůči stěžovatelce nedostal do prodlení. Podstatou prodlení
je protiprávní stav, kdy povinný subjekt svůj závazek nesplní řádně a včas, přičemž
postačí jen jedna z obou možností. Tím dochází k prodlení, se kterým je spojen nepříznivý
odpovědnostní následek v podobě povinnosti uhradit úroky z prodlení. V posuzovaném
případě však k žádnému prodlení nedošlo, neboť nedošlo ani k protiprávnímu jednání,
jež je jeho základem. Po dobu zproštění výkonu služby se služební příjem v plném rozsahu
nevyplácí a služba se nekoná. Po zrušení zproštění výkonu služby se dorovnává jen ta jeho
část, která nebyla podle zákona o služebním poměru vyplácena. Nebyl-li „zaměstnavatel“
v prodlení, nemohly ani nastat jeho důsledky v podobě odpovědnosti za prodlení a povinnosti
platit úroky z prodlení.
Nejvyšší správní soud k tomuto závěru vedla skutečnost, že příslušný služební
funkcionář využil svého oprávnění dané mu §27 odst. 1 zákona o služebním poměru
a rozhodl se stěžovatelku zprostit výkonu služby. Je třeba zdůraznit, že důvodem ke zproštění
výkonu služby je mj. ta okolnost, že policista je důvodně podezřelý, že se dopustil trestného
činu. Nastane-li tato skutečnost předvídaná §27 odst. 1 zákona o služebním poměru, není sám
o sobě rozhodující výsledek vedeného trestního řízení. Policista může být zproštěn výkonu
služby, bez ohledu na to, jak trestní řízení dopadne. I to je důsledek výše zmíněných specifik
služebního poměru. Ukončení zproštění výkonu služby nastane vlivem pravomocného
skončení trestního řízení. Nikoli však samo o sobě, nýbrž až na základě rozhodnutí služebního
funkcionáře o zrušení zproštění výkonu služby. To se v případě stěžovatelky uskutečnilo
rozhodnutím ředitele oblastního ředitelství Policie ČR ze dne 11. 2. 2004, č. 200/2004,
neboť k pravomocnému skončení trestného stíhání došlo ke dni 3. 2. 2004. Dalším
rozhodnutím téhož ze dne 16. 2. 2004, č. 201, bylo stanoveno, že se stěžovatelce doplatí
rozdíl, o který byl její služební příjem po dobu jejího zproštění krácen, což činilo doplatek
ve výši 40% služebního příjmu od 4. 1. 2001 do 11. 2. 2001. Stěžovatelce proto podle §27
odst. 4 zákona o služebním poměru náležel rozdíl, o který byl její příjem zkrácen.
Zákon o služebním poměru nehovoří o dalším příslušenství, jako např. úrocích z prodlení.
Jde o logický důsledek toho, že po dobu zproštění výkonu služby, kdy se služba nekoná,
policistovi nepřísluší, a to ze zákona, plný, nýbrž příslušně zkrácený služební příjem. Jedná
se o náhradu příjmu za období, kdy policista službu nekoná. Policista po dobu zproštění
výkonu služby nemá nárok na plný, nekrácený služební příjem. Jak správně v této příležitosti
uvedl soud prvního stupně, snížená část služebního příjmu byla stěžovatelce vyplácena
v pravidelných výplatních termínech stanovených podle §16 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení Ministerstva vnitra č. 8/2001. Nejvyšší správní soud dodává, že doplatek
služebního příjmu, který byl po dobu zproštění výkonu služby krácen, se podle §27 odst. 4
policistovi doplatí, nejde-li o stanovené výjimky. Doplatek služebního příjmu však nelze
posuzovat tak, že by jeho jednotlivé části byly splatné vždy ke dni splatnosti jednotlivých
služebních příjmů. Doplatek totiž policistovi náleží až po ukončení zproštění výkonu služby.
Teprve tehdy vzniká povinnost doplatek vyplatit, což se v případě stěžovatelky stalo dne
15. 3. 2004, kdy nastala, s ohledem na §16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení
Ministerstva vnitra č. 8/2001, splatnost doplatku, na který vznikl nárok v měsíci únoru 2004.
Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu též nedůvodně namítá nezákonnost
rozhodnutí o zproštění výkonu služby, a to vlivem pravomocného rozhodnutí trestních soudů,
kterými byla zproštěna obžaloby. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby však bylo zákonné,
neboť byly splněny předpoklady k tomu, aby o něm mohl služební funkcionář rozhodnout.
Pozdější zproštění obžaloby nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o zproštění výkonu
služby. Nejvyšší správní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že tím, že jí nepřísluší
úroky z prodlení dochází k zásahu do jejích ústavně zaručených majetkových práv, ani to,
že je popíráno její právo obrany proti nezákonnému rozhodnutí soudu, ač když se jedná
o námitku, kterou podle §109 odst. 4 stěžovatelka uplatnila až poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí, a ke které soud nepřihlíží. Stěžovatelka neměla nárok na úroky
z prodlení, proto neměla nárok ani na jejich výplatu, a to s ohledem na závěry učiněné výše.
Nedochází proto nijak k zásahu stěžovatelčiných ústavně zaručených majetkových práv.
Stěžovatelka přitom blíže nedoložila a ani nekonkretizovala, v čem je popíráno její právo
obrany proti nezákonnému rozhodnutí státu.
Nejvyšší správní soud v dané věci shrnuje, že stěžovatelka byla po dobu vedení
trestního řízení zákonným způsobem zproštěna výkonu služby. Nepříslušel jí proto plný
služební příjem, nýbrž jeho procentní část. Doplatek, o který byl její služební příjem po dobu
zproštění jí byl doplacen v nejbližším výplatním termínu po skončení jejího zproštění.
Na úrok z prodlení ji proto nevznikl nárok.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu