ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.93.2005
sp. zn. 3 Ads 93/2005 - 171
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně V. H.,
zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Boleslavem se sídlem Plzeňská 70, Praha 5, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2005 č. j. 16
Cad 72/2005 - 131,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2005 č. j. 16 Cad 72/2005 - 131
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 5. 2005 č. j. 16 Cad 72/2005 - 131, kterým bylo rozhodnuto tak, že rozhodnutí žalované
ze dne 3. 4. 2002 č. X se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Dále bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaná
je povinna uhradit „čsl. Státu“ na účet Krajského soudu Plzeň 3746 Kč jako náklady právního
zastoupení žalobkyně hrazené státem do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Nejvyšší správní soud vyšel z těchto skutkových a právních okolností projednávané
věci:
Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2002 č. X žalovaná zamítla žádost žalobkyně ze dne
19. 2. 2002 o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek ust. §56 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s použitím ust. čl. 11 a 20 Smlouvy o sociálním
zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, která byla uveřejněna
pod č. 228/1993 Sb. Rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že žalobkyně požadovala přiznání
starobního důchodu podle §31 zák. č. 155/1995 Sb. Žalobkyně ke dni rozdělení České
a Slovenské Federativní Republiky byla zaměstnána na území Slovenské republiky, její nárok
na starobní důchod byl posuzován podle shora uvedené Smlouvy. Podle čl. 20 odst. 1 této
Smlouvy se doby zaměstnání získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby
zaměstnání toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni
rozdělení ČSFR. Zaměstnavatel žalobkyně k tomuto dni nebyl organizací se sídlem zapsaným
v obchodním rejstříku a žalobkyně měla v té době trvalý pobyt na území Slovenské republiky.
Pro posouzení nároku a přiznání důchodu za dobu zaměstnání do 31. 8. 1993 byla dle čl. 20
odst. 2 Smlouvy příslušná Slovenská pojišťovna, ústředí Bratislava, která žalobkyni důchod
přiznala a stále vyplácí. Za doby zaměstnání po rozdělení ČSFR získané na území České
republiky přiznala žalovaná žalobkyni dílčí starobní důchod. Žalobkyně žádostí ze dne
19. 2. 2002 požádala o přiznání starobního důchodu podle české judikatury, a to přesto,
že je již poživatelkou dílčího starobního důchodu. Žalovaná toto podání považovala za žádost
o úpravu či přiznání důchodu podle §56 zák. č. 155/1995 Sb. Podle názoru žalované
pro takový postup není zákonná opora. Žalobkyně neprokázala žádnou změnu skutečností
rozhodných pro úpravu či přiznání důchodu ve smyslu §56 zák. č. 155/1995 Sb.
Žalobkyně se žalobou dožadovala přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalované.
Požadovala, aby jí soud přiznal rozdíl mezi vypláceným důchodem od nositele slovenského
sociálního zabezpečení a důchodem, kterého by dosáhla v České republice, pokud by jí byl
důchod přiznán žalovanou.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2003 č. j. 17 Ca 110/2002 – 52
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc ji vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podala kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s tím, že v dané věci byla chybně
aplikována shora uvedená Smlouva, která nezná pojem dorovnání důchodu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2004 č. j. 2 Ads 68/2003 rozsudek
Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zavázal
právním názorem, že účast na nemocenském pojištění byla právem spojována s územím
ČSFR. Jako dobu zaměstnání nebo pojištění lze tedy hodnotit podle §13 zák. č. 155/1995 Sb.
pouze dobu zaměstnání získanou na území ČR v celém průběhu pojištění. Hodnocení
ostatních dob zaměstnání náleží nositeli pojištění ve Slovenské republice. Požadavek
na zápočet veškeré doby zaměstnání získané před 1. 1. 1993 pro výpočet starobního důchodu
je tak v rozporu s čl. 1 odst. 2 zák. č. 4/1993 Sb. a ve svém důsledku by vedl k duplicitnímu
zápočtu dob zaměstnání v obou systémech sociálního pojištění. Rozhodné proto je,
že žalobkyně neodpracovala na území ČR potřebných 25 let, nezískala zde tedy potřebnou
dobu pojištění a nevznikl by jí nárok na starobní důchod podle českých předpisů.
Krajský soud v souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. žalobu zamítl jako nedůvodnou,
a to rozsudkem ze dne 2. 3. 2004 č. j. 17 Cad 18/2004 – 96.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně podala ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, v níž
namítla, že výklad Smlouvy použitý Nejvyšším správním soudem i Krajským soudem v Plzni
porušuje zásadu právní jistoty, neboť žalobkyně, která byla zaměstnána v Československu,
oprávněně očekává, že nároky, které z této skutečnosti vyplývají, jí zaručí stát ve kterém
trvale žije a který je nástupcem Československa. Výkladem Smlouvy je vytvořen případ
nerovného zacházení s právy občanů, čímž došlo k porušení základních principů právního
státu.
Ústavní soud nálezem ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/2004 napadený rozsudek
Krajského soudu v Plzni zrušil a zavázal jej svým právním názorem. V něm uvedl, že občané
podle č. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mají právo na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele. Přiměřenost dávek
se pak posuzuje ve vztahu k výdělkům, které občan dosahoval před vznikem nároku
na důchod. Žalobkyně je občankou České republiky, má na jejím území trvalé bydliště a byl
jí přiznán dílčí předčasný starobní důchod za dobu pojištění od 16. 9. 1993 do 4. 7. 2000
podle čl. 11 Smlouvy, což je méně, než by jí mělo za jiných okolností jako občance České
republiky v systému důchodového pojištění příslušet. Žalovaná vypočetla výši uvedeného
důchodu s přihlédnutím ke Smlouvě, která stanoví jako kriterium pro výpočet výše důchodu
místo sídla zaměstnavatele v okamžiku rozdělení ČSFR. V této době sídlo jejího
zaměstnavatele bylo v Bratislavě a byl jí tedy důchod přiznán podle práva Slovenské
republiky. Dílčí důchod český byl jí přiznán ve výši 781 Kč, slovenský důchod činí 3980 Sk,
tj. méně, než by činil český důchod za celou pojištěnou dobu. Ústavní soud uvedl, že Smlouvu
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení nepovažuje
za smlouvu, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku, není
ani smlouvou podle čl. 10 Listiny před tzv. euronovelou. Účelem uzavření Smlouvy nebylo
zajistit základní práva a svobody občanů, smluvní strany byly vedeny přáním upravit
vzájemné vztahy v oblasti sociálního zabezpečení. Ústavní soud proto nemůže akceptovat
jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, které by mělo
za následek stav, který není v souladu s Listinou či Ústavou. Skutečnost, že Česká republika
uzavřela se Slovenskou republikou shora uvedenou Smlouvu, nemůže být na újmu českému
občanovi ve výši jeho důchodových nároků, neboť smyslem uzavření mezinárodní smlouvy
nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok
vzniká nezávisle na takové Smlouvě podle vnitrostátních předpisů.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku v závěru uvedl toto:
„Krajský soud v Plzni v souladu s ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy s odkazem na právní názor
Ústavního soudu rozhodnutí žalované z 3. 4. 2002 č. 455 704 425 zrušil a věc vrátil žalované
k novému řízení a rozhodnutí s tím, že v podrobnostech odkazuje na původní rozsudek 17 Ca
110/2002 – 52 ze dne 30. 6. 2003“.
Žalovaná kasační stížnost opřela o ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a namítla
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v jeho nesrozumitelnosti.
Žalovaná namítla, že zvolená formulace pokynu pro nové řízení a rozhodnutí,
kdy se v podrobnostech odkazuje na původní rozsudek, je natolik kusá a nejasná, že žalované
neumožňuje rozsudek realizovat. Z odůvodnění napadeného rozsudku je sice patrno,
že žalovaná má být vázána právním názorem o poskytnutí doplatku do výše nároku
fiktivního českého důchodu, postrádá však konkrétní rozhodnutí o tom, ke kterému datu
a jak má stanovit výši tohoto rozdílu při denně se měnících kurzech měn, jak často má
takovou výši přepočítávat, jsouce vázána na výši důchodu poskytovaného druhou smluvní
stranou, a to i za předpokladu, že druhá smluvní strana se rozhodne dlouhodobě pro jinou
koncepci důchodového pojištění včetně minimální valorizace dávek, případně pro úpravu
těchto dávek pro souběh s jiným důchodem.
Podle názoru žalované nezbytnou integrální součástí výroku, jímž je v přezkumném
řízení soudním zrušeno rozhodnutí správního orgánu, je právní názor soudu – jednoznačně
formulovaný pokyn pro správní orgán, z něhož musí být patrno, jak má v řízení dále
postupovat. To platí tím spíše pro přezkumné řízení ve věcech důchodového pojištění
se zřetelem k jeho zvláštní povaze, kde vyslovený právní názor a z něho plynoucí závazné
pokyny pro vydání nového rozhodnutí musí být vyjádřeny zcela jednoznačně způsobem,
který vylučuje jakoukoli pochybnost. Tímto způsobem nebyl právní názor formulován
ani v původním rozsudku krajského soudu, na který se nyní odkazuje. I tento předchozí
rozsudek neobsahuje odkaz na konkrétní zákonná ustanovení, která žalovaná měla porušit.
Krajský soud v napadeném rozsudku neuvedl, zda se rozhodnutí žalované zrušuje
pro nezákonnost nebo pro vady řízení, jak přikazuje ust. §78 odst. 1 s. ř. s. Nestalo se tak
ani v rozsudku, na který se nyní odkazuje.
Pro úplnost žalovaná uvádí, že v rozsudku není zdůvodněna výše přiznaných nákladů
řízení. Není v něm totiž uvedeno, jak soud dospěl k výrokům II. a III. Povinnost uhradit
náklady řízení je ukládána ve prospěch „čsl. Státu“. Oprávněný subjekt je tedy nesprávně
označen, má jím být Česká republika.
Žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí.
Z ust. §78 odst. 5 s. ř. s. nevyplývá, že by soud byl povinen v odůvodnění
svého rozhodnutí vyslovit, jak konkrétně má znít výrok rozhodnutí, které je správní orgán
povinen vydat. Soud tedy není povinen formulovat výrok rozhodnutí, které by správní orgán
do svého rozhodnutí mohl pouze převzít. V daném případě, kdy soud vycházel z právního
názoru Ústavního soudu, je způsob, jakým má žalovaná rozhodnout, v hlavních rysech zcela
jednoznačně určen.
Žalobkyně poukazuje na to, že z ústavního principu vyjádřeného v čl. 89 odst. 2
Ústavy vyplývá, že při pokračování v řízení je příslušný orgán vázán právním názorem,
který ve věci vyslovil Ústavní soud.
K námitce, že v napadeném i v původním rozsudku chybí odkaz na příslušná
ustanovení zákona, žalobkyně odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
Žalobkyně připouští, že výrok III. napadeného rozsudku je nesprávný, pokud hovoří
o „čsl. Státu“. Jde však o zjevnou chybu v psaní, kterou lze opravit podle ust. §54 odst. 4
s. ř. s. Nejde o důvod, který by mohl vést ke zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Soudní řád správní v ust. §54 odst. 2 ohledně odůvodnění rozsudku pouze uvádí,
že odůvodnění je jeho součástí. V ust. §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba přiměřeně použít
pro správní soudnictví (§64 s. ř. s.), se stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku uvede,
čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný,
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel
svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další
důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
Ve správním soudnictví krajský soud zruší napadené správní rozhodnutí pro vady
řízení bez jednání (§76 odst. 1 s. ř. s.), nebo zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost
nebo pro vady řízení (§78 odst. 1 s. ř. s.). Zruší-li krajský soud rozhodnutí, vysloví současně,
že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§78 odst. 4 s. ř. s) a právním názorem,
který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§78
odst. 5 s. ř. s.).
Z těchto ustanovení nepochybně plyne, že jestliže krajský soud zruší rozhodnutí
správního orgánu a věc mu vrátí k dalšímu řízení a správní orgán je vázán právním názorem
krajského soudu, který v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil, musí tomuto procesnímu
postupu odpovídat i obsah odůvodnění rozsudku. Jinak řečeno, z odůvodnění musí být
bez pochybností seznatelné, jaký je právní názor krajského soudu – tedy proč napadené
správní rozhodnutí zrušil a jak má v dalším řízení správní orgán postupovat.
V projednávané věci se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s určitými krajními názory
zúčastněných stran (tvrzení žalované v kasační stížnosti, že tyto zásady platí tím spíše
pro přezkumné řízení ve věcech důchodového pojištění se zřetelem k jeho zvláštní povaze;
tvrzení žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, že krajský soud není povinen formulovat
výrok rozhodnutí, který by správní orgán mohl převzít, či to, že způsob, jakým má žalovaná
ve věci rozhodnout, je v hlavních rysech zcela jednoznačně určen).
Krajský soud v rozsudku, kterým zrušuje rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrací
k dalšímu řízení, pochopitelně neformuluje budoucí výrok rozhodnutí správního orgánu.
Na druhou stranu nelze ani akceptovat tvrzení, že v projednávané věci je způsob, jakým
má žalovaná rozhodnout, jednoznačně určen.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud bere v úvahu strukturu odůvodnění
napadeného rozsudku a konstatuje, že zcela převažující je tzv. reprodukční část, tedy popis
toho, co dosud ve věci učinila žalovaná, krajský soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud.
Důvody, pro které byl rozhodnutí zrušeno, jsou obsaženy pouze v jedné větě v posledním
odstavci odůvodnění a „v podrobnostech se odkazuje na původní rozsudek 17 Ca 110/2002 -
52 ze dne 30. června 2003“. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s tím, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný. Proto bylo třeba jej zrušit a v dalším řízení bude povinností
krajského soudu konkretizovat ve svém rozhodnutí právní názor závazný pro žalovanou.
Pokud jde o namítané pochybení krajského soudu při formulaci výroku III., napraví
soud tuto formulaci v novém rozhodnutí.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.), přičemž právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
je krajský soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu