ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.12.2006
sp. zn. 3 As 12/2006 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
MUDr. O. R., zast. JUDr. Miladou Luisoniovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Kolínská 15,
proti žalované České lékařské komoře, se sídlem Olomouc, Dolní nám. 38, zast. JUDr.
Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 102/2004 - 26, ze dne 15. 11. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatelka je povinna u h r a d i t žalobkyni náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám její zástupkyně JUDr. Milady Luisoniové.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne
13. 9. 2003 a věc jí vrácena k dalšímu řízení. Zároveň bylo žalované uloženo uhradit
žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4150 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel
z následujícího skutkového stavu:
Rozhodnutím ze dne 13. 9. 2003 žalovaná podle ust. §2 odst. 2 písm. d) zák.
č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické
komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), a podle ust. §4
odst. 7 Licenčního řádu České lékařské komory (dále jen „licenční řád“), nevyhověla žádosti
žalobkyně o udělení licence pro výkon samostatné lékařské praxe, pro výkon funkce
odborného zástupce a pro poskytování poradenských služeb v oboru dermatovenerologie.
Žalovaná dospěla po posouzení podmínek stanovených v licenčním řádu k závěru,
že žalobkyně splňuje podmínku atestace v oboru dermatovenerologie, avšak nesplňuje
požadavek šestileté praxe v tomto oboru. Po posouzení profilu praxe žalobkyně vyslovila
žalovaná názor, že zahraniční praxe již byla žalobkyni započítána při řízení ve věci udělení
výjimky z licenčního řádu pro výkon lékařské praxe, pro výkon funkce odborného zástupce
a pro poskytování poradenských služeb v oboru oftalmologie. Vzhledem k diametrální
odlišnosti oborů oftalmologie a dermatovenerologie považovala žalovaná za velmi
nepravděpodobnou současnou praxi v obou oborech. Licenci tak zamítla vzhledem
k nedostatečné délce praxe v oboru dermatovenerologie.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že není doloženo udělení výjimky
z licenčního řádu pro výkon lékařské praxe, pro výkon funkce odborného zástupce
a pro poskytování poradenských služeb v oboru oftalmologie. Soud zdůraznil, že na základě
listin, které žalobkyně předložila k potvrzení o délce praxe, bylo prokázáno, že vykonávala
lékařskou praxi v daném oboru minimálně 6 let alespoň v úvazku 0,5. Na základě těchto
zjištění soud dospěl k názoru, že závěr žalované o nedostatečné délce praxe žalobkyně
v oboru je v rozporu s obsahem spisu. Pokud žalobkyně nevykonávala celou praxi na území
České republiky, je obvyklé prověřování toho, zda příslušná licence má být udělena,
obtížnější, nicméně pokud žalobkyně předložila příslušné doklady, ze kterých vyplývá,
že praxi v daném oboru vykonávala, pak tomu neodpovídá závěr žalované o nedostatečné
délce praxe v oboru dermatovenerologie, ani její úvaha o tom, že považuje
za nepravděpodobnou současnou praxi v oboru oftalmologie a dermatovenerologie. Krajský
soud v Ostravě proto rozhodnutí žalované podle ust. §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil
podle ust. §78 odst. 4 s. ř. s. žalované k dalšímu řízení, v němž je vázána právním názorem
soudu.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nesouhlasila se zjištěním soudu,
že závěr žalované je v rozporu s obsahem spisu. Namítla jednak to, že skutečnost,
že žalobkyni byla udělena výjimka z licenčního řádu pro výkon lékařské praxe, pro výkon
funkce odborného zástupce a pro poskytování poradenských služeb v oboru oftalmologie,
nemůže vyplývat z příslušného spisu, neboť o udělení výjimky pro obor oftalmologie
bylo rozhodováno v jiném správním řízení a je o něm veden jiný správní spis. Soud
však dle názoru stěžovatelky kladl důraz zejména na skutečnost, že žalobkyně předložila
listiny, ze kterých vyplývá, že vykonávala lékařskou praxi v daném oboru minimálně 6 let
alespoň v úvazku 0,5. Pokud by stěžovatelka vycházela z právního názoru Krajského soudu
v Ostravě prezentovaného v rozsudku, musela by bez dalšího uznat jakoukoli lékařskou praxi
absolvovanou kdekoli ve světě, kterémukoliv lékaři, bez ohledu na závazné směrnice
Evropské unie a bez ohledu na kvalitu této praxe. K posouzení otázky, zda automaticky
přiznávat potřebnou lékařskou praxi k udělení licence i těm lékařům, kteří mají tuto praxi
doloženou v zahraničí mimo země Evropské unie, stěžovatelka poukázala na směrnici
Evropské unie 93/16/EHS, podle níž musí Česká lékařská komora při svém rozhodování brát
v úvahu, že lékař, který obdrží osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe na území České
republiky, bude oprávněn vykonávat lékařskou praxi ve všech zemích Evropské unie a musí
tedy splňovat podmínky stanovené směrnicí 93/16/EHS. Podle §44 odst. 1 věta poslední
zákona č. 95/2004 Sb. totiž lékaři, kteří v České republice obdrží osvědčení České lékařské
komory k výkonu soukromé lékařské praxe, automaticky získávají specializovanou
způsobilost v příslušném lékařském oboru a jsou způsobilí bez dalšího v tomto oboru pracovat
i v kterékoli zemi Evropské unie.
Stěžovatelka je toho názoru, že záruku souladu s uvedenou směrnicí Evropské unie
skýtají svou praxí lékaři z členských států Evropské unie, jakož i lékaři z České republiky,
nikoli však lékaři, kteří předmětnou praxi absolvovali mimo země Evropské unie, včetně zemí
bývalého Svazu sovětských socialistických republik. K získání specializované způsobilosti
ve smyslu citované směrnice Evropské unie je nutné vykonat postgraduální přípravu
v rozsahu v této směrnici stanoveném. Tuto podmínku splňují lékaři ze zemí Evropské unie
včetně ČR, pokud absolvují postgraduální přípravu, jednak v rámci přípravy na příslušnou
atestační zkoušku, jednak v minulosti nejméně pět let vykonávali po absolvování lékařské
fakulty povolání lékaře, byli povinně členy České lékařské komory a jako členové České
lékařské komory měli povinnost se celoživotně postgraduálně vzdělávat. Stěžovatelka
uvedla, že tak je zaručeno, že lékaři ze zemí Evropské unie včetně České republiky, kterým
je přiznáno osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe, současně splňují podmínku
danou směrnicí Evropské unie 93/16/EHS. Tak tomu však není v případě lékařů ze zemí
mimo Evropskou unii včetně žalobkyně. Z toho důvodu Česká lékařská komora uznává
jako započitatelnou lékařskou praxi pro přiznání osvědčení k výkonu soukromé lékařské
praxe buď lékařskou praxi absolvovanou v České republice nebo kterékoli zemi Evropské
unie, naproti tomu až na odůvodněné výjimky neuznává takovou praxi mimo země EU.
Stěžovatelka tedy nesouhlasí s postojem soudu a trvá na tom, aby stanovená pětiletá praxe
byla absolvována v některém ze států Evropské unie včetně ČR. Mimo země EU totiž nelze
lékařskou praxi uznat současně jako postgraduální přípravu, zvláště když povinnost
celoživotního vzdělávání není v těchto zemích dána. Respektováním právního názoru
vyplývajícího z napadeného rozsudku by porušovala citovanou směrnici Evropské unie.
Z uvedených důvodů žádá stěžovatelka Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 6. 2. 2006 žalobkyně navrhla zamítnutí
kasační stížnosti jako nedůvodné. Poukázala na to, že ačkoli žalovaná v odůvodnění
svého napadeného rozhodnutí tvrdila, že žalobkyni byla udělena výjimka z licenčního řádu
pro výkon samostatné lékařské praxe v oboru oftalmologie, toto tvrzení nemá oporu
v listinných důkazech. Žalobkyně setrvala na svém vyjádření, že jí žádná výjimka nebyla
nikdy udělena a že v tomto řízení se jedná o její žádost o vydání licence pro výkon samostatné
lékařské praxe v oboru dermatovenerologie.
K argumentaci stěžovatelky, že lékaři, kteří absolvovali předmětnou praxi mimo země
Evropské unie včetně zemí bývalého Svazu sovětských socialistických republik, neskýtají
záruku, že svou praxí naplňují směrnici Evropské unie, uvedla, že tato skutečnost nevyplývá
z žádného předpisu platného pro posouzení její žádosti. Pokud se žalovaná ve své kasační
stížnosti odvolávala na směrnici Evropské unie 93/16/EHS a zákon č. 95/2004 Sb., žalobkyně
namítla, že tento zákon neobsahuje ustanovení, podle něhož by nesplňovala potřebnou
lékařskou praxi.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích
stížních bodů uplatněných v kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud poukazuje na tyto pro posouzení věci
rozhodné skutečnosti:
Žalobkyně dne 23. 7. 2003 požádala o vydání licence pro výkon samostatné lékařské
praxe, pro výkon funkce odborného zástupce a pro poskytování poradenských služeb v oboru
dermatovenerologie. Z údajů o dosavadní praxi v oboru dermatovenerologie uvedených
v žádosti vyplývá, že žalobkyně vykonala na Ukrajině v době od 24. 10. 1994 do 25. 1. 2001
praxi v délce 15ti měsíců na plný úvazek a 95ti měsíců na poloviční úvazek, ve Všeobecné
fakultní nemocnici v Praze absolvovala v době od 1. 2. 2001 do 31. 10. 2001 9ti měsíční praxi
na plný úvazek. Praxi na Ukrajině žalobkyně doložila pracovní knížkou a potvrzením ze dne
25. 8. 1999 v překladu z ruského jazyka, k prokázání praxe v České republice předložila
potvrzení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 20. 11. 2001. K žádosti dále přiložila
potvrzení Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 3. 7. 2003, kde je uvedeno, že ministerstvo
zhodnotilo žalobkyni odbornou praxi absolvovanou v cizině do specializační průpravy
I. stupně v oboru dermatovenerologie a současně potvrdilo, že vykonávala zdravotnické
povolání lékaře v oboru dermatovenerologie v celkové délce 7 roků a 1 měsíc, z toho v cizině
6 let a 4 měsíce, v České republice 9 měsíců.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatelka jako důvody své kasační stížnosti označila ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Písmeno b) citovaného ustanovení jako důvod kasační stížnosti uvádí vady
řízení spočívající v nedostatcích ve skutkovém zjištění správního orgánu nebo
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, přičemž soud
měl pro tyto důvodně vytýkané vady napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. V situaci,
kdy stěžovatelka brojí proti rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí pro rozpor
zjištěného skutkového stavu se spisy, je zřejmé, že podstata jejích námitek je v rozporu
s důvody vymezenými v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Existence těchto důvodů je za dané
procesní situace z povahy věci vyloučena. Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že rozsudek
krajského soudu napadla pouze z důvodu podle písmene a) tohoto ustanovení, tedy kvůli
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Toto spatřuje v chybném hodnocení splnění podmínek pro výkon soukromé praxe.
Krajský soud poukázal na to, že ve spise není doloženo udělení výjimky z licenčního
řádu pro obor oftalmologie. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky,
že udělení výjimky z licenčního řádu nemůže vyplývat z příslušného spisu, neboť o udělení
výjimky žalobkyni pro obor oftalmologie bylo rozhodováno v jiném správním řízení
a je o něm veden jiný správní spis.
Podle ust. §32 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů, jsou podkladem pro rozhodnutí zejména podání, návrhy a vyjádření
účastníků řízení, důkazy, čestná prohlášení, jakož i skutečnosti všeobecně známé nebo známé
správnímu orgánu z jeho úřední činnosti. Podle ust. §33 odst. 2 citovaného zákona je správní
orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit
k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění.
Pokud stěžovatelka přihlížela při posuzování lékařské praxe žalobkyně k tomu, že část
praxe jí byla započítána při udělení výjimky z licenčního řádu pro obor oftalmologie, měla
rozhodnutí o výjimce, případně kopii příslušných listin správního spisu, doložit jako jeden
z podkladů svého rozhodnutí do správního spisu vedeného v řízení o udělení licence.
Účastníku řízení totiž nesmí být odňata možnost se s důkazy poskytujícím rozhodnou
skutečnost před vydáním rozhodnutí seznámit, vyjádřit se k ní, popřípadě navrhnout důkazy
k prokázání opaku. Nestačí tedy uvést shromážděné podklady až v samotném rozhodnutí.
Krajský soud stěžovatelce správně vytknul, že ve spise nejsou obsaženy podklady, z nichž
stěžovatelka v odůvodnění rozhodnutí dovodila své závěry. Vzhledem k tomu, že udělení
výjimky z licenčního řádu pro obor oftalmologie nebylo doloženo, nebyla na základě
spisového materiálu ani opodstatněna úvaha stěžovatelky o tom, že považuje
za nepravděpodobnou současnou praxi v oboru oftalmologie a dermatovenerologie. Ostatně
již samotná tato formulace zakládá vady odůvodnění, neboť správní orgán při rozhodnutí
ve věci musí vycházet z řádně zjištěného skutečného stavu věci, nikoliv z domněnek
založených na velké míře pravděpodobnosti.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že krajský soud
při posuzování praxe žalobkyně nerespektoval směrnici Rady Evropských společenství
č. 93/16/EHS, ze dne 5. 4. 1993, o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání
jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci.
Uvedená směrnice se stala spolu s ostatními právními akty Evropských společenství
závaznou pro Českou republiku ke dni 1. 5. 2004, kdy Česká republika přistoupila k Evropské
unii. Předpokládaný vstup České republiky do Evropské unie vedl k potřebě sbližování
českého práva s právem Evropských společenství. V této souvislosti byl již dne 29. 1. 2004
přijat zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a
specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a
farmaceuta. Tento zákon nabyl účinnosti dne 2. 4. 2004, s výjimkou ustanovení části sedmé a
ust. §34 odst. 5, která nabyla účinnosti dnem 1. 5. 2004.
Stěžovatelka vydala rozhodnutí o neudělení licence dne 13. 9. 2003, tedy v době,
kdy směrnice 93/16/EHS nebyla ještě pro Českou republiku závazná a rovněž před samotným
schválením výše uvedeného zákona. Při přezkoumání správního rozhodnutí vychází soud
zásadně ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Argumentace stěžovatelky, že praxe žalobkyně měla být posouzena
s ohledem na směrnici 93/16/EHS, je proto irelevantní.
Krajský soud postupoval správně, pokud při přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky
vycházel z právních předpisů účinných ke dni vydání jejího rozhodnutí. Stěžovatelka
o udělení licence rozhodovala podle zákona č. 220/1991 Sb. Podle ust. §2 odst. 2 písm. c)
tohoto zákona je Česká lékařská komora oprávněna stanovit podmínky k výkonu soukromé
praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu
a vedoucích lékařů a primářů v nestátních zdravotnických zařízeních. Tyto podmínky byly
vymezeny v licenčním řádu. Podle ust. §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. je Česká
lékařská komora oprávněna vydávat osvědčení o splnění podmínek (v licenčním řádu je toto
osvědčení označeno jako licence).
Podle §7 odst. 1 licenčního řádu musí lékař pro výkon samostatné lékařské praxe,
pro výkon funkce odborného zástupce a pro poskytování poradenských služeb splňovat
jednak podmínku atestace v oboru (u nástavbových oborů nástavbovou atestaci), jednak
podmínku šesti let praxe v oboru, přičemž tato praxe musí být absolvována v posledních
devíti letech v rozsahu odpovídajícím nejméně 0,5 běžného pracovního úvazku. Podle §7
odst. 5 licenčního řádu se praxí pro účely tohoto ustanovení rozumí celková délka praxe
v daném oboru po ukončení lékařské fakulty, včetně povinné předatestační přípravy
absolvované pod vedením lektora v příslušném oboru. U nástavbových oborů se započítává
celá délka praxe v základním oboru s odečtením povinné předatestační přípravy v základním
oboru. Licenční řád tedy nestanoví, že praxe musí být vykonána výhradně na území České
republiky. Absolvovanou praxi je podle §3 písm. c) licenčního řádu možné doložit zápisem
v atestačním indexu nebo písemným potvrzením zaměstnavatele, ve výjimečných případech
lze tyto doklady nahradit čestným prohlášením žadatele.
Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že pokud žalobkyně spolu s žádostí
o udělení licence předložila v souladu s §3 písm. c) licenčního řádu doklady, ze kterých
vyplývá, že vykonávala lékařskou praxi v oboru dermatovenerologie v délce požadované
v §7 licenčního řádu, je závěr stěžovatelky o nedostatečné délce praxe v daném oboru
v rozporu se spisem.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek netrpí nezákonností z důvodu
tvrzeného stěžovatelkou dle ust. §103 odst.1 písm. a), z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny
ani vady dle ust. §103 odst.1 písm. c) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, Nejvyšší správní soud proto uložil stěžovatelce
uhradit jí podle §60 odst. 1 s. ř. s. vzniklé náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši
1075 Kč. Tyto spočívají v nákladech právního zastoupení žalobkyně, kdy advokátka
žalobkyně učinila v řízení jeden hlavní úkon právní služby a 1000 Kč podle ust. §7, §9
odst. 3 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
k němuž náleží jedenkrát náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč dle ust. §13
odst. 3 cit. vyhlášky. Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupkyni žalobkyně odměnu za úkon
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, neboť advokátka již žalobkyni zastupovala
v řízení o žalobě v této věci. Částku je stěžovatelka povinna uhradit k rukám zástupkyně
žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu