ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.21.2006
sp. zn. 3 As 21/2006 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. o. s., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967,
Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí
6, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2004, čj. 28158/01-32/O-713/01,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 90/2004, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 90/2004 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2004, čj. 28158/01 – 32/O-713/01, bylo
ve smyslu §59 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu] zamítnuto odvolání žalobce (dále
též „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru územního
rozhodování (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 9. 2001,
čj. 126972/01/OUR/DI/Š. Tímto rozhodnutím rozhodl správní orgán prvního stupně
o povolení umístění stavby „ S. t., 2. s. – 2 B „H. t. MO“ – úsek M. – M.“. Žalovaný své
rozhodnutí odůvodnil jednak souladem napadeného rozhodnutí se schváleným územním
plánem sídelního útvaru, dále pak tím, že územně technické požadavky a stavebně technické
požadavky na výstavbu podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy na stavby a jejich umístění
byly splněny již v územním rozhodnutí a jsou tak rovněž zabezpečeny požadavky zajišťující
zdravé a bezpečné životní prostředí. Správní orgán prvního stupně podle žalovaného rozhodl
v souladu s kladnými stanovisky a jinými správními úkony dotčených orgánů státní správy,
věc byla mj. kladně projednána na úseku hygienické ochrany zdraví, ochrany ovzduší a
zpracována byla i hluková a exhalační studie. Zásah do Pražské památkové rezervace byl
kladně projednán s orgány státní památkové péče a rozhodnutí o umístění stavby odpovídá
urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí. Stran požadavku na posouzení
vlivů na životní prostředí podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů
rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon č. 244/1992 Sb.“) žalovaný konstatoval, rovněž s odkazem na vyjádření odboru
životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy, že tato stavební činnost posuzování
vlivů na životní prostředí nepodléhá, tudíž tento proces není nutný. Podle §37 odst. 2 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (s účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 183/2006, stavebním zákonem – pozn.
soudu) totiž posouzení umístění stavby z hlediska péče o životní prostředí provádí v územním
řízení stavební úřad zejména na základě získaných správních úkonů orgánů státní správy na
úseku ochrany životního prostředí. V reakci na žalobcem namítanou absenci souhlasu orgánu
ochrany přírody k zásahu do krajinného rázu podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody
a krajiny“), žalovaný sdělil, že správní orgán prvního stupně v souladu se zákonem vycházel
ze souhlasu odboru životního prostředí. Žalovaný poukázal na skutečnost, že o námitkách
žalobce uplatněných v předchozím řízení rozhodl již správní orgán prvního stupně. Ze všech
uvedených důvodů dospěl žalovaný k závěru, že odvolání podané žalobcem není důvodné
a proto odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém
rozsahu potvrdil.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 90/2004 - 46,
byla žaloba žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta.
Žalobce v žalobě uvedl, že se žalovaný v odvolacím rozhodnutí řádně nevypořádal ve všemi
uplatněnými námitkami. Dále tvrdil, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně jsou nezákonná a že těmito nezákonnými rozhodnutími a postupem obou
správních orgánů byl zkrácen na svých právech. Soud se s jednotlivými žalobními námitkami
obsáhle vypořádal. K námitce rozporu stavby s veřejným i obecným zájmem na trvalé
udržitelnosti zdravotních podmínek města a přijatelném životním pr ostředí v něm,
nevhodnosti stavby, poukazu na velkou finanční náročnost celé stavby a na to, že v oblasti
jsou překračovány limity hluku a imisí a realizací stavby by došlo ke zhoršení stavu životního
prostředí, uvedl, že předmětem řízení o umístění stavby je posouzení, zda je návrh na umístění
stavby v souladu s územně plánovací dokumentací, jež je jeho podkladem. Tento soulad byl
podle soudu shledán a žalobce jej nepopřel; proto nemohlo dojít ke zkrácení na jeho
procesních právech. Ohledně námitky týkající se neposouzení vlivů na životní prostředí
postupem podle zákona č. 244/1992 Sb., popř. v rámci odvolacího řízení alespoň provedením
zjišťovacího řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí),
platného v době rozhodování, čímž měl být žalobce zkrácen na svém právu účastnit
se rozhodovacího procesu, se soud plně přiklonil k názoru žalovaného s tím, že dotčená
stavba, vedená jako místní komunikace, nespadá pod věcný rozsah zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí.
K namítané absenci podkladového stanoviska podle §12 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny soud uvedl, že orgán ochrany přírody neshledal, že by umístěním stavby
mohl být dotčen krajinný ráz způsobem, jenž by vyvolal nutnost vydání samostatného
rozhodnutí, ačkoli přímo nevyjádřil, že není třeba souhlasu podle §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny. Stavba nebyla opomenuta z hlediska ochrany přírody a krajiny
a namítaná vada nemohla ve svém důsledku vést k nezákonnosti výsledného
rozhodnutí. K námitce týkající se rozporu územního rozhodnutí s ustanoveními stavebního
zákona, kdy nebyla zajištěna věcná a časová koordinace s podmiňujícími a dalšími stavbami,
uvedl, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze dovodit předpokládanou
koordinaci jednotlivých staveb, což vyplývá i z podkladů pro rozhodnutí, jež jsou součástí
spisu. I zde konstatoval nedůvodnost této námitky, neboť ani namítané zkrácení žalobce
na procesních právech, pocházející údajně z nedostatku obsažnějšího odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, potažmo i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, by nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí. Neshledal důvodným ani žalobní tvrzení, že rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně je zmatečné. Podle žalobce porušil žalovaný §47 odst. 3 spr. ř.,
když neodůvodnil rozhodnutí ve smyslu správního řádu tím, že v odůvodnění neuvedl,
z jakého důvodu nerozhodl o všech námitkách. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně je však podle soudu zjevné, že se správní orgán prvního stupně ve svém
rozhodnutí zabýval všemi námitkami, ač byly finálně spojeny v jeden celek.
Námitka, že žalovaný porušil §47 odst. 1 spr. ř., neboť nenapravil neurčitý a zmatečný
výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tím, že nereagoval na odvolací důvod
žalobce, že bod 10. výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl neurčitý, neboť
v něm byl použit neurčitý výčet, nebyla shledána důvodnou. Uvození slova „zejména“
se vztahovalo k přeložkám sítí, které musí být v zájmu výstavby vlastní stavby provedeny;
nedůvodná je pak i námitka, že neurčitostí trpí výroky pod body 19. a 23. a nebyl shledán
ani rozpor s §37 odst. 2 stavebního zákona. Soud dále poukázal na to, že za legitimní
lze považovat jen námitky týkající se posuzování zájmů chráněných zákonem o ochraně
přírody a krajiny, a tak tyto námitky ani nejsou legitimními, neboť se zcela míjí s posláním
účastenství žalobce přiznanému zvláštními právními předpisy. Žalobce dále namítal
formulování podmínky č. 25 územního rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť nebyla
s dostatečnou jistotou zjištěna pravděpodobná hluková zátěž z užívání předmětné stavby
a byla tak zmařena možnost projednat tak návrh z stran hledisek §37 odst. 2 stavebního
zákona. Soud odkázal v tomto bodě na svá předcházející zjištění v námitkách podaných výše
s tím, že dle jeho názoru podmínka č. 25 není formulována v rozporu se zákonem. I ohledně
námitky týkající se možného negativního dopadu na změny či úplné vymizení bytových
funkcí v dané oblasti poukázal na své předchozí závěry s tím, že i v tomto případě byl
zakotven požadavek dotčených orgánů státní správy a došlo tak k přenesení jejich podmínek
do výroku územního rozhodnutí a investor je jimi dále vázán. Ani námitku neaktuálnosti
podkladů pro rozhodnutí neshledal důvodnou, neboť vyhlášením stavební uzávěry nemohly
nastat takové změny stanovisek, že by v daném území mohlo dojít k umístění či povolení
jiných staveb. Podklady pro rozhodnutí byly k datu vydání rozhodnutí o umístění stavby
správním orgánem prvního stupně aktuální, případně u nich došlo k jejich aktualizaci. Dále
neshledal důvodnou námitku, že žalovaný jako odvolací orgán selh al, neboť přezkoumal
napadené rozhodnutí a ve svém odůvodnění se v souladu se zákonem vyjádřil k rozhodným
skutečnostem. Soud se ani nemohl zabývat námitkou, zda by bylo vhodnější stavbu umístit do
jiné lokality, nebo posuzovat její technické parametry, neboť mu přísluší toliko přezkum
rozhodnutí správního orgánu. Ohledně námitky žalobce, že rozhodnutí nebylo řádně doručeno
vyvěšením na úřední desce, neboť byla vyvěšena pouze jeho zmenšená kopie, nebylo
shledáno, že by šlo o vadu způsobilou zkrátit žalobce na jeho procesních právech. Zkrácení
na procesních právech žalobce soud neshledal ani v tom, že vedle doručení všem účastníkům
veřejnou vyhláškou a bylo navíc ještě žalobci doručeno na doručenku, neboť účinky doručení
nastávají vůči všem účastníkům vyvěšením na úřední desce. Ze všech těchto důvodů soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku podal žalobce včasnou kasační stížnost, v níž vycházel z toho,
že žalovaný nepojednal a nevyvrátil jeho odvolací důvody, argumentace žalovaného byla
mimoběžná, což způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, přičemž
tuto vadu nelze odstranit v rámci žalobního řízení. Stěžovatel poukázal na své žalobní
námitky, které podle jeho názoru soud nevyvrátil, a vyslovil názor, že může ve správním
řízení o umístění stavby uplatňovat všechny námitky, tedy nejen námitky vztahující se pouze
k ochraně přírody a krajiny. Opětovně poukázal na rozpor stavby s veřejným i obecným
zájmem na trvalé udržitelnosti zdravotních podmínek města a přija telném životním prostředí
v něm, dále poukázal na nevhodnost stavby, odmítl emisní studii, poukázal též na velkou
finanční náročnost stavby a současně uvedl, že v oblasti jsou překračovány limity hluku
i imisí a realizací stavby by se zhoršil stav životního prostředí, čímž by byl již stávající
nadlimitní a tudíž i protiprávní stav ještě zhoršován. Tyto námitky žalovaný nevyvrátil a jeho
argumentace šla jiným směrem. Soudu pak stěžovatel vytkl poměřování proporcionality mezi
přínosem realizace návrhu stavby a jeho negativními dopady na životní prostředí v situaci,
kdy zákon takovéto poměřování a zvažování nestanoví a neumožňuje.
Dále stěžovatel poukázal na neposouzení vlivů na životní prostředí postupem podle
zákona č. 244/1992 Sb. Soud i žalovaný provedli mylný výklad právního předpisu
a účelovými argumenty popírají jeho smysl a účel. Stěžovatel dále namítl absenci
podkladového stanoviska k posouzení zásahu do krajinného rázu, kdy podle něj není možné
vydávat konkludentní stanoviska. Stěžovatel poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu publikované pod č. 499/2005 Sb. NSS, podle něhož mělo být vydáno neformální
stanovisko, že rozhodnutí o souhlasu nebude potřeba. Stěžovatel též namítl rozpor územního
rozhodnutí s ustanoveními stavebního zákona, kdy nebyla zajištěna koordinace
s podmiňujícími a dalšími stavbami a stěžovatel měl být zkrácen na svých procesních právech
při projednání řešení na úseku ochrany krajinného rázu a ochrany ovzduší, navíc byl zkrácen
na právu na přesvědčivé odvolací rozhodnutí po provedení úplného přezkumu. Stěžovatel dále
brojí proti tomu, že o jeho námitkách bylo rozhodnuto jako o námitce jediné a tuto vadu bylo
možno odstranit v odvolacím řízení. Podle stěžovatele dále nepatří do výroku rozhodnutí
zjevně příkladmé formulace. Dále nesouhlasí se selektivním doručením rozhodnutí, které
představuje zásah do zásady rovnosti účastníků. Dále namítá, že žalovaný neprovedl plný
přezkum podle požadavků §59 odst. 1 spr. ř., podle nějž by tím měla být zjištěna
a konstatována podjatost úředníků Magistrátu hl. m. Prahy, kteří jako zaměstnanci územně
samosprávného celku jsou současně zaměstnanci stavebníka – investora a navrhovatele
v jedné osobě. Rozhodování vyloučenými pracovníky je podle stěžovatele procesní vadou
odůvodňující zrušení rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, čj. 10 Ca 90/2004-46, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil názor, že kasační stížnost nebyla
podána k poštovní přepravě dne 4. 10. 2005 s ohledem na datum 7. 10. 2005 na razítku.
Žalovaný dále poukázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se s právním názorem soudu
prvního stupně. Stěžovatel v námitce týkající se nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
odůvodnění konkrétně nespecifikuje, v čem spatřuje tuto nedostatečnost; navíc v kasační
stížnosti dostatečně nerozlišuje soudní a správní řízení. Žalovaný dále poukázal
na to, že tvrzení uplatněná stěžovatelem teprve v žalobní replice nemohou být důvodem
pro zrušení rozhodnutí žalovaného, stejně jako nelze po lhůtě rozšířit žalobní body. Ohledně
námitky týkající se vyloučení pro podjatost žalovaný uvedl, že rozhoduje–li správní orgán
v přenesené působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usuzovat na podjatost
a poukazovat na pochybnosti o nepodjatosti jejich zaměstnanců, navíc když měla být námitka
podjatosti uplatněna bezprostředně poté, kdy se vyskytly okolnosti nasvědčující vyloučení
konkrétního pracovníka. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnosti není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav věci aplikována nesp rávná právní norma, popřípadě
je aplikována správní právní norma, která je však nesprávně vyložena.
Stěžovatel nejprve obecným a neurčitým způsobem poukázal na to, že žalovaný
nevyvrátil jeho odvolací důvody, z čehož dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného pro nedostatek důvodů, což je vada soudem neodstranitelná. K tomu soud prvního
stupně správně uvedl, že ne každý tvrzený nedostatek slovního vyjádření důvodů rozhodnutí
musí nutně zkrátit stěžovatele na jeho právech a je třeba posuzovat, zda vzhledem k obsahu
spisu a podkladům pro rozhodnutí tento formální nedostatek způsobuje, že ochrany zájmů,
na jejichž obranu stěžovatel vystupuje, nebylo dbáno a tvrzené porušení procesních
práv stěžovatele vyvolává nezákonnost rozhodnutí. Obecná tvrzení pak stěžovatel doplnil
tak, že má za splnění všech podmínek právo, pokud se řízení může dotknout zájmů
chráněných zákonem o ochr aně přírody a krajiny, vstoupit do územního řízení, přičemž
mu následně příslušejí všechna procesní práva účastníka. Ve vztahu k ostatním účastníkům
je v rovném postavení, může se vyjadřovat k celému předmětu, ke způsobu vedení řízení
a není při tom omezen námitkami jen ve vztahu k ochraně přírody a krajiny. V tomto směru
je podle stěžovatele rozsudek mylný a nezákonným způsobem zužuje práva stěžovatele.
K této námitce Nejvyšší správní soud odkazuje na konstantní judikaturu správních soudů
ve věcech působení občanských sdružení zabývajících se ochranou přírody a krajiny
ve správních a soudních řízeních (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000,
č. j. 5 A 98/98 – 109, publikovaný jako SJS č. 888/2001), podle níž se občanská sdružení
mohou domáhat ochrany proti nezákonným rozhodnutím, kterými byla zkrácena jejich
procesní práva. Ohledně možnosti stěžovatele činit námitky se Nejvyšší správní soud dále
ztotožňuje se závěrem soudu, že stěžovatel může namítat jen porušení svých pro cesních práv
a po obsahové stránce musí jít o námitky dotýkající se toliko otázek posuzovaných podle
předpisů na ochranu přírody a krajiny. Soud proto dospěl ke správnému závěru, že námitky
překračující tento rámec stěžovateli nepřísluší.
Další stížnostní námitkou je poukazovaný rozpor s veřejným a obecným zájmem
na trvalé udržitelnosti zdravotních podmínek města a přijatelném životním prostředí,
nevhodnost stavby, odmítnutí emisní studie, velká finanční náročnost realizací stavby
a překračování limitů hluku a imisí a realizací stavby by se zhoršil již stávající protiprávní
stav, který by byl nadále zhoršován. Stěžovatel vytkl poměřování proporcionality mezi
přínosem realizace stavby a její negativní dopady na životní prostředí. I zde se Nejvyšší
správní soud ztotožnil se závěry soudu, podle nichž bylo předmětem řízení o umístění stavby
posouzení, zda je návrh na umístění stavby v souladu s územně plánovací dokumentací,
jež je jeho podkladem. Soud jej v tomto případě shledal, s tím, že stěžovatelem nebyl
ani popřen a tím méně tak mohlo dojít ke případnému zkrácení na stěžovatelových procesních
právech, s čímž Nejvyšší správní soud souhlasí.
Podle Nejvyššího správního soudu se soud prvního stupně správně vypořádal
s námitkou, že došlo k opomenutí provedení procesu posouzení vlivů na životní prostředí
podle zákona č. 244/1992 Sb., poněvadž dotčená stavba, vedená jako místní komunikace,
nespadá pod věcný rozsah zákona č. 244/1992 Sb. Nejvyšší správní soud k této stížnostní
námitce navíc dodává, že poukazem na účel zákona o posuzování vlivů a životní prostředí
nelze nezákonně rozšiřovat jeho věcnou působnost a ve svém důsledku pak jednat
protizákonně a protiústavně, neboť podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
lze státní moc v demokratickém právním státě uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Soud rovněž správně posoudil
žalobní a následně též stížnostní námitku týkající se absence podkladového stanoviska podle
§12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, když sdělil, že orgán ochrany přírody
neshledal, že by umístěním stavby byl dotčen krajinný ráz způsobem, aby to vyústilo
ve vydání správního rozhodnutí o udělení souhlasu, ačkoli přitom sám nevyjádřil, že takového
souhlasu není zapotřebí. Ve svém rozsudku správně uvedl, a to s přihlédnutím k zásadě právní
jistoty a její součásti – zásadě legitimního očekávání –, že v době vydání rozhodnutí správních
orgánů správní soudy opakovaně zaujímaly výklad, že souhlas podle §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny je ve správním řízení vydáván pouze tehdy, pokud je příslušným
orgánem zjištěno, že by mohlo dojít k zásahu do krajinného rázu. Ačkoli přisvědčil
stěžovateli, že v podkladech pro rozhodnutí není nikde uveden správní úkon příslušného
orgánu s poukazem na §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a není nikde výslovně
použito termínu „posouzení zásahu do krajinného rázu“, podle názoru soudu nelze mít
za to, že by k věcnému posouzení, zda návrh na umístění stavby vyžaduje souhlas k zásahu
do krajinného rázu či nikoli, vůbec nedošlo. Dále uvedl, že k chráněným zájmům podle
zákona o ochraně přírody a krajiny se příslušné orgány vyjádřily a nelze tedy dovodit,
že by byla opomenuta hlediska ochrany přírody a krajiny, včetně krajinného rázu. Nejvyšší
správní soud dodává, že je zřejmé, že byl objektivním způsobem, spolehlivě, přesně a úplně
zjištěn skutečný stav věci a za tím účelem byly shromážděny potřebné podklady pro vydání
rozhodnutí, a to v souladu s požadavky správního řádu a stavebního zákona. K porušení
stěžovatelových procesních práv tedy nedošlo.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze ohledně
tvrzené rozpornosti územního rozhodnutí se stavebním zákonem, že již z podkladů
pro rozhodnutí a současně i ze sam otného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
lze dovodit, že rozpor dán není, neboť má být zajištěna věcná a časová koordinace realizace
předmětné stavby s dalšími stavebními činnostmi. Ani tuto námitku tedy neshledal Nejvyšší
správní soud důvodnou. Stěžovatel rovněž nebyl zkrácen na procesních právech ani v oblasti
neprojednání věcného řešení na úseku ochrany krajinného rázu a ochrany ovzduší a současně
ani tvrzený nedostatek obsažnějšího odůvodnění nemá vliv na zákonnost rozhodnutí,
čímž se soud vypořádal i s námitkou porušení práva na přesvědčivé odvolací rozhodnutí
po provedení úplného přezkumu.
Nejvyšší správní soud, shodně tak i soud prvního stupně, neshledal jako důvodnou
námitku stěžovatele, že o jím podaných námitkách bylo rozhodnuto jako o námitce jediné.
Podle správného posouzení soudu ani taková rozpornost nemůže stěžovatele zkrátit na jeho
právech, zejména když je zjevné, že předmětem posouzení a rozhodnutí byla všechna jeho
tvrzení, ač byla finálně shrnuta pod námitku jedinou a je zřejmé, že se jimi správní orgán
prvního stupně zabýval. Nejvyšší správní soud dodává, že není rozhodující pouze délka
odůvodnění jako části individuálního správního aktu, nýbrž i to, že vyřízení námitek bylo
řádně odůvodněno a námitky byly vůbec vyřízeny. Námitku vycházející z tvrzeného výskytu
neurčitých výroků obsažených ve správním rozhodnutí, soud prvního stupně v tomto případě
neshledal důvodnou, s čímž souhlasí i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud se plně
ztotožňuje s příhodným vyvrácením a vyřízením těchto námitek Městským soudem v Praze.
Soud prvního stupně k další námitce správně sdělil, že právo na výslovné
a přesvědčivé vyřízení odvolacích důvodů nebylo dotčeno a rovněž se nejednalo o zásah
do práva na plný přezkum rozhodnutí, a neshledal, že by žalovaný jako odvolací orgán selhal,
neboť přezkoumal napadené rozhodnutí a v odůvodnění se vyjádřil k zákonem předepsaným
a rozhodným hlediskům, přičemž nezákonnost nemůže vyvolat namítnutá skutečnost,
že se nevyjádřil dostatečně obsáhle a pregnantně. Nejvyšší správní soud souhlasí
i s dalším argumentem, že se absence konkrétních důvodů v odůvodnění týkala jen námitek ,
s jejichž vyřízením nebyl stěžovatel údajně dostatečně spokojen , přičemž toto nemohlo
znamenat porušení jeho procesních práv. Jako příkladnou námitku, která podle názoru
Nejvyššího správního soudu a soudu prvního stupně i stěžovateli nepřísluší, a která podle
něj nebyla vyřízena, je námitka vyjadřující obavy o negativní zatížení obytné zástavby
a vymizení bytových funkcí na daném území. Rovněž pak stěžovateli nepříslušely námitky
v oblasti bezpečnosti silničního provozu, jeho plynulosti a řešení detailních návrhů, či zjištění
předpokládané hlukové zátěže. Legitimní jsou jen ty námitky, jak je uvedeno výše, vztahující
se k ochraně přírody a krajiny.
K námitce týkající se selektivního doručování soud prvního stupně nepochybil,
když neshledal nesprávnost při doručování rozhodnutí veřejnou vyhláškou tím, že nebyl
vyvěšen originál, nýbrž zmenšená kopie. Současně pak vhodně poukázal na to, že není
porušením zásady rovnosti, pokud bylo navíc navrhovateli doručeno na doručenku, neboť
účinky vůči všem účastníkům správního řízení má toliko a jen vyvěšení na úřední desce,
k čemuž došlo. Skutečnost, že navrhovateli bylo navíc doručeno na doručenku, není
porušením procesních práv stěžovatele. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší správní soud.
Poslední námitkou stěžovatele je, že žalovaný řádně nepřezkoumal územní rozhodnutí,
neboť by musel zjistit, že se na rozhodování podíleli pracovníci vyloučeni pro podjatost.
I když tato námitka byla v rámci řízení o žalobě uplatněna až v replice a nemohla tak rozšířit
okruh žalobních důvodů, neboť se jedná o námitku opožděnou, Městský soud v Praze se s ní
vypořádal. Ani tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou, neobstojí ani
argumentace stěžovatele rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2002,
čj. 30 Ca 23/2002-17, publikovaným jako SJS č. 1058/2002. Uvedený judikát nedopadá
na souzenou věc, neboť nejde o rozhodování v přenesené působnosti, kde byl měl
zaměstnavatel úředníků (navrhovatel) přímý a soukromý zájem n a výsledku rozhodnutí.
V průběhu správního řízení a řízení před soudem bylo naopak několikrát opakováno,
že předmětná stavba je stavbou ve veřejném zájmu, jež by naopak ve svém důsledku
v dlouhodobém měřítku měla přispět ke zlepšení životního prostředí a dopravní situace.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhr ada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu