ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.24.2007
sp. zn. 3 As 24/2007 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
Ing. L. P., zast. advokátem Mgr. Jiřím Hrubanem, se sídlem Blansko, Rožmitálova 5, proti
žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Hradec Králové,
Wonkova 1142, za účasti 1) Ing. J. K., a 2) I. K., o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2006, č. j. 30 Ca 26/2006 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, ze dne 14. 2. 2006,
č.j. 23549/RR/2005/Be. Žalovaný jím podle ust. §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), zamítl odvolání žalobkyně a Ing. J. K. proti rozhodnutí
Magistrátu města Hradec Králové, ze dne 24. 8. 2005, zn. 75504/2003/ST1/Kru, jímž bylo
zastaveno řízení vedené podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), ve věci staveb souvisejících s garáží
na pozemku parc. č. 973/7 a č. 983/4 v k. ú. P. P. zahájené dne 16. 7. 2003.
Pro zvážení důvodnosti žaloby považoval krajský soud za podstatné zodpovědět
otázku, kdy byly doprovodné stavby realizovány. Po posouzení způsobu povolení
stavby garáže, obsahu vydaných rozhodnutí a jejich podkladů, svědeckých výpovědí,
jakož i vzhledem k faktické možnosti užívání garáže jen za předpokladu úpravy jejího okolí,
se soud přiklonil k závěrům správních orgánů, že tyto stavby byly provedeny do doby
kolaudace stavby garáže.
Doprovodné stavby jsou stavbami drobnými, které bylo a je možné realizovat
na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Ani drobné stavby tedy nelze stavět bez přivolení
úřadu. Ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998
stanovilo, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranění stavby postavené bez stavebního
povolení nebo v rozporu s ním. Tato zákonná úprava tedy neobsahovala výslovný postup
pro řešení drobné stavby postavené na „černo“. Stavební úřad proto musel zvážit, zda
by v případě, že by tyto stavby byly ohlášeny, stanovil, že je lze provést jen na základě
stavebního povolení. Pokud by o takovou drobnou stavbu šlo, postupoval by podle §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona. K takovému závěru však orgány veřejné správy
v projednávaném případě nedospěly. Teprve podle právní úpravy účinné od 1. 7. 1998
je stavební úřad povinen vést řízení o odstranění staveb podle citovaného ustanovení i ohledně
drobných staveb postavených bez přivolení stavebního úřadu.
Podle soudu se na předmětné drobné stavby zcela nepochybně vztahovala právní
úprava účinná do 30. 6. 1998, a to i za předpokladu jejich realizace v době, kterou označila
žalobkyně (v letech 1996 – 1997). Krajský soud však sdílí názor správních orgánů obou
stupňů, že k realizaci těchto staveb došlo v roce 1981 a že prošly kolaudačním řízením.
Z tohoto pohledu jde o stavby projednané a povolené orgánem veřejné správy i v případě
jejich realizace na „černo“. Soud podotkl, že v době kolaudace ani následujících dvacet let
poté o tom nikdo, tedy ani právní předchůdci žalobkyně, nepochyboval. Stavební úřad
neobdržel žádné oznámení o tom, že výstavba garáže či její doprovodné stavby byly
realizovány bez stavebního povolení či v rozporu s ním, příp. na cizím pozemku.
Soud má dále za to, že otázka, zda jsou doprovodné stavby částečně na pozemku
žalobkyně a v jakém rozsahu, není najisto vyřešena dosud. Ve správních spisech jsou pouze
neurčité odkazy ze strany účastníků a svědků na údajnou dohodu stavebníků garáže s manželi
K., jejíž obsah však nikdo nezná. Mohla to tedy být dohoda o čemkoliv, včetně vzájemného
uznání pozemkové hranice. Žalobkyně přitom i při soudním jednání jako celek zpochybnila
znalecký posudek Ing. K., který měl hranici vytyčit. Za daného stavu jde ale o otázku, kterou
nedořeší příslušný stavební úřad, nýbrž v případném sporném řízení obecný soud. Soud
poznamenal, že mohlo dojít i k vydržení vlastnického práva k části pozemku žalobkyně, na
němž se údajně doprovodné stavby nacházejí. To však již bylo účastníkům řízení vysvětleno
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud tedy uzavřel, že z pohledu veřejného práva byly doprovodné stavby
povoleny stavebním úřadem, a to ne-li současně se stavbou garáže, pak zcela určitě
při její kolaudaci. Zastavení řízení o odstranění stavby tak shledal krajský soud zákonným.
Žalobu proto podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížností stěžovatelka namítla, že skutkové zjištění a tvrzení
krajského soudu o době vzniku doprovodných staveb nemá řádnou oporu v provedeném
dokazování. Soudem používané označení staveb nacházejících se na pozemku č. 983/4 k. ú. P.
P., tedy prokazatelně na pozemku žalobkyně, jako doprovodné stavby, je zavádějící a
účelové. Toto označení nemá žádnou oporu v platném právním řádu. Za doprovodné stavby
nelze považovat takové stavební úpravy zkolaudované garáže, které v terénu způsobily změnu
odtoku srážkových a odpadních vod, které měly být podle stavebního povolení likvidovány na
pozemku č. 973/7 k. ú. P. P. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno pouze pro tehdy existující
stavbu garáže bez kolaudačních vad, nikoli pro doprovodné stavby. Soud nyní protiprávně
existující stavby posoudil jako doprovodné stavby ke zkolaudované garáži svévolně a
v rozporu s předloženými listinnými doklady.
Žalobkyně již v žalobě i při soudním jednání uvedla, že neoprávněné stavby byly
realizovány v letech 1996 až 2002. Žalobkyně poukázala na kopii fotografie k povolení
stavby na pozemku parc. č. 983/4, z června 2001, s tím, že dnešní stav je odlišný.
Předloženými fotografiemi dokládajícími změnu odtokových poměrů v terénu se soud
v odůvodnění vůbec nezabýval.
Soud se dále vůbec nezabýval tím, že stávající požárně nebezpečný úsek stavby, dnes
již stavebně změněné garáže, zasahuje protiprávně a v rozporu s kolaudací garáže na pozemek
žalobkyně parc. č. 983/4.
Ke svědecké výpovědi J. P. stěžovatelka uvedla, že dotyčný je uživatelem dotčené
garáže a sám neoprávněně používá ke svému osobnímu prospěchu část pozemku č. 983/4,
tedy pozemku žalobkyně bez jejího souhlasu. Je tedy na výsledku řízení osobně
zainteresován. Fotografie prokazující užívání garáže svědkem P. byly řádně založeny do
správního spisu. Námitka stěžovatelky uplatněná v průběhu jednání před soudem, že soudu
předložený správní spis není obsahově totožný se spisem používaným při správním řízení,
nebyla soudem řádně zohledněna.
Stěžovatelka tvrdila, že na základě kolaudačního rozhodnutí a existujícího stavu
garáže a doprovodných staveb je zjevné, že stavba zkolaudovaná v roce 1981 není totožná
se současnými stavbami. Soud proto pochybil, jestliže při posouzení staveb aplikoval znění
zákona ve znění účinném do 30. 6. 1998. Zcela přitom opomenul námitky žalobkyně,
prokázané i fotografiemi ze dne 10. 10. 2006, že doprovodné stavby doznaly viditelných
změn ještě od dubna roku 2002.
Stěžovatelka dále namítla, že se soud nezabýval jejími námitkami zpochybňujícími
posudek Ing. K., např. nezdůvodněnou odlišnou identifikací lomových bodů pozemku 983/4
v terénu od určení lomových bodů jak znalcem Ing. N., firmou G. tak i stanovením v terénu. Z
uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 30. 1. 2007 se žalovaný ztotožnil
s právním názorem a závěry krajského soudu vyslovenými v rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud poukazuje na tyto pro posouzení věci
rozhodné skutečnosti:
Magistrát města Hradec Králové, odbor stavební, zahájil dne 16. 7. 2003 řízení podle
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o odstranění stavby vjezdové brány v oplocení
před garáží na pozemku parc. č. 973/7, plotu při garáži kolmého na ul. Z. oddělujícího
pozemek parc. č. 983/4 od prostoru před garáží a zpevněné betonové plochy v prostoru mezi
garáží, bránou a kolmým plotem. Současně vyzval M. H., aby požádal o dodatečné povolení
stavby. Na tuto výzvu dotyčný stavebnímu úřadu sdělil, že předmětné stavby byly realizovány
společně s garáží, a necítí se být povinen o dodateční povolení stavby žádat.
Stavební úřad vydal dne 24. 8. 2005 rozhodnutí zn. 75504/2003/ST1/Kru, jímž toto
řízení zastavil, neboť odpadl důvod řízení. Dopěl totiž k závěru, že posuzované stavby
(tj. vjezdová brána v oplocení před garáží šířky 3,2 m a výšky 1,5 m, zpevněná plocha mezi
touto bránou a garáží jako příjezdová komunikace ke garáži, opěrná zeď vpravo včetně
oplocení, opěrná zeď vlevo a část oplocení z pletiva na betonové podezdívce téměř kolmá
na ulici Z. v délce 2,3 m po lomový sloupek, včetně tohoto sloupku) byly provedeny na
základě stavebního povolení vydaného Městským národním výborem v Hradci Králové dne
17. 6. 1981, pod č. j. ÚP/1678/81/Ši/Pi, pro stavbu garáže.
Ze znaleckého posudku, vyhotoveného za účelem stanovení polohy hranice mezi
pozemky parc. č. 973/7 a č. 983/4 v k. ú. P. P., vyplývá, že část vjezdové brány, navazující
plot vedle brány, část betonové plochy před garáží a část plotu téměř kolmá na ulici Z. leží na
pozemku parc. č. 983/4. Z geometrického plánu č. 996-424-1-502 pro zaměření stavby garáže
vyhotoveném dne 18. 12. 1981 je podle stavebního úřadu zřejmé, že zalomení oplocení mezi
pozemky parc. č. 973/7 a č. 983/4, a tedy oddělení části pozemku parc. č. 983/4 označené
písm. „b“ o velikosti 2 m
2
, umožnilo zřídit vjezd do garáže, včetně opěrné zídky, která musela
být provedena jako nezbytná úprava vzhledem k tvaru terénu. Provedené řešení svědčí podle
stavebního úřadu také o tom, že mezi sousedy v té době panovala shoda ohledně užívání
dotčených pozemků. Na základě svědeckých výpovědí i místního ohledání zaujal stavební
úřad názor, že předmětné stavby byly provedeny najednou v přímé návaznosti na stavbu
garáže.
Stavební úřad dále vycházel z kolaudačního rozhodnutí Městského národního výboru
v Hradci Králové ze dne 11. 1. 1982, č. j. ÚP/40/82/Fo/Ku, jímž bylo povoleno užívání stavby
montované plechové garáže na pozemku parc. č. 973/7. Nebyly zde uvedeny nedostatky
bránící užívání stavby, které by bylo třeba odstranit ve lhůtě stanovené stavebním úřadem.
Stavební úřad proto podle ust. §81 odst. 1 a 2 stavebního zákona a §42 odst. 2 písm. d)
vyhl. č. 85/1976 Sb. dovodil, že stavba musela být dokončená do té míry, že byla schopná
samostatného užívání k danému účelu. Musel tedy být vyřešen a proveden odpovídající
příjezd z komunikace až do vlastní garáže. Ačkoli v kolaudačním rozhodnutí není výslovně
zmíněna příjezdová brána, stavební úřad poznamenal, že v době vydání tohoto rozhodnutí
nebylo obvyklé uvádět v obdobných rozhodnutích podrobnosti o předmětu kolaudace tak,
jak je to běžné v současnosti. Při realizaci takovéto jednoduché stavby tak mohlo být
v souladu s §36 a 37 citované vyhlášky upuštěno od vytyčení příslušnými orgány, přičemž
za soulad prostorové polohy stavby odpovídal odborný dozor. Při kolaudaci pak nebylo
vyžadováno zaměření stavby, ale postačovalo předložení objednávky u příslušného střediska
Geodézie. Mohlo tedy dojít k situaci, že ve stavebním řízení sice bylo uvedeno, že stavba
byla celá povolena na pozemku parc. č. 973/7, ale ve skutečnosti se částečně nacházela
i na pozemku parc. č. 983/4.
Stavební úřad tedy uzavřel, že v zájmu právní jistoty nemůže být k tíži stavebníků
skutečnost, že stavební úřad do výroku jak stavebního povolení tak kolaudačního rozhodnutí
neuvedl zcela podrobně a vyčerpávajícím způsobem popis veškerých staveb, jejichž realizaci
stavební povolení na stavbu garáže nutně předpokládalo a zahrnovalo. Užívání garáže
bez těchto staveb by prakticky nebylo možné.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobkyně a Ing. J. K., které žalovaný zamítl.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem prvoinstančního orgánu, že projednávaném případě bylo
zjištěno, že posuzované stavby byly povoleny. Dále konstatoval, že nelze zaměňovat pojmy
nepovolená stavby (záležitost veřejnoprávní) a neoprávněná stavba (záležitost
občanskoprávní). Pokud se žalobkyně domnívá, že předmětné stavby jsou neoprávněné,
může se obrátit na příslušný civilní soud s žalobou podle §135 občanského zákoníku.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Přestože stěžovatelka výslovně neoznačila důvody své kasační stížnosti, je zřejmé,
že zásadním stížním bodem je důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. To obecně spočívá
buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav je subsumován pod nesprávnou právní normu
nebo je sice vybrána správná právní norma, ale následně je nesprávně vyložena či aplikována.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že se na předmětné části stavby
vztahovalo stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Z argumentace stěžovatelky dále
vyplývá, že rozsudek krajského soudu napadla i z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy pro vadu v řízení před soudem, neboť namítla, že skutková zjištění krajského soudu
nemají řádnou oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší správní soud se předně neztotožnil se závěrem krajského soudu, že nebylo
zjištěno, zda části stavby leží i na pozemku žalobkyně. Skutečnost, že části staveb zasahují
i na pozemek parc. č. 983/4, ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá. Zásah do pozemku
žalobkyně je pak zřejmý i z geometrického plánu č. 996-424-1-502 a situace zakreslené
v ověřeném výkresu, který byl součástí projektové dokumentace. Bylo tudíž nezbytné
posoudit, zda se stavební povolení vztahovalo vedle stavby garáže na parc. č. 973/7 i na části
staveb, které částečně zasahovaly i na pozemek parc. č. 983/4.
Nejvyšší správní soud vycházel z ověřeného výkresu projektové dokumentace
z června roku 1981. Ze zakreslené situace výkresu vyplývá jednak to, že při plánování stavby
garáže bylo řešeno i vybudování vjezdu do garáže, a dále, že bylo kvůli realizaci stavby nutné
posunutí hranice mezi pozemky. Podle geometrického plánu č. 996-424-1-502, ze dne
18. 12. 1981, musela být kvůli částím staveb realizovaným v souvislosti s výstavbou garáže
zaměřena i část pozemku parc. č. 983/4, a to díl „b“. Z údaje uvedeného v geometrickém
plánu, že nové hranice byly v přírodě označeny stavbou, je pak patrné, že tyto části stavby
byly vybudovány již ke dni vyhotovení tohoto geometrického plánu. Tento fakt vyplývá
i z obsahu svědeckých výpovědí provedených v rámci správního řízení. Ke zpochybňování
svědecké výpovědi J. P. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho tvrzení o blízké časové
návaznosti stavby garáže a ostatních částí staveb je v souladu z výpověďmi J. B. a Ing. R. F.,
a lze je tudíž považovat za věrohodné. Rovněž lze souhlasit s argumentací žalovaného, že
pokud by tyto s garáží související části staveb nebyly provedeny, nebyla by dána možnost
garáž užívat a nemohlo by být ani vydáno kolaudační rozhodnutí kvůli chybějícímu příjezdu
ke garáži, tedy závadě bránící jejímu užívání.
Z projektové dokumentace dále vyplývá, že paní B. K. byla seznámena se změnou
vedení hranice mezi oběma pozemky a že s tímto souhlasila. Postavení manželů K. jako
účastníků řízení dokládá i samotné stavební povolení.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že ačkoli nejsou části staveb
výslovně zmíněny ve výroku stavebního povolení, je záměr jejich vybudování zřejmý
z projektové dokumentace, která byla podkladem pro povolení stavby. Dospěl proto k závěru,
že se stavební povolení na posuzované části staveb vztahovalo.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky vůči znaleckému posudku Nejvyšší správní soud
předesílá, že je vázán předmětem řízení, kterým bylo v projednávaném případě pouze to,
zda byl dán důvod k odstranění posuzovaných částí staveb či nikoli.
Podle ust. §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku
stavby nebo zařízení odstranění stavby (stavbou je podle ust. §139 písm. a) stavebního
zákona nutno rozumět i její část) postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo
v rozporu s ním.
Řízení o odstranění stavby zahajuje vždy stavební úřad z úřední povinnosti, jakmile
zjistí skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že stavba byla či je prováděna bez stavebního
povolení (ohlášení) nebo v rozporu s ním. Stavební úřad se v řízení zabývá nejprve tím,
zda se skutečně jedná o „černou“ stavbu. Neřeší tedy, zda již realizovaná stavba nyní splňuje
podmínky pro udělení stavebního povolení, ale pouze to, zda stavba byla či nebyla
postavena na základě a v souladu se stavebním povolením již dříve vydaným. Teprve poté,
co je nepochybně prokázáno, že stavba povolena nebyla, posuzuje stavební úřad to,
zda je na místě nařízení odstranění stavby nebo její dodatečné povolení.
Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, přisvědčil závěru žalovaného, že ačkoli části
stavby zasahovaly na cizí pozemek, bylo jednoznačně zjištěno, že byly řádně povoleny
stavebním úřadem a následně realizovány současně se stavbou garáže. Nejednalo se tedy
o „černé“ stavby. Žalovaný proto postupoval správně, když řízení o odstranění stavby
zastavil. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil s argumentací žalovaného, že řízení
o odstranění stavby není právním prostředkem, kterým by se vlastník pozemku mohl domáhat
odstranění stavby, pokud má za to, že byla tato stavba na jeho pozemku zřízena neoprávněně.
K tomuto účelu slouží především právní prostředky soukromého práva.
Co se týče výhrad žalobkyně proti soudem používanému označení posuzovaných částí
staveb jako doprovodných staveb, lze konstatovat, že soud tento pojem v úvodu rozhodnutí
řádně objasnil. Nejvyšší správní soud má za to, že jej nelze chápat jako zavádějící, ačkoli byly
v daném případě posuzovány pouze části stavby.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové netrpí
vadami podle ust. §103 odst. 1 písm. a) či d) s. ř. s. , z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny
ani vady podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Osobám zúčastněným na řízení nebyly soudem uloženy žádné
povinnosti, v souvislosti s nimiž by jim mohly vzniknout náklady, na jejichž náhradu
by jim náleželo právo (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu