ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.31.2006
sp. zn. 3 As 31/2006 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobce S. s., a. s., zastoupeného JUDr. Karlem Attlem, advokátem se sídlem Pražská
493/56, České Budějovice, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2005, č.j.
510/692/05/ID – O 17/05 [správně proti jednomu výroku napadeného rozhodnutí, jímž byla
snížena pokuta na částku 35 000 Kč a kvalifikována jako delikt podle §18 odst. 1 písm. a)
zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů – pozn. Nejvyššího
správního soudu], vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 239/2005, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca
239/2005 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 7. 2005, č.j. 510/692/05/ID – O 17/05, bylo
ve smyslu §59 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním
řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] částečně vyhověno odvolání žalobce
(dále též „stěžovatel”) a změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního
inspektorátu České Budějovice, ze dne 30. 3. 2005, č.j. 02/OH/02687/05Schr – 332, (dále
též „správní orgán prvního stupně“) o uložení pokuty za správní delikty podle zákona
č. 185/2001 Sb. o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon“). Žalovaný ve výroku rozhodnutí částečně změnil napadené
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že snížil pokutu uloženou za porušení
§6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona na částku 35 000 Kč, současně pozměnil právní
kvalifikaci na delikt podle §18 odst. 1 písm. a) zákona a druhou uloženou pokutu za porušení
§39 odst. 2 zákona snížil na 5000 Kč s tím, že ve zbývajících částech výroku, třebaže
ne výslovně, potvrdil napadené rozhodnutí tak, že celková výše pokuty nově činila
115 000 Kč. Pokutu uložil správní orgán prvního stupně za to, že žalobce jako provozovatel
zařízení ke sběru a výkupu odpadů zařadil odpad kategorie „nebezpečný“ do kategorie
odpadu „ostatní“ a s tímto nakládal jako s odpadem kategorie „ostatní“, aniž k tomu
měl osvědčení od pověřené osoby podle §9 zákona, že odpad nemá nebezpečné vlastnosti
(dále jen „osvědčení“). Pokuta byla dále uložena za nevedení právním předpisem
požadované evidence odpadů, za neplnění ohlašovací povinnosti v požadovaném rozsahu,
za předvedení odpadů do vlastnictví neoprávněné osoby a za neodeslání evidenčních listů
pro přepravu nebezpečného odpadu po území České republiky. Žalovaný označil napadené
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v části odůvodnění o uložení výše pokuty
za nepřezkoumatelné z důvodů vnitřní rozpornosti. V návaznosti na to přezkoumal toliko výši
stanovených pokut a ve smyslu §67 odst. 2 zákona dvě z celkových čtyř uložených pokut
snížil. Žalovaný své měnící rozhodnutí odůvodnil poukazem na již v řízení před správním
orgánem prvního stupně zjištěné porušení zákonné povinnosti žalobce zařazovat odpady
podle druhů a kategorií a při splnění podmínek daných §6 zákona pro odpad nebezpečný,
s nutností odpad zařadit do kategorie nebezpečný a také s ním jako s nebezpečným nakládat.
Možností k odstranění tvrdosti zákona je, v případě zařazení odpadu do kategorie
„nebezpečný“, prokázat se osvědčením o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu,
že odpad nemá žádnou z nebezpečných vlastností, což podle žalovaného nelze provést
a k čemuž žalovaný sdělil, že žalobcem zmiňované stanovisko nelze považovat za osvědčení
ve smyslu §9 zákona. Žalovaný dále uvedl, že stejně jako správní orgán prvního stupně
shledal porušení povinností na úseku evidence a ohlašování odpadů ve stanoveném rozsahu,
že prokázal protiprávní neodeslání evidenčního listu o přepravě nebezpečného odpadu
příslušnému orgánu a že rovněž shledal, že provozovatel převedl vlastnictví vykoupených
odpadů osobě neoprávněné. Ze všech uvedených důvodů žalovaný provedl změnu shora
napadeného rozhodnutí.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 239/2005 – 53,
byla žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta. Žalobce
napadl rozhodnutí žalovaného jen v rozsahu výroku o snížení pokuty na 35 000 Kč a výroku
o změně právní kvalifikace podle §18 odst. 1 písm. a) zákona. Předmětem soudního řízení
tudíž byla jen část výroku napadeného správního rozhodnutí, kterým byla snížena pokuta
na 35 000 Kč a kvalifikována jako delikt podle §18 odst. 1 písm. a) zákona, jak soud
uvedl v rozsudku. K tomu žalobce zopakoval své vyjádření obsažené již v odvolání s tím,
že obecně považuje formulaci výroku správního orgánu za nesprávnou pro individuální
správní akt, což však blíže neodůvodnil. K námitce, že žalovaný odmítl považovat předložené
stanovisko za osvědčení soud uvedl, že poukazované vyjádření nemá charakter osvědčení,
což je v něm výslovně uvedeno, a není chybou žalovaného, pokud tento dokument jako
osvědčení nehodnotil, nýbrž jej bral jako jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí.
Jako nedůvodná byla shledána námitka žalobce, že nemá možnost uvedené osvědčení
získat a čelit tím tvrdosti zákona, neboť předmětem správního řízení bylo zjištění a posouzení
spáchání správního deliktu žalobcem. Soud se rovněž vypořádal s tvrzením žalobce,
že nemůže získat dané osvědčení, přičemž jiný subjekt, jehož odpady jsou znečištěny
více či pocházejí z řízených procesů, toto osvědčení podle příslušných právních předpisů
získat může. K tomu soud uvedl, že se nejedná o tvrzené nerovné zacházení se soutěžiteli,
neboli ve smyslu legislativní zkratky podle §4 písm. r) zákona, oprávněnými osobami,
nýbrž však o stanovení rozdílného režimu pro odpady rozdílného druhu a v rozdílných fázích
a způsobech nakládání s odpady. Soud rovněž neshledal porušení čl. 26 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod při stanovení údajně nerovných podmínek pro získání osvědčení.
Ze všech těchto důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku podal žalobce včasnou kasační stížnost, v níž vycházel z toho,
že zamítnutím žaloby mu nebyla poskytnuta soudní ochrana a že soud ze správně
zjištěného stavu věci nevyvodil správné právní hodnocení. K tomu přikládá k posouzení,
zda soud neměl řízení přerušit a učinit návrh k Ústavnímu soudu ČR s odkazem na možnou
protiústavnost prováděcího právního předpisu – vyhlášky č. 376/2001 Sb. Stěžovatel
v kasační stížnosti opakuje, že se nemůže bránit tvrdosti zákona získáním osvědčení
od pověřené osoby, jež mají jen některé oprávněné osoby, z čehož posléze dovozuje
zakotvení nerovných podmínek v podnikání a nerovného přístupu k oprávněným osobám
a shledává tak protiústavnost příslušné vyhlášky, jež upravuje možnost získání osvědčení.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 239/2005 – 53, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnil s námitkami stěžovatele
a poukázal na správné zjištění skutkového stavu věci, a vyvození správných právních závěrů
v řízení před soudem i v rámci správního řízení o uložení pokuty. Odmítá rovněž tvrzení
stěžovatele, že by zákon, resp. i jeho prováděcí vyhláška č. 376/2001 Sb. způsobovala
nerovnost podmínek pro podnikání a porušení čl. 26 Listiny základnách práv a svobod.
K tomu dodává, že hutě se při zpracování kovového odpadu musí řídit zákonem o odpadech;
tím vyvrací opakovaná tvrzení žalobce. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správní právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel netvrdil
nedostatečné zjištění skutkového stavu, nýbrž nesprávné posouzení právní otázky v tom,
že soud nepřihlédl k tvrzené nemožnosti stěžovatele opatřit si od pověřené osoby osvědčení
podle §9 zákona o tom, že odpad nemá nebezpečné vlastnosti, jako k jediné možnosti,
jak se bránit tvrdosti zákona. K tomu stěžovatel doplnil, že toto osvědčení mohou získat
jen některé oprávněné osoby a jiné nikoli, z čehož posléze vyvodil nerovnost podmínek
a přístupu k podnikání, jakož i nerovných podmínek pro provozování podnikatelské činnosti
ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně k tomu
obsáhle vyložil, že nemožnost získání osvědčení a následná tvrzená nemožnost bránit
se tvrdosti zákona v žádném případě nezpůsobuje nerovnost v zacházení a nezakládá nerovné
podmínky, nýbrž jde jen o stanovení rozdílného režimu pro odpady rozdílného druhu,
v rozdílných fázích a způsobech nakládání s odpady a u různých oprávněných osob. Nejvyšší
správní soud k tomuto závěru, s nímž se ztotožnil, dodává, že právě kategorizace a rozčlenění
odpadů je jedním z principů zákona o odpadech a principů nakládání s odpady, jenž
napomáhá k tomu, aby byl splněn základní účel zákona podle jeho §1 odst. 1, tedy
aby bylo zabezpečeno dodržování ochrany životního prostředí, ochrany zdraví člověka
a trvale udržitelný rozvoj. Soud rovněž správně uvedl, že účelem a předmětem správního
řízení nebylo posouzení možnosti získat předmětné osvědčení, nýbrž to, zda se stěžovatel
jako provozovatel zařízení ke sběru a výkupu odpadů dopustil či nedopustil správního deliktu.
Městský soud v Praze rovněž příhodně konstatoval, že účelem soudního řízení bylo posoudit,
zda žalobce porušil konkrétní ustanovení zákona o odpadech a zda byly splněny podmínky
pro uložení sankce, což správní orgány učinily. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně a opakuje, že stížnostní námitka týkající se osvědčení podle §9 zákona
není důvodná, neboť správní řízení nebylo vedeno o možnosti uvedené osvědčení získat
či nikoli. Již vůbec pak nemohla tato námitka zpochybnit zákonnost napadeného správního
rozhodnutí, stejně jako odůvodnit možnost zrušení rozsudku soudu.
Ke stěžovatelově žádosti o posouzení postupu soudu prvního stupně s možností podat
příslušný návrh Ústavnímu soudu s odkazem na možnou protiústavnost prováděcího právního
předpisu Nejvyšší správní soud uvádí, že soud se s tvrzenou protiústavností prováděcího
právního předpisu ve svém odůvodnění důkladně vypořádal, neshledal ji, a proto nemohl
činit příslušné návrhy. Soud tak, i podle shodného názoru Nejvyššího správního soudu,
nedospěl ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR k závěru, že by prováděcí právní předpis
byl v rozporu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, ani neshledal, že zákon, jenž měl
být při rozhodování věci aplikován, je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto podle čl. 95
odst. 2 Ústavy ČR ani nebyl povinen předložit věc Ústavnímu soudu ČR. Nejvyšší správní
soud k tomu dodává, že tato skutečnost proto ani nemohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, aby pak Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. nebyl vázán
důvody kasační stížnosti a k těmto vadám musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnosti není důvodná a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nad rámec rozhodnutí dodává, že v záhlaví rozsudku Městského
soudu v Praze mělo být uvedeno, že žalobce brojil žalobou jen proti jednomu výroku
žalovaného. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že se sice jedná o procesní pochybení,
nicméně o pochybení malého rozsahu, které v žádném případě nemohlo zkrátit účastníky
řízení před soudem na jejich právech a nemělo tak vliv na správnost soudního rozhodnutí.
Rovněž pak Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že se žalovaný
ve výroku svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s celým napadeným rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně způsobem odpovídajícím zákonu. Ve smyslu §59
odst. 2 spr. ř. v souvislosti s přezkumnou činností odvolacího správního orgánu, je tento
oprávněn, shledá-li pro to patřičné důvody, napadené rozhodnutí změnit, nebo zrušit.
Zde je třeba podotknout, že taková změna nebo i zrušení se může vztahovat vůči celému
rozhodnutí (resp. všem jeho jednotlivým výrokům), nebo jen k jeho jednotlivým výrokovým
částem. V takovém případě je však nezbytně nutné s ohledem na §59 odst. 2 spr. ř. in fine
postupovat tak, že ve zbylém rozsahu se odvolání zamítá a rozhodnutí se tím potvrzuje.
Nejvyšší správní soud je však ochoten akceptovat i výrok odvolacích správních orgánů,
že ve zbylém rozsahu je napadené a přezkoumávané rozhodnutí „ponecháno beze změny“,
lze-li dovodit, jak bylo naloženo s napadeným rozhodnutím jako celkem a všemi jeho
případnými jednotlivými výroky.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu