ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.44.2006
sp. zn. 3 As 44/2006 -116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: Z. G. P.,
zast. JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 172/I., proti žalovanému
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti: S. I.,
zast. JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, o kasačních
stížnostech žalovaného a zúčastněné osoby proti rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 8 Ca 193/2005 - 58, ze dne 27. 3. 2006,
takto:
I. Kasační stížnosti ve věcech vedených u Nejvyššího správního soudu pod spisovými
značkami 3 As 42/2006 a 3 As 44/2006 se s p o j u j í ke společnému projednání.
Vůdčí věcí se u r č u je věc vedená pod spisovou značkou 3 As 42/2006.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 193/2005 - 58, ze dne 27. 3. 2006
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví č.j. O-93448, ze dne 15. 3. 2005 a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Zrušeným správním rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce
proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřadu“) ze dne 3. 7. 2003
o zamítnutí návrhu žalobce na výmaz kombinované ochranné známky ve znění „S. V.“ ve
vlastnictví společnosti S. I. z rejstříku ochranných známek.
Městský soud v Praze vycházel při posuzování věci z následujícího skutkového stavu:
Dne 24. 7. 1996 zapsal Úřad průmyslového vlastnictví kombinovanou ochrannou
známku ve znění „S. V.“ do rejstříku ochranných známek pro „v. r. t.“ ve třídě mezinárodního
třídění výrobků a služeb. Návrhem ze dne 25. 11. 2002 se žalobce domáhal výmazu napadené
ochranné známky, neboť obsahuje zeměpisná označení „R. V.“ (r. v.), „IMPORTED FROM
RUSSIA“ (dováženo z Ruska), avšak výrobky, které jsou napadenou ochrannou známkou
označovány, nemohou mít ruský původ, ani nemohou být z Ruska dováženy, neboť současný
vlastník napadené známky, S. I., neobdržel od předchozího vlastníka známky, S., M., licenci
na užívání této známky a výrobu v. Lihoviny označované napadenou známkou tak obsahují
zeměpisná označení, která ve vztahu k označované vodce nemají deklarovaný původ. Žalobce
se dovolával čl. 23 odst. 2 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví
včetně obchodu s padělaným zbožím, která je jednou z dohod tvořících Přílohu 1 k Dohodě
W. (dále jen „Dohoda T.“), podle něhož má být platnost zápisu ochranné známky pro
lihoviny, která obsahuje zeměpisná označení, zrušena na žádost dotčené strany ve vztahu k
těm lihovinám, které nemají tento původ.
Žalobce se dále dovolával článku 6 quinquies bodu B. odst. 3 Pařížské úmluvy
na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, revidované v Bruselu dne
14. 12. 1900, ve Washingtonu dne 2. 6. 1911, v Haagu dne 6. 11. 1925, v Londýně
dne 2. 6. 1934, v Lisabonu dne 31. 10. 1958, ve Stockholmu dne 14. 7. 1967 a v Paříži
dne 2. 10. 1979 (dále jen „Pařížská úmluva“), podle kterého mohou být tovární a obchodní
známky, o kterých toto ustanovení pojednává, odmítnuty k zápisu nebo zrušeny kromě jiného
i v případě, jestliže odporují dobrým mravům nebo veřejnému pořádku, a zejména mohou-li
klamat veřejnost.
Správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle českého
právního řádu nelze ochrannou známku zrušit z důvodu klamavosti, neboť tato nepatří mezi
důvody výmazu ochranné známky podle ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“). Namítatel pak podle něj žádnými relevantními
doklady neprokázal, že je dotčenou stranou, tj. stranou, která má k napadené ochranné známce
nebo výrobkům touto známkou označovaným nějaký určitý vztah. Nedoložil rovněž,
že by předmětnou ochrannou známkou byly označovány výrobky, které nemají touto
známkou deklarovaný původ. Co se týká čl. 6 quinquies dobu B. odst. 3 Pařížské úmluvy,
nedoložil žalobce ani jakým způsobem napadená známka odporuje dobrým mravům
nebo veřejnému pořádku. Namítatel podle správního orgánu zakládá konstrukci o údajné
klamavosti předmětné ochranné známky pouze na domněnce, že ji její nynější vlastník
používá pro výrobky, které pocházejí a jsou dováženy z jiného místa původu, než je na této
známce uvedeno. Tuto konstrukci je dle názoru Úřadu nutno odmítnout jako účelovou
a nepodloženou důkazy, a nelze ji tudíž akceptovat jako důvod výmazu.
V řízení o podaném rozkladu se předseda Úřadu zabýval nejprve otázkou aktivní
legitimace namítatele k zahájení řízení. Pojem „dotčená strana“ uvedený v čl. 23 odst. 2
Dohody T. je podle jeho názoru nutno vyložit v kontextu se zněním odstavce 1,
který zavazuje členy Dohody, tj. členské státy, aby dotčeným stranám zajistili právní
prostředky k zabránění užívání zeměpisného označení identifikujícího vína nebo lihoviny,
které nepocházejí z místa uvedeného v příslušném zeměpisném označení. V tomto kontextu
nepřisvědčil žalobci, že „dotčenou stranou“ je nebo může být kdokoliv. Může jí být jen ten,
kdo je dotčen na svých zájmech. To ovšem namítatel nijak neprokázal. V této souvislosti
pouze uvedl, že jeho zájem a dotčenost jsou nepochybné a požadavek na průkaz jeho zájmu
na věci by tak byl nad rámec Dohody T.
Žalovaný dále dovodil, že v daném případě nelze použít speciální ustanovení
o účastenství v řízení podle §38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., neboť návrh na výmaz nebyl
podán podle ust. §25 tohoto zákona. Žalovaný proto postupoval podle ust. §14 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu) ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). V této souvislosti konstatoval, že žalobce není organizací příslušnou
rozhodovat o tom, kdo je v Rusku oprávněn ochranné známky používat, není ani vlastníkem
ruské analogie české národní známky. Jeho práva jsou tak existencí národní ochranné známky
s účinky v České republice dotčena jen v takovém rozsahu, jako jsou dotčena práva všech
třetích osob zdržet se užívání takovéhoto označení na území České republiky. Na základě
těchto úvah žalovaný uzavřel, že aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na výmaz
ochranné známky podle mezinárodní smlouvy (čl. 23 odst. 2 Dohody T.) nelze dovodit ani ze
správního řádu.
Přes výše popsaný závěr žalovaný následně posoudil otázku klamavosti předmětné
ochranné známky. Tato podle něj nebyla zapsána v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. g)
zákona č. 137/1995 Sb., platného v době jejího zápisu, a tudíž ji nelze prohlásit za neplatnou
na základě ust. §32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon
o ochranných známkách). Žalovaný rovněž neshledal důvod pro zrušení ochranné známky
podle ust. §31 odst. 1 písm. c) tohoto zákona.
V žalobě žalobce namítal zejména nesprávnou aplikaci Dohody T. na daný případ,
jakož i porušení ust. §33 odst. 2 správního řádu žalovaným. Posléze uvedené pochybení
spatřoval v tom, že v průběhu správního řízení nebyl seznámen s obsahem čestného
prohlášení ředitele společnosti S. I., předloženého vlastníkem dotčené známky jako důkaz
ruského původu vodky jím produkované. O existenci tohoto prohlášení se žalobce dozvěděl
až z napadeného rozhodnutí.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu, jakož i dalších skutečností
vyplývajících ze správního spisu, týkajících se předcházejícího řízení o převod práva
k ochranné známce, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadené rozhodnutí předsedy
Úřadu je třeba zrušit, neboť v původním řízení o převod práva k ochranné známce „S. V.“
nevycházelo dokazování z originálních dokumentů, a to přesto že z dokladů soustředěných ve
správním spise plynou zřetelné rozpory týkající se osoby vystupující při převodu práv k
ochranné známce za původního vlastníka. Uvedené rozpory je dle názoru Městského soudu v
Praze nutno v dalším řízení řádným dokazováním odstranit. Soud proto rozhodnutí
žalovaného podle ust. §76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadli kasační stížností žalovaný a zúčastněná
osoba. Žalovaný opřel svou stížnost o důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
Dle jeho názoru nebyla napadeným správním rozhodnutím založena, změněna, zrušena
či závazně určena žádná práva účastníků řízení, ani všech třetích osob, které jsou obecně
vázány zápisem ochranné známky do rejstříku. Uvedené rozhodnutí tedy nepodléhá
přezkumné činnosti soudu. Žalobce pak dle jeho názoru žádný zásah do svých subjektivních
práv v žalobě (ani ve správním řízení) netvrdil. V žalobě se domáhal přezkumu rozhodnutí
předsedy Úřadu zejména z důvodu nesprávné aplikace mezinárodních smluv. Převod
ochranné známky, ke kterému došlo v roce 2000, žalobce v průběhu správního ani soudního
řízení nijak nezpochybnil. Tento převod nebyl předmětem správního řízení, jehož rozhodnutí
bylo napadeno správní žalobou. Městský soud v Praze tak vybočil z mezí žalobních bodů
(§75 odst. 2 s. ř. s.) a zabýval se otázkami, které s projednávanou věcí nijak nesouvisely.
Soud tedy podle žalovaného nezjistil správně skutkový stav, neboť neurčil, zda žalobce
je schopen svým podáním zahájit soudní řízení, a nepostupoval v souladu s procesním
předpisem, který mu ukládá přezkoumat napadené výroky v mezích žalobních bodů. Žalovaný
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Zúčastněná osoba napadla rozsudek soudu z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Shodně s žalovaným má za to, že soud svým přezkumem vybočil z mezí žalobních
bodů, navíc pak rozhodoval o odlišném správním řízení, než o jaké v projednávané věci jde.
Rovněž dle jeho názoru nebyl soud oprávněn přezkoumávat rozhodnutí žalovaného o zápisu
změny majitele dotčené ochranné známky a pokud tak učinil, překročil tím svou pravomoc
stanovenou soudním řádem správním. Také zúčastněná osoba proto navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem ze dne 25. 8. 2006 navrhl
obě stížnosti zamítnout. Trvá na klamavosti předmětné ochranné známky a na tom,
aby se žalovaný touto otázkou dále zabýval.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou důvodné. Z jejich obsahu
je zřejmé, že stěžovatelé napadají rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu podle
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost, resp. pro jinou vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jelikož
skutkový stav, tak jak byl popsán Městským soudem v Praze, považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Předně je třeba přisvědčit oběma stěžovatelům, že Městský soud v Praze opřel
své rozhodnutí o skutečnosti, jež s projednávaným případem nijak nesouvisí. V dané věci byl
předmětem správního řízení návrh žalobce na výmaz ochranné známky z rejstříku, nikoli
zápis změny majitele této známky, o kterém bylo vedeno správní řízení v roce 2000. Důvodná
je rovněž námitka, podle níž soud vybočil z mezí přezkumu vytyčených žalobními body,
neboť tyto směřovaly proti zcela jiným skutečnostem, zejména týkajícím se aplikace výše
citovaných mezinárodních smluv na daný případ. Rozsudek Městského soudu v Praze je proto
nutno posoudit jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti, ve vztahu
k projednávané věci irelevantní.
Oprávněnou pak Nejvyšší správní soud shledal rovněž námitku žalovaného, podle
níž se soud opomněl vypořádat s otázkou aktivní legitimace žalobce k podání správní žaloby.
Jedná se o podmínku řízení, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti předtím,
než přistoupí k věcnému posouzení žaloby. Žalovaný její nedostatek namítal ve svém
vyjádření k žalobě a s ohledem na obsah napadeného správního rozhodnutí není její posouzení
zdaleka jednoznačné. Tím, že se Městský soud v Praze s touto otázkou nevypořádal, zatížil
své rozhodnutí rovněž jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (in fine).
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal v daném případě naplnění stížního důvodu podle
výše uvedeného ustanovení soudního řádu správního, zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm se soud zejména vypořádá s otázkou
aktivní legitimace žalobce k podání žaloby proti rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu.
Odpověď na ni předpokládá předchozí posouzení otázky způsobilosti žalobce k podání návrhu
na výmaz ochranné známky z rejstříku. O této však není dle názoru Nejvyššího správního
soudu v daném případě pochyb, a to přes opačný závěr žalovaného v tomto ohledu. Žalovaný
ve svém rozhodnutí uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován k podání návrhu na výmaz
podle ustanovení Dohody T. Dále konstatoval, že nemohl pro posouzení otázky účastenství
použít ust. §38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., neboť návrh nebyl podán podle §25 tohoto
zákona (resp. navrhovatel uvedl, že „daný případ nespadá do vymezených důvodů výmazu
podle ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb.“). Proto žalovaný vycházel z obecné úpravy
účastenství ve správním řádu, zde však citoval (a rozhodoval) pouze podle jeho ust. §14
odst. 1. Dle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval předseda Úřadu nesprávně.
Předně je Nejvyšší správní soud toho názoru, že správní orgán měl posoudit podaný
návrh podle jeho obsahu. Dospěl-li žalovaný k závěru, že žalobce není aktivně legitimován
podle čl. 23 Dohody T, měl návrh žalobce projednat podle ust. §25 odst. 1 zákona
č. 137/1995 Sb., tj. jako návrh třetí osoby, k jehož podání je oprávněn každý. Vzhledem
k uplatněným námitkám pak bylo na místě věc posoudit z hlediska ust. §2 odst. 1 písm. j)
zákona č. 137/1995 Sb., podle něhož je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení
přihlašované pro vína či lihoviny, které obsahuje zeměpisný údaj, aniž by víno či lihovina
měly takovýto zeměpisný původ (ustanovení bylo do zákona č. 137/1995 Sb. doplněno právě
za účelem splnění závazku vyplývajícího pro ČR z Dohody T.). Pro účastenství žalobce ve
správním řízení podle ust. §14 odst. 1 správního řádu tedy nebyly v daném případě splněny
zákonné podmínky, aktivní legitimace žalobce k podání návrhu na výmaz podle speciální
úpravy v zákoně č. 137/1995 Sb. je však nesporná.
Z uvedeného pak vyplývá, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby podle
ust. §65 odst. 2 s. ř. s., kdy se ovšem uplatnitelné námitky omezují na jeho procesní práva
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 - 67,
publ. pod č. 379/2004 Sb. NSS), případně práva přiznaná oním zvláštním zákonem.
V novém řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Zde rozhodne rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu