ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.44.2007
sp. zn. 3 As 44/2007 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce J. V.,
zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Vaňkem se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha
2, proti žalovanému Řediteli Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, se
sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007 č. j. 7 Ca 300/2006 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. 3. 2007 č. j. 7 Ca 300/2006 - 38, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 7. 2006 č. 2234/2005. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo
odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, obvodního ředitelství Praha
II ve věcech kázeňských, ze dne 11. 3. 2005 čj. 304/2005. Rozhodnutím správního orgánu
I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
za což mu byl uložen kázeňský trest snížení funkčního platu o 5 % na dobu 2 měsíců podle
ust. §33 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“).
Žalobce považoval napadené správní rozhodnutí za nezákonné a domáhal se jeho
zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Tvrdil, že ve správním řízení podal
odvolání dne 5. 4. 2005, odvolací orgán (žalovaný) však o tomto odvolání rozhodl až dne
19. 7. 2005. Nebyla tak dodržena zákonem stanovená prekluzivní lhůta, která připadla na den
6. 6. 2005. Z tohoto důvodu považoval žalobce rozhodnutí za nezákonné.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že lhůta stanovená v ust. §133 odst. 2
služebního zákona je lhůtou pořádkovou, jejíž uplynutí samo o sobě nezakládá žádná následná
práva či povinnosti dotčených subjektů, neboť zákon nic takového nestanoví. Ze znění tohoto
ustanovení je patrné, že odvolací orgán má povinnost v příslušné lhůtě rozhodnout,
nic dalšího však z něj již neplyne. Pokud by služební zákon v ust. §133 odst. 2 měl založit
určité osobě právo či jiné osobě takové právo odejmout, musel by tak učinit výslovně,
jak je běžné v jiných právních předpisech, které takovou skutečnost upravují. Služební zákon
v ust. §133 odst. 2 nestanoví žádný předpokládaný následek spojený s uplynutím doby. Podle
názoru Městského soudu v Praze proto nelze dospět k jinému závěru, než že se jedná o lhůtu
pořádkovou, jejímž uplynutím nedojde k zániku práva služebního funkcionáře věc
v odvolacím řízení projednat a rozhodnout.
V kasační stížnosti žalobce tvrdí důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle názoru žalobce názor Městského soudu v Praze, že prekluze musí být založena
výslovně zákonem, nemá oporu v zákonném ustanovení. Soudem uvedený výčet zákonných
ustanovení upravujících lhůty, které mají prekluzivní povahu, není úplný.
Žalobce uvádí, že náš právní řád obsahuje zákonná ustanovení, ve kterých jsou
obsaženy prekluzivní lhůty, aniž by tato skutečnost byla výslovně uvedena. Skutečnost,
že se jedná o prekluzivní lhůtu, nemusí být výslovně uvedena. Nezřídka dochází k tomu,
že nahlížení na lhůtu jako prekluzivní či naopak se vyvíjí, a to v závislosti na vývoji
judikatury a právní nauky. Příkladem lze uvést restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.
Žalobce tedy namítl, že ust. §133 odst. 2 služebního zákona upravuje lhůtu, která
má prekluzivní charakter a navrhuje, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl
zrušen.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Ust. §133 odst. 2 služebního zákona zní:
Odvolací orgán je povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejdéle
do 60 dnů od dne podání odvolání, a to po předchozím projednání v poradní komisi.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s Městským soudem v Praze, že v tomto
ustanovení není stanovena lhůta prekluzivní (tedy lhůta znamenající zánik práva,
k níž by musel správní orgán i soud přihlédnout z úřední povinnosti), nýbrž lhůta pořádková.
Pokud by se mělo je dnat o lhůtu prekluzivní, musel by zákon stanovit, jaký by byl procesní
postup, jestliže by lhůta nebyla dodržena (např. zastavení odvolacího řízení v okamžiku
uplynutí lhůty 60 dnů od podání odvolání). Nic takového však zákon nestanovil.
I v jiných právních předpisech jsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí (např. v ust. §49
zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, v ust. §71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který
nahradil zákon č. 71/1967 Sb.). Právní praxe nemá pochybnosti o tom, že se jedná o lhůty
pořádkové, nikoli o lhůty prekluzivní. Nevydání rozhodnutí ve lhůtě v zákoně stanovené
je tedy vadou správního řízení, nikoli však takovou vadou, která by měla za následek
nezákonnost rozhodnutí o věci samé a tudíž zrušení takového rozhodnutí soudem.
Možno ještě dodat, že jsou-li splněny zákonné podmínky, lze se proti nečinnosti
správního orgánu bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§79 a násl.
s. ř. s.).
Kasační stížnost tedy není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 2
s. ř. s. Žalobce ve věci úspěšný nebyl a žalovanému nevznikly náklady převyšující
jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu