ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.45.2007
sp. zn. 3 As 45/2007 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní
věci žalobců a) L. T. a b) Z. T., a c) K. A., všech zastoupených JUDr. Petrem Wildtem,
Ph.D., advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 762, Hradec Králové, proti žalovanému
Krajskému úřadu Královehradeckého kraje, se sídlem Wonkova 1142, Hradec Králové,
za účasti 1) S. J., 2) H. J., 3) S. J., a 4) M. J., všech zastoupených JUDr. Denisem
Mitrovićem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 232, Týniště nad Orlicí, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2006, zn. 12874/UP/2006/Kd, vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 62/2006, o kasační stížnosti žalobce ad a) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2007, č. j. 30 Ca 62/2006 - 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2007, č.j. 30 Ca 62/2006-48,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 7. 2006, zn. 12874/UP/2006/Kd, podle §59 odst. 2
spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů;
s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn.
soudu) zamítl odvolání mimo jiné žalobců ad a), b) a c) a potvrdil jimi napadené rozhodnutí
Městského úřadu Kostelec nad Orlicí, odboru územního plánu – stavebního úřadu ze dne
18. 1. 2006, č.j. 11216/ÚPSÚ/05/06/P (dále jen „stavební úřad“). Jím stavební úřad rozhodl
o umístění přístavby domu č.p. X, včetně vodovodní přípojky, kanalizační přípojky,
STL plynové přípojky a elektrické kabelové přípojky a včetně příjezdové komunikace
na pozemcích parc. č. 68, 70/1, 71 a 70/4 (přístavba domu, přípojky a příjezdová komunikace)
a 394/2 (příjezdová komunikace) v k.ú. K. O. (dále jen „stavba“).
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci ad a), b) a c) žalobu, v níž vyjádřili svůj
nesouhlas se způsobem vyřízení jejich odvolacích námitek napadajících rozhodnutí
stavebního úřadu. Rozhodnutí žalovaného proto považují za nezákonné pro jeho rozpor
s právem žalobců na příznivé životní prostředí, narušení pohody bydlení a nesoulad
s územním plánem města K. O.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 2. 2007, č. j. 30 Ca 62/2006-48,
zamítl žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného. Soud vyjádřil, že žaloba byla podána
osobami k tomu neoprávněnými, bez žalobní legitimace. Vzhledem k tomu, že tento
nedostatek nebyl zjistitelný hned při podání žaloby, rozhodl rozsudkem podle §78
odst. 7 s. ř. s., jímž žalobu zamítl. Proto se ani nezabýval uplatněnými žalobními
námitkami. Ve svém rozhodnutí soud dále konstatoval, že stavební úřad dne 7. 10. 2005,
pod č.j. 11216/ÚPSÚ/05/P, oznámil účastníkům zahájení řízení o návrhu na umístění stavby
a k jeho projednání nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením na den 1. 11. 2005.
Z oznámení má soud za zřejmé, že za účastníky územního řízení byli vzati i žalobci společně
s dalšími spoluvlastníky budovy č.p. X a č.p. X na st.p.č. 70/2 a 70/3 v kat. území K. O. a
vlastníky jednotek v ní. Soud uvedl, že příslušné správní orgány jednaly se žalobci jako
s účastníky územního řízení z titulu jejich spoluvlastnictví společných částí budovy č.p X a
č.p. X na st.p.č. 70/2 a 70/3 a vlastnictví jednotek v ní, a to na základě §34 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„starý stavební zákon“; s účinností od 1. 1. 2007 zrušen a nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, dále jen „nový stavební zákon“). Podle tohoto
ustanovení jsou účastníky územního řízení o umístění stavby též osoby, jejichž vlastnická
nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na
nich, mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Toto pojetí účastenství odpovídá pojetí
vlastnického práva v občanském zákoníku, kdežto zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), upravuje některé otázky
týkajících se občanskoprávních vztahů a otázky související s účastenstvím v řízeních
vedených podle stavebního zákona odchylně.
Podle soudu se s ohledem na §3 odst. 1 věty druhé zákona o vlastnictví bytů
nepoužijí ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, není-li předmětem
spoluvlastnictví jednotka. Vztahy mezi spoluvlastníky budovy se řídí výlučně zákonem
o vlastnictví bytů, neboť spoluvlastnictví budovy je speciálním druhem spoluvlastnictví,
které je výsledkem sloučení reálného a ideálního spoluvlastnictví. Hlavním předmětem
vlastnického práva je budova a vedlejším předmětem je jednotka (byt) nebo nebytový prostor.
Ohledně vztahu všech spoluvlastníků ke třetím osobám platí, že se spoluvlastníci považují
společně za jediný subjekt.
Soud uzavřel, že jednotliví spoluvlastníci budovy a současně vlastníci jednotek neměli
žalobní legitimaci, neboť tu měli pouze všichni vlastníci jednotek společně – dohromady
jako jediný subjekt – společenství vlastníků jednotek. Žalobci měli tento nedostatek odstranit
postupem podle stanov a zákona o vlastnictví bytů a uvnitř společenství vlastníků jednotek
iniciovat podání žaloby právě tímto subjektem. S ohledem na výše uvedené soud proto žalobu
zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce ad a) (dále jen „stěžovatel“) nesprávné
posouzení právní otázky soudem, podle nějž žalobní legitimaci měli pouze všichni vlastníci
jednotek jako jediný subjekt – společenství vlastníků jednotek a nikoli jako jednotliví
vlastníci jednotek, kteří jsou současně spoluvlastníky budovy. Stěžovatel v kasační stížnosti
označil za správný postup správních orgánů, kdy byl společně s dalšími spoluvlastníky
budovy č.p. X a č.p. X na st.p.č. 70/2 a 70/3 v k.ú. K. O. a vlastníky jednotek v ní, vzat jako
účastník územního řízení. Podle něj, společenství vlastníků jednotek, jehož je členem,
v územním řízení vystupovat nemělo. Společenství vlastníků jednotek je zvláštní formou
právnické osoby, jejíž právní způsobilost je vymezena §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů,
podle něhož je společenství vlastníků jednotek oprávněno zavazovat se pouze ve věcech
spojených se správou, provozem, atd. společných částí domu. Podle stěžovatele účast
v územním řízení tuto způsobilost již překračuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je podle §8
odst. 1 a §21 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů spoluvlastníkem společných částí domu a
pozemku (stavební parcely), lze dovodit jeho oprávnění vystupovat jako účastník územního
řízení. Přísluší mu žalobní legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s. a zamítnutá žaloba byla podána
osobami oprávněnými. Dále navrhl, aby soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu v té
části, v níž nevyhověl žádosti stěžovatele ohledně vrácení přeplatku na zaplaceném soudním
poplatku. Stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný
účinek a aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2007, č. j. 30 Ca
62/2006 - 48, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že se ztotožňuje
s právním závěrem krajského soudu, podle něhož jednotliví spoluvlastníci budovy a zároveň
vlastníci jednotek nebo nebytového prostoru neměli v dané věci žalobní legitimaci,
neboť tu měli pouze všichni spoluvlastníci jednotek společně, dohromady, jako jediný
subjekt. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Osoby zúčastněné na řízení ad) 1 až 4) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedly,
že s ní nesouhlasí, neboť krajský soud zamítnutím žaloby nijak nepochybil. Pochybení
žalobců, spočívající v tom, že místo toho, aby žalobu podalo společenství vlastníků jednotek,
ji tito podali sami, nelze zhojit v řízení o kasační stížnosti. S důvody zamítnutí žaloby
a právními závěry učiněnými krajským soudem se osoby zúčastněné plně ztotožnily.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhly zamítnutí kasační stížnosti a přiznání náhrady nákladů
řízení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud s ohledem na §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel
tento důvod kasační stížnosti spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku jeho žalobní legitimace, podle něhož k podání žaloby bylo oprávněno pouze
společenství vlastníků jednotek a nikoli stěžovatel jako vlastník jednotky a současně jeden
ze spoluvlastníků budovy.
Nejvyšší správní soud shledal tuto stížnostní námitku důvodnou. Otázka žalobní
legitimace podle §65 s. ř. s. je předurčena vymezením účastníků řízení před správním
orgánem. Stěžovatel byl označen za účastníka územního řízení z titulu spoluvlastnictví
stavební parcely č. 70/3 a 70/2 v k.ú. K. O., svědčilo mu i spoluvlastnictví společných částí
domu č.p. X (též „spoluvlastnictví budovy“), K. O., a to na základě jeho vlastnictví jednotky
v domě č.p. X. S vlastnictvím jednotky je podle §5 odst. 1 a §8 zákona o vlastnictví bytů
spojen spoluvlastnický podíl na společných částech domu a podle §21 odst. 1 téhož zákona
dále spoluvlastnický podíl k pozemku (stavební parcele). Vzhledem k tomu, že stěžovatel
splnil znaky definičního vymezení účastníka podle §34 odst. 1 starého stavebního zákona,
neboť jeho vlastnická práva k sousednímu pozemku nebo stavbě na něm mohla být územním
rozhodnutím přímo dotčena, správní orgány jej označily za účastníka řízení a takto s ním
jednaly.
Podle Nejvyššího správního soudu jsou účastníky územního řízení jednotliví vlastníci
jednotek v domech č.p. X a X z titulu jejich spoluvlastnictví budovy a stavební parcely.
Společenství vlastníků jednotek, jež vzniká automaticky podle §9 odst. 3 zákona o vlastnictví
bytů, je podle §9 odst. 1 téhož zákona právnickou osobou. Jeho způsobilost je vymezena
§9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, podle kterého je způsobilé vykonávat práva a zavazovat
se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu.
Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory
pouze k těmto účelům. Z takto vymezené způsobilosti nelze bez dalšího dovodit oprávnění
společenství vlastníků jednotek vystupovat jako zástupce jednotlivých vlastníků jednotek –
účastníků územního řízení. Rovněž ani není v posuzovaném případě samotným účastníkem
územního řízení, neboť nesplňuje podmínky stanovené §34 odst. 1 starého stavebního
zákona. Z doslovného výkladu tohoto ustanovení nelze dovodit účastenství společenství
vlastníků jednotek z titulu jeho prosté existence, aniž by mělo vlastnická práva k pozemkům
nebo stavbám na nich. V posuzovaném případě proto společenství vlastníků jednotek nemůže
být účastníkem územního řízení podle §34 odst. 1 starého stavebního zákona. Odlišná situace
však nastává u vymezení účastníků územního řízení podle §85 odst. 2 písm. d) nového
stavebního zákona, kde je výslovně jako účastník řízení označeno společenství vlastníků
jednotek. Podle nové právní úpravy je společenství vlastníků jednotek ex lege účastníkem,
přičemž se jedná o speciální kategorii účastníka ve vztahu k účastníkům podle §85 odst. 2
písm. b) nového stavebního zákona. Proto k jeho účastenství v územním řízení postačí jeho
pouhá existence a nikoli vlastnická práva k pozemkům nebo stavbám, jako tomu bylo podle
předchozí právní úpravy.
Stěžovatel byl účastníkem územního řízení o umístění stavby podle §34 odst. 1
starého stavebního zákona, a proto má podle Nejvyššího správního soudu žalobní legitimaci
na základě §65 odst. 2 s. ř. s. Tuto žalobní legitimaci, s ohledem na shora uvedené důvody,
naopak nemá společenství vlastníků jednotek. Krajský soud tudíž pochybil při posouzení
této právní otázky. Krajský soud dále blíže nerozvedl, z čeho vyvodil svůj právní názor, podle
nějž se na vztahy vlastníků jednotek a spoluvlastníků budovy a stavební parcely vůči třetím
osobám použije a postupuje podle zákona o vlastnictví bytů. Jeho právní závěry a pouhý
odkaz na §3 zmíněného zákona jsou v tomto ohledu nedostatečné.
Krajský soud však správně uvedl, že platná právní úprava je založena
na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem
je byt nebo nebytový prostor. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu pléna
ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, č. 42. Podle něj byt nebo nebytový prostor nejsou
reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví
bytu či nebytového prostoru.
Z rozhodnutí krajského soudu není zcela zřejmé, na základě oznámení stavebního
úřadu ze dne 7. 10. 2005, pod č.j. 11216/ÚPSÚ/05/P, usuzuje, že stěžovatel byl společně
s dalšími žalobci vzat do územního řízení jako účastník z titulu spoluvlastnictví budovy,
když podle §21 zákona o vlastnictví bytů jsou vlastníci jednotky jako spoluvlastníci budovy
též spoluvlastníky stavební parcely. Závěry krajského soudu v tomto ohledu nejsou přesné,
byť stavební parcelu č. 70/2 a 70/3 v souvislosti se stěžovatelovým účastenstvím na základě
spoluvlastnictví budovy zmiňuje. Nejvyšší správní soud podotýká, že z rozhodnutí stavebního
úřadu je zřejmé, že se stěžovatelem a žalobci bylo jednáno jako s účastníky územního řízení
na základě jejich vlastnických práv k pozemkům – stavební parcele č. 70/2 a 70/3 v k.ú. K. O.
Stěžovatel rovněž podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost a ve věci rozhodl
bez odkladu poté, co bylo účastníkům doručeno poučení o složení senátu, návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se proto nezabýval. Poněvadž o věci bude
v novém řízení rozhodovat krajský soud, tento opětovně posoudí správnost vyměřeného
soudního poplatku a žádost stěžovatele o vrácení jeho přeplatku.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatel jako účastník
územního řízení podle §34 odst. 1 starého stavebního zákona byl oprávněn podat žalobu
proti rozhodnutí žalovaného. Podle §65 odst. 2 s. ř. s. disponuje aktivní žalobní legitimací,
která však nesvědčí společenství vlastníků jednotek, neboť nebylo účastníkem řízení
před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že Krajský
soud v Hradci Králové nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasační stížností napadený
rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Hradci Králové v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu