ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.49.2006
sp. zn. 3 As 49/2006 - 131
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců:
1) B. P. C., a. s., 2) Ing. L. L. X., oba zastoupeni JUDr. Martinem Kopeckým, CSc.,
advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se
sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 – Malá Strana, o žalobě proti rozhodnutí ministra
kultury ze dne 11. 3. 2004, čj. 4544/2004, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca
93/2004, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3.
2006, č. j. 5 Ca 93/2004 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ad 1) k rukám jeho advokáta náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1279,30 Kč, a to do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Ministr kultury (dále též „ministr“) rozhodnutím ze dne 11. 3. 2004, čj. 4544/2004,
podle §61 odst. 3 ve spojení s §59 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] zamítl rozklad
žalobce ad 2) a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22. 1. 2004, čj. 10844/2003
(dále jen „rozhodnutí ministerstva“). Tímto rozhodnutím Ministerstvo kultury (dále
též „stěžovatel“) zrušilo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové
péče, ze dne 15. 1. 2003, čj. MHMP/1444840/02/Síb, (dále jen „rozhodnutí Magistrátu“).
Rozhodnutím Magistrátu bylo podle §14 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové
péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“) vydáno závazné
stanovisko ve věci novostavby administrativního domu L. s. na pozemcích parc. č. 674, 675,
676, 677, 678 a 679, k. ú. B., M. H., P. Podle něj byla příprava prací podle dokumentace pro
územní řízení, změna č. 2 – varianta B z 09/2002, přípustná za podmínky horizontálního a
vertikálního členění fasády. Magistrát hlavního města Prahy pro své rozhodnutí získal
přípustné vyjádření Státního památkového ústavu v hlavním městě Praze, neboť dotčené
pozemky se nacházejí na území památkové zóny, projednal a zpracoval připomínky Sboru
expertů odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy, uvedl, že navrhovaný
objekt nebude v dané lokalitě působit rušivě, ztotožnil se s vyjádřením odborné organizace
státní památkové péče ohledně přípustnosti novostavby administrativní budovy z hlediska
zájmů státní památkové péče při splnění shora uvedené podmínky ve výroku. Rozhodnutí
Magistrátu nabylo právní moci dne 5. 2. 2003 a v rámci podaných podnětů přezkoumalo
Ministerstvo kultury pravomocné rozhodnutí Magistrátu mimo odvolací řízení podle §65 spr.
ř. Podněty upozorňovaly na rozpor rozhodnutí Magistrátu, jak o závazném stanovisku o
přípustnosti přípravy prací podle dokumentace pro územní řízení, tak i s ním souvisejícím
předchozím závazným stanoviskem téhož orgánu ze dne 27. 5. 2002, o přípustnosti provedení
demolice, s obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy, o
prohlášení části území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení podmínek jejich
ochrany. Dále odkazovaly na nedodržení kontinuity a zásady legitimního očekávání a právní
jistoty ve správním rozhodování o předcházejících stanoviscích, na nedostatečné vypořádání
se se všemi důkazními prostředky a jednoznačné neuvedení v odůvodnění rozhodnutí ze dne
15. 1. 2003, na základě jakých skutečností Magistrát rozhodl.
Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 22. 1. 2004, čj. 10844/2003, podle §65
odst. 2 spr. ř. zrušilo rozhodnutí Magistrátu, neboť v něm shledalo rozpor s vyhláškou
č. 10/1993 Sb. hl. m. Prahy a vytklo vady správního řízení. Mezi ně uvedlo,
že v přezkoumávaném rozhodnutí postrádalo vypořádání se s důkazy, což vedlo
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Dále poukázalo na nedostatek pozornosti věnované
předloženým plným mocím, které podle něj neopravňují zmocněnce účastníků k zastupování
v řízení podle zákona o státní památkové péči, nýbrž ve věcech územního rozhodování.
Vyslovilo se i k možnosti dotčení nabytých práv v dobré víře, kdy přezkoumávaným
rozhodnutím sice byla práva přiznána, ale v důsledku nového projednání věcí navazujících
na rozhodnutí Magistrátu v jiných řízeních nemohla být tato práva dosud konzumována.
Rozhodnutí ministerstva napadl rozkladem, společně s dalšími účastníky, též žalobce ad 2).
O podaném rozkladu rozhodl ministr rozhodnutím ze dne 11. 3. 2004, čj. 4544/2004,
tak, že rozklad zamítl a shora uvedené rozhodnutí ministerstva potvrdil. Ministr uvedl,
že Magistrát pochybil při nevyzvání zástupce účastníků k předložení plných mocí i pro řízení
v režimu zákona o státní památkové péči, přičemž po právní moci rozhodnutí se jedná
o neodstranitelnou vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí Magistrátu. Vyslovil
se, že předmětem posuzování přezkumného mimoodvolacího řízení nebylo stanovisko
ohledně přípustnosti odstranění staveb ze dne 27. 5. 2002, ministerstvo přezkoumávalo
rozhodnutí Magistrátu toliko ze strany zákonnosti a nikoli věcné správnosti. Ministr
též posoudil soulad rozhodnutí Magistrátu s právními předpisy, zejména s vyhláškou
č. 10/1993 Sb., hl. m. Prahy, vypořádal se s její zákonností a vyslovil překročení mezí
správního uvážení daných Magistrátu v jeho rozhodovací činnosti. Současně se přiklonil
k závěrům ministerstva ohledně ochrany práv nabytých v dobré víře, že nemohou být dotčena,
resp. nemohou být využita, když navazující územní řízení spojené s jejich možným
uplatněním dosud nebylo skončeno, stejně jako, že na základě nezákonného rozhodnutí nelze
v mimoodvolacím řízení chránit taková práva. Z těchto důvodů ministr rozhodnutí
ministerstva potvrdil a rozklad zamítl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 5 Ca 93/2004 - 81, soud
ve vztahu k žalobci ad 1) rozhodnutí ministra zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Žaloba žalobce ad 2) byla jako nedůvodná zamítnuta. Původní žalobce ad 3) – K. spol. s r. o.,
se sídlem M. H. 104, P. 6 –, vzal svou žalobu v průběhu žalobního řízení zpět. Většinu
žalobních námitek obou žalobců soud shledal nedůvodnými. Vypořádal se tvrzeným
nedostatkem pravomoci při vydání a vlastní nezákonností vyhlášky č. 10/1993 Sb., kdy
rozpornost rozhodnutí Magistrátu s jejím obsahem byla hlavním důvodem zrušení rozhodnutí
Magistrátu. Soud uvedl, že zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich
působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, který obecně přenesl výkon
státní správy z krajských národních výborů, v daném případě při postupu podle §6 odst. 1
zákona o státní památkové péči na Ministerstvo kultury, se nevztahoval pro území hlavního
města Prahy v důsledku existence speciální právní úpravy dané zákonem č. 418/1990 Sb., o
hlavním městě Praze, účinnému ke stejnému dni. Odmítl námitku tvrzené nedůvodnosti
a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministra přiblížením části textu odůvodnění ministra, užití
pojmů, které jsou v režimu dalších zákonů legálními definicemi s jiným významem bylo
v tomto případě soudem shledáno za adekvátní a nezpůsobilo nezákonnost soudem
přezkoumávaného rozhodnutí. Neshledal protiprávnost postupu ministra a ministerstva v tom,
že předmětem posuzovávání zákonnosti nebylo jen kladné vyjádření k záměru postavit
administrativní budovu, nepovažoval jako relevantní pro posouzení zákonnosti rozhodnutí
ministra, že došlo k vydání vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy o vydání závazné části
územního plánu sídelního útvaru.
Soud nepřisvědčil žalobcům v námitce nepřihlédnutí k předešlému závaznému
stanovisku Magistrátu k přípustnosti odstranění objektů ze dne 27. 5. 2002, neboť otázka
demolice nebyla předmětem tohoto řízení; rovněž nedal žalobcům za pravdu, že nebylo nutné,
aby Magistrát v rozhodnutí podrobným způsobem hodnotil odborné stanovisko Státního
památkového ústavu hl. m. Prahy, neboť s ním jako s vyjádřením odborné organizace státní
památkové péče souhlasili. Podle názoru soudu trvá správnímu orgánu uložená povinnosti
svá rozhodnutí řádně zdůvodňovat a z důvodu nevyhovění všem účastníkům, Magistrát
nemohl postupovat podle §47 odst. 1 in fine spr. ř., podle něhož odůvodnění není třeba.
Rozhodnutí Magistrátu tedy řádně odůvodněno není. Ztotožnil se však s námitkou,
že formální nedostatek plných mocí nemůže popřít skutečnou vůli účastníků řízení. Důvodem
ke zrušení již pravomocného rozhodnutí v mimoodvolacím řízení by mohl být absolutní
nedostatek plných mocí, pokud by bylo zjištěno, že jménem účastníka jednal ten, kdo k tomu
účastníkem vůbec nebyl zmocněn. Nedostatek plných mocí sám o sobě by nemohl být
důvodem ke zrušení pravomocného rozhodnutí, pokud účastnící uvádí, že ten kdo, přes
nedostatky zmocnění, za ně jednal, podle jejich vůle je měl skutečně zastupovat. Rozhodující
pro zrušení rozhodnutí Magistrátu byla jeho rozpornost s vyhláškou č. 10/1993 Sb. Ohledně
námitky možné neexistence konečného rozhodnutí v důsledku zrušení pravomocného
rozhodnutí vycházející z podaného návrhu soud vyjádřil, že pokud žalobci zahájili svá řízení
podáním návrhu a pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, měl Magistrát, v postavení správního
orgánu prvního stupně, o jejich původně podaném návrhu nově rozhodnout. Důvodnou nebyla
uznána námitka, že rozhodnutí ministra a ministerstva nevycházela z požadavku provedení
přezkumu těmito orgány v celém rozsahu, což soud vyvrátil poukazem na odůvodnění těchto
rozhodnutí.
Důvodnou však soud vzhledem k žalobci ad 1) shledal námitku, že ministerstvo
a posléze ani ministr nevymezili správně okruh účastníků řízení, čímž byla porušena procesní
práva žalobce ad 1). Ten se s právními účinky ke dni 19. 3. 2003 stal vlastníkem mj. pozemků
parc. č. 676 a 677 v k. ú. B., jichž se týká zrušené pravomocné rozhodnutí magistrátu ze dne
15. 1. 2003. Postavení účastníka bylo dáno jeho poměrem k věci – vlastnictvím pozemků,
neboť účastníky původního řízení byly osoby, jejichž vlastnická práva mohou být
rozhodnutím dotčena. Pokud v průběhu řízení došlo k převodu vlastnických práv, vstoupil
právní nástupce do práv a povinností svých právních předchůdců, jsou-li způsobilá převodu.
Okruh účastníků je neměnný, neboť jimi jsou osoby mající vlastnická práva k dotčeným
nemovitostem. Soud ze správního spisu zjistil, že změna v osobě účastníků je patrná
z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 4. 8. 2003, který byl ministerstvu podán a doručen dne
22. 12. 2003 jako jedna z příloh podání. Soud uzavřel, že správní řízení proto mělo být
vedeno s žalobcem ad 1) jako s právním nástupcem, a pokud tomu tak nebylo, došlo ze strany
správních orgánů, ministerstva a ministra, k závažnému pochybení a porušení procesních práv
účastníka, neboť s ním jako s účastníkem vůbec jednáno nebylo. Jedná se o vadu, která byla
důvodem ke zrušení rozhodnutí ministra a vrácení věci k dalšímu řízení, a to ve vztahu
k žalobci ad 1).
Ve včasné kasační stížnosti žalovaný (dále též „stěžovatel“) namítl nezákonnost
rozsudku soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a z důvodů
nepřezkoumatelnosti. Stížnostní námitka směřuje proti právnímu posouzení soudu ohledně
porušení procesních práv žalobce ad 1), s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení.
Stěžovatel se neztotožňuje se závěry soudu a je přesvědčen, že k zásahu či porušení
procesních práv ve správním řízení nedošlo. Poukazuje, že v průběhu správního řízení bylo
jednáno s Ing. D., který byl zmocněncem právnické osoby zmocněné samotnými účastníky
řízení a bylo mu umožněno uplatňovat všechna procesní práva. Jako zásadní uvádí, že Ing. D.,
kromě toho, že byl zmocněncem a členem statutárního orgánu zmocněné právnické osoby, je
současně členem statutárního orgánu žalobce ad 1), jenž nabyl vlastnická práva v průběhu
správního řízení. Dovozuje, že napadené rozhodnutí ministra trpí pouze formální vadou, která
nezpůsobuje a nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé; ve všech ostatních
žalobních bodech přitom soud vyvrátil námitky žalobců a potvrdil zákonnost a správnost
rozhodnutí ministra. Vychází z toho, že v rámci úpravy doručování právnické osobě lze
doručovat i jejímu statutárnímu orgánu. Pokud bylo rozhodnutí doručeno Ing. D., jako
zástupci právnické osoby zmocněné účastníky řízení, a který je současně členem statutárního
orgánu – představenstva – žalobce ad 1), pak s ohledem na §194 odst. 5 obchodního
zákoníku je člen představenstva povinen jednat s péčí řádného hospodáře a takovým
způsobem, aby společnosti nevznikla újma. Stěžovatel má za to, že touto zprostředkovanou
cestou, skrze Ing. D., byla žalobci ad 1) poskytnuta možnost hájit svá práva ve správním
řízení. Závěry doplňuje odvoláním se na zásahu ekonomie a hospodárnosti správního řízení,
že nelze předpokládat, že by žalobce ad 1) po zrušení rozhodnutí ministra v řízení uplatnil jiné
námitky, než ty, které byly uplatněny již v žalobě. Soud pochybil, když vadu pouze
formálního charakteru nevytkl ve svém odůvodnění, nýbrž rozhodnutí ministra zrušil a věc
vrátil k novému projednání. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 5 Ca 93/2004 - 81, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ad 1) a 2) ve společném vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že soud správně
zrušil žalobou napadené rozhodnutí ministra za situace, kdy ze správního spisu bylo zřejmé,
že ve správním řízení ministerstvo ani ministr nejednali s jedním účastníkem řízení –
žalobcem ad 1), čímž byla porušena jeho procesní práva. Odmítli argument zástupnosti
a totožnosti osoby statutárního orgánu žalobce ad 1) a zástupce zmocněnce účastníků Ing. D.,
že jednáním s ním, jako zástupcem právnické osoby zmocněné k zastupování účastníků bylo
současně jednáno i žalobcem ad 1), neboť podle žalobců toto tvrzení nemá oporu v zákoně.
Nad rámec stížnostních námitek ve svém vyjádření dodali, že v pravomoci soudů ve správním
soudnictví není „potvrzování“ rozhodnutí správního orgánu, nýbrž rozhodování o zrušení
správního rozhodnutí, nebo o zamítnutí žaloby. Soud shledal rozhodnutí ministra nezákonným
a proto je zrušil. S ohledem na tyto skutečnosti žalobci navrhují zamítnutí kasační stížnosti a
požadují náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout u úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. V souladu
s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí soudu prvního stupně, který může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě též v jiné vadě řízení, mohla-li mít tato vada za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Ke stížnostní námitce stěžovatele ohledně nesprávného posouzení právní otázky
při zásahu do procesních práv žalobce ad 1), s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem
správního řízení, se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze.
Správní orgány nevymezili správně okruh účastníků řízení, s nimiž řízení vedly. Soud
ze správního spisu zjistil, že se žalovaný ad 1) stal s právními účinky ke dni 19. 3. 2003
vlastníkem pozemků parc. č. 676 a 677 a budovy čp. 179 na parc. č. 676 v k. ú. B., jehož se
týká rozhodnutí Magistrátu ze dne 15. 1. 2003, zrušené v mimoodvolacím řízení. Dokladem
této skutečnosti byl výpis z katastru nemovitostí k datu 4. 8. 2003, který byl ministerstvu, jako
tehdy rozhodujícímu správnímu orgánu doručen dne 22. 12. 2003. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu se soud prvního stupně náležitě vypořádal s vymezením účastníků správního
řízení skrze jejich poměr k projednávané věci a posouzením právního nástupnictví. Okruh
účastníků zůstal stejný v tom, že jsou jimi osoby, které mohou být rozhodnutím dotčeny na
svých právech, tedy i osoby mající vlastnická práva k předmětným nemovitostem. Soud proto
postupoval správně, když zrušil napadené rozhodnutí ministra pro porušení procesních práv.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s právním názorem stěžovatele, že při jednání
prostřednictvím Ing. D. jako zástupce společnosti, zmocněné ostatními účastníky správního
řízení, správní orgány ve svém důsledku fakticky jednaly i s žalobcem ad 1), neboť osoba Ing.
D. figuruje jako člen jeho statutárního orgánu žalobce ad 1). Z toho stěžovatel dovozuje, že
žalobce ad 1) působením osoby Ing. D. mohl svá práva v řízení účinně hájit a uplatňovat, a to
i tehdy, když formálně nebyl uveden a označen jako účastník správního řízení. Nejvyšší
správní soud shledává tento právní názor a výklad za mylný a ve svých možných důsledcích
směřující k popření smyslu účastenství správního řízení. Je povinností správních orgánů
vymezit přesně a úplně okruh účastníků, vůči nimž vede správní řízení. Tato povinnost již
sama o sobě plyne jednak z veřejněmocenské a úřední povahy správního řízení, vedeném
proti individualizovaným adresátům veřejnoprávního působení, ale také z následků a účinků
vydaného správního rozhodnutí, na jehož základě dochází u vymezených účastníků ke vzniku,
změně nebo zániku jejich práv, právem chráněných zájmů nebo povinností. Za předpokladu,
že správnímu orgánu byla v rámci průběhu správního řízení oznámena změna v osobách
účastníků výpisem z katastru nemovitostí, i když zřejmě nikoli zcela dostatečně zřetelně, a
správní orgány prvního a posléze ani druhého stupně k této skutečnosti nepřihlédly, soudu
musel, pro závažné procesní pochybení žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele, zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení. V opačném případě by postrádal smysl výkon veřejné správy
v rámci správního řízení směřující vůči konkrétním adresátům. Stěžovatel ve své argumentaci
dospívá z názoru, že k zásahu do procesních práv žalobce ad 1) dojít nemohlo, a to s odkazem
na úpravu doručování, kdy doručením Ing. D., jako zástupci zmocněnce účastníků, mu má být
současně doručováno i jako statutárnímu orgánu žalobce ad 1). K tomuto, podle Nejvyššího
správního soudu nesprávnému, závěru dospívá při výkladu §194 odst. 5 obchodního
zákoníku, ukládající povinnosti členům představenstva jednat s péčí řádného hospodáře.
Nejvyšší správní soud dodává, že tato argumentace stěžovatele není případná, neboť
problematice jednání podnikatele a osob jednajících za podnikatele je v obchodním zákoníku
věnována úprava obsažená v jeho obecné části v §§14 až 16. Odkaz na péči řádného
hospodáře člena statutárního orgánu, že bylo-li doručeno jeho členu, v souvislosti
s jeho pozicí zástupce jiné společnosti, tím bylo doručeno i žalovanému ad 1), považuje
Nejvyšší správní soud za právní konstrukci, která nemůže obstát. A to již z důvodu,
že se stěžovatel věnuje jen problematice doručování, přičemž ve své argumentaci opomíjí,
že svým pochybením zasáhl do širšího spektra procesních práv a jejich uplatnění, než je právo
na doručení a seznámení se s rozhodnutím správního orgánu, i když uvádí, že Ing. D. mohl
práva účinně uplatňovat. Tato myšlenková teorie neobstojí ani ve světle požadavků kladených
správní řádem na účastenství ve správním řízení, např. v §14 odst. 1 a §17 odst. 1 a 2.
Tvrdí-li stěžovatel, že se sice jedná o pochybení, nicméně o pochybení ryze formální,
pak je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že takový výklad nerespektuje základní pravidla
správního řízení, zejména zásadu zákonnosti. Jestliže zákon stanoví, kdo je účastníkem
správního řízení, tak správnímu orgánu, jako veřejně mocenskému orgánu nezbývá nic jiného,
než tyto zákonné požadavky plnit a respektovat, což plyne ze zásady vázanosti orgánů veřejné
správy zákony. Ohledně poukazu na zásady rychlosti a hospodárnosti Nejvyšší správní
soud sděluje, že tyto zásady nemohou samy přebít vůdčí zásadu a požadavek zákonnosti,
tj. aby ve správním řízení bylo jednáno s těmi, kteří jsou skutečnými účastníky a vůči nimž
správní rozhodnutí směřuje. Navíc je třeba dodat, že není rozhodné, zda vůbec a případně
jaké námitky žalobce ad 1) ve správním řízení vznese, ale že bude mít možnost je vznášet
a bude figurovat jako účastník řízení.
Nejvyšší správní soud, pro správné pochopení role a úlohy soudů ve správním
soudnictví v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.,
ke stěžovatelově vyjádření, že Městský soud v Praze fakticky potvrdil správnost a zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí ministra „když vyvrátil všechny ostatní námitky žalobců“,
sděluje, že sama skutečnost, že ostatní uplatněné žalobní námitky byly soudem shledány
nedůvodnými, nemůže snížit míru důvodnosti námitky jediné, spočívající v závažném
procesním pochybení správních orgánů.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvody kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Žalobce ad 1) měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
přiznal náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, vůči žalovanému.
Nejvyšší správní soud úspěšnému žalobci přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby, a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 23. 6. 2006 ve výši
1 x 1000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném do 31. 8. 2006], a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 75 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky), celkem tedy 1075 Kč. Pokud se týká převzetí a přípravy zastoupení [§11
odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především zřetel na to, že se jedná o zastoupení
advokátem, který žalobce ad 1) zastupoval již v řízení před soudem prvního stupně. Protože
zástupce žalobce – advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují
se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Zástupci žalobce se tedy přiznává náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu