ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.49.2007
sp. zn. 3 As 49/2007 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
Š. Ch., zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov,
proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Štěpánská 15,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce ze dne
14. 8. 2006, čj. 5656/3000/2005/2006/Kr/Št, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
7 Ca 287/2006, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 4. 2007, č. j. 7 Ca 287/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2006, čj. 5656/3000/2005/2006/Kr/Št, zamítl ústřední
ředitel České obchodní inspekce (dále též „žalovaná“) odvolání žalobce proti rozhodnutí
ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského kraje (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2006, čj. II.308/30/05, a toto rozhodnutí
potvrdil. Správní orgán prvního stupně uložil uvedeným rozhodnutím žalobci pokutu ve výši
30 000 Kč za porušení §6 zákona č. 643/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Pochybení se měl žalobce
dopustit tím, že ve dnech 25. 10. a 16. 11. 2005 v provozovně S. – d. p., M. 36 v K.,
požadoval po spotřebitelích platících stravenkami navíc poplatek ve výši 4 % z celkové částky
nákupu, čímž docházelo ke znevýhodnění skupiny spotřebitelů, kteří při placení používají
stravovací poukázky, tj. k diskriminaci těchto spotřebitelů. Žalovaná dospěla po přezkoumání
rozhodnutí k závěru, že skutečnost, že žalobce v rozporu s dobrými mravy diskriminoval
skupinu spotřebitelů platících stravovacími poukázkami, byla správním orgánem prvního
stupně řádně zdokumentována v sepsaném kontrolním protokolu ze dne 25. 10. 2005 a 16. 11.
2005. Podle žalované se jedná o znevážení rovnosti a popírání a omezování práv navzájem si
rovných subjektů, v případě spotřebitelů je zapotřebí vycházet z jejich totožného postavení.
Žádný z nich by proto neměl být zvýhodňován či znevýhodňován na úkor druhých. Samotný
zákaz diskriminace spotřebitele má za účel odstranit praktiky zvýhodňující některé
spotřebitele před jinými. Žalovaná vycházela dále ze stanoviska Ministerstva financí, podle
něhož jsou „stravenky“ svým věcným určením poukázkou na nákup jednoho hlavního jídla
v průběhu pracovní směny v provozovnách veřejného stravování (případně i k nákupu
potravinářských výrobků v maloobchodní síti) a v obchodním styku zastupují hotové peníze.
Toto stanovisko je pak rozdílné od platební karty v tom, že tato je podle zákona o bankách
elektronickým platebním prostředkem. Na základě podnětu spotřebitele provedl správní orgán
prvního stupně ve dnech 25. 10. 2005 a 16. 11. 2005 v provozovně žalobce v K. šetření,
při němž bylo zjištěno a prokázáno, že pro spotřebitele platící stravovacími poukázkami
je jako manipulační poplatek požadována přirážka 4 % k prodejní ceně zboží. Tímto
jednáním je skupina spotřebitelů platících poukázkami znevýhodněna před skupinou
spotřebitelů platících hotově, přestože poukázky hotové peníze zastupují. Žalovaná uvedla, že
při kontrolním nákupu dne 25. 10. 2005 činila přirážka 5 Kč k nákupu v hodnotě 122 Kč, při
kontrolním nákupu dne 16. 11. 2005 pak byla na hodnotu nákupu připočtena přirážka ve výši
10,90 Kč. Placeno bylo jednou stravenkou v hodnotě 60 Kč a dopláceno v hotovosti. Z toho
vyplývá, že přirážka byla vypočtena z celkové hodnoty nákupu s odhlédnutím od skutečnosti,
že již samotné účtování přirážky je v rozporu s dobrými mravy. Vyjde-li se totiž z výkladu
pojmu „poplatek“, měla by to být peněžní částka vybíraná v souvislosti s činností ve prospěch
poplatníka, což v daném případě nedojde naplnění, neboť tento poplatek způsobuje finanční
újmu spotřebiteli platícímu stravenkou. Navíc i v oznámení pro zákazníky je uvedeno, že „v
případě placení poukázkami firem S. P. a.s. a E. bude k prodejní ceně připočtena přirážka 4
% jako manipulační poplatek“. Pokud jde o výši pokuty, vycházela žalovaná z povahy
protiprávního jednání žalobce, kdy označila ochranu práv spotřebitelů za prvořadý zájem
společnosti, tak i rozsahu následků, kdy účtovaná výše poplatku je realizována na celkový
nákup, čímž se neodůvodněný příjem žalobce ještě zvyšuje. Žalovaná při úvaze o výši pokuty
přihlédla i ke skutečnosti, že diskriminace spotřebitele je popřením jeho základních práv a
svobod, jež jsou součástí ústavního pořádku České republiky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2007, č. j. 7 Ca 287/2006 - 25,
toto rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, č. j. 8 As 35/2005 - 51,
publikované jako č. 956/2006 Sb. NSS. Ačkoliv se toto rozhodnutí týkalo placení platební
kartou, právní závěry z něj plynoucí jsou podle soudu aplikovatelné i na souzenou věc.
Podstatnou skutečností tak je, zda je transakce při platbě hotovostí či stravovacími
poukázkami srovnatelná. Až po tomto posouzení je možné přistoupit k hodnocení důvodnosti
zvýhodnění některých spotřebitelů. Je tedy nutné hodnotit samotnou platbu za zboží
jako relativně samostatnou součást transakce mezi obchodníkem a spotřebitelem. Zákonnými
penězi jsou platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou ve své nominální
hodnotě a při všech platbách na území České republiky (§16 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb.,
o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Stravovací poukázky nemají
svou definici v právním řádu České republiky, přijímání stravovacích poukázek je závislé
na smluvní dohodě mezi subjektem, který takové poukázky vydává a příslušným
obchodníkem. Přijetím stravovací poukázky vzniká obchodníkovi pohledávka vůči osobě,
která poukázky vydala, přičemž vypořádání takové pohledávky závisí pouze na smluvním
ujednání mezi těmito subjekty. Ačkoliv z hlediska výše daně z přidané hodnoty není žádný
rozdíl, jak byla platba uhrazena, nelze tvrdit, že není rozdíl v posouzení zboží u obchodníka.
Na rozdíl od zákonných peněz, které musí obchodník vždy při úhradě kupní ceny zboží
přijmout, u stravovacích poukázek takovou povinnost nemá, neboť mu žádný právní předpis
takovou povinnost neukládá. Příjem stravovacích poukázek za platbu zboží tak závisí
na volné úvaze obchodníka, zda uzavře příslušnou smlouvu se subjektem, který stravovací
poukázky vydává, a je tak na úvaze obchodníka, jaké podmínky při této platbě stanoví.
Tuto volnou úvahu pak má i zákazník, jenž se při platbě rozhodne, zda transakci provede
v hotovosti, či jiným způsobem. Jedná se o smluvní vztah, do něhož stát nevstupuje žádným
přímým donucovacím opatřením. V této své volné úvaze není zákazník nijak omezen – platbu
v hotovosti musí obchodník přijmout vždy (odmítnutím by porušil své povinnosti a mohl
by naplnit i skutkovou podstatu trestného činu ohrožování oběhu tuzemských peněz). Platbu
za zboží stravovacími poukázkami, které nejsou tuzemskými ani zákonnými penězi,
však může přijmout za jím stanovených podmínek, neboť taková platba je pouze na jeho
úvaze, zda ji za cenu zboží přijme. Soud uzavřel, že při platbě stravovacími poukázkami
a platbě v hotovosti se o srovnatelnou transakci nejedná. Stejně jako v případě přijetí
platby platební kartou zde obchodník akceptuje budoucí zprostředkované plnění od subjektu,
který stravovací poukázky vydal. Proto nemůže dojít k diskriminaci spotřebitele podle §6
zákona o ochraně spotřebitele, neboť transakce nejsou srovnatelné. Vzhledem k tomuto
závěru už není tak podstatné hodnocení důvodnosti zvýhodnění či znevýhodnění spotřebitelů,
případně výše přirážky k ceně zboží, neboť nebyl naplněn základní důvod pro posouzení,
zda jednání bylo diskriminací, neboť není dána srovnatelnost obou transakcí. Proto soud
rozhodnutí žalované zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, v němž
žalovanou zavázal svým právním názorem.
Ve včasné kasační stížnosti žalovaná (dále též „stěžovatelka“) uplatnila důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle žalované vycházela rozhodnutí vydaná
v obou stupních z předpokladu, že placení zákonnými penězi a placení stravovacími
poukázkami představují srovnatelné případy, neboť stravovací poukázka ve vymezených
případech představuje náhražku platby v zákonných penězích. U takto srovnatelných případů
pak byly posuzovány zjištěné rozdíly v přístupu k různým skupinám spotřebitelů
a vyhodnoceno účtování zmíněného čtyřprocentního poplatku jako diskriminační. Nad rámec
tohoto hodnocení bylo poukázáno rovněž na okolnost zjištěnou při kontrole, že tento poplatek
byl účtován z celkové výše nákupu, ačkoliv nákup byl uhrazen zčásti stravovací poukázkou
a zčásti zákonnými penězi. Soud zaujal odlišný názor, když poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 4. 2006, č. j. 8 As 35/2005 - 51, publikované jako č. 956/2006 Sb.
NSS a uvedl, že tak jako v případě užití platebních karet, ani platba stravovacími poukázkami
nepředstavuje případ srovnatelný s platbou zákonnými penězi, tudíž případné rozdíly
v zacházení se spotřebiteli na základě tohoto kritéria nelze hodnoty z hlediska možné
diskriminace. Žalovaná respektuje názory správních soudů na tuto problematiku, kasační
stížnost však podala z ohledem na popsaný rozdíl v právním hodnocení a navrhla,
aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2007, č. j. 7 Ca 287/2006 - 25, byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Posouzení právní
otázky spočívá v souzené věci v tom, nakolik je uhrazení kupní ceny zboží v obchodě
stravovacími poukázkami ekvivalentní platbě hotovými penězi. Tato skutečnost je stěžejní
pro zjištění, zda se prodejce, jenž v případě uhrazení kupní ceny zboží pomocí stravovacích
poukázek účtuje poplatek ve výši 4 %, dopouští neodůvodněné diskriminace spotřebitele,
a tedy zda porušuje §6 zákona o ochraně spotřebitele či nikoliv. Městský soud v Praze,
jenž dospěl k závěru, že v případě platby stravovacími poukázkami se nejedná o srovnatelnou
transakci jako v případě platby v hotovosti, vycházel mj. z rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 4. 2006, č. j. 8 As 35/2005 - 51, jenž byl publikován pod č. 956/2006 Sb.
NSS. Nejvyšší správní soud se proto nejprve byl nucen vypořádat s tím, zda toto rozhodnutí
dopadá i na souzenou věc. Pokud by bylo možné z uvedeného rozhodnutí vycházet
při posuzování zde nastolené právní otázky, mohl by se od něj Nejvyšší správní soud odchýlit
toliko postupem podle §17 s. ř. s., tedy předložením věci rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu. Zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospělo při výkladu §6
zákona o ochraně spotřebitele k závěru, že „diskriminací spotřebitele ve smyslu ustanovení
§6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět obchodní praktiky, které
při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými. Platba
v hotovosti a platba platební kartou nejsou srovnatelnými transakcemi, a nezakládají
tak diskriminaci jedné z uvedených skupin“. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
podrobným způsobem vypořádal se skutečností, že v případě platby v hotovosti a platby
platební kartou nejsou srovnatelné transakce. Vzhledem k tomu, že stravovací poukázka
je náhražka platidla primárně určená k odběru hlavního jídla v rámci pracovního dne
a je toliko dobrou vůlí některých prodejců potravin, že platbu stravenkami akceptují,
je zapotřebí tento platební prostředek považovat za ještě více vzdálený hotovým penězům
než je platba platební kartou. Ostatně ani ne všichni majitelé stravovacích zařízení stravenky
akceptují. Výše uvedené dřívější rozhodnutí přitom dospělo k závěru, že ani platba platební
kartou není srovnatelná platbě v hotovosti. Za použití argumentu právní logiky a maiori ad
minus lze tedy dospět k závěru, že pokud nejsou srovnatelnými platbami platba hotovými
penězi a platba platební kartou, tím spíše se nejedná o srovnatelnou platbu se nejedná
v případě platby stravovacími poukázkami. Soud prvního stupně tedy postupoval správně,
pokud dospěl k závěru, že platba stravovacími poukázkami není platbou srovnatelnou
s platbou hotovými penězi, pročež nebylo možné shledat v jednání žalobce, jenž při platbě
stravovacími poukázkami účtoval příplatek, diskriminaci ve smyslu §6 zákona o ochraně
spotřebitele. Své rozhodnutí pak soud prvního stupně přesvědčivým způsobem odůvodnil,
Nejvyšší správní soud se s tímto odůvodnění ztotožnil a v podrobnostech na ně odkazuje.
Pokud jde o tvrzení žalované v kasační stížnosti, že poplatek ve výši 4 % byl účtován
z celkové výše nákupu, ačkoliv nákup byl uhrazen zčásti stravovací poukázkou a zčásti
zákonnými penězi, je zapotřebí zdůraznit, že žalovaná své rozhodnutí odůvodnila porušením
§6 zákona o ochraně spotřebitele, tedy poukazem na diskriminační charakter zpoplatnění
možnosti platit stravovacími poukázkami. Nejvyšší správní soud, přestože si je vědom širších
aspektů projednávané věci, mohl věc posuzovat pouze v rámci vymezeném rozhodnutím
žalované a vznesenými námitkami účastníků řízení. Nezabýval se proto v rámci řízení
o kasační stížnosti otázkou souladnosti způsobu, jímž žalobce počítal příplatek v případě,
že byla jen část nákupu hrazena stravovacími poukázkami, s požadavkem §12 zákona
o ochraně spotřebitele ve spojení s §13 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů, neboť žalovaná ve svých rozhodnutích tuto skutečnost zohlednila toliko
při vypořádání se s výší ukládané sankce.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Městský soud
v Praze posoudil věc v souladu se zákonem; důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. není dán. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší a úspěšnému žalobci
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu