ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.53.2006
sp. zn. 3 As 53/2006 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců a) S. Z. a
b) J. Z., zast. JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Barcalova 2,
proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, za účasti Č. r. s.,
Č., zast. JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Rychnov nad Kněžnou,
Javornická 1560, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11
Ca 252/2005 - 34, ze dne 7. 4. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 8. 2005, č.j. 27.665/2005-16.230. Ministerstvo zemědělství jím změnilo rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně - Krajského úřadu Královehradeckého kraje - tak,
že povolilo obnovu řízení ve věci vynětí nádrže T. z rybářského revíru B. (A. 1), o kterém
bylo rozhodnuto dne 3. 1. 2005.
Městský soud v Praze vycházel z toho, že obnova řízení je procesním institutem,
jehož cílem je umožnit nové rozhodnutí ve věci, pokud se při původním rozhodování
vycházelo mimo jiné z důkazů, které se ukázaly být nepravdivými, a tato skutečnost byla
zjištěna až po právní moci původního rozhodnutí, ale ještě ve lhůtě stanovené ustanovením
§63 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu). Je-li obnova řízení
povolena nebo nařízena, pak je ve věci vydáno nové rozhodnutí, kterým se původní
rozhodnutí ruší (§64 správního řádu). Řízení o obnově se tak rozpadá do dvou fází. Na řízení
o povolení či nařízení obnovy (v němž se pouze zkoumá, zda jsou splněny podmínky obnovy)
a na řízení obnovené (je-li obnova povolena nebo nařízena). Teprve novým rozhodn utím
pak mohou být dotčena práva účastníka řízení. Proti novému věcnému rozhodnutí lze využít
opravných prostředků a posléze i institutu soudního přezkumu. Rozhodnutím o povolení
obnovy však ještě nedochází k zásahu do věcných práv účastníků řízení a nejde proto
o rozhodnutí podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), neboť se nejedná o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
anebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka řízení. Rozhodnutí o povolení obnovy
je tedy vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s., neboť není rozhodnutím
ve smyslu soudního řádu správního (v této souvislosti soud odkázal na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 2 As 82/2003 - 57). Městský soud v Praze z uvedených důvodů
žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou.
Rozhodnutí soudu napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností.
Nesouhlasí s názorem soudu, že k zásahu do jejich práv dochází teprve novým rozhodnutím
ve věci. Ve smyslu soudního řádu správního je rozhodnutím každý úkon správního orgánu,
jímž se zakládají povinnosti. V daném případě pak taková povinnost pro stěžovatele spočívá
v nutnosti strpět nové řízení ve věci, o které již bylo jednou rozhodnuto. Podle §65 odst. 1
s. ř. s. je žalobní legitimace založena již samotným tvrzením, že práva byla dotčena.
Odmítnout žalobu z důvodu, že práva nemohou být dotčena, je tak v rozporu se zákonem.
Vyřešit tuto otázku lze totiž pouze rozhodnutím soudu o věci samé. Omezováním možnosti
využití institutu soudního přezkumu jen na zásahy do věcných práv by bylo podle stěžovatelů
zneužitím zákonného omezení přezkumu, a v konečném důsledku omezením základního
práva no soudní ochranu. Stěžovatelé poukázali na článek 4 odst. 4, článek 36 odst. 2 a 4
Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.
Navrhují, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že se stěžovatel dovolává důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. O stížních námitkách uvážil
Nejvyšší správní soud
takto:
Podle názoru stěžovatele nelze odmítnout žalobu s odůvodněním, že práva žalobce
nemohou být dotčena, neboť by to bylo v rozporu se zákonem (závěr o porušení či neporušení
práv žalobce lze učinit pouze rozhodnutím meritorním). Byť je tato úva ha stěžovatele
v zásadě správná, nelze jí v daném případě přisvědčit, neboť vychází z mylné interpretace
napadeného usnesení. Tvrzení, že práva žalobce byla dotčena, je totiž pouze podmínka
žalobní legitimace podle §65 odst. 1 s. ř. s. Další podmínkou řízení je existence rozhodnutí,
které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. O jaké rozhodnutí se musí jednat,
je specifikováno v citovaném ustanovení soudního řádu správního způsobem, jak bylo
uvedeno výše. Důvodem odmítnutí žaloby je tedy v projednávané věci neexistence rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., ze které ovšem v konečném důsledku vyplývá i nedůvodnost
tvrzeného porušení žalobcových práv. Rozhodnutí Městského soudu v Praze je tak zcela
správné a plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Výše uvedené závěry pak specifikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
tak, že žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova
řízení, je přípustná, jde-li o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. Takový případ
nastává např. tam, kde je s rozhodnutím o nařízení obnovy řízení spojen odkladný účinek
(podle usnesení ze dne 26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006). O takový případ však evidentně
v projednávané věci nejde.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Osobě zúčastněné na řízení nebyly soudem uloženy žádné
povinnosti, v souvislosti s nimiž by jí mohly vzniknout náklady, na jejichž náhradu
by jí náleželo právo (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu