ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.54.2006
sp. zn. 3 As 54/2006 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce K. Z.,
zastoupeného advokátem JUDr. Koljou Kubíčkem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti
žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4.
2006 č. j. 11 Ca 280/2005 - 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 11 Ca 280/2005 - 41
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze,
kterým bylo rozhodnuto, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2005
č.j. 102/2005-110-TAXI/3 se zamítá; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního a správního spisu tyto podstatné skutečnosti:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2005 č.j. 102/2005-110-TAXI/3 podle ust. §59
odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), k odvolání žalobce změnil
rozhodnutí Hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy -
dopravního úřadu ze dne 17. 1. 2005 č.j. MHMP-152949/2004/DOP-03/Hj-roz a rozhodl
takto:
K. Z., rodné číslo…IČO…trvalým pobytem a místem podnikání…, svým jednáním dne
12. 7. 2004 porušil ustanovení §21b odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve
znění pozdějších právních předpisů (dále jen: „zákon o silniční dopravě“) tím, že jako
provozovatel příležitostné osobní silniční dopravy nezajistil, aby jím poskytované přepravní
služby nebyly nabízeny způsobem zaměnitelným s taxislužbou. Dále porušil ustanovení §21b
odst. 4 písm. b) zákona o silniční dopravě tím, že jako provozovatel příležitostné osobní
silniční dopravy nezajistil, aby přepravovaná osoba neplatila za přepravu přímo řidiči
vozidla.
Proto se mu podle ustanovení §35 odst. 3 písm. a) zákona o silniční dopravě ukládá
pokuta ve výši 100 000 Kč.
Toto rozhodnutí je odůvodněno tak, že dne 12. 7. 2004 přibližně v 17.45 hod. provedl
žalobce jako řidič příležitostné osobní silniční dopravy jízdu se dvěma finskými cestujícími.
V odůvodnění se uvádí, že provedená jízda je zdokumentovaná sepsanou svědeckou výpovědí,
obou jízd se účastnili cestující, kteří dne 20. 7. 2004 podali do podatelny Magistrátu
hl. m. Prahy ohledně této přepravy stížnost označenou „ošizen taxikářem“. Právě v souvislosti
s touto jízdou, resp. stížností na žalobce, byl žalobce uznán vinným správními delikty
uvedenými ve výroku rozhodnutí.
Žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že souhlasí se skutkovými zjištěními
správního orgánu I. stupně. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil proto, že tímto
rozhodnutím bylo jednání žalobce nesprávně posouzeno podle ust. 7 odst. 5 vyhlášky
č. 283/2004 Sb. V dalším se žalovaný zabýval námitkami žalobce uvedenými v jeho odvolání
a neshledal je důvodnými.
V odůvodnění rozhodnutí není žádná další zmínka o „sepsané svědecké výpovědi“
a žádná taková svědecká výpověď se v nežurnalizovaném správním spise nenachází.
V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 10. 12. 2004 č.j. MHMP-
152949/2004/DOP-03/Hj-ozn, uvedl správní orgán I. stupně: Provedená jízda uvedeným
vozidlem příležitostné osobní silniční dopravy je zdokumentována sepsanou svědeckou
výpovědí obou jízdy účastných cestujících a totožná věta je uvedena v odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
Žalobce v žalobě tvrdil, že se nedopustil porušení ust. §21b odst. 1 zákona
č. 111/1994 Sb., tedy že nenabízel přepravní služby způsobem s taxislužbou zaměnitelným,
neboť stěžovatelé nastoupili do vozidla v prostoru, kde se nacházelo parkovací stání
výhradně pro vozidla smluvní dopravy, které bylo řádně označeno tabulkou s textem „smluvní
přeprava“. Vozidla taxislužby mají svá vyhrazená parkovací místa a je tedy reálně nemožné,
aby mezi vozidly taxislužby stála vozidla smluvní přepravy a zákaz níci tato vozidla mohli
zaměnit. Samotní stěžovatelé ve své stížnosti neuvádějí k vzhledu vozidla žalobce nic,
co by jakkoli naznačovalo jeho podobu s vozidlem taxislužby. Navíc se ani uvnitř vozidlo
žalobce nepodobá vozidlu taxislužby, a tudíž se zahraniční zákazníci nemohli ani domnívat,
že jedou ve voze taxislužby, protože v něm není umístěn taxametr.
Pokud je žalobci vytýkáno, že nepřijal objednávku způsobem pro příležitostnou osobní
silniční dopravu obvyklým, pak k tomu uvedl, že přijímá objednávky telefonicky v místě
podnikání, tedy na adrese svého bydliště, přičemž telefon má přesměrován do vozidla.
Žalobce namítl, že zákazníci oslovili jeho a žalobce s nimi sepsal objednávku
před uskutečněním jízdy, která je obsažena ve správním spise, přičemž zákazníkům
při sepisování objednávky a poté i po nástupu do vozidla muselo být zřejmé, že se nejedná
o vozidlo taxislužby.
Žalobce se domníval, že pro posouzení, zda nabízel přepravní služby způsobem
s taxislužbou zaměnitelným je podstatné nikoli to, jakým způsobem přijal objednávku,
ale to, že vozidlo není zaměnitelné ani zvenku ani zevnitř s vozidlem taxislužby.
Žalobce v žalobě dále namítl, že se nedopustil porušení ust. §21b odst. 4 písm. b)
zákona č. 111/1994 Sb., podle něhož provozovatel příležitostné silniční dopravy je povinen
zajistit, aby přepravovaná osoba neplatila za přepravu přímo řidiči vozidla. Žalobce má zato,
že byl oprávněn platbu přijmout, neboť v této chvíli nebyl jen pouhým řidičem, ale stále
byl i provozovatelem příležitostné silniční dopravy. V praxi by bylo mnohdy velmi
obtížně realizovatelné přijmout úhradu u zahraničních zákazníků, kteří se v Praze zdržují
po velmi krátkou dobu, smyslem zákona tedy jistě není ztěžovat podnikání v rozbíhající
se podnikatelské sféře České republiky.
Podle názoru žalobce je napadené rozhodnutí v rozporu s ust. §46 správního řádu,
neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Za spolehlivě zjištěný stav věci nelze
podle žalobce považovat takový stav, který se opírá o jediný důkaz podaný formou písemné
stížnosti. Žalobce navrhl výslech zahraničních cestujících, kterým byla poskytnuta přeprava,
a to za účelem objasnění skutkového stavu věci.
Žalobce dále vznesl námitky proti výši uložené pokuty. Nikdy v minulosti se
nedopustil žádného protiprávního jednání, které by souviselo s výkonem jeho podnikatelské
činnosti, svou činnost vždy vykonával řádně a nikdy v minulosti nebyla jeho činnost shledána
kontrolními správními orgány jako činnost odporující právním předpisů. Žalobce je toho
názoru, že výše pokuty musí být určena tak, aby umožňovala alespoň do určité míry zohlednit
majetkové a osobní poměry delikventa a aby tedy neměla likvidační charakter. Uložená
pokuta by znamenala zdrcující zásah do života žalobce, neboť je otcem mladé rodiny,
o kterou zodpovědně pečuje. Manželka žalobce se v současné době nachází na rodičovské
dovolené, celodenně se věnuje péči o dítě a rodina žalobce má tak velmi omezené příjmy.
Žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému
k dalšímu řízení.
Pro případ, že soud žalobě v plné rozsahu nevyhoví, navrhl žalobce, aby Městský soud
v Praze rozhodl, že od trestu uloženého správním orgánem za správní delikt se upouští,
nebo že se uložený trest snižuje v mezích zákonem dovolených.
Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že podle ust. §21b odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. je provozovatel příležitostné osobní silniční dopravy povinen zajistit, aby jím používané
osobní automobily nebyly označeny způsobem zaměnitelným s vozidly taxislužby a aby jím
poskytované přepravní služby nebyly nabízeny způsobem s taxislužbou zaměnitelným.
Podle ust. §21b odst. 4 písm. b) téhož zákona je provozovatel příležitostní osobní dopravy
dále povinen zajistit, aby přepravovaná osoba neplatila za přepravu přímo řidiči vozidla.
Podle ust. §35 odst. 3 písm. a) téhož zákona Dopravní úřad nebo Ministerstvo
dopravy uloží pokutu až do výše 750 000 Kč dopravci, který nabízí či poskytuje přepravní
služby anebo přijme objednávku přepravní služby formou uváděnou v ust. §2 odst. 8
téhož zákona, aniž by byl oprávněn k provozování taxislužby.
Městský soud v odůvodnění uvedl, že žalobce zcela pominul své povinnosti
vyplývající z ust. §21b zákona č. 111/1994 Sb., ze kterých je nutno dovodit, že provozovatel
příležitostné osobní silniční dopravy je zcela jednoznačně povinen zajistit, aby jím používané
automobily nebyly označeny způsobem zaměnitelným s vozidly taxislužby, a aby jím
poskytované přepravní služby nebyly nabízeny způsobem s taxislužbou zaměnitelným,
a též aby přepravovaná osoba neplatila za přepravu přímo řidiči vozidla.
Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce sjednal a vykonal přepravní službu
v rozporu se shora uvedenými ustanoveními a proto mu byla napadeným rozhodnutím
uložena pokuta.
Městský soud v Praze shledal nedůvodnou námitku žalobce, že žalovaný vycházel
z neúplně zjištěného stavu věci. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
ani v žalobě žalobce neuvedl žádné další návrhy na doplnění dotazování, přestože byl o tomto
svém právu poučen správním orgánem I. stupně.
Městský soud v Praze vycházel ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí posoudilo
jednání žalobce jako jednání v rozporu se zákonem a námitky, které žalobce uplatnil
ve správním řízení, neshledal důvodnými. Z obsahu správního spisu je dostatečně zřejmé,
že v průběhu správního řízení žalobce sám uváděl k okolnostem svého jednání, že byl
svými zahraničními zákazníky osloven na parkovišti u Hlavního nádraží v Praze, což zcela
vyvrací jeho tvrzení o tom, že objednávka byla sjednána předem a že byl telefonicky
požádán zákazníky o provedení přepravní služby. Právě tato skutečnost je jednou z těch,
z nichž správní orgány dovodily jednání žalobce vyvolávající zaměnitelnost s taxislužbou,
když zákon neumožňuje provozovateli příležitostné osobní silniční dopravy, aby své
zákazníky získával „na ulici“.
Městský soud v Praze dovodil, že žalobcem vedená a správnímu orgánu předložená
evidence jízd nemůže být považována za doklad o předložení objednávky přepravy klientem
předem. Na těchto dokladech chybí jakýkoliv projev vůle zákazníků o tom, že si objednávají
konkrétní přepravu za konkrétních, předem stanovených podmínek.
Právnímu názoru, že žalobce nabízel a uskutečnil službu způsobem zaměnitelným
s taxislužbou, nasvědčuje i správním orgánem zjištěná a žalobcem nijak nevyvrácená
skutečnost, že žalobce přepravní službu poskytoval na stanovišti, na němž je rovněž
provozována taxislužba, a i v dalším průběhu se choval tak, že přijal do vozidla zákazníky
přímo na stanovišti. Žalobce neprokázal své tvrzení o předchozí telefonické objednávce
přepravy a pokud jde o platbu za uskutečnění přepravy, žalobce neprokázal, že k platbě došlo
již před započetím přepravy. Městský soud v Praze tedy uzavřel, že předpoklady pro sankční
postih žalobce podle ust. §21b zákona č. 111/1994 Sb. byly splněny.
Pokud se žalobce v žalobě domáhal snížení, případně upuštění od uložení peněžité
pokuty, zmínil Městský soud v Praze ust. §78 odst. 2 zákona č. 10/2002 Sb, soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) s tím, že zákonné podmínky tohoto ustanovení splněny nebyly.
Uložená pokuta je při spodní hranici zákonné sazby a jednání žalobce je třeba hodnotit
za natolik závažné, že soud neshledal výši uloženého trestu nepřiměřenou.
Kasační stížnost žalobce opřel o ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Žalobce trvá na tom, že jak napadená rozhodnutí správních orgánů, tak i rozhodnutí
Městského soudu v Praze, je v rozporu s ust. §46 správního řádu, neboť nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Za takto zjištěný stav věci nelze považovat stav,
který se opírá pouze o písemnou stížnost dvou údajných cizinců.
Žalobce i nadále tvrdí, že minimálně před započetím jízdy budoucí zákazníky
informoval o skutečnosti, že se jedná o smluvní přepravu, dále byla se zákazníky sepsána
objednávka a byl vyplněn příjmový doklad a podepsán jedním ze zákazníků. Zákazníci
nastoupili do vozidla žalobce, které se nacházelo na jiném parkovacím místě před značkou
„smluvní přeprava“, přičemž na stejném parkovišti se nacházela i jiná značka s nápisem
„taxi“, u kterého čekala skutečně vozidla taxislužby. Žalobce měl možnost parkovat
se svým vozidlem před zmíněnou značkou na základě uzavřené smlouvy s jinou osobou,
která je součástí správního spisu. Jednalo se tedy o zvláštní prostor určený výhradně
pro provozovatele příležitostné silniční osobní dopravy.
Zaměnitelnost provozování příležitostné osobní silniční dopravy s taxislužbou
je v zákoně poměrně kusá a měla by být posuzována zejména s velkým důrazem na vzhled
vozidla, který je prvotním znakem pro potenciální klienty, že se nejedná o taxislužbu.
Žalobce proto trvá na výslechu obou zahraničních cestujících k průběhu předmětné
jízdy, tedy k tomu, zda byla provedena způsobem, ke kterému je oprávněn provozovatel
taxislužby, nebo jinak. Žalobce poukazuje na to, že tento návrh byl výslovně učiněn
již v žalobě.
Žalobce tvrdí, že pouhé tvrzení správního orgánu získané z písemně zaslané stížnosti
o tom, že se měl dopustit porušení právních předpisů a to bez toho, že by správní orgán
předložil jakýkoli relevantní a zákonný důkaz je podle jeho názoru v rozporu nejen s právním
řádem, ale i s Listinou základních práv a svobod. Žalobce rovněž tvrdí, že uložená pokuta
je zjevně nepřiměřená a uvádí v podstatě tytéž důvody, které uvedl v žalobě.
Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Podle ust. §109 odst. 3
s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení
před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Ze správního spisu lze dovodit, že správní orgán provedl výslech obou zahraničních
cestujících jako svědků. Je to zřejmé z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně
o zahájení správního řízení, z odůvodnění rozhodnutí téhož správního orgánu ve věci samé
a z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Protokol o výpovědi těchto svědků
však není součástí správního spisu a patrně jí nebyl ani dříve, jestliže žalobce se domáhal
v žalobě i v kasační stížnosti, aby tito cestující byli jako svědci vyslechnuti.
Nutno tedy dojít k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Není
vůbec zřejmé, zda rozhodnutí správního orgánu vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci
(§3 odst. 4 a §46 správního řádu). Městský soud v Praze měl proto žalobou napadené správní
rozhodnutí zrušit postupem podle ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to bez ohledu na to,
že žalobce přímo námitku o absenci protokolu o výslechu svědků v žalobě neuplatnil. Pokud
tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Nejvyšší správní soud k takové vadě musí přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle
§110 odst. 1 za použití §109 odst. 3 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 35/2005 - 44 ze dne 31. 1. 2007,
který je dostupný na www.nssoud.cz). Právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku je Městský soud v Praze vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V dalším řízení Městský soud v Praze zruší napadené rozhodnutí žalovaného a uloží
mu, aby doložil do správního spisu protokol o výslechu zahraničních cestujících, s tímto
protokolem seznámil žalobce a poskytl mu možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Nebyl-li
výslech svědků prováděn, zhodnotí správní orgán znovu dosud provedené důkazy, zváží
jejich případné doplnění a ve věci znovu rozhodne.
V novém rozhodnutí Městský soud v Praze rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu