ECLI:CZ:NSS:2007:3.AS.77.2006
sp. zn. 3 As 77/2006 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců
a) F. K. a b) V. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem
Kamenická 1, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Milady Horákové
139, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2003, č.j. 12306/1994,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 278/2003, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, č. j. 9 Ca 278/2003 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům ad a) a b) k rukám jejich advokáta
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4712,40 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 9. 2003, č.j. 12306/1994, podle §2 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
památkové péči“) prohlásil za kulturní památku soubor věcí usedlosti č . p. 57 v obci D. T.,
nacházející se na st. parc. č. 179, v k. ú. D. T., okres Ú. O., P. k., který je tvořen obytným
stavením a k němu přiléhající bránou. V odůvodnění žalovaný popsal předmětnou stavbu a
uvedl, že roubené obytné stavení a k němu přiléhající dřevěná brána, která tvoří část usedlosti
č. p. 57 v obci D. T., jsou vysoce hodnotným dokladem lidového stavitelství a úrovně
řemeslného zpracování z 1. poloviny 18. století. Stavby svým charakterem a historickou
podstatou jsou jedny z posledních objektů dokládajících zachovalou původní lidovou
architekturu v okolí Ú. O. a splňují podmínky §2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové
péči, pro prohlášení věci za kulturní památku.
Rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 9 Ca 278/2003 - 68, Městský soud v Praze
toto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rozhodnutí uvedl,
že Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, zrušil dnem jeho vyhlášení
ve Sbírce zákonů, tj. dnem 17. 6. 2005, část §44 zákona o státní památkové péči v rozsahu
vyjádřeném výrazem „3“. Odkaz na §3 uvedený ve výčtu §44 zákona o státní památkové
péči vylučoval pro řízení o prohlášení věci za kulturní památky z aplikace obecné předpisy
o správním řízení.
Soud do svého odůvodnění převzal argumentaci Ústavního soudu, podle kterého je
právní úprava řízení rozhodování o prohlášení věci za kulturní památky protiústavní.
Důvodem k tomu je vyloučení působnosti obecné úpravy správního řízení provedené §44
zákona o státní památkové péči, při nedostatku jiné zákonné podrobné právní úpravy. Tuto
vadu nemohla nahradit ani kusá procesní úprava obsažená v §3 zákona o státní památkové
péči a ani vyhláška č. 66/1988 Sb., která nesplňovala ústavní požadavek právní síly zákona
pro právní předpis, jež podle čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod stanoví způsob uplatňování státní (veřejné) moci.
Poukázal rovněž na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2005, č. j. 6 A 102/2001 - 59, publikovaném pod č. 690/2005 Sb. NSS, podle
kterého, při zrušení zákonného ustanovení, podle něhož měla být přezkoumávána zákonnost
vydaného rozhodnutí, z důvodu jeho protiústavnosti, je nadále neudržitelná koncepce, podle
níž soud při přezkumu rozhodnutí správních orgánů podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází
z právního a skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Soud,
vycházejíc z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dále uvedl, že ačkoli
k prohlášení protiústavnosti došlo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí s účinností
ode dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů je zjevné, že ustanovení zákona vylučující aplikaci
správního řádu na řízení a rozhodování o prohlášení věci za kulturní památky vykazovalo
znaky protiústavnosti již v době vydání napadeného rozhodnutí.
Shodně s předchozím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vyslovil právní názor,
že neúčinnost rozhodnutí po vydání nálezu Ústavního soudu podle §71 odst. 2 až 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o Ústavním soudu“), se vztahuje jen na ta rozhodnutí, která nebyla napadena u soudu,
a o kterých tedy neprobíhá přezkumné žalobní řízení.
Soud uzavřel, že při přezkoumání rozhodnutí není vázán ustanovením zákona,
které bylo v mezidobí zrušeno pro rozpor s Ústavou. Pokud bylo napadené rozhodnutí vydáno
v řízení, v němž protiústavním způsobem byla omezena procesní práva účastníka řízení
a protiústavně absentovaly procesní povinnosti správního orgánu vyplývající ze správního
řádu, je takové řízení zatíženo podstatnými vadami, které mohly mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. S ohledem na tyto skutečnosti
soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve včasné kasační stížnosti žalovaný (dále též „stěžovatel“) uvedl, že se neztotožňuje
s rozhodnutím soudu prvního stupně. Napadl proto nesprávné právní posouzení otázky
soudem v předchozím řízení. Vyjádřil, že §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanoví,
že pravomocná rozhodnutí vydaná na základě zrušeného právního předpisu zůstávají
nedotčena. Vyjádřil proto názor, že zrušení právního předpisu, na jehož základě bylo
vydáno pravomocné rozhodnutí není samo o sobě důvodem ke zrušení tohoto rozhodnutí,
což konstatoval i Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 16/96. Stěžovatel
dále dodal, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí postupoval podle §3 zákona
o státní památkové péči, aniž by si byl vědom jakéhokoli protizákonného jednání. Proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006,
č. j. 9 Ca 278/2003, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ad a) a b) ve vyjádření ke kasační stížnosti předně poukázali, že soud rozhodl
v souladu s předchozí judikaturou prezentovanou rozsudkem Nejvy ššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2005, č. j. 6 A 102/2001 - 59. Podle nich bylo namístě zrušení rozhodnutí
vydané v řízení, ve kterém bylo vyloučeno užití obecných předpisů o správním řízení,
a to na základě ustanovení zákona, které bylo v době vydání napadeného rozhodnutí sice
účinné, ale posléze bylo zrušeno pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Je totiž zjevné,
že ustanovení zákona vylučující aplikaci správního řádu vykazovalo znaky protiústavnosti
již v době vydání napadeného rozhodnutí a bylo proto v rozporu s ústavním pořádkem.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhli zamítnutí kasační stížnosti a přiznání náhrady nákladů
řízení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžejní námitkou
stěžovatele je, že soud měl vycházet z ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,
neboť zrušení právního předpisu, event. i jeho části, na jehož základě bylo vydáno
pravomocné rozhodnutí, není samo o sobě důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí.
Po přezkoumání kasační stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně rozhodl, pokud žalobou napadené
rozhodnutí zrušil a věc současně žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
považuje za žádoucí doplnit právní názor soudu prvního stupně, není však důvodu,
aby ke kasační stížnosti rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Z hlediska zachování jednoty a věcné správnosti rozhodování, jakož i k poskytnutí
informace žalovanému správnímu orgánu i soudu o tom, jak je třeba v budoucnu k věci
přistupovat, zde postačí, aby Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí o kasační stížnosti
vyslovil právní názor, který k věci samé zaujal. Opačný postup, tedy zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně, třebaže bylo věcně správné, i když vycházelo z ne zcela přesného právního
posouzení věci, by byl v rozporu se zásadou zákazu brojení opravnými prostředky
jen proti důvodům rozhodnutí soudu, promítnutou také v §104 odst. 2 in fine s. ř. s.,
jakož i se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie řízení. Výjimkou by byl případ,
kdy by užité důvody rozhodnutí soudu činily nepřezkoumatelným a byl by dán důvod
k jeho zrušení pro tuto vadu – to však Nejvyšší správní soud v souzené věci neshledal.
Městský soud v Praze rozhodoval o žalobě za situace, kdy v průběhu vedeného
žalobního řízení, byla Ústavním soudem vyslovena protiústavnost části ustanovení §44
zákona o státní památkové péči. Ačkoli soud prvního stupně sám řízení o zrušení
předmětného ustanovení v tomto případě nevyvolal, Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 21/04, s účinností od 17. 6. 2005, zrušil §44 zákona o státní památkové
péči v jeho části vyjádřené číslicí „3“. Zrušení předmětného ustanovení se uskutečnilo
k datu následujícímu po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Odkaz na §3 uvedený
v §44 zákona o státní památkové péči vylučoval aplikaci obecných předpisů o správním
řízení na proces a rozhodování o prohlášení věci za kulturní památky. Z odůvodnění
zrušovacího nálezu Ústavního soudu vyplývá závěr o neústavnosti vyloučení obecných
předpisů o správním řízení na řízení o prohlášení věci za kulturní památky po celou dobu
účinnosti §44 zákona o státní památkové péči, tudíž i v době vydání žalobou napadeného
rozhodnutí. Soud prvního stupně proto zcela správně ve svém rozhodnutí odkázal na výše
uvedený nález Ústavního soudu a vhodně převzal část jeho argumentace do svého rozhodnutí.
Ve zbývající části svého rozhodnutí však soud prvního stupně ne zcela příhodně
vycházel z právních závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 6. 2005, č. j. 6 A 102/2001 - 59, publikovaném pod č. 690/2005 Sb. NSS, když přehlédl
jejich odlišnosti od jím posuzované situace. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dospěl
k závěru, že soud při přezkoumání rozhodnutí není vázán ustanovením zákona, které k jeho
návrhu ústavní soud zrušil pro rozpor s Ústavou. Protiústavní omezení procesních práv
účastníka a absence procesních povinností správního orgánu totiž mohou mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Je zřejmé, že právní závěry učiněné Nejvyšším správním
soudem ve věci č. j. 6 A 102/2001 - 59, ze dne 29. 6. 2005, publikované pod č. 690/2005 Sb.
NSS, se vztahují na situace, kdy Ústavní soud na základě návrhu, podaný mu v dané věci
soudem, v souvislosti s jím právě rozhodovanou věcí, právní předpis zruší. K tomu vede
i skladba celé věty, když soud při přezkoumání rozhodnutí není vázán ustanovením zákona,
které k jeho návrhu Ústavní soud zrušil … Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
i na obdobné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2002, č. j. 5 A 73/2001 - 66,
publikované pod č. 1046/2002 v Soudní judikatuře ve věcech správních, které uvádí,
že při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí soud není vázán ustanovením zákona, které bylo
k jeho návrhu Ústavním soudem zrušeno pro rozpor s Ústavou, ale musí dbát nálezu
Ústavního soudu. … Odlišnost procesní situace Nejvyšším správním soudem posuzovaného
případu od věcí shora uvedených je zřejmá. Soud prvního stupně tuto odlišnost neshledal,
resp. vůbec neuvedl, proč lze užít výše zmíněné právní závěry i na obdobnou, nikoli
však úplně stejnou právní věc.
V posuzovaném případě totiž soud prvního stupně sám neinicioval řízení
před Ústavním soudem, a proto je využití shora uvedených právních závěrů, bez dalšího,
přinejmenším problematické. Nejvyššímu správnímu soudu se jako mnohem vhodnější právní
podklad pro rozhodnutí o věci jeví rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003,
č. j. 7 A 146/2001 - 29, publikovaný pod č. 2/2003 Sb. NSS, podle nějž zruší-li Ústavní soud
některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání
aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá.
Při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí proto správní soud není vázán ustanovením takto
zrušeného zákonného ustanovení, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu; v takovém případě
není rozhodující, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno ještě před tím,
než Ústavní soud zákonné ustanovení zrušil. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak správní
soud zpravidla shledá v rozporu s předpisem vyšší správní síly, totiž s Ústavou. O otázce
rozporu zákona s Ústavou si soud ve správním soudnictví nemůže učinit úsudek sám,
a to tím spíše, byl-li zákon zrušen v řízení, které správní soud v obdobné věci sám svým
návrhem u Ústavního soudu vyvolal. Podle Nejvyššího správního soudu právě tento judikát
poskytuje přímý návod k řešení. Zásadní změna právního stavu vyvolaná zrušením výrazu „3“
v §44 zákona o státní památkové péči, nemůže být soudem pominuta odkazem na §75 odst. 1
s. ř. s., podle něhož soud vychází z právního a skutkového stavu, který tu byl v době
rozhodnutí správního orgánu. Formálněprávně potvrzovat zákonnost rozhodnutí žalovaného
za vědomí o neústavnosti právní úpravy, nelze považovat za rozumné a spravedlivé řešení,
které by odpovídalo zásadě legitimního očekávání. Soud prvního stupně proto nijak
nepochybil, když žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně příhodně vyjádřil právní názor, že neúčinnost rozhodnutí
po vydání nálezu, podle §71 odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu, se vztahuje jen
na ta rozhodnutí, která nebyla napadena u soudu a u nichž neprobíhá přezkumné řízení.
Při zrušení právních předpisů, příp. jejich částí, nastávají právní účinky zrušovacího nálezu
ex nunc. Jedná-li se však o rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu a v mezidobí
dojde k prohlášení protiústavnosti a zrušení právního předpisu (či jeho části) představující
právní základ, na němž bylo ve věci rozhodováno, je soud oprávněn, s ohledem
na již zmíněnou zásadu legitimního očekávání, rozhodnutí vydané na základě protiústavního
právního předpisu zrušit. V daném případě se prostor pro nápravu otevřel podáním žaloby
a jde o odlišnou situaci od té, kdy by žaloba podána nebyla, co se týče právních vztahů
vzniklých před zrušením právního předpisu.
Stěžovatelem namítané a prezentované usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997,
sp. zn. III. ÚS 16/96, nedopadá na situace, kdy proti rozhodnutí vydanému na základě
v mezidobí zrušeného právního předpisu, byla podána správní žaloba, nýbrž ústavní stížnost.
Uvedené závěry Ústavního soudu brání podání ústavních stížností vůči těm rozhodnutím,
která byla vydána v důsledku aplikace pozdějším nálezem zrušeného ustanovení právního
předpisu. Jedná se proto o odlišnou procesní situaci, než jak je tomu u posuzovaného případu.
Opačným postupem by navíc Nejvyšší správní soud zpochybnil princip přezkoumání
rozhodnutí orgánů veřejné správy, jak je soudním řádem správním předvídán.
Nejvyšší správní soud v dané věci poznamenává, že rozhodnutí o prohlášení
věci za kulturní památku podle §3 zákona o státní památkové péči má významné právní
důsledky i do roviny soukromoprávní, představované vlastnickým právem. Vlastník věci
je již od okamžiku doručení vyrozumění o podání návrhu na její prohlášení za kulturní
památku podle §3 odst. 2 zákona o státní památkové péči, v mnohém omezen na výkonu
svých vlastnických práv v subjektivním smyslu, přičemž tato omezení jsou výraznější
po vlastním prohlášení věci za kulturní památku a vlastníku podle §9 a násl. zákona o státní
památkové péči přibývají nové povinnosti. Je tedy zřejmé, že na základě rozhodnutí
o prohlášení věci za kulturní památku dochází k významným zásahům do práv jejího
vlastníka. I z tohoto důvodu je, při vyloučení aplikace obecných předpisů o správním řízení
na proces podle §3 zákona o státní památkové péči ve znění účinném do 17. 6. 2005,
a při současné absenci jiné podrobné zákonné právní úpravy, třeba aplikovat mechanismus,
který by umožnil jistou míru ochrany vlastníka, stanovil jeho procesní práva a procesní
povinnosti rozhodujícího správního orgánu. Řešení tohoto problému stanovila judikatura,
když podle právního názoru obsaženém v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 8. 2001, č. j. 7 A 13/99 - 28, publikovaný pod č. 893/2001 v Soudní judikatuře ve věcech
správních, platí, že i když ustanovení §44 zákona o státní památkové péči vylučuje pro řízení
o prohlašování věcí za kulturní památky užití správního řádu, musí správní orgán v takovém
řízení dbát základních zásad správního řízení. K obdobným závěrům dospěl též Vrchní soud
v Praze ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 1998, č. j. 7 A 54/97 - 20. Podle nich platí,
že i při výslovném vyloučení aplikace správního řádu se mají aplikovat zásady a obecná
pravidla správního řízení. Mezi ně bezesporu náleží i §47 zákona č. 71/1976 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu), který klade minimální požadavky na to,
jak by mělo vypadat po stránce obsahové a formální správní rozhodnutí.
Proto, i kdyby nedošlo ke zrušení části ustanovení §44 zákona o státní památkové
péči a trvalo by nadále podle Nejvyššího správního soudu protiústavní vyloučení obecných
předpisů o správním řízení na proces rozhodování o prohlašování věcí za kulturní památky,
správní orgány by byly povinny, s ohledem na výše uvedenou judikaturu, správní řád v rovině
základních zásad a pravidel správního řízení a některých jeho základních ustanovení stejně
aplikovat.
Nejvyšší správní soud dodává, že za účinnosti nového správního řádu, zákona
č. 500/2004 Sb., je problematika jeho výslovného vyloučení při správním řízení řešena v jeho
§177 odst. 1. Podle tohoto ustanovení může zvláštní zákon vyloučit užití správního řádu,
nicméně musí sám obsahovat právní úpravu odpovídající základním zásadám činnosti
správních orgánů podle §2 až 8 správního řádu. V opačném případě, tedy pokud zvláštní
zákon vyloučí použití správní řádu, aniž obsahuje úpravu odpovídající základním zásadám
činnosti správních orgánů, se tyto základní zásady činnosti správních orgánů použijí vždy,
čímž je dán jejich univerzální dosah.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci ad a) a b)
měli ve věci plný úspěch, a proto jim vůči žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, které důvodně vynaložili.
Nejvyšší správní soud přiznal úspěšným žalobcům ad a) a b) odměnu advokáta ve výši
2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“) za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu, za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 26. 5. 2006. Vzhledem k tomu,
že zástupce zastupuje dva žalobce – ad a) a b), Nejvyšší správní soud podle §12 odst. 4
advokátního tarifu nejprve upravil příslušným způsobem odměnu advokáta, když ji snížil
o 20 %, tj. o 420 Kč, přičemž odměna advokáta takto činí 1680 Kč za každého žalobce,
celkem tedy odměna advokáta za dva zastupované žalobce činí 3360 Kč. Podle §13 odst. 3
advokátního tarifu soud rovněž přiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč,
celkem tedy 3960 Kč.
Co se týče převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu, Nejvyšší správní soud vzal především zřetel na skutečnost, že se jedná o zastoupení
advokátem, který žalobce ad a) a b) zastupoval v dané věci již v řízení před soudem prvního
stupně.
Protože zástupce žalobců ad a) a b) – advokát - je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“), což soudu doložil, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající DPH,
kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad hotových výdajů podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s §35 odst. 8 s. ř. s. Částka DPH vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 752,40 Kč. Zástupci žalobců ad a) a b) se tedy přiznávají náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4712,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu