ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.1.2007
sp. zn. 3 Azs 1/2007 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: G. T. CH., zastoupený JUDr. Davidem
Černým, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2006, č. j. 28 Az 32/2006 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 5. 2006, č.j. OAM-100/VL-07-HA08-2005.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 zákona
o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatel nesplňuje
podmínky udělení azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by byl v zemi původu pronásledován
z důvodů podle §12 zákona o azylu. Ze shromážděných podkladů rovněž nelze dovodit,
že by měl stěžovatel odůvodněnou obavu z případného vězení za situace, kdyby byl nucen
vycestovat zpět do Číny. Soud dále poukázal na časový odstup podání žádosti o azyl
od příchodu stěžovatele do České republiky. V aplikaci ust. §13 zákona o azylu neshledal
soud žádných pochybení; při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu žalovaný
nevybočil z mezí stanovených zákonem. Informace o situaci v zemi původu žalovaný správně
vyhodnotil tak, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, které zakládají
překážky vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uvedl, že se nemůže vrátit do Čínské lidové
republiky, neboť se obává jednak psychického nátlaku ze strany tamních úřadů a dále
i zatčení a uvěznění pro své postoje k politice vládnoucí strany. Správní orgán i krajský soud
opřely své závěry o to, že stěžovatel poskytl jen kusé informace o událostech v roce 1988.
Stěžovatel namítl, že v té době mu bylo 11 let, fakta proto nemohl reprodukovat na základě
vlastních zkušeností. Připustil, že v souvislosti s uvedenými událostmi nebyl trestně stíhán,
ani politicky organizován, současně však podotkl, že v Číně je politická angažovanost
možná pouze v Komunistické straně Číny. Stěžovatel dále poukázal na řadu oficiálních
materiálů hodnotících Čínskou lidovou republiku jako zemi s jedním z nejvýraznějších
nedemokratických systémů, kde dochází k trestání disidentů a tlaku na vlastní občany
a oponenty vládní politiky. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně
stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 29. 9. 2006, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost
přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích
kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel
spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Otázkou posuzování žádosti o azyl podané s výrazným časovým odstupem od vstupu
na území státu, kde může být žadateli ochrana formou azylu udělena, se Nejvyšší
správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 -
81, www.nssoud.cz, popř. v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, č. j. 4 Azs 55/2006 - 77,
www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném
případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost
odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění
zák. č. 350/2005 Sb., má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší
správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu