ECLI:CZ:NSS:2007:3.AZS.111.2006
sp. zn. 3 Azs 111/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V. S. T.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, adresa pro
doručování: Praha 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 65 Az 30/2005, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 2. 2005, č.j. OAM-64/VL-20-05-2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2005, č. j. 65 Az 30/2005 –
23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 2. 2005,
č.j. OAM-64/VL-20-05-2005. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyl stěžovateli
k jeho žádosti udělen azyl podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. §91 téhož zákona. Žalovaný správní orgán
ve svém odůvodnění uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
odchodu žalobce z vlasti a podání žádosti o udělení azylu v České republice byly ekonomické
problémy ve vlasti a snaha zlegalizovat pobyt na zemí České republiky, aby mohl žalobce
dále žít se svojí manželkou občankou České republiky. Žalobce tak neuvedl a správní orgán
na pozadí aktuálních informací ohledně situace ve Vietnamu obsažených v databázi České
tiskové kanceláře a ze zprávy Ministerstva zahraničí spojených států amerických o dodržování
lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 po posouzení osobní situace žalobce a poměrů
v zemi původu rovněž nezjistil žádné skutečnosti svědčící o jeho pronásledování z důvodů
taxativně vymezených v ust. §12 písm. a) zákona o azylu, nebo že by měl v případě
návratu do své vlasti odůvodněný strach z pronásledování podmíněný důvody uvedenými
pod písm. b) téhož ustanovení. Neuspokojivá hospodářská situace, kvůli níž se stěžovatel
rozhodl odejít z vlasti, však podle žalovaného postihuje bez rozdílu obyvatelstvo Vietnamu
jako celek a proto ji nelze vnímat jinak než jako důvod ekonomický a tedy irelevantní
pro udělení azylu. Žalovaný dále konstatoval, že legalizace pobytu, stejně jako rodinné vazby,
nejsou zákonnými důvody pro udělení azylu a je pro ně zapotřebí využít institutů zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný se dále vyjádřil
k neudělení azylu podle ust. §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu a obsáhle se vypořádal
s neudělením humanitárního azylu podle ust. §14 cit. zákona i s neexistencí překážky
vycestování podle ust. §91 cit. zákona.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce v zákonné lhůtě žalobou pro jeho nezákonnost,
neboť je přesvědčen, že byl v předcházejícím řízení o udělení azylu zkrácen na svých právech.
Za žalobní body ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v podání označil jednotlivá
ustanovení správního řádu, která zakládají povinnosti správního orgánu ve správním řízení,
jež měl žalovaný v řízení o udělení azylu porušit a také porušení ust. §12 zákona o azylu
v důsledku nenaplnění zákonných důvodů pro rozhodnutí o neudělení azylu žalobci. Ohledně
skutkových důvodů odkázal na vlastní žádost o udělení azylu v ČR, protokol o provedeném
pohovoru a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti. Uvedl, že z Vietnamu
odešel v roce 2001 za prací, aby se vymanil z nesnesitelně tíživých životních podmínek
a přišel do ČR, kde se oženil s českou občankou. Do Vietnamu se nechce vrátit, neboť
by mu to zničilo rodinný život. Domnívá se, že mu žalovaný mohl udělit azyl na základě
ust. §14 zákona o azylu z humanitárních důvodů. Závěrem navrhl zrušení rozhodnutí
žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě předmětnou žalobu jako nedůvodnou rozsudkem zamítl.
Přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů rozhodnutí žalovaného a řízení, které
mu předcházelo, a ztotožnil se v posuzované věci se závěry žalovaného ohledně neexistence
azylově relevantních důvodů ve smyslu ust. §12 a §13 zákona o azylu a hodnocení překážek
vycestování ve smyslu §ust. 91 téhož zákona. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl
žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod či se jiným způsobem politicky angažoval. Krajský
soud ve shodě se žalovaným dospěl k názoru, že důvody žádosti o azyl žalobce jsou
především ekonomické problémy ve Vietnamu a dále, že došlo ke správnímu vyhoštění,
přičemž žalobce je v ČR ženat a chtěl byl také proto zde dále žít; uvedené skutečnosti nelze
považovat za zákonné důvody pro udělení azylu. Z informací k situaci v zemi původu krajský
soud zjistil, že Ústavou Vietnamské socialistické republiky je zakázána diskriminace
na základě pohlaví, náboženství, etnické příslušnosti či společenské třídy a vietnamští
žadatelé o azyl nejsou po návratu do vlasti postihováni ani nijak diskriminováni, tudíž obavy
žalobce z případného postihu při návratu do vlasti by nebyly důvodné. K námitce směřující
vůči neudělení humanitárního azylu krajský soud uvedl, že na udělení azylu podle ust. §14
zákona o azylu není právní nárok a žalovaný o něm rozhoduje v režimu správního uvážení;
při soudním přezkumu takového rozhodnutí se toliko zkoumá, zda správní uvážení nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem nebo je nepřekročilo; při splnění zákonných
předpokladů však není soud oprávněn dovozovat jiné nebo opačné závěry. V rámci správního
řízení ani v žalobě žalobce nezmínil žádné konkrétní důvody, které by mohly vést k aplikaci
citovaného ustanovení. Rovněž u žalobce krajský soud neshledal žádné překážky vycestování
do země původu ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Dále krajský soud přezkoumal námitky
žalobce týkající se dodržování procesního předpisu a posoudil je jako nedůvodné.
Za správního spisu vyplývá, že si žalovaný opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, dostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí
a v souhrnu se věcí žalobce zabýval odpovědně a svědomitě.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost ve znění
jejího doplnění výslovně opírající o ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
má za to, že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci porušil ust. §3
odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu a zároveň se cítí být zkrácen
na svých právech v důsledku porušení ust. §12 a 14 zákona o azylu ze strany žalovaného.
Poukazuje na důvodnost svých obav, kdy mu hrozí v případě návratu do Vietnamu
pronásledování ze strany státních orgánů. Z ustanovení §32 správního řádu vyvozuje
povinnost správního orgánu zjišťovat veškeré informace relevantní pro azylové řízení
a takové důkazní břemeno správní orgán v posuzované věci neunesl, tj. neopatřil si dostatečné
množství podkladů pro objektivní rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení cituje tématicky
zaměřené články metodické Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, v roce 1992 (dále
jen „Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků“). Stěžovatel
dále namítá, že žalovaný ani krajský soud nepřihlédly při svém rozhodování k informacím
ohledně situace ve Vietnamu, konkrétně pak ke zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 a 2004, ze kterých vyplývá porušování
lidských práv ze strany vietnamské vlády. Krajský soud podle stěžovatele pochybil,
když dostatečně nezkoumal udělení azylu z humanitárních důvodů, neboť osobní situace
stěžovatele ve vlasti je důvodem pro udělení azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu
s poukazem na manželství s občankou České republiky. Pochybení žalovaného i krajského
soudu stěžovatel také spatřuje v nedostatečném posouzení a odůvodnění konstatování
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu, což způsobuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí a je porušením ust. §46 správního řádu.
Kasační stížnost je podle ust. §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že jeho úkolem není opětovně
a komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán,
nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v ust. §103
odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž
přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační stížností.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu podané kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil
důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoliv je příslušnému zákonnému
ustanovení výslovně nepodřadil. Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu pro nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel
je přesvědčen, že krajský soud i žalovaný správní orgán nesprávně posoudili otázku udělení
azylu podle ust. §12 a §14 zákona o azylu. K tomu je zapotřebí uvést, že tvrzení stěžovatele
o špatné hospodářské situaci v zemi původu a jeho následné snaze najít v zahraničí práci jsou
důvody svou povahou ekonomické, jež není možné podřadit pod žádný v ust. §12 taxativně
vymezený důvod pro udělení azylu, neboť v něm nelze spatřovat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod ani se nejedná o odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství žalobce má. Rovněž
legalizace pobytu nepatří mezi azylově relevantní důvody. S těmito skutečnostmi se ve svých
rozhodnutích řádně vypořádali žalovaný a následně po něm i krajský soud; Nejvyšší správní
soud se s těmito závěry ztotožnil. Tvrzení stěžovatele, že sňatek s občankou České republiky
odůvodňuje možné udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud musí odmítnout s poukazem na konstantní judikaturu, kdy v rozsudku ze dne
17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 – 55, publikovaném pod č. 28/2003 Sb. NSS, judikoval:
„Manželství s občanem České republiky samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního
zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu“.
Nad rámce uplatněné kasační námitky Nejvyšší správní soud poukazuje na právní názor
týkající se této otázky zaujatý v totožném rozhodnutí, kde uvedl: „Manželství s občanem
České republiky pojmově vylučuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona
o azylu, neboť občanu České republiky nemůže být v České republice azyl udělen. Trvalý
pobyt cizince, který uzavřel manželství s občanem České republiky, je upraven v §65 odst. 1
písm. a) bod 1. zákona o pobytu cizinců“. Pokud jde o námitku stěžovatele, že vzhledem
ke své osobní situaci v zemi původu splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle
ust. §14 zákona o azylu, je třeba ve shodě s krajským soudem upozornit na skutečnost,
že udělení humanitárního azylu se odehrává v režimu správního uvážení a soud
je přezkoumává toliko v omezeném rozsahu a zkoumá, zda toto rozhodnutí nevybočilo z mezí
či hledisek stanovených zákonem. V souzené věci pak žalovaný standardním způsobem
zhodnotil stěžovatelem uváděná tvrzení spočívající v ekonomických důvodech či manželství
s občankou České republiky a neshledal v nich důvod hodný zvláštního zřetele po udělení
humanitárního azylu. Tomuto postupu žalovaného pak nebylo jak podle názoru krajského
soudu, tak podle názoru Nejvyššího správního soudu možné nic vytknout. Námitka
stěžovatele, že žalovaný ani krajský soud nepřihlédly při svém rozhodování k informacím
ohledně situace ve Vietnamu, konkrétně pak ke zprávě Ministerstva zahraničí USA
o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 a 2004 není důvodná, neboť
jak z odůvodnění rozhodnutí žalovaného tak i z napadeného rozsudku krajského soudu
jednoznačně vyplývá náležité posouzení situace v zemi původu žalobce právě na pozadí
těchto informací. Co se týče tvrzení stěžovatele, že pociťuje důvodné obavy, že mu hrozí
v případě návratu do Vietnamu pronásledování ze strany státních orgánů, pak se v dané věci
jedná o tzv. skutkové novum ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., tedy o skutečnost uplatněnou
až po vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí, k níž Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Další důvod kasační stížnosti je vymezen v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl pouze
v obecné rovině odkazem na §3 odst. 3 a 4, §46 a §47 odst. 3 správního řádu a nerozvedl
konkrétní skutečnosti, v nichž porušení procesních předpisů v řízení o udělení azylu spatřuje.
V pouhém výčtu některých ustanovení správního řádu však nelze spatřovat řádně uplatněný
důvod kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud nemohl na základě důvodu kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v rozsahu citovaných stížnostích bodů napadené
rozhodnutí přezkoumat. Povinnost zjistit skutečný stav věci ve smyslu ust. §32 správního
řádu vzniká žalovanému pouze v rozsahu důvodů uvedených žadatelem v řízení o udělení
azylu. Jelikož však žalobce neuvedl žádné azylově relevantní důvody, nýbrž toliko důvody
ekonomické povahy podmíněné snahou zlegalizovat pobyt, nemůže účinně v řízení o kasační
stížnosti namítat, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval
důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné. Nejvyšší správní soud
ve shodě se závěrem krajského soudu neshledal porušení shora uvedené povinnosti
žalovaným, obsah správního a soudního spisu je toho dokladem. Z pohledu přezkumu
Nejvyššího správního soudu opírá-li důvodnost kasační stížnosti stěžovatel nově o Příručku
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, jde o nový právní důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je dle ust. §140 odst. 4
s. ř. s. nepřípustný.
Stěžovatelem tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. dopadá na případ nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného správního
orgánu spatřuje stěžovatel v nedostatečném odůvodnění konstatování žalovaného
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Této námitce
stěžovatele nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit, neboť ze správního spisu i z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je zcela zřejmé, že se žalovaný s posouzením existence překážek
vypořádal dostatečně a krajský soud dospěl ke stejnému závěru.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu